Den, kdy jsem to málem zabalil

Vždyť jsem letos na koloběžce neujel přes 20 km!

První pochyby se zlehka objevily, když jsem jel v úterý před nedělním výjezdem na Kuňku, kde jsem dělal poslední záběry do zvacího videa k projektu Srdcem bez obalu. Jel jsem v poledne, hezky za horka, s 10l batůžkem a přesto jsem se docela potil. Uvědomil jsem si přitom, že víc než 20 km jsem na koloběžce tenhle rok nejel. A 50 km někdy před dvěma rokama. Upřímně, do té doby jsem 50 km na koloběžce dal jen dvakrát.
Vzpomněl jsem si přitom na moment, kdy jsem si koloběžku přivezl a jel na ní nadšeně do práce. 5 km tam a 5 km zpět odpoledne zpět. Dva dny jsem potom jsem pak nechodil do schodů. Od té doby jsem se ale trochu posunul 🙂
“Ty wle, jestli jsem se na to trochu nevy*ral,” projelo mi hlavou. Jenže sociální sítě jsem už nakrmil, očekávání nastavil… a můj selektivní salámismus (tady se aplikoval plnou měrou) neděli stále vyhodnocoval jako přespříliš vzdálenou, než aby si dělal nějaké chmury. Ono to přece nějak půjde!

Den, kdy jsem to málem zabalil

To se tam nevejde – aneb kde by si ani Helmut nevěděl rady.

Znáte tu slavnou scénku s Helmutem, opravářem komínů (případně tady)? No, tak mě se to tam nevešlo😀. Na začátku jsem avizoval, že pojedu s pětačtyřicítkou na zádech. Proč najednou osmdesátka? No, řekněme, že jsem zavšivenej punkáč a předem jsem si ty věci do krosny ani nezkusil naskládat. Poslední dva roky jsem chodil s 80l krosnou na vandry (tři noci širas), takže se dalo očekávat, že věci neubyly. Asi jsem si myslel, že když jsem se letos rozhodl nechat doma vařič, kartuši a rendlík, tak tím ušetřím 35 l. Navíc mi nedošlo, že techniky potáhnu víc, kvůli točení rozhovorů…

Když jsem se všechno dvě hodiny před avizovaným odjezdem pokusil naskládat do již zmíněné pětačtyřicítky, fakt mě překvapilo, že třetina věcí zbyla venku. Salámismus pomalu ustupoval a začalo se mi rosit čelo. Ověšená krosna vypadala jako vánoční stromeček. Vedlo mě to k hlubokému zamyšlení, zda tyhle přívěsky nebudou během odrážení na obtíž. Ještě víc jsem padal do mdlob při představě každodenního ověšování krosny. Už vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych v průběhu dne potřeboval v krosně něco hledat…

Co jsem tedy vezl s sebou?

Až na nůž, balónek na čištění objektivu a Palo Santo jsem netáhl nic, co bych nepoužil. Naopak, doma jsem si zapomněl zubní pastu, což se dalo samozřejmě hravě vyřešit hned v prvním bezobalu.

Možná jsem doma mohl nechat čtyři kolíky od stanu, co jsem první dny používal na vypnutí lan od celty. Pak jsem však zjistil, že mnohem lepší (a rychlejší) je použít stromy nebo větve kolem. Jenže čtyři kolíky nic nezabíraj a nic nevážej.

Den, kdy jsem to málem zabalil: výjezd a cesta

Krosna na záda, koloběžka před barák!

Když už jsem konečně vše potřebné naskládal do 80l krosny, přišly pochyby, zda jsem si na sebe přece jen neušil moc velkou boudu. S 45l krosnou jsem si byl celkem jistej, že to půjde. Přece jen je to ještě přijatelně velkej batůžek a je jen o 15 l větší, než batoh, kterej běžně tahám plnej proviantu z beZobalky.

Ve chvíli, kdy jsem nasadil krosnu na záda, jsem měl, přiznávám, docela podlomenej morál. Jen vyjít před barák s koloběžkou byl výkon, připadal jsem si strašně neohrabaně. Krosna navíc způsobovala nezvyklou nestabilitu na koloběžce.

Kromě článku “Den, kdy jsem to málem zabalil…” čtenáři také s oblibou čtou:

A pojďme, dej se do toho!

Po pár odrazech jsem se hned potil (zrovna bylo dost vedro). Konejšit se časovou rezervou také zrovna nešlo – ručička začala neúprosně stoupat k půl jedný a já měl bejt druhej den v 8:00 (ráno) v Jičíně v Delikatesách Amélie. Asi 65 km, které jsem nutně musel ujet do večera/noci, protože další den jsem už zase měl být v Mladé Boleslavi v Refill Shopu.

