Cestovat či necestovat? Trochu jiný pohled na cestování.

Tento příspěvek si můžeš i poslechnout přímo z přehrávače vedle, nebo na Spotify, Apple Podcasts, Deezer, Podchaser, Podcast Addict, či Google Podcasts.

Vzrušení z cestování, vzrušení z …

Cestování může otevírat oči, člověk se o sobě může hodně dozvědět, může se v něm leccos probudit…pravda, pravda, souzním. Přijde mi to ale trochu nevyvážené. Málokdy se dodává, ať cestuje ten, kdo opravdu chce (zde je potřeba odlišit, jestli mi fakt cestování nic neříká, nebo se „jen“ bojím vystoupit ze své komfortní zóny – pak je cestování přínos, až povinnost). Někdo rád kutí v dílně, jiný se zas rejpe v zahrádce…proč ne? Pocitů vzrušení a objevování nových věcí se dá dosahovat různě.

Pokud se budeme na cestování dívat jako na prostředek k osobnímu růstu, pak se vůbec nemusí jednat o cestování daleko. Takový prodloužený víkend v českých lesích, jen tak sám pod širákem, může mít mnohem větší sebepoznávací efekt než tři týdny v Asii ve skupině. Ranní les nebo louka mají nějaké zvláštní až posvátné kouzlo. Klidně i v malém rodinném kempu.

Cestování společností donuceného jedince

K cestování donucený jedinec může pod vlivem okolí sice vycestovat, ale nakonec skončí v resortu, třeba na Dominikáně. Ten opustí jednou, možná dvakrát v rámci organizovaného výletu…uvidí pozlátko, sklouzne po povrchu. Ale byl na Dominikáně! Neviděl přitom nic. Taková turistika je možná dobrá pro ekonomiku státu, ale už ne pro jeho příslušníky. Resort bude navíc pravděpodobně vlastněn zahraničním investorem, a i když jsou v něm místní zaměstnaní, nebude to nakonec ani pro tu ekonomiku žádná pecka.
Místní navíc opouští svá bývalá zaměstnání a konvertují k cestovnímu ruchu. Tím se vytrácí původní styl života a z obyvatel pracujících mimo turismus se stává “exponát ve skanzenu”.

Hledání se během cest

Dost cestovatelů mluví o tom, že vyrazilo na cestu a našlo samo sebe, nebo v to alespoň doufají. Může se u nich pak projevovat potřeba vzájemné podpory, kterou si uspokojují například na cestovatelských přednáškách. Cestují, dělají přednášky, píšou knihy, točí videa s tipy pro další turisty. Celkem výmluvně to shrnul princ Ládík v jedné ze svých knih (promiň Ladislave, konkrétní knihu jsem zapomněl).

“Většina lidí, kteří se vydávají na dlouhou cestu, cítí potřebu svou zkušenost sdílet s ostatními. Nestojí za tím jen touha inspirovat ostatní, jak rádi tvrdíme. Snažíme se tím také hledat smysl svého počínání, slyšet pochvalné komentáře a ujistit se, že si plníme sen mnoha dalších.”

Ladislav Zibura

Sen mnoha dalších. Je to ovšem i náš sen? Zaujali jsme cestováním své vlastní místo v životě? Nebo jen utíkáme před svými “starostmi”, které ovšem představují možnosti k osobnímu růstu? Jsme tím prospěšní? Každý ať si odpoví sám. Ať už se hledá na cestách nebo v běžném životě.

První cesta mimo Evropu

Náš celkový dojem z cestování hodně ovlivní, jakou cestu už máme za sebou. Životní cestu. Pokud jsme na začátku, může s námi kulturní šok silně zacvičit.
Jak takový „výlet“ dopadne? Dále sdílím svou zkušenost. Kdo v té době tedy přistál v Bombaji? Člověk netušící nic o osobním rozvoji, shlížející na místní shora, bez pokory. Dneska už nejsem ten nafoukaný Evropánek jako před lety. Dneska si svou privilegovanost uvědomuji. Vzpomínky na první výlet jsou krásným zrcadlem mé životní cesty. Mohlo za to tedy to cestování, nebo ne? Pokusím se objasnit dále v textu.

Ahoj, Indie, tak to jsi Ty. A to jsem Já.

Nadpis pochází z písničky Indie od Wohnoutů a přijde mi výstižný. Před sedmi lety jsem se vydal poprvé mimo Evropu, a to hned ve velkém stylu – do Indie. O Indii se často říká, že si ji buď zamilujete, nebo ji budete nenávidět. Já ji v té době nenáviděl.
Pamatuji si ten intenzivní pocit, kdy jsme jeli taxíkem z letiště a já s vyvalenýma očima koukal na ten dokumentární film přes sebou. S tím rozdílