Nevpuštění do Mexika to úplně nebylo, ale...

Nevpuštění do Mexika je teď takový nešvar mexických imigračních úředníků. Taková úřednická zvůle. Viz případy zadržených Čechů (tady třeba turistky) v Cancúnu a v Ciudad de Mexico. Svý si k tomu píše i náš ombudsman.

To pak není hezký - zavřou tě na letišti do studený kobky, kde čekáš v řádu dnů, než si tě vyzvedne aerolinka a přepraví zpět do místa odletu. Děje se to i jiným národům napříč EU.

Datum poslední změny: 30. 1. 2025

Není divu, že do Cancúnu jsme si naplánovali let z Říma. Od září jsme totiž bydleli v Bari, kam jsme jeli z Pardubic vlakem.

A právě už v Říme na letišti začaly padat podivné dotazy. Letuška Neosu, společnosti, se kterou jsme letěli, nás začala zpovídat, jak kdybychom se do Mexika chystali emigrovat.

Když si všimla, že máme zpáteční až za pět měsíců, ztuhla. Co tam prej budem jako dělat? A jestli máme dost peněz. A jestli máme kreditky. A pojištění. A ubytování na první noci… docela dost nepříjemnýho vyptávání. Po nastudování všech dokumentů nám konečně na pas lípla “ok” a šla za dalším. Zajímalo mě, jestli se takhle ptá každýho. Prej jo.

Vzápětí chtěl dobrou polovinu předtím ukazovaných dokumentů vidět znovu její kolega při odbavování krosny. Od čeho pak ta nálepka na pasu madona mía? Neboj, to je asi poslední italská průpovídka. Vše italské bude za moment přemazáno hispánskou kulturou. 🙂

Po příletu do Cancúnu na terminál 2 byla v ČR půlnoc. Jsme spíš skřivani, takže bych šel spát. Jenže nás čekalo imigrační, páč e-gaty, které kvůli zvůli mexických úředníků měly být instalované, nikde vidno. Možná na jiných terminálech (T3 a T4). Tam totiž směřují lety zvučnějších leteckých společností jako Air Framce, KLM, British Airways…

Už na nás skoro přišla řada, když mi úsměv na tváři ztuhl. Před námi hystericky křičela Italka. Nešlo o italský manželský rozhovor, kdepak. Imigrační señora ji jednoduše odmítla pustit, ačkoliv jejího manžela hned před ní nechala jít bez problémů. Spoiler: pustili ji taky, ale půl hoďky si ji podusili, hezky ve vlastní šťávě.

"Další."

Kua, jsme na řadě! Paní přeskočila pozdrav a hned se ptala, kdy letíme zpět. Sotva jsme přiletěli.

„Cuatro de Mayo,“ odpověděli jsme. Na to vyvalila oči a chtěla vidět zpáteční letenku. Pak výpisy z účtu, měli jsem je i ve španělštině. CZK jí samozřejmě nezajímalo, tak jsem jí na Google ukázal přepočet do pesos. To mi otráveně smetla ze stolu, že ji zajímají dolary.

Zde si povšimni, že jsem udělal první chybu - snažil jsem se dovzdělat úřednici. To se nedělá! K tomu se ještě vrátíme.

Neodpustil jsem si poznámku, že naše měna je koruna, jak mohla vidět na výpise.

„Prostě mi ukaž, kolik to je v USD,“ štěkla na mě aspirantka na nejpřísnější imigrační úřednici měsíce. Google za mě odřel matematiku čtvrtý třídy. Podívala se na rázem memší sumičku a otráveně mávla rukou. Jedeme dál.

Ubytka na první noc, naše zaměstnání, pět měsíců je na Cozumel dost. Takže: „Co tam chcete dělat pět měsíců?“

Nešťastně jsme argumentovali, že na evropský pas tam můžeme být klidně 6.

Dám ti jednu dobrou, leč nevyžádanou radu, milý čtenáři: „Nikdy, ale fakt nikdy, nepřipomínej úředníkovi, na co máš nárok. Jsou na to citlivý. Oni ví, na co máš nárok. Jen jsou celej den pod zářivkou, ačkoliv venku je hezky, je tam krásná příroda, jídlo, alkohol, sex (kdybych chtěl bejt zlej, napsal bych, že v jejím případě teda spíš masturbace, ale zlej bejt nechci, tak to psát nebudu) a kdoví co všechno. A tím, že ty mu to připomínáš, házíš tak trochu nevhodně do placu, že je tu někdo debil. A když to říkáš ty, tak to musí bejt evidetně ten druhej. Ten, kterej má razítko. Ten, kterej drží esa za svou přepážkou, společně s tvým pasem. A ty seš ten na pěkně tenkým ledě a můžeš se propadnout (v případě mexických imigračních úředníků) do zadržovačky, než si tě převezme aerolinka. A pak letíš smutnej a nastydlej domů, páč v zadržovačce je kosa.“

Paní přehrabovala dokumenty, žmoulala pasy, dívala se na naše mexická razítka, která nám před šesti lety plácli jiní (tehdy ještě hodní) imigrační úředníci v Ciudad de México.

„Jeden měsíc vám stačí,“ ozvalo se.

„A jsme v prd*li,“ proletělo mi hlavou. „Máte ubytování jen na první tři noci.“

Vysvětlujeme, že máme rozjednané ubytování, ukazujeme konverzace ve WhatsApp, argumentujeme, že přece nebudem platit ubytko na pět měsíců, aniž bychom ho viděli, takže tohle přece dořešíme na místě.

Což teda zase trochu zavání poučováním.

Zdálo se ale, že to přešla. Zase se vrátila k její oblíbené otázce: „Co budete dělat pět měsíců na Cozumelu?“

K vyjmenovávání aktivit byla hluchá. Na všechno měla tu samou odpověď: „Ale pět měsíců? Není to divný?“

Po čtvrt hodině točení se v kruhu se na nás zadívala a nekompromisním hlasem řekla: „Dám vám jeden. To vám stačí.“

Že máme zpátečku, co nejde zrušit až za 5 měsíců?

„To je ale váš problém.“

To je pravda.

Ozvalu se prásknutí razítka o pas, rukou pak dopsala omezení na měsíc.

Jsme v Mexiku.

Zbytek se nějak vyřeší.

A nebo tady ne.

A jaký to na tom Cozumelu vlastně je? To se dozvíš v článku San Miguel de Cozumel, město kolmic.