Skip to main content

Setkání s Beladorem

Minule jsem sdílel svou fascinaci prvním textovým editorem, který jsem kdy spatřil, své koketování s psaním a nakonec, abych Tě nenapínal k prasknutí, nastínil setkání s Beladorem.

Ten den, kdy k němu došlo, nic nenasvědčovalo tak významné události. Počasí od rána vypadalo slibně, ne že ne, ale nijak se nevymykalo předchozím dnům. Jedna věc ale zvláštní byla. Probudil jsem se před pátou a cítil takovou zvláštní energii. Něco ve mně mi říkalo: “Běž! Rychle se sbal a vypadni do lesa!” Hlava na to zareagovala okamžitě: “Neblbni, ještě tam bude zima, chybí ti něco pod peřinou?”

Tento příspěvek si můžeš i poslechnout přímo z přehrávače vedle, nebo na Spotify, Apple Podcasts, Deezer, Podchaser, Podcast Addict, či Google Podcasts.

A to byla její chyba. “Chybí ti něco? Jasně že chybí! Přesně to něco.” Do teď jsem si to neuvědomoval, protože jsem byl v křeččím kole vejšky. Pořád jsem vytvářel nějaký kód, psal závěrečnou práci, dílčí reporty k projektům, řešil administrativu nebo “jen” psal odborné články. Najednou to vše zmizelo. Každé odpoledne jsem se mohl po práci věnovat čemu jsem chtěl. Chvíli jsem si to užíval, jenže pak přišla otázka: “A co teď? To už takhle jako bude napořád?”

Vyslyšel jsem tedy volání, vyskočil z postele, v rychlosti naházel věci do batohu, hlavně na nic nemyslet, abych si to ještě nerozmyslel, nasedl na vlak a vystoupil jako jeden z mála na osamělé zastávce kdesi uprostřed Vysočiny. Pln nadšení jsem vyrazil do lesa.

Nejlepší mi připadala absence plánu. To jsem v tom spěchu nějak vůbec nedomyslel. Ve vlaku jsem měl sice čas, jenže tam jsem hltal poklidnou scenérii za oknem líně se sunoucí lokálky. Ostatně, co chcete v naší zemi plánovat? O rozlehlosti a hustotě osídlení Norska se nám může jen zdát, stejně tak o drsných pasteveckých psech Gruzie nebo nebezpečných zvířatech tropických částí světa. Pokrytí signálem je téměř stoprocentní. Cokoliv se tedy dá řešit. Největším nebezpečím tak pro mladého muže, hledajícího klid v náruči lesa, zůstává střetnutí s hospodou.

Raději jsem nepokoušel své odhodlání, otočil se k vesnici zády a vydal se přímo k lesu. Nevěděl jsem kam jít, ale práce Klubu českých turistů mi značně zjednodušila rozhodování. Nějakou dobu jsem se nechal vést. Po pár kilometrech mě ale začala rušit přítomnost i té hrstky lidí, co jsem cestou potkával. Sešel jsem tedy z cesty.

Nejnavštěvovanější

Obdivoval jsem přírodní scenérie, poslouchal šumění lesních potůčků, pozoroval ptáky skřehotající na mezi stromy prosvítajícím nebi…a cítíl se dobře. Sakra dobře! Cítil jsem volnost a náhlou radost. Až jsem nevěděl, co s ní, mátlo mě to. Dostal jsem najednou obrovskou chuť vyzout si boty a běžet. Připadal jsem si divně, ale udělal jsem to. Jehličí a větvičky mne nepříjemně píchaly a tlačily do nohou, ale svým zvláštním způsobem se mi to líbilo. Cítil jsem se tím jakoby ve spojení s lesem, jak kdybychom spolu komunikovali nějakým mimosmyslovým jazykem.

Chvíli trvalo, než jsem se unavil. Do té doby jsem bezcílně poskakoval sem a tam. Když jsem se konečně zastavil, abych se vydýchal, ucítil jsem vůni. Rozhlédl jsem se kolem sebe: kmeny stromů, po zemi popadané šišky, jehličí, mech. Na první pohled nic odpovídající vůni. Pak jsem si ale konečně všiml nenápadné chatky. Vůně nemohla jít odjinud.

Aniž bych nad tím přemýšlel, vydal jsem se k ní. A tam proběhlo naše první setkání. Na zemi seděl Belador, kopýtky svíral mističku čaje, od které se šířila ta omamná vůně. Nezdál se vůbec překvapený, koho mu to les přivedl. Naopak, beze slova pokýval hlavou na pozdrav a nalil do další mističky, jak kdyby ji tu měl pro mě celou dobu připravenou, čaj i mně.

Pak konečně promluvil:
“Vítám tě, Tome.”
Umíte si představit mou míru zmatení. Z Beladora však vyzařoval hluboký klid. Sálal kolem něj jako horko kolem rozpálených kamen a zlehka jsem cítil, jak mnou prostupuje. Usedl jsem vedle něj.
Nějakou dobu jsme klábosili. Během hovoru jsem si připadal jako v transu a moc si z něj nepamatuju. Pamatuji si však, jakou zákeřnou otázku mi položil:
“Co si myslíš, že ti jde lépe než ostatním?”
“Nevím,” odpověděl jsem po krátkém zamyšlení.
“Tak jinak,” odfrknul si, “po čem jsi vždy toužil a nikdy plně nerozvinul? Kdy jsi cítil, že se ti něco daří snadno a lehce, jako kdybys nemusel vynakládat moc úsilí a ono se to dělo tak nějak samo?”

Pokud jste četli i mé předchozí dva příspěvky, pak už víte, co jsem mu odpověděl. Belador se jen usmál a upřel na mě významný pohled. To setkání mi odkrylo dvě cesty. Jednu ke psaní, se kterým jsem celý život tak nějak koketoval, druhou do jeho hájemství, kam za ním stále chodím rozmlouvat a růst. Tento blog je nejinak částečně i jeho zásluhou.

Podpoř mě!

Přidej si Bejkův mls na FB!
Napiš mi vzkaz do komentáře!
Odebírej mlsný zpravodaj!
Pozvi mě na jasmínový čaj!

Leave a Reply