Tetris v mexickém obchodě: Jak nakupují místní

Moc mě baví ztrácet se v uličkách a objevovat nová místa. Baví mě prozkoumávat místní malé podniky, kam místní chodí, i když mají blok od nich supermarket.

Datum poslední změny: 4. 2 2025

Mexická solidarita vs. evropský individualismus

Místní v San Gervasiu jedou na vlně solidarity. Ví, že soused taky potřebuje peníze, tak chodí nakupovat k němu a do velkých obchodů chodí proto, co u něj neseženou. U nás se setkávám spíš s mentalitou typu: „Hlavně aby se soused neměl líp, pojeďme raději do supermarketu.“

Magia blanca: Když tortilly čarují s cenou

Každý obchůdek, to je vlastní svět, vlastní pravidla, vlastní sortiment. Nebo možná jen žiju v zajetí evropských myšlenkových konstruktů, že v obchodech nějaký pravidla jsou.

Tak třeba: kupoval jsem si tortillas. Ty jsou tu směšně levný, něco kolem 10-15 pesos za půl kila. Jak jsou tortillas, je všechno. I slevička na nákup. Veronika hodila do košíku toaleťák, kterej měl stát 48 pesos a paní mi říká: „43 pesítos“ (pesítos = pesíček).

„Co je zas tohle za kouzlo?“ běželo mi hlavou.

„Jste zapomněla na ty tortilly, ne, dyť tady je napsaný 48,“ ukazuju na cenovku na přilepenou na balení.

Paní se na toho gringa před sebou (na mě) dívá s potutelným shovívavým úsměvem: „No, no, 43,“ přesvědčuje mě.

Z toho vyvozuju, že tortillas jsou nejen při nákupu nutný, ale dokonce snižujou cenu nákupu. Magia blanca.

Tetris master: Umění mexického skladování

Stejně tak jsem ještě nepochopil, podle jakého klíče majitelé obchodů vybírají sortiment.

Takhle, obdoba našich večerek je tu nudně stereotypní. Jsou to jen jakési brambůrkárny se sladkými nápoji. Kromě dvacetilitrových barelů vody už většinou nic jinýho neprodávají.

Hned vedle jsou ale krámky, který zase nabízejí prakticky vše. Za takový rozličný tovar by si můj děda, který vyrostl na slovenské dědině, výskal, až by sa nad Tatrou blýskalo a hromy by divo bily.

Jenže taková šíře sortimentu, to není zadarmo, panečku. To chce spařit pořádných pár levelů tetrisu. Blbý je, že tetris master je vzdálený běžným smrtelníkům – nakupujícím.

Třeba krámek abuelity hned za rohem.

V království patnácti metrů čtverečních

No uznej sám/sama. Po příchodu do kšeftu uvidíš různý přeslazený nápoje a dva regály brambůrek. Za takovou nabídku by se nemusel stydět ani supermarket. Potud dobrý, všechno jasný. Jenže pak těkáš očima z regálu na regál, z poličky na poličku a nemůžeš najít něco tak běžnýho, jako rejži. Což je divný, páč rejže je tu vedle kukuřičnýho snad čehokoliv základ.

„¿Hay arroz?“ ptám se abuelity.

„Síí, claro,“ zahlaholí paní vyšším hlasem, který mi silně připomíná Šmoulinku.

Btw, nepodceňujte Šmoulinky. Ten vysoký hlas mi připomněl jinou takovou paní, kterou jsem potkal před šesti rokama, když jsme na Noche vieja (Silvestr) trávili noc s padesáti Mexičany. Tancovala od půlnoci do rozednění. Co hůř, vzala si do hlavy, že i prkno se dá s dostatkem trpělivosti ohnout libovolným směrem. Spoiler: se mnou se jí to tedy nepodařilo. A teď jsem tady stál, v tropickém vedru Cozumelu, v krámku místní Šmoulinky.

Abuelita se šoupavým krokem vydala svým královstvím o patnácti metrech čtverečních, kde je využit každý centimetr. Od podlahy ke stropu.

I uprostřed obchodu je regál. Pokud za tebe do krámku vstoupí další zákazník, není tak jiné cesty než ke kase. A pokud nakupující ještě nemá vše, pak musí vyjít z obchodu a zase zalézt dovnitř. Čímž ale vytláčí původního příchozího. Ale dejme tomu.

Skutečná výzva nastává, když přijde třetí. To už se člověk prakticky jen točí v kruhu a občas z toho kolotoče vystrčí ruku, aby něco sebral z regálu.

Právě do takového kolotoče hrdině skočila i abuelita. Jenže abuelita, vládkyně obchodu, také věděla, jak pohyb zastavit – prostě otevřela dveře od velké lednice a tím nás všechny zastavila.

„Eh, ta moje španělština, ty vole. Kdoví, co jsem jí místo tý rejže řek,“ protočil jsem zase očima.

Podíval jsem se na Veroniku, páč Veronika je na španělštinu sekáč. Ale Veronika vypadala v pohodě. Vždycky, když řeknu nějakou ko*tinu, tak se tváří pobaveně, pohoršeně, nebo zamyšleně, jak se snaží dojít k tomu, co jsem se snažil vyjádřit. V tu chvíli se ale jen rozhlížela po obchodě. To by jinak nedělala.

„Takže jsem to řekl dobře,“ uklidňoval jsem se. Vzápětí se přede mnou s hlasitým plesknutím objevil, jakožto neklamný důkaz mé jazykové vybavenosti, pytlík rejže. Orosenej pytlík rejže. Původně jsem totiž paní podezříval, že si z lednice jen udělala další regál. Nie. Fakt tu rejži skladuje v lednici.

Tohle kouzlo se mi tak zalíbilo, že jsem paní poslal do lednice ještě jednou, tentokráte pro čočku.

„Es todo,“ usmál jsem se na ni, když se vrátila. Zareagovala sepsáním pár čísel na řádky pod sebe, pak vše zručně posčítala a zahlásila výslednou částku. Trefila se do čísel, který ovládám bez mrknutí oka.

Zaplatil jsem, vzal do rukou orosené pytlíky, které příjemně chladily. Když jsem vyšel z obchodu na světlo, pokýval jsem hlavou.

México mágico mi ukázalo další kouzlo, kterému ještě nerozumím. Jestli ovšem kdy rozumět budu.