Cámara

V prodejně jsme koupili zámek a blikačku, nechali kolo dofouknout a večer bylo už zase prázdný.

A tak to začalo.

Pořídil jsem si totiž šemíka, kterej je dost podobnej tomu, co mám v ČR. Tenhle má ale navíc přehazovačku a dvě brzdy.

Jen má teda proraženou duši.

Datum poslední změny: 30. 1. 2025

V San Piegu žádný problém - zajdu do cykla, koupím duši. Jenže pak je potřeba:

1. Povolit kolo - nemám klíč
2. Montpákama shodit plášť - nemám montpáky
3. Vyměnit duši, dát plášť zpět na kolo a nafouknout - nemám pumpičku.

Cajk, všechno by se dalo koupit. Ale to je zbytečný. A stejně nevim, jak se řeknou montpáky. Blbý je, že ani v češtině, páč slovník „montpáky“ nezná.

Tak jdu do krámu, kde mi foukali kolo. Nad dveřmi mají napsaný: "prodej a opravy kol". Moje otázka je spíš jako small talk na začátek: „Opravujete kola?“

„Ne“.

„Aha.“

Small talk je u konce. Nikdy mi moc nešly.

Samozřejmě chybí slovíčka, popis mé situace se nevyvíjí dvakrát dobře. Začínáme hrát Aktivity (tu popisovou aktivitu jak se nesmí zmínit kořen slova - ale my můžem i kořen): já popisuju, co že potřebuju - tedy duši. Tu znám jen jako tu lidskou, páč metal, žj. 😀 Poslech metalu je vůbec poučný, moje slovní zásoba se dokonale hodí na Día de los Muertos - hrob, stín, krev, smrt. :D. No ideálka do cyklokrámu. Takže já popisuju, ona hádá. Akorát slovíčkama ve španělštině a já doufám, že hádá dobře.

Trochu mě sice mate, že opakuje pořád cámara, což zní spíš jak kdyby chtěla vyfotit, ale vlasy si nečechrá, nos nepudruje, tak to musí být duše, ne? A nebo je kamera nad krámem a vyhrožuje mi, že jestli nezmizím, přijdou svalovci a natrhnou mi pr*el?

Ne, paní je hodná a posílá mě do centra, kde je určitě opravna. Jenže já tyhle dobře míněný rady Mexičanů tady na ostrově znám (no, imuní těmhle choutkám nebyli ani před lety v Oaxace). Základní pravidlo je nepřiznat, že nevím. Prostě pomoct za každou cenu. I když to třeba není pravda. Hlavně aby obě strany měly pocit, že ta první pomohla.

Takže hned po opuštění obchodu googlím a vidím, že pár bloků vedle opravujou kola. To si i pamatuju z procházek po čtvrti. Pán má totiž specifický stojan - kola si zavěšuje na sloup elektrickýho vedení a takhle je venku ladí na ulici.

Jdeme tam. Pán mi říká že sice kola opravuje, ale nemá duše.

„No do řitě, tady to začíná připomínat tu o kohoutkovi a slepičce,“ letí mi hlavou. Tím to pro pána končí. Ale tím se člověk nesmí nechat zmást, páč Mexičan vždy odpoví ve smyslu co největší jednoduchosti.

Ptám se tedy: „A nevíte, kde budou mít duši a kolo mi vymění? Já bych to udělal sám, ale nemám na to nářadí.“

Pán mě posílá o pár bloků vedle. Zmiňuje název obchodu, který jsem už viděl. Tam ale opravovali motorky. Ujišťuje mě, že to je ono, že tam mají i duše a kolo mi opraví.

Jdeme tam. Tam se zeptám dvou klučinů, co se každý vrtá v jednom scooteru. Koukají, zamumlají něco jako že jo, ale dál se vrtají ve scooterech, až po chvíli jeden vstává, zase si nechá povyprávět co že potřebuju, zvolá cámara (takže jsme prve s paní popisovou hru zvládli!), popadne kolo, otočí ho vzhůru nohama, přitáhne novou duši a dá se do díla.

Za pár minut hotovo. Platit nechce, posílá mě k pokladní k okénku, kde zase musím vysvětlovat, co jsem chtěl a co chci teda platit. Pořád si nepamatuju to slovíčko, takže zase hrajeme hru.

„Cámara,“ vykřikne paní. Já nadšeně odpovím: „¡Sííí, cámara! Jeden bod pro tebe, señorita!“

Nechce mi říct, kolik to dělá, páč asi tuší, že číslovky nejsou mou nejsilnější stránkou, tak mi ukazuje na účtenku, ze který ale nemůžu pro změnu přečíst cenu. Paní škrábe jak nakrklej Mikeš. Nakonec usoudím, že je to 115, dám jí tedy 120 pesos, ona se tváří že todo bien. Já jako největší grant se tvářím, že taky todo bien.

A tak hasta luego, señora! Hlavně že můj šemík už je zase zdráv a při síle!

V pátek se tak časně z rána budeme moci vypravit do parku, kde sídlí i místní ekologická organizace. Ale to je jiná story. A vlastně nevím, zda o ní chci psát. 😀