Micheladas: Když touha po pochoutce přejde v...

Na ochutnání micheladas jsem si brousil zuby nějakou dobu.

Ne že bych věděl, oč běží. A v tom to právě bylo.

Poprvé jsem si toho názvu všiml v naší čtvrti San Gervasio, během jedné z večerních procházek.

Datum poslední změny: 11. 2. 2025

Micheladas. Do teď jsem takovejhle nápis nikde neviděl. A najednou ve dvou malých okýnkách proti sobě na ulici tuhle věc prodávaj.

Zřejmě se jeden soused rozhodl, že to tomu druhému nedaruje. Nebo naopak, seznámen s tím, že konkurence zlepšuje služby, začal svého souseda bičovat k lepším výkonům. Těžko říct. Neptal jsem se. Ani jsem micheladas neochutnal. Jejich čas měl teprve přijít.

Micheladas na rohu u Parque corazón

Když jsme se párkrát vraceli na kolech z příjemné Playa Zofemat (vedle známější Playa Uvas), kousek od Parque Corazón, stával tam pán se stánkem s tím vábícím nápisem. Micheladas. A před stánkem vždy čekali ve frontě aspoň čtyři lidi. Někdy i mnohem víc.

„Ježiš, to bude mňamima,“ básnil jsem pokaždé, ale nikdy nezastavil. Nechtělo se mi čekat, až na mě přijde řada. Čtyři lidi přede mnou znamenali čekání někde mezi deseti minutama a hodinou.

Další takový večer, když jsme se zase vraceli z pláže, jsem pokračoval v odkrývání, co jen to může být. Všiml jsem si nabídky, která vyjmenovávala rozličné druhy ovoce. Mezi nimi mango. Předsevzal jsem si, že micheladas s mangem bude první verze, kterou si jednou objednám.

Od toho předsevzetí jsme kolem stánku projeli ještě několikrát, vždy bylo plno. Taky jsme mockrát prošli kolem sousedských konkurentů, ale u nich mi přišlo divný, že tam nikdy nikdo nebyl.

Cesta po Trans de Cozumel

Moje chvíle ale přišla! Jednu neděli jsme se vydali na přejezd ostrova ze západu na východ. A zase zpět, samozřejmě. Silnice se jmenuje příznačně – Transversal (nebo také Trans de Cozumel). Je to přímá cesta zaseknutá do pralesa. Široká, se štědrou krajnicí a malým provozem.

Cyklista se tak může oddávat pozorování postupně snižujících se staveb, až je najednou ve vnitrozemí, kde je sem tam nějaký obchůdek. Případně cestu oživí zelený leguán ve větvích stromu. Nebo dědula, kterej si veze na kárce spojené s kolem dva dvaceti litrové barely vody, aby měl přes týden co pít.

Cesta ze San Gervasia na Playa Mezcalito, první pláže po zdolání celého úseku silnice Trans de Cozumel, má asi 13 kilometrů. Na to nemusíš mít ani dobrý kolo, stačí průměrný. Jenže můj Šemík měl ještě nízko sedlovku a Veronice zase nevyhovuje sedlo.

Ale to nevadí, nezávodíme tady. Naopak, jedem tempem důchodců a s očima dokořán hltáme věci kolem sebe. A že jich tu je. Na první pohled jsou to mnohdy bizáry, jenže čím víc nad těma věcma přemýšlím, dává to našemu evropskému myšlení facku. Jsem dalek hodnocení, co je dobře a co špatně. Spíš mě to nutí k tomu zamyšlení, k pokoře, novým pohledům na věc a na život. Určitě o tom bude v dalších dílech řeč.

Stavění na zajímavých místech dává příležitost zapředávat mini konverzace a objevovat další nové věci. Jedním z takových míst byl právě obchůdek s menším posezením, kde na mě na tabuli vedle vchodu křičel nápis: micheladas!

Setkání s micheladas ve správném časoprostoru

Lepší místo bych těžko pohledal. Prudce jsem tam zahnul, pozdravil se s místními caballeros, kteří usazení na betonovém schůdku popíjeli colu, a vlezl jsem dovnitř.

„Micheladas,“ povídám klučinovi. „A ideálně bez cukru, prosím.“

Díval se na mě, ujišťoval se, že slyšel dobře.

Mezitím už ke mně doléhal hlahol z venku. Veronika se pustila s pány do hovoru. Nebo oni s ní, těžko říct. Každopádně jsem slyšel, že jsou obě strany ve svém živlu.

„V micheladas není žádný cukr,“ odpověděl klučina.

„Cože?“ nešlo mi do hlavy. V Méxicu je přece cukr ve všem. „Takže to není sladký? Je to teda slaný?“ přemítal jsem rychle. Těšil jsem se čím dál víc. Tahle exotická pochoutka bude ještě velkolepější, než jsem si troufal vůbec pomyslet.