Ještě jsem ani nevyjel z Pardubic a už jsem soucítil se všemi (řečí eufemismů) tlouštíky, kteří mají deset kilo přes svou ideální váhu. Teda, deseti – já tu krosnu nevážil. Třeba měla i víc nebo trochu míň (určitě měla víc😃). Vedro mě ničilo. Voda brzy došla. A já projížděl vesničkami, kde lidé zřejmě nakupují stylem obřích nákupů jednou, dvakrát za měsíc v desítky kilometrů vzdálených marketech, v důsledku čehož to v místech jejich bydliště nerozjeli (nebo naopak už zabalili) i Vietnamci.

Divné ovšem bylo, že ve vsích nebyli ani lidi, které bych o vodu mohl požádat. Asi teda zrovna nakupovali ve městech. I když pár jich běhalo po lešení, to zase jo. Ještě že i ta nejmenší vesnička má hřbitovy, že jo. Sláva hřbitovní kultuře! Díky dokonalé květinové výzdobě nejednoho místa posledního spočinutí jsem si tak mohl dopustit vodu. Otázku, zda jde o vodu městskou (pak ok) nebo vodu studniční (s rezidui nebožtíků), vyřešila filtrační lahev, která snad i vlezlé nebožtíky spolehlivě odstranila.

Nocujeme!

Před Jičín jsem dojel kolem sedmé. Chvíli jsem bojoval s novou celtou, ale pak jsem se konečně zakuklil v hamace. V noci mě probudilo něčí pohvizdování (ale galantní jelen mě nenašel). A před rozbřeskem lehké krápání dotírající na celtu, které mě však po zkontrolování, že mi nikam neteče, působilo zvrácenou radost – jsem v suchu, tak ať si prší.

Počasí se zvrácenou radostí naopak pozorovalo, jak se snažím vyčůrat v leže z hamaky (znáš ten pocit, když se probudíš, ve spacáku je teplo, venku chladno…). Což je velkým benefitem hamaky. Tedy za předpokladu, že:

• Jsi muž. Jsi-li žena může ti pár cm chybět, což může způsobit poměrně značné nepříjemnosti. Jsi- li ono, tak… vlastně nevim – můžeš mi dát vědět do komentáře.
• Nemáš pod sebou krosnu, jídlo, nebo někoho, kdo by nemusel ocenit závlahu.
• Neudržíš poměrně křehký balanc při naklápění se přes hranu hamaky. V lepším případě vypadneš ven, v horším se překlopíš dovnitř (a nečekám, že prýštící proud dokážeš zaříznout včas).

Co mě vedlo k tomu to nezabalit?

Zabalit to můžu kdykoliv…

Pořád jsem si říkal, že vzdát se můžu kdykoliv. Pořád jsem doufal, že to nějak půjde. První den hodnotím jako náročný, vlastně jeden z nejnáročnějších. Cesta byla povětšinou rovinatá a právě to mě s vysokými teplotami tak vysilovalo. Další dny jsem extrémní stoupání vycházel a pak se dlouho vezl. První den na rovině jsem ale pořádně zamakal.

Zvykání si

První dny jsem tedy spíš budoval formu, zvykal si na krosnu. Současně jsem ze začátku jezdil kratší vzdálenosti, vlivem blízkých přejezdů mezi bezobaly. Kraj Jičín-Mladá Boleslav-Brandýs nad Labem a Praha, to je ráj bezobalů. Některé dny jsem jel jen 30 km (”nadbytek” času jsem zase investoval do přípravy na rozhovory).

Vlivem větší koncentrace bezobalů v první části cesty jsem po vyčerpání poloviny času ujel asi 300 plánovaných kilometrů, což znamenalo, že mě dalších 400 čekalo. Pozvolný první týden mi dal dobrou průpravu pro fyzicky náročnější týden druhý.

Správný směr jízdy po trajektorii srdce

Velkým štěstím se ukázala volba směru jízdy srdcové trajektorie. Až na jeden den mi vítr foukal do zad. Především první den mi vítr v zádech dost pomohl. Současně jsem to bral i jako znamení správnosti rozhodnutí vyjet na cestu 🙂

Energie lidí na cestě

Lidé, které jsem potkával na cestě, mě neskutečně dodávali energii. Především majitelé bezobalů, ale i další, které jsem na cestě potkával. Se spoustou z nich by se dalo povídat hodiny. Právě při těchto rozhovorech jsem si uvědomil, co se skutečně skrývá za slovy “síla komunity”. Nejvíce jsem to samozřejmě cítil, když jsem byl vyčerpaný. Únava jakoby z ničeho nic mizela a během chvíle jsem zase “trhal asfalt”.

Edit 21.3.23: A tady malá ochutnávka z jízdy!

P.S. Jelikož je venku celkem parno, mohl by se ti hodit tenhle deáč (pozor, affil, ale zato upřímnej!).