Darováním krve k první zkušenosti: jak odběr probíhal?

Nad darováním krve jsem přemýšlel dlouho, ale vždy jsem takové myšlenky nakonec zapudil. Už jen samotný odběr pro preventivní vyšetření mi moc radosti nepřinášel. A to je přitom rychlovka! Přičtěme k tomu značnou nelibost při zaškrcení ruky a je celkem oprávněné, že jsem podobné myšlenky vždy rychle smetl ze stolu.

No a najednou je tady článek o darování krve. Jak jsem se dokázal takhle vyhecovat? Co mě k tomu vedlo? Tyhle a mnohé další informace se, milý čtenáři, dočteš v následujících řádcích.

Ochutnávka

„Jedl jste něco tučného?“ zaslechl jsem. A to hned několikrát, mezi tím, co jsem ležel na sesterně s mokrým hadrem na hlavě. Sestra se ptala nějakého muže, který se pod jejím pohledem kroutil, jak kobra před flétnou: „Kdepak, měl jsem dietní polévku k obědu.“ „Nepovídejte.“ „Je to tak.“ „A pak už nic jo?“ „Noo…“ „No tak to vyklopte.“ „Večer jsem si dal klobásku…“ „A je to tady. Proč jste si to nedal aspoň obráceně? Klobásku k obědu?“ "Když po tom dietním obědě jsem měl večer hlad." "No, vidíte. Kdybyste to alespoň udělal obráceně. "No a klobásku jste zapil pivečkem, co?“ „Kdepáák…“ „Ani malým? To bych se moc divila.“ „No...jo, jedno jsem měl.“

No...ale nepředbíhejme. Vezmeme to hezky popořádku.

Před darováním krve

Před darováním krve jsem nic nehodlal nechat náhodě. Pečlivě jsem prostudoval internetové stránky transfuzního oddělení, načetl jsem si, že bych se den před odběrem měl šetřit, hodně pít a nejíst nic tučného. „Až na to šetření se tedy běžný den,“ shledal jsem. Dále jsem si vytiskl a vyplnil dárcovský formulář (ještě že tak, byly toho dvě A4 poměrně zvídavých dotazů). Pak už jsem pln odhodlání čekal na den odběru.

Vstupní vyšetření a pár úsměvných otázek

Po vstupu do čekárny mě překvapilo množství lidí. Nicméně vše probíhalo velmi rychle. Dvě ampule krve do laborky, kraťoučký pohovor u doktorky a šup na čekání k hlavnímu odběru.

„Berete drogy?“ zeptala se lékařka. Hmm, to je panečku otázka na tělo. Když pominu, že jsem vyplňoval vstupní formulář a „odevzdal“ další dvě ampule krve k před-odběrovému vyšetření, tak to je možná test pravdomluvnosti?
Další zvídavá otázka: "Máte někde piercing?" Teda, že budeme probírat až takové intimnosti! Jelikož bylo dost teplo, měl jsem na sobě jen tričko, kraťasy lehce nad kolena a žabky, takže jsem měl odkrytou velkou část těla. Než se mě lékařka zeptala, sjela mě rentgenovým pohledem od hlavy k patě. Kdyby odpověď byla ano, mohl by být asi jen na bradavkách nebo na ... 😀

Vlastní odběr

Jdeme na věc

Chvíle čekání, než se uvolní místo na křesle pro dárce a pak přišla sestra s voláním: "Někdo na levou?"
Za chvilku už byla ručka připravená na opěradle. Ujala se mě sestra, působící na první pohled rázně, ale byla milá. Zasypala mě informacemi a zeptala se, zda jsem najedený a zda se cítím dobře (jó, otázky na pocity, ty já rád!). Ačkoliv je transfuzní oddělení v suterénu, bylo tam pekelné vedro, takže jsem měl okamžitě orosené čelo a nepůsobil asi zrovna nejpřesvědčivějším dojmem :).

Sestře se nepozdávaly mé žíly, prý nejsou moc široké. Jako většina mužů, narážky na nedostatečnost kolem rozměrů nesu nelibě. Jenže na námitky nebyl čas, hledalo se nejlepší místo na puštění mi žilou. A to se brzy našlo. Nic moc však neteklo. Prej teda. Já si už na začátku jasně vymezil, do jakejch akcí se pouštět nebudu. A loučit se pohledem se svou milovanou tekutinou byla jedna z nich. Mozek musel být přesvědčen, že o nic nejde.

Snaha o probuzení soutěživosti

Transfuze se stále plnila pomalu. Nebyl to žádnej "jurskej" proud. Takže na mě sestra začala se soutěživostí (no jó, jenže já nejsem soutěživej): „Paní vedle vás snad předežene,“ narážela na dárkyni ze sousedního lůžka (přišla až po mě). Její transfuze se údajně slibně plnila.
„Tak to snad není závod,“ pokusil jsem se ohradit vůči nátlaku. Nicméně sestra se buď bála o moji ješitnost, nebo jí došla trpělivost s mým pumpováním a dala mi do ruky s výrazným mrknutím balónek.
Takovej balónek, to je super věc. Ten maj rádi všichni: štěňátka, děti…a zřejmě i já, protože jen co se mi dostal do ruky, začala krev téct úplně jiným proudem (zase prý :D). Skoro až je mi líto, že jsem ten okamžik triumfu neviděl, určitě bych přitom pohledu cítil silnou hrdost. Ale zřejmě i nevolnost.

