Jak chutnají pochoutkové příběhy? Ukázka z povídky „Vojenská knížka“
„Óóó, ta má výstřih!“ pomyslel si pan Vopálka, ale jinak ani nedutal. Dál se vpíjel pohledem do úřednice České správy sociálního zabezpečení, která se právě zabývala jeho žádostí o odchod do penze. Však také po těch letech!
Úřednice s výrazem vyčkávacího psa procházela jednotlivé dokumenty. Každou stránku pečlivě studovala, těkala přitom hnědými kukadly po lejstrech, jak reflektory strážních věží. Před každým otočením stránky sotva znatelně pokývala hlavou na znamení, že je s dalšími nabytými informacemi spokojena.
Jakmile prošla složku pana Vopálky celou, zběžně ji ještě několikrát prolistovala. Tvářila se při tom veledůležitě a přísně.
„Tak co to bude,“ pomyslel si pan Vopálka a částečně pobaveně sledoval její počínání.
„Moc se na mne neusmívejte!“ zpražila ho, jakmile k němu zvedla oči, „máte problém.“
„To snad ne! To bych nerad.“
„Ale ano. Máte. Chybí vám tu doložené dva roky.“
„Dva roky?“ podivil se upřímně.
„Ano, dva roky!“ zvýšila hlas.
„Teda, ta je nabroušená jako kosa,“ potlačil pousmání pan Vopálka, ale nahlas řekl něco jiného:
„To se mi nezdá,“ opovážil se vyjádřit svůj nesouhlas.
„To nemusí,“ odbyla ho promptně. „Faktem zůstává, že takto nemáte odpracované dva roky.“
Krátká ukázka povídky „Kalba u dvojčat“
No, byl to opravdu obrat. Navíc pokud Vám Japonec řekne, že Vás vykuchá jako rybu, není na místě pochybovat nad tím, co říká. Pokud někdo sakra dobře ví, jak se kuchá ryba, je to Japonec. Jednou se Jimpachiou stavil a v tašce nesl živý makrely, co koupil od rybářů přímo z lodi. To byl sakra koncert ho sledovat při práci s nožem.
Když jsem se Jimpachiouovi podíval do očí, jasně jsem viděl, že neblafuje. Kde se v něm najednou vzalo tolik energie? Asi se už lítost ze zrady blízké osoby, podpořená notnou dávkou alkoholu, začala pomalu tavit na zlobu. To bylo nedobré. Ještě horší bylo, že nůž držel jako pravý zabiják. Nestál proti mně s nožem čepelí ke mně. Ne. Pěstí svíral rukojeť, čepelí k zemi, ostřím ke mně…už jsem se zmiňoval, jak jsem ho jednou pozoroval při kuchání makrel? No, tak evidentně se kluci v Japonsku s nožem už rodí a sami si přeřezávaj pupeční šňůry. Nebo nevim.
Krátká ukázka z povídky „Den jak ze žurnálu“
Bylo mu do zpěvu. Ten pocit v sobě zadupal a raději si dal další cigaretu. Minul billboard na novou knihu o osobním rozvoji, kterých se poslední dobou objevovalo, jak hub po dešti. Stálo na něm: „Vybudujte si návyk za dvacet jedna dní.“ A pod ním ještě menším písmem zhotovený dodatek: „Zbavte se zlozvyků za jedna dvacet dní“.
„Prý jedna dvacet dní,“ uchechtl se, „mě začít kouřit trvalo týden a už jsem se toho nikdy nezbavil. Přestat? Měsíc jsem vydržel, ale vždycky jsem se k tomu vrátil. Tak jakejch jedna dvacet dní?“ Jako kdyby na potvrzení svých slov si zapálil další cigaretu.
Mysl mu zabloudila k jeho první. Tenkrát na učňáku. S klukama se scházeli u kolárny, daleko z dohledu učitelského sboru. A hlavně mistrů z dílen! Ti, na rozdíl od učitelů, praktikovali tělesné tresty a to i přes jejich zákaz. O to větší v tom však byla rebelie. Kdo riziko podstoupil, ten se v kolektivu těšil statusu borce.
Zprvu tam chodil, aby ukázal ostatním, že on borec je. Po týdnu tam už chodil proto, že si zvykl na chuť tabáku v kombinaci s podstupovaným rizikem. Mozek to chtěl. Také se tím dostával do komunity starších kuřáků z vyšších ročníků. To mělo samozřejmě svou cenu.
Cestou k Danielově domu zvládl ještě další tři cigarety a reklamní poutač s motivačním citátem minul naštěstí už jenom jeden. Tentokráte citát cílil mimo oblast vůle: „Transformací sebe sama k naplněným vztahům.“
„Čím víc se člověk hnípe v hovně, tím víc smrdí,“ současně s výdechem kouře procedil mezi zuby svou načerpanou životní moudrost.
