Proč dnes píšu o sólo trekování? Dovolím si tvrzení, že člověk, který má rád přírodu, pro ni také něco dělá. Aby si člověk přírodu zamiloval, musí ji nejprve poznat. Jak ji poznat lépe, než při sólo trekování?
Podle mě by měl každý jednou za čas opustit pohodlí čtyř stěn a vyrazit mimo tolik zatracovanou zónu komfortu (jak na jídlo na cestách pomůže tenhle článek). Kdo tak učiní, přinese si odměnu - stráví intenzivní čas s nejlepším kamarádem - sám se sebou. Uvědomí si, co vše bere za samozřejmé, racionalizuje si svůj strach, spoustu věcí si ujasní a odpočne si. Kdo si myslí, že sólo trekování není pro něj, možná změní po přečtení článku názor. Proto raději přestaň číst včas! 😃
Na konci článku na tebe čeká testík, který ti může pomoci v rozhodování, zda se na sólo trekování také nevydat!
Tento příspěvek si můžeš i poslechnout přímo z přehrávače vedle. Je i na Spotify, Apple Podcasts, Deezer, Podchaser, či Google Podcasts, nebo třeba YouTube.
Varoval jsem tě. Teď už není úniku. Co ti dá sólo trekování? Záleží, jak se mu otevřeš. Níže sepisuju, co ti sólo trekování může dát na základě mých zkušeností. Loni jsem byl 3 noci na Šumavě, během kterých jsem nachodil lehce přes 80 km, předloni v Novohradských horách, stejný čas a vzdálenost.
Ačkoliv mi nevadí jít lesem v noci, spaní v lese pro mě představovalo dlouho výzvu. Lépe: spaní v lese v noci a sám. Bez stanu, v hamace. Stan poskytuje jakýsi iluzorní pocit bezpečí, alespoň tak to vnímám já. Racionálně je mi jasný, že mě ten kousek látky před ničím neochrání.
Loni na Šumavě i předloni v Novohradských horách jsem strachu ze spaní v lese sice čelil (pokaždé tři noci), ale nepřekonal ho. Zlomilo se to až letos na cestě Srdcem bez obalu, kde jsem spal v lese desetkrát během čtrnácti dnů.
Sdílím, co jsem si za svitu čelovky napsal loni první večer na Šumavě.
První noc. Jsem v noci sám v lese a bojím se. Vlastně nevím čeho. Když se to snažím konkretizovat, nejsou to snad ani zvířata, ale tma, neznámo, které je najednou všude kolem. Možná všechny ty hovory a vyslechnuté strašidelné příběhy na mě zapůsobily víc, než jsem si do teď myslel.
Jaký to je ale pocit oproti pocitům lidí, kteří se těmito místy snažili uprchnout ze země, kde vládl režim, se kterým nesouhlasili. Každé šustnutí mohlo znamenat blížícího se pohraničního psa, hlídku. Konec nadějí, možná i kulku v zádech.
Můj dnešní strach v tomhle světle bledne. Mě za to, že tu jsem, nikdo nezastřelí. Zůstává jen strach z neznáma, z přírody, od které jsme si již tak odvykli, že nás děsí. Proto jsem tady. Zpět v přirozenosti. Daleko od bezpečí čtyř zdí a blízkosti lidí. Kvůli prožitku strachu. Je to nemilosrdný bojovník.
Ve výše uvedeném odstavečku z cesty sice píšu, že nemám strach ze zvířat, ale postupně jsem se utvrdil o opaku. Tenhle strach se mi podařilo odbourat až letos, kdy kolem mě pobíhali srnci, až se hamaka otřásala. Paradoxně mě to přišlo zábavný - to je zajímavé, že? Když zvířata kolem nebyla, tak jsem se jich bál, a když kolem běhala, tak vlastně pohoda😀 Lidská psychika je fascinující, nepřijde ti?
Závěrem přikládám test, na základě kterého si můžeš vyhodnotit, zda se na sólo trekování také nevydat!
Chodíš s košem dvakrát týdně a přemýšlíš, zda by to nešlo dělat jinak?
Přesně takhle jsem to měl 7 let nazpět.
Dneska chodím s košem 1x za 2 měsíce a přitom mě to nestojí žádný extra úsilí navíc.
Zapiš se do beletristického e-mailového kurzu Domácnost bez odpadu. Každých 14 dní jeden příběh o Karlově cestě za nulou odpadu.