Klučina pokrčil rameny, pak mi ukazoval na nějaký omáčky, který do micheladas dává.

„Hele a není v tom maso?“ pokračoval jsem ve výslechu. Když to je slaný, tak to je na místě bejt podezřívavej.

Klučina na zlomek vteřiny vyvalil oči, rychle ale nasadil masku profesionálního prodavače.

„Ne, není.“

Jenže já vím, že v hispánském světě (španělsky mluvící země Latinské Ameriky plus Španělsko) za maso nepovažujou mořský mrzáky, ryby a někteří i kuře a jiný bílý maso. Takže kromě hovězího a vepříka jsou mi schopný dát cokoliv a ještě mi s vážnou tváří říct, že to maso není.

Jenže týpek mě ujišťuje, že v micheladas nic takovýho není.

Jsem spokojenej. Jdu do toho.

„¡Me prase blije! Zahalekal jsem svou pokřivenou výslovností frázi „¡Me parece bien!“ Vůbec nevím o co půjde, ale těším se. Jen týpek mi přijde nějakej rozpačitej. Ale to bude tím, že si u něj neobjednávaj gringos každej den. A už vůbec ne španělsky. Dobře, tatarsko-španělsky.

„A dáš mi tam i mango?“

„Nějaký příchutě tu mam. Základ je ale limetka a pivo.“

„Pivo?“

Klučina pokýval hlavou. „Můžu ti do toho dát pivo s příchutí. Příchuť manga ale nemam.“

Pivo? Jaký pivo boha jeho? Běží mi hlavou. To je zase nějakej alkáčskej recept typu kanec na pivě či těstoviny na víně? Aby měl kuchař alibi pro chlastání uprostřed týdne? Páč je škoda to vylejt? Moje micheladas přece v sobě nemaj mít pivo! Navíc jsem sám sobě řekl, že si v Méxicu dám suchej únor, kterej jsem zahájil v prosinci a ukončil malým pivem před pár dny (cca třetina února).

„Můžeš mi tam dát i nealko pivo?“

„Sí.“

„No tak jo.“ Dostal mě.

Micheladas nejsou pro čecháčka to pravý ořechový

Týpek rozjel přípravu. Trochu mě zmátlo, že si vzal jednorázovej plastovej kelímek. Kdyby věděl, že má před sebou jednoho z největších českých propagátorů nákupů v bezobalu…

To samozřejmě nevěděl a tak do kelímku hodil led.

V tu chvíli mi v hlavě zahlodal červíček, jak vlastně vím, že jsou micheladas k jídlu? Trochu znepokojeně sleduju, jakým směrem se to celý ubírá. Přijde mi, že tu něco nehraje.

Led následovala vorchestrová omáčka. A sójovka.

„No ty vole,“ pomyslím si. Ale nezmůžu se už ani na slovo.

Pak týpek do plastovýho půllitru vylisoval celou limetku. Myslel jsem si, že tím to musí skončit. Ale ne.

Týpek svý běsnění protahoval, jak inkvizitorův pohůnek dotahování palečnice. Stále mu toho gringa nebylo líto. Chystal se pivo (a mě) ztrestat ještě víc. Víc jak Poláci, který pivo na vánočních trzích prodávaj teplý. To je strašnej omyl, myslet si, že lze svařit cokoliv a bude to dobrý jako svařák. Výsledkem je zvětralý horký pivo, za který chtěj ještě platit. Ale ke klučinovi.

„Můj“ prodavač celej vršek kelímku ještě opatlal nějakou tahavou barevnou věcí. Dovnitř hodil plastový brčko, který bylo taky obalený nějakým sajrajtem. Z lednice vytáhl plechovku nealka, kterou položil vedle kelímku. Se slovy: „60 pesos“ TO posunul směrem ke mně.

„Takže micheladas jsou dost specifickej mexickej rádler, jo?“ vzal jsem si váhavě výsledek a vyšel jsem ven. Když si mě všimla Veronika, dobrovolně opustila caballeros a sedla si ke mně.

„Co to máš?“ zeptala se jakoby nic.

„Micheladas.“

„Ale. A jaký to je?“

„Kušuj, Veroniko. Chceš ochutnat?“

„Až po tobě.“

Sedla si proti mně a dala se do povzbuzování, abych si tu svou vytouženou mňaminu, o který jsem poslední týden nezavřel hubu, náležitě vychutnal.

A víš jak to chutnalo?

No jako pivo se sójovkou. A vorchestrovou omáčkou.

Micheladas pro mě fakt nejsou. A nic by na tom nezměnilo ani to mango.