Tak já si asi zase lehnu

Hezky jsem si pumpoval, plnil transfuzi a sledoval, jak na obrazovce televize (jak se něco hýbe, o moji pozornost je postaráno) ustupují fašisti prchají Francií zpět do Němec. Sem tam proběhli vojáci a na nosítkách nesli prostřílenou mrtvolu. Nevím, kdo na to ráno vybíral televizní program, ale rozhodně měl smysl pro černý humor 😀
Ještě chvíli jsem plnil transfuzi, až bylo po všem a mohl jsem běžet. Nejprve jsem se posadil a přestože se mělo hlásit už lehké zamotání hlavy, tak jsem ho přešel a nahlásil, že se něco začíná dít až při motání středním. Kdybych měl potřebu být viděn, tak bych si ji v tu chvíli právě uspokojoval: "Tak já si zase asi lehnu," nechal jsem se slyšet a uvelebil se zpět v křesle.

Nečekaný komfort

V tu ránu kolem mě bylo sester... jedna mě pomáhala do ještě pohodlnější polohy, druhá šla pro mokrý hadr, třetí pro sklenici vody, čtvrtá mi utahovala obvaz po vpichu. Chvíli jsem si poležel, a pak mě vzali preventivně "na leháro" ještě na sesternu.
Moc se mi to líbilo. Víte, moje pubertální a adolescentní já ve svém věku trpělo: na technické škole žádné ženy nebyly. Na vejšce pak v nižších řádech jednotek. Takže v takových chvílích si ti dva Tomové připadají velmi příjemně 🙂

Vítězství ve formě borůvkového koláčku

Na závěr jsem si za poukaz na občerstvení po odběru koupil borůvkový koláč, který chutnal jako nebe 🙂 S vítězným pocitem jsem si pak osedlal svého Šemíka a volným tempem se vydal k domovu. Jasně, nebylo to bez ztráty kytičky... ale ani vědomí! Věřím, že příště (edit: o průběhu druhého odběru si můžeš přečíst v navazujícím článku) se budu po odběru válet poloviční dobu, nebo vůbec 🙂

Oblíbené

Darováním krve k první zkušenosti: jak odběr probíhal?

Jak jsem odkládal přijmout pomoc

Co nebylo důvodem k darování krve?

• Nešel jsem tam pro párek a kafe – dřív se prý dával po odběru. Protože nejím maso (jak k tomu došlo jsem zmiňoval v úvaze o cestování) a nepiju ani kafe, přirozeně si ze mě v práci dělali srandu. Je pravda, že mě samotného tahle představa moc pobavila.
• Protože bych transfuzi mohl někdy potřebovat. Myšlení tímhle směrem mi přijde trochu „sebemrskačské“ a nelaskavé sám k sobě. Pravdou ale je, že bych tím mohl začít splácet dluh, který naše rodina v krevní bilanci má.
• Protože budu den doma. Od dveří ke dveřím jsem strávil venku asi tři hodiny. K tomu doma takové tři hodiny, kdy jsem nic nedělal, jen tak „byl“. Takže dovolená to úplně není.
• Protože se to očekává.

Co bylo důvodem?

Dospěl jsem do stavu, kdy jsem v tomto ohledu chtěl překonat sám sebe a trochu taky sebrat nový zážitek.
Západní medicína spíše kašle na prevenci v pravém slova smyslu, ale když dojde na úrazy, kde je potřeba chirurgických zákroků, je nepřekonatelná. Krev je v tomto případě potřeba.
Jsem stoprocentně zdravý a myšlenka toho, že část mě může pomoci se zotavit jinému tělu, mě hřeje :). Trochu si tím také uspokojuji potřebu přispívání.

Zamyšlení nad mým darováním krve

Celý den mi přišel moc fajn. Měl takovou zajímavou atmosféru. Po odběru mi přišlo nezvyklé ležet ve všední den doma a nic nedělat. To se mi stalo naposledy když jsem byl nemocný. Jenže to je člověku blbě. V tomto případě jsem se cítil jen malátně. Malátně, ale s vědomím, že je to jen na chvíli. Navíc člověk ví, proč mu tak je. To ho kromě očekávání brzkého nabytí síly i vnitřně hřeje.

Beladorovo shrnutí

Když jsem své dojmy vylíčil Beladorovi, hezky z řečeného mezi řádky vypíchl:
„Z tvých slov jsem vyvodil, že sis také uvědomil, že se do nemocnice nehodláš dostat a že tě tato zkušenost jen podpořila na tvé cestě vědomému naslouchání tělu. Každý jsme jiný a co je pro jednoho normální, je pro druhého extrém. Neboj se tedy hledat svou „normalitu“ pro život takový, jaký chceš vést. Není snadné z tisíce cest najít tu správnou. Stejně zřejmě dojdeš k poznání, že neexistuje jen jedna jediná. Můžeš na to jít vědecky, nebo můžeš zkoušet, co dělá dobře tobě. Cesty se přece přirozeně různě potkávají a křižují. Je ovšem důležité umět včas opustit tu cestu, která vede někam, kde se ti nelíbí, kam nechceš. Stojí za to zkoušet a hledat. Jen tak tě tvá cesta zavede na místa dříve netušená. Hlavně nikdy neustrnout na místě.“

Edit: pokud se ti článek líbil, můžeš mrknout i na druhý odběr. Pokud máš rád cizí neštěstí, pak si přijdeš na své.