Druhá zkušenost s darováním krve

Darování krve přinese zas ty zvídavé otázky

Zákeřně zvídavý formulář

• Otázka číslo 45 jde zpříma na věc a zajímalo by mě, kolik mužů bude tak autentických, že zakroužkuje ano: Patříte mezi muže, kteří mají sex s muži (MSM)? Hmmm… jedna kamarádka říkávala: „Sbíráme zážitky!“ Teď to nemyslím tak, že bych si tu hledal sexuálního partnera :D. Jde o pozdější zpracovávání formuláře. Co by jako následovalo? 😀 Jsem od přírody zvídavý…

• Odpověď na otázku číslo 47: Pobýval(a) jste v období 1980-1996 celkem 6 měsíců ve Velké Británií nebo Francii? se asi úplně často měnit nebude.

• A muži, ještě jednou pozor! Ve formulář je zakleta pastička na kontrolu pozornosti. Já se třeba spálil, než mě Verča upozornila. Vyplňovala formulář poprvé a nejela tedy tak mechanicky. Pastička se skrývá v otázce číslo 21: Pro ženy: Byla jste v posledním roce nebo jste těhotná?

• Jsou zde ovšem i poučné otázky. Třeba otázka číslo 17: Pobýval(a) jste v nápravném zařízení (vězení)? V nápravném zařízení? Tak to jsem se musel na chvíli zamyslet, že je tím myšleno vězení.

Samozřejmě by bylo poučných otázek více, kdybych si dohledával, co jsou uvedené nemoci vlastně zač. Ale to já nééé.
Po vyřešení administrativy jsme si s ostatními dárci postáli ve frontě: malý odběr pro laborku, pokec s doktorkou a konečně přechod na vlastní odběr. Pár hlubokých nádechů a výdechů: „Dneska to vyjde, Tome!“

Darování krve – vlastní odběr

Uvnitř si lebedilo několik dárců v různých stádiích „rozdělanosti“. Sestra mě vyzvala, abych bral hned druhé lehátko od vstupních dveří. Kouknu vedle a tam už to rozjíždí Veronika. „No, tak to musím dát už jen kvůli tomu, aby se o mě nebála, že jo,“ ujistil jsem se, uvelebil se a zkontroloval televizní program. Dneska žádní mrtví náckové na nosítkách, žádné ruiny rozbombardovaného Berlína. Namísto nich krásné záběry Alp.

Dítko ve mně si samozřejmě hned po ulehnutí vyškemralo balónek. Transfuze se stejně jako minule slibně plnila, když tu slyším: „Nezavírejte oči! Haló! Dívejte se na mě!“ zmateně jsem se díval kolem sebe: „Jsem v pohodě,“ říkám si a vzápětí jsem utvrzen v tom, že o mě tady skutečně nejde. „No ale o koho teda? Ajaj, o Veroniku…“ to člověku teda nepřidává.
Rychle jsem zhodnotil situaci: „Já, s napíchlou žílou a nejistýma vyhlídkama… ještě že personálu je tady dost.“
Mezitím co vedle fackovali Veroniku a pak s ní zmizeli na sesterně, já si raději zalezl do sebe, pomalu a zhluboka dýchal a sprintoval rovinkou alpského údolí přímo k okraji plnící se transfuze. Po doběhu jsem se posadil na postel a čekal, zda přijde nějaké to motání hlavy jako minule. A nepřišlo! „Jupíí! Postupuju do dalšího levelu!“

Kromě článku “Druhá zkušenost s darování krve” čtenáři také s oblibou čtou

Darování krve – level 3

Obezřetně jsem se přesunul na sedadlo, kde mi zavázali vpich. Body scan nehlásil nic podezřelého. Po nějaké chvilce jsem s vítězoslavným pocitem vstal. To jsem ještě nevěděl, že nemá mít dlouhého trvání. Vydal jsem se k okénku vyřídit výstupní papíry a mé nadšení stoupalo: „Chodím! Vítej v dalším levelu, Tome!“
Jenže hned z kraje nového kola jsem udělal chybu. Teď už vím, že správná cesta vedla za Kubou, kde jsem si měl v klidu sednout a vypít čaj a pravděpodobně bych postoupil v klidu do čtyřky. Jenže já zvolil náročnější variantu a šel si rovnou vyřídit výstupní papíry. A to nejde, beztrestně přeskakovat levely, že jo. Nemusíš být žádná velká “spářka”, abys věděl, že takhle se hry nehrajou.
Čekal jsem na to, až doúřadují dva lidi přede mnou, a pak jsem se konečně dostal na řadu. Obdržel jsem lejstro na podpis a v tu chvíli se mi zlehka začala motat hlava.
„Podepíšu a honem si raději sednu,“ zhodnotil jsem odborně situaci. Jelikož jsem nikdy neomdlel, točení hlavy, které se objevilo, mi nepřišlo významné. Podobalo se tomu, když někdy prudce vstanu.
„Kde že to mám podepsat?“ zeptal jsem se se záměrem věc rychle vyřídit a raději si jít sednout. Co kdyby se přece jen strýček příhoda objevil…

Sladké nevědomí

Ležel jsem si pohodlně v polospánku a slastně se chystal otevřít oči, když slyším: „Pane! Otevřete oči!“ najednou ke mě dolehlo hučení lidí a vzrušené hlasy.
„Ty wle, já asi nejsem doma v posteli, co?“ problesklo mi hlavou, „moment, byl jsem na krvi…ty wle! Já to u toho okna nerozdejchal?!“ projela mi hlavou další myšlenka a s ní jsem kukadla konečně otevřel. Zíralo na mě dobrých deset párů mužských očí a jedny ženské, sestry. Její instrukce zněly jasně: „Na sesternu s tím bídákem!“
Čtyři muži mě popadli každý za jednu končetinu a cupitali se mnou. Moje váha pro čtyři muže není žádnou výzvou. Zato má délka ano. Ukázalo se, že vytočit se se mnou ve dveřích vyžaduje spolupráci všech nosičů. Hlavou mi prošla myšlenka, jak rychle si skupina našla vůdce, který můj transport korigoval.

Pocity bezmoci, jako tenkrát v tom zámeckém parku

Cítil jsem se trochu bezmocně. Připomnělo mi to situaci, kdy mě přesně takhle táhli kamarádi k rybníku (po tom co mě přejela slivovice a slunce). Ne, aby mi dopřáli romantického výhledu, ale aby mě probrali. Skvělý nápad hoši, vážně. Házet týpka v alkoholovém deliriu do vody… to chce hodně odvahy. Neměl jsem tehdy sílu vzdorovat, ale mysl vyburcovaná nebezpečím mi v tu chvíli sloužila překvapivě jasně. Vytasil jsem na ně neoblomné argumenty: „Kua, pusťte mě, nemůžete mě tam přece jen tak hodit! V kapsách mam peněženku, mobil… vypočítával jsem materiální statky, jejichž tehdejší přítomnost mě zachránila od utonutí v zámeckém parku za přihlížení blankytně bílých labutí. Pohled na jejich pohybující se blány by tak mohl být to poslední, co bych si s sebou z tohohle světa odnesl, než by mi mou touhu žít a prožívat zhatila nemilosrdná hnědá hladina a zaplavila mi i ten nejzapadlejší plicní sklípek.

Zpět k silákům

Ale zpět ke čtveřici siláků. Stejně jako tehdy v parku, jsem se jim nevzpíral. Tihle mě nechtěli sprovodit ze světa. Naopak, chtěli mě tady udržet co nejdýl, a to mě ani neznali. Jestli se k vám, pánové, tenhle článek někdy dostane, děkuji! A stejně jako tenkrát, měl jsem i nyní v kritickou chvíli jasnou mysl. Tentokrát nesloužila na mou záchranu, ale spíš na hodnocení situace, do které jsem se to dostal.

Když potká sob soba…

…mají radost oba. Když se potkaj tři soby, tak se radost násobí. Aspoň tak nějak jsem to slyšel. Na sesterně se tak sešli manželé a v závěsu za čtveřicí siláků šel Kuba.
Ten mě viděl jak vycházím z odběru a jdu k okýnku s výstupními papíry. Pak jsem mu zmizel z očí za sloupem a po nějaké době se prý s hlučným zaduněním otřásla podlaha. To už prý vybíhal 😀
Během pádu jsem se praštil do hlavy, ale většinu kinetické energie odpružila kostrč. Což je fajn. Navíc jsem ji nastrčil tak nějak šikovně. Bolela mě celý měsíc, ale jen ve chvíli, kdy jsem se z lehu zvedal bez rukou. Takže v tomhle ohledu dost pohoda.
Kuba na sesterně dostal funkci, a to ne ledajakou! Dostalo se mu totiž pocty na ten dobrochtivý manželský páreček dohlížet. A také přihlížet tortuře, která následovala: přišla doktorka s palečnicí (tlakoměrem) a začala utahovat. Nemám rád měření tlaku, takže se mi u toho začalo dělat blbě a musel jsem si z toho zase lehnout.

Je libo kávičku?

Po nějaké době se měření opakovalo a pak se palečnice přitáhla o další půl otáčku: „Chcete přinést kafe s mlíkem nebo bez?“ podívala se na mě pohledem, který nepřipouštěl jinou odpověď (btw, takovéto typy otázek, na které nejde odpovědět “ne”, se učí hned první den při školení na finančního poradce – hned druhý den jsem to zabalil, že to nebude mou životní cestou). I tak jsem to zkusil: „Já kafe nepiju.“ „S mlíkem nebo bez?“ zopakovala ostřeji, „nějak ten tep musíme zvednout.“ „Mě je to jedno…“ V tu chvíli zasáhl Kuba: „S mlíkem to budeš mít lepší, ještě tam bouchneš cukr a ani nepoznáš, že piješ kafe.“ „No tak jo, tak takhle,“ delegoval jsem slova Kuby a za chvíli už srkal pro mě tak kontroverzní nápoj. Brrr. Mé druhé kafe v životě.

Odbočka k první kávě

První jsem pil kdysi někde na Spořilově, kde jsme s tehdejším kamarádem vraceli policistovi (údajně jeho kamarádovi, ale nejsem si úplně jistej, jak moc velký kámoši byli) klíče od skautské klubovny. Byl na nás trochu nas*anej, ale to je jiný příběh, o kterým teď nechci mluvit moc podrobně 😀 Zmiňuju jen nejnutnější část s kafem. V rozhořčení nám prostě udělal kafe. Asi aby dostál nějaký společenský nutnosti nebo co. Nebo jsme vypadali i přes ranní vyprošťovací točený fakt blbě.
Když nám majitel klíčů skautské klubovny na chvíli zmizel, pošeptal jsem kamarádovi: „Ty wle, já kafe nepiju, co mám dělat?“ Podíval se na mě vyděšeným pohledem a odpověděl: „Hecni se ty wle! Viděl jsi ho? To by byla poslední kapka!“ A tak jsem vypil svý první celý kafe.

A zpět k darování krve a kávičce na ošetřovnu

Zpět k darování krve. Ne že by mi to kafe výrazně změnilo tep, ale posloužilo jako propustka ze sesterny. Za podpírání Kubou z jedné strany a doktorky ze strany druhé jsem mohl přejít ke stolkům s čajem, kde jsme nějakou dobu pobyli a pak konečně zmizeli.

No co…

Tak uvidíme, zda si mě pozvou příště. Doufám, že jo. Jo, a až uslyšíš, jak se někdo rozčiluje nad tím, že jeho kolega v práci stráví po darování krve den doma, vzpomeň si na tenhle článek. Ne každý to má na tři čtvrtě hodiny. Natož aby pak ještě šel bouchat do kolbenky.
Znám spoustu lidí, kteří mají za sebou víc jak deset i dvacet odběrů a nemají s tím problém. Znám lidi, kteří omdlévají jen při odběru ampule pro vyšetření. Ach, ta lidská rozmanitost!
Jak už jsem jednou zmiňoval: Sbíráme zážitky. A kamarád Michal zase říká: Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silnej. Obě hlášky si často připomínám a jsem za ně, přátelé, rád.