Zažij Bari! Jako místní, při úklidu!

Ray Nayler v knize Hora v moři zmiňuje francouzského filozofa Paula Virilia, který dle autora knihy pronesl: „Když vynaleznete loď, vynaleznete i lodní vrak; když vynaleznete letadlo, vynaleznete i leteckou havárii; a když vynaleznete elektřinu, vynaleznete i popravu elektrickým proudem. Každá technologie s sebou nese svou stinnou stránku, vynalezenou ve stejnou chvíli jako pokrok.“

Když jsem minulou sobotu uklízel jeden z mála parků v Bari, doplnil jsem si na tenhle seznam: „Když kupujeme jídlo v jednorázových obalech, kupujeme i odpad.“

Datum poslední změny: 26. 11. 2024

Už cestou na místo úklidu jsem si pokládal otázku, zda má takový úklid smysl. 🤔

Co takhle vlakem z České republiky do Bari? Letadlem lítá každej.

Bari a odpad

V Bari se odpad nesváží tak často jak by měl. Jen pár dní po průjezdu popelářů lidi ulice doslova zaplaví dalším odpadem. Kontejnery přetékají a kolem nich se objevují ostrůvky, ostrovy a nakonec hory odpadků.

Proto mi úklidová akce ve městě nedávala až takový smysl. Navíc když se konala v jedné z čistších čtvrtí (v jednom z mála parků) Bari. Jedná se však o jednu z mála místních eko aktivit, žít bez odpadu je tu jak u nás před patnácti lety (takže nemám o čem psát :D) a tak mě zajímalo jak vše bude probíhat.

Bla bla a setkání s Nelly

Po celém světě funguje skupina dobrovolníků, kteří pořádají pravidelná setkání místních s cizinci - Blabla exchange. Cílem je setkávání a takový to běžný tlacháníčko. V Bari setkání pořádá sympatickej týpek Alessandro.

Jakožto pravidelní účastníci jsme se s Veronikou na středečním setkání seznámili s Nelly a jejím manželem. Nelly je místní koordinátorka neziskovky Plastic Free. Právě od Nelly jsme se dozvěděli o plánované úklidové akci.

Bouřka a týpek s kleštěma

V den konání akce mě probudila bouřka. Vůbec první za tu dobu, co jsme v Bari (od konce září). Chvíli jsem uvažoval, jestli na sobotní úklidovou akci vůbec chodit. Nakonec jsme vyrazili.

Cestou ještě trochu pršelo, pak vysvitlo slunce a svítit vydrželo až skoro do konce úklidu. Ale to předbíhám.

Jak jsme se pomalu blížili na místo srazu, předešel nás Ital, kterej si nesl úklidové kleště. Hned nám bylo s Veronikou jasné, že pán je profesionál. A nemůže mít namířeno jinam než my! Takových týpků člověk běžně moc nepotká.

Pověsili jsme se tedy za něj. Ukázalo se to jako supa strategie - skutečně nás dovedl až na místo. Aniž bychom museli koumat mapu. A riskovat přitom, že krátkou nepozorností otiskneme vzor podrážek do některých z četných výtvorů městských psů a fen.

Začínáme

Na místě jsme se nahlásili do prezenčky, každý dostali pár rukavic, děti dostaly i kleště (můj dětský zápal a jiskra v oku nestačily, bohužel) a po vyslechnutí úvodní rozpravy jsme už šli na věc. Asi padesátku dobrovolníků si koordinátoři rozdělili na:

• Děti a jejich doprovod - ti uklízeli jen uvnitř parku,
• anglicky mluvící dospěláky - ti uklízeli kolem parku (já se hlásím!),
• zbylé bídáky nezapadající do předchozích dvou skupin - uklízeli naproti parku na parkovišti autobusů.

Každá skupina dostala tři typy pytlů: na směs, plast a sklo.

Má to celé smysl?

Během úklidu jsem si zase pokládal otázku: „Jaký smysl to celý má?“ Park vypadal na první pohled docela čistě. Oproti čtvrti, kde bydlím, úplně sterilně. A pak mi to začalo docházet.

Na prvním místě nejde o ten úklid samotný!

Jde o tu činnost jako takovou. Jde o edukaci dětí, který mezitím pobíhaly po parku s kleštěma v ruce a nadšeně sbíraly, co se jim pod kleště dostalo.

Smysl je ve spojení lidí, setkání, společné práci cizích lidí.

O ukazování kolemjdoucím, že se dá něco dělat. A především - nastavit zrcadlo konzumní společnosti, kolik odpadu se i na zdánlivě čistém prostoru skrývá. Kolik odpadu produkujeme. Jsme za něj zodpovědní všichni.

Během úklidu

Co jsme nacházeli nejčastěji

Itálie zatím v zálohování PET nejede (listopad 2024), ale není to poznat - PETku jsem nenašel ani jednu, stejně jako ti, kteří v předklonu osvobozovali trsy trávy od na slunci se blyštivých fólií. V pytlech parťáků jsem následně pár PETek zahlédl, ale jejich množství stojí sotva za zmínku.

Nejčastěji jsem naopak nacházel fólie. Od papírových kapesníčků, bonbónů, sušenek a dalších. Účtenky se samozřejmě hřály na výsluní také hojně. A vajgly. Tihle bídáci se povalovali všude.

Ostatně házení vajglů po zemi je v Itálii stále ještě národní sport. Často i neuhašených - viz takhle série, kterou jsem zaznamenal během jedné z procházek naší čtvrtí.

Nalezené raritky

Samozřejmě nechyběly raritky. Smeták (jak sarkastické, neznámý pohoditeli!), plato z auta od kufru s reprákama (a jak si teď zahraješ, co?!) nebo třeba kufry na kolečkách - ty byly 3x. Náhoda? Nemyslím si! 😀

Nakonec toho nebylo málo

Když jsem se vrátil na stanoviště, ze kterého jsme vycházeli, zamrazilo mě. Ačkoliv původně park vypadal čistě, stál jsem před úctyhodnou hromadou pytlů s bordelem. 👀

Odměna

Za necelé dvě hodiny uklízení jsme se pak s Veronikou odměnili celozrnou foccaciou z místními oblíbené pekárny Digesù di Bartolomeo. 💪 Zabalené do papíru, potaženého plastovou fólií - to abychom se vrátili zase na zem a celý to neznělo jako úplný happyend. 😐