Ixchel by zírala: hledání kakaa na ostrově bohyně

Datum poslední změny: 26. 2. 2025

Na Cozumelu, ostrově mayský bohyně Ixchel, můžeš najít všechno - turistickej kýč, bary s tequilou, i lékárny pojmenovaný po dávnejch Mayích. Jen jedno tu k sakru neseženeš - poctivý kakao ze států Chiapas nebo Oaxaca. Nápoj, kterej Mayové považovali za dar bohů, teď místní znaj jen v podobě zašpiněnýho cukru. Vydal jsem se na mission impossible - najít na Ixchelině ostrově pravý kakao.

Čtvrť San Gervasio je super, ale jedna věc se mu teda upřít dá. Nedá se tu sehnat kakao. Jo, přesně! Takovej ten nápoj, co popíjeli Mayové během svejch rituálů, kterýho je v mexických státech Chiapas a Oaxaca málem tolik, až je tam skoro bezcený.

A když píšu Mayové, tak fakt mluvím o těch slavných předcích dnešních Cozumeleños, podle kterých se tu jmenujou očekávaně obchody se suvenýrama, turistický kanceláře a bary, ale už méně očekávaně třeba lékárny nebo prodejny nářadí.

Vlastně na to jdu špatně. Spíš bych se měl ptát, co tady podle nich pojmenovaný není.

A to nemluvím o tom, že celý ostrov byl dřív zasvěcenej bohyni Ixchel. Tahle mayská bohyně měsíce, plodnosti a kdoví čeho ještě měla údajně na Cozumelu svou základnu. Tisíce poutnic se sem vydávaly po moři, aby si vyprosily její přízeň a léčivou sílu. A teď si zkus představit, že by se dneska Ixchel vrátila a zjistila, že její posvátný ostrov je plný obchodů s jejím jménem, ale nemůžeš tu sehnat čistý kakao pro pořádnej rituál. To by čuměla.

Ale zpět k tomu, co se tu nejmenuje podle máyů nebo Ixchel. Hmm, přemýšlím. Nakonec mě napadaj dvě věci. Pohřební služba a sex-shop. Krchov nechme stranou, páč o mrtvých jen dobře, že jo. Ale majitel toho sex-shopu podle mě nedělá dobře. Určitě mu nedošlo, že každej správnej potomek Mayů musí mít pořádnej kyj.

Však jejich předkové taky nestavěli ty chrámy holýma rukama, že jo. A když už mluvíme o těch nástrojích - to kakao, co ho Mayové považovali za nápoj bohů, to se taky muselo pořádně rozmíchat nějakou ceremoniální špachtlí.

No nic, zpět do současnosti. Nesháním žádnej Nesquik ani La Abuelitu, horkou čokoládu, cukrovkářovu jistou smrt, kakaem zašpiněnej cukr, chtěl bych napsat, ale to už mi přijde silný, takže to psát nebudu.

Cozumeleños, tihle velcí vyznavači Mayů a tradic, teď zkrátka pijou Nesquika.

A ke všemu jsou spokojení!

Co víc, když přijdeš do obchůdku a zeptáš se na kakao, jakože čistý, bez cukru, valí na tebe oči a pokládají zákeřnou otázku: „Proč? To nebude sladký.“ No dyť jo!

Deset obchodů, deset odmítnutí. Škoda slov.

Stejný (ne)pořízení je i v kavárnách. Hele, kdysi jsem býval naivka a věřil jsem nápojákům. Když psali hořká čokoláda, věřil jsem, že bude fakt hořká. No, tušíš správně.

Když ale někde napíšou „cacao“ nebo dokonce „healing cacaco“ (ve fancy hispter podnicích, kde mají nabídku v angličtině), má naivita se zase objevuje: „Hele, a děláte ho z vody?“

Koukají na mě a mně se chce brečet. Je mi to jasný. Zase nic. Koukaj na mě jako u nás, když mluvím o kakau z vody. Jenže u nás je to pochopitelný...

Když jsem letěl do Méxica, těšil jsem se na kakaové orgie, na který od návštěvy státu Oaxaca a Chiapas vzpomínám. Tam je kakao z vody běžná věc. Stejně tak jako varianty bez cukru. Existují desítky variant, každý podnit (nebo dokonce i stánkař!) používá trochu jiné koření. Na receptury jsou pyšní a nechtějí je prozradit.

Přiznávám, že ještě v Evropě jsem si tak trochu dělal naděje, že bych se letos mohl seznámit s nějakým typem či týpkou, který by mě zasvětil/a. Tuším, že z toho nic nebude a tajná ingredience tajnou zůstane.

Zas ta moje naivita. México je velký jak Evropa. To je jak chtít Ouzo v Norsku. „Sušit hubu budeš a ne Ouzo,“ dalo by se říct. Stejně jako: „Nevymrzuj, Nesquik nebo nic.“

Tak to radši nic.

Ale neříkej mi, že na celým ostrově kakao nikomu nechybí? Jsou tu sestěhovaní lidi z celýho Mexica. Včetně lidí z Chiapasu.

Nevzdal jsem to.

Emiliano, mladý prodavač z jednoho našeho oblíbeného obchůdku, tady v San Gervasio, nám vytrhl trn z paty.

Na mou klasickou otázku sice nejprve odpověděl negativně. Nepomohl mi ani s doporučením na Mega, jakožto obchodu, kde by kakao mít mohli.

Mega je sice fakt mega, což ale v praxi znamená, že je tam těch Nesquiků jen víc.

Nakonec ale Emiliano přišel s tipem na obchod The Nut Guru, který je v Corpus Christi, čtvrti, která je tuším na dvacátý avenidě a proti San Gervasio už je taky taková trochu víc nóbl.

Vydali jsme se tam a zažili hned dvojí překvapení. Kromě toho, že na mou otázku kolem kakaa odpověděla prodavačka Vanda „sí“ (což už samo o sobě bylo velký), překvapila mě ještě víc reakcí na mé zodpovězení její otázky odkud jsme.

„De la República Checa,“ vypadlo ze mě rutině, mezitím co jsem se rozhlížel po krámku. Viděl jsem, že jsem našel klenot: spoustu věcí na váhu, ekologickou kosmetiku...

Až mě z prohlídky sortimentu vytrhlo: „No né, fakt? Tak to vítajte!“ ozvalo se slovensky.

Svět je malej. Hlavně ten Vandin teda - už osmnáct let žije na Cozumelu. Provozuje tu svůj obchůdek The Nut Guru a kromě čistého kakaa jsem v něm objevil i čisté arašídové máslo, něco, co jsem taky hledal, ale nakonec hledání vzdal.

A tak teď doporučuju místním Vandin obchůdek, protože samozřejmě spousta z nich by si i to čistý kakao dala. Jen by pro ten požitek z popíjení museli trochu zapátrat. Takže je jednodušší kakao nepít. Nebo si koupit toho Nesquika.

Čímž se dostáváme k esenci mexické duše. Krásně to zachycuje Zuzana Erdösová v Listech z Mexika, kde zmiňuje příhodu se svým mexickým tchánem: „Už roky tady máte tu hamaku položenou na skříni. Proč si ji nepřiděláte?“

Ta otázka mířila hlouběji – když totiž tatínek přicházel na návštěvu, vždy u nich zalezl do hamaky a vylezl až když zase odjížděl. Nešlo tedy o to, že by ji nerad používal. Právě naopak. Odpověděl: „Nechce se mi do toho přidělávání.“

A teď to jádro pudla: „Pro trvalé pohodlí bych musel podstoupit trochu nepohodlí.“