Anonymní odpad. Jen ten koš cestou nerozsypat.
Směsný odpad skrytý v černém igelitovém pytli před zvědavými zraky. To je anonymní odpad. To je komunální odpad, realita našeho všedního nakládání s odpady.
Jak jsem na to přišel? Ráno jsem byl svědkem kratičké chvíle, která mě přinutila k hlubokému zamyšlení (znáš mě).
Tento příspěvek si můžeš i poslechnout přímo z přehrávače vedle, nebo na Spotify, Apple Podcasts, Deezer, Podchaser, Podcast Addict, či Google Podcasts. Nezapomeň ho po poslechu ohodnotit!
Nebo si tento a každý nový díl poslechni hned teď!
4.11.22
Pohled na scénu na deštivé ulici
Stál jsem s čajem u okna a pozoroval deštivou ulici (zvyk z Anglie). Viděl jsem popeláře jak vyvážejí popelnice. V jednu chvíli k nim přispěchala “vystajlovaná” třicátnice a s úsměvem jim podávala sáček s odpadky, jak kdyby jim dělala nějaké dobrodiní. Když sáček dopadl do popelnice, zacinkalo to až ke mně (přes zavřené okno).
Napadlo mě přitom, že to je vlastně jediná chvíle, kdy se člověk může za svůj odpad zastydět. Jinak je odpad anonymní. Proto do koše hodíme naprosto cokoliv. Nikdo to přece neví. Nikdo nás za to nehodnotí! A hodnocení okolí je pro mnohé z nás ocelová koule přivázaná k noze. Ale představ si, že by to tak nebylo. Že bys s odpadem musel(a) na sběrnej dvůr, jako s nebezpečným odpadem.
Paní by nejdříve chtěla vidět obsah, to je jasný, a samozřejmě taky ukázat občanku. “Vystajlované” ženě (ze začátku článku) budeme říkat třeba Silva.
Silva přijíždí aneb příběh, kde anonymní odpad neexistuje
Silva vjela se svým nablýskaným SUV do sběrného dvora. Chtěla přijet jen o pár minut dřív, aby se vyhla frontě. Ne ani tak frontě před ní, jako spíš frontě aut, které se začínaly objevovat ve zpětném zrcátku.
Dvě auta, co přijela dříve, zmizela a na Silvu tak konečně přišla řada. Vyšla z auta, z kufru vyndala anonymní černý koš na směsný odpad.
“Občanský průkaz, prosím” požádala paní v otrhaném umazaném vaťáku. Silva jí s nervózním úsměvem podala občanku. Nemohla si pomoct, ale vždycky jí tyhle návštěvy přišly vrcholně nepříjemné.
Vy netřídíte sklo?!
Nepříliš často se stávalo, že by se nad sebou Silva zastyděla. Na sběrném dvoře se tak však dělo s železnou pravidelností: každé pondělí a čtvrtek.
“Ale!” pozvedla paní ve vaťáku obočí, paní netřídí ani sklo? To si ty okurky nemůžete odpustit, když se vám nechce ani se sklenicí?”
“Jedna sklenice…” uslyšela ve svém hlasu omluvný tón. Při pohledu na ženu si všimla ne příliš pečlivě připnuté jmenovky: “Dita.”
“Jedna týdně! To je dvaapadesát sklenic ročně! Jen za vás! Kdo to má podle vás tahat? Já mám jen jedny záda!”
Slavík se staženým hrdlem
“Zkusím se polepšit,” špitla Silva a nelibě pocítila, jak se jí začíná hrnout krev do tváří. Zapátrala v paměti, kdy se takhle cítila naposledy. Nedalo jí to tolik práce.
Zvenku pronikaly skrz velká okna paprsky slábnoucího slunce, dvůr byl pokryt barevným listím. A ona stála se slzami v očích před katedrou.
“Tak to aspoň zkus,” naléhala na ni učitelka. Nechápala, že si je Silva nejistá a že se bojí. Maminka jí přece tuhle řekla, že zpívat neumí. Malá Silva ale nevěděla, že maminku bolela hlava a zvolání: “Kdo ten tvůj jekot má pořád poslouchat!” by neměla brát vůbec vážně. Jenže malá Silva byla v hodnocení sebe sama závislá na dospělých.
“Proč by mi jinak maminka říkala, že neumím zpívat, když by to nebyla pravda?” projelo jí tenkrát před katedrou hlavou.
Pod tlakem vyučující nakonec potichu odrecitovala dvě sloky a polykala přitom slzy hořké jako grep, který někdy musela jíst kvůli tomu, že je plný vitamínů. Tušila, že vitamíny jsou něco dobrého, ale nechápala, proč by kvůli tomu musela jíst něco, co jí nechutná.
Dostala tenkrát trojku a ujistila se, že zpívat opravdu neumí. Od té doby nezpívala. Nikdy.
Nezvažovala jste terapii?
“Haló!” zamávala jí rukama před obličejem paní ze sběrného dvora.
“Promiňte, na něco jsem si vzpomněla.”
“Říkám, víte co by za to děti v Africe daly?!” prskala nakvašeně Dita.
“Neodhadla jsem množství rýže…”
“Tak si to příště odměřte!
Nad 200g obalem od makadamových ořechů se Dita zamračila, ale neříkala nic. Silva ale odhadovala, co si myslí: “Za celý den sbírání odpadu si můžu koupit sotva dvě takovýhle balení!”
“Čtyři lahve od vína?! Nepřemýšlela jste nad nějakou terapií?”
“Měli jsme oslavu.”
“Mně lhát nemusíte. Nejsem ani váš manžel, ani šéf.”
Silva nasucho polkla. Co měla dělat? Sklenička či dvě večer ji dokázaly odreagovat od jinak náročné práce, kde se navíc nároky neustále zvyšovaly.
Kromě článku “anonymní odpad…” čtenáři také s oblibou čtou:
Směsný komunální odpad prozradí počty vzplanutí
Když Dita vyndala pevnou plastovou nádobu od přípravku, který sliboval shození 10 kg do jednoho měsíce, pronesla jedovatě, jakoby pro sebe: “Tlustý budou hubený a hubený studený…”
Dita pokračovala v prohlídce. Šampóny na lupy, krémíky na suchou pokožku, ale také třeba proti-mykotické mastičky. Skladba potravin a drogerie, vysloužilé punčocháče a jeden zašmodrchaný kondom.
“Jen jeden?!” vytřeštila oči Dita, mezitím, co jí projelo hlavou: “To ti ty šminky a upnutý legíny k užitku moc nejsou.”
Silva, tentokrát už úplně rudá, by si zase nafackovala. Chtěla ho vyhodit do malého koše před domem, aby se vyhnula právě takovým poznámkám během prohlídky směsného odpadu. Dita samozřejmě nemohla vědět, co věděla Silva.
Se slzami v očích nasedla do auta a hlavou jí projel řetěz pochyb a domněnek z poslední doby. Ten jeden kondom v koši pro Silvu nepředstavoval prohru, ale triumf. Výrazně se malovala a nosila legíny, aby vzbudila zájem manžela, který se poslední měsíce zdál netečný. Neuplynula čtvrt hodina, aby si s úzkostným stažením břicha nepomyslela, zda se její manželství neocitlo ve slepé uličce. Ještě to v ní nesmrdělo zatuchlinou a močí, ale jakoby tam svazek směřoval…
Ještě že ten anonymní odpad máme, že? Teď už jen cestou koš nerozsypat.
