Půlroční experiment neplánování
Chceš jít večer do čajky? Jo? Tak jdem. Nemáš čas? Tak jindy.
Tohle byl můj půlroční experiment. Neplánovat. A když, dávat si do kalendáře jen věci, u kterých mám jasno.
Na co jsem přišel?
- Přijdu si méně ve vleku, více pánem svého času.
- Zažívám více náhlých vzplanutí.
- Neplánovat může být nekompatibilní s okolím.
- Přijmul jsem, že se s některými neuvidím.
- Zaplněný kalendář jsem dříve miloval. Teď mi přijde děsivý a svazující.
Datum poslední změny: 13. 3. 2026
Výchozí bod pro experiment neplánování
Inspiroval jsem se (volně přenesenými) poučkami:
- Potvrdil bych účast i kdyby se to dělo tenhle víkend? Ne? Tak proč bych ji potvrzoval u akce za půl roku? (Tim Harford)
- Jedním ano říkám všemu ostatními ne (James Clear)
- Ne je celá věta (to jsem poprvé četl v newsletteru Magdy Čevelové).
Jedním ano říkám stokrát ne
Kolikrát se mi už stalo, že se mi ozval kamarád: “Náhodou jedu kolem, neuvidíme se?” “Přijedu za týden do Čech, co kdybychom…” A já nemohl. Už jsem měl něco v kalendáři. Něco, kam se mi ani nechtělo. Buď odvolám, co jsem slíbil, nebo přijdu o vzácnější setkání.
A co když to nepůjde tak snadno zrušit? Paralýza. Plýtvám kognitivní energií.
Jde tomu předcházet -> neplánovat.
Domluvit se s kamarádem až pár dní dopředu.
Vzácnější akce přitom nemusí být jen příjezd kamaráda, můžeš narazit na koncert, přednášku, workshop, něco kam bys moc chtěl/a…
Jen jeden bombón z bombošky
Akce, kterých bych se rád zůčastnil si zapisuju do kalendáře, ale nepotvrzuju. Když mám na jeden den akce tři, prostě dělám priority. A vyberu si až těsně před termínem.
Některé akce přece musíš plánovat
Fakt musím? “Musím na kafe s kamarádkou, dlouho jsem ji neviděla” se dá přerámovat: “Chci na kafe s kamarádkou, protože by si jinak mohla myslet, že na ni kašlu.” Hmm, v téhle větě vlastně nejde ani o mě. Záleží mi na ní? Tak jí řeknu o tomhle experimentu a požádám jí, zda by se mnou teď měla trpělivost. Nezáleží mi na ní tolik? Nechám ji klidně naštvat, je to její. Jestli se vůbec naštve, jestli obava nevisící ve vzduchoprázdnu.
Ale jo, některé akce plánovat chci. To jsou ty největší třešničky v bomboniéře. Jen si dávám pozor, abych třešniček neměl moc. Jak říká klasik: Cheesecaky jsou super. Ale jíst je pořád nechceš.
Držím se pravidla jedné plánované třešničky na týden. A v průběhu týdne nechávám přijít další dle aktuálního rozpoložení. Přece jen v pondělí dokážu mnohem lépe zhodnotit, jestli si chci nechat někoho vniknout do čtvrtka, pokud už to fakt musí být plánované...
Dnes není zítra
A co energie daného dne? Kolikrát se ti už v jídelně stalo, že sis vybíral/a jídlo na následující týden a pak koukal/a na talíř s hláškou: “Co jsem si to dal/a”? Co když budu chtít dělat něco jiného? Nebo nebudu v sociálním módu (to se introušům stává)?
Některá data jako by přitahovala další akce. Typicky konec září nebo říjen, kdy se to událostmi jen hemží. Tyhle měsíce jsem musel být loni safra obezřetnej. Protože po dvoudenním semináři v Praze se mi fakt nechtělo další den na autorský čtění (a to jen poslouchat).
Jak jsem k experimentu s půlročním neplánováním přišel?
Před dvěma lety v Las Palmas mi přítelkyně našeho francouzského spolubydlícího řekla: “Vy v Evropě jste strašný. V Makedonii zavolám kamarádovi jestli nejde ven. A jdem. Vy vytáhnete kalendář a dáte mi dvouhodinový okno příští středu.”
Rozhovor jsem měl v hlavě. Po pěti měsících neplánování v Mexiku jsem se vrátil do Čech a naběhl bych do zajetých kolejí. Jenže jsem chtěl jet psát do Švédska. Nevěděl jsem kam a tušil jsem, že někdy v červenci. Chránil jsem si červenec jak vakorosnička vajíčka. Odmítáním událostí jsem zjistil, že je mi v tom dobře.
Půlroční experiment neplánování mi pomohl podrazit nohy časové chudobě. O časové chudobě jsme se s Vero bavili v šesté epizodě podcastu) a v článku Ty máš čas na pomalé cestování? Proč nám rychlé přesuny berou čas jsem se jí také dotkl, zase z jiné strany.
Kde se vůbec potřeba zaplněného kalendáře bere?
A tak si říkám, kde se ta potřeba bere. Nesahají kořeny až do školních lavic? Kdy jsme měli nalinkovaný rozvrh, kdy nám vždy někdo řekl: Od osmi do 8:45 matika. Pak čeština, zemák, děják...
Sedni si! Poslouchej! Teď udělej tohle cvičení! Teď se nauč tohle. Hlavně nemysli, od toho je tu učitel. A ten ať taky nemyslí, od toho jsou tu osnovy. Pro dobrou známku stačí zopakovat, co ti učitel nadiktoval. A s dobrou známkou to budeš mít dobrý doma.
Jako děti jsme sedli po škole na kolo, zazvonili na kámoše a zeptali se typickou hláškou: "Dobrý den, mohl by Pepa ven?" vytáhli kámoše z domu. Když nemohl, jelo se o dům dál. Nemuselo to být efektivní. Nic se nestalo, když nakonec nemohl nikdo.
Možná nám plný kalendář dává jistotu, že čas využíváme správně. Kdo je busy, je úspěšný!
Já ti nevím, celý mi to přijde divný. Přijde mi, že jsme se ztratili a celý to nějak pokroutili.
Naštěstí jsme velký. Jééé! Já obejmu Tomíka, ty obejmi tvýho kuka/holku a pojď si udělat vlastní osnovy. Už můžeš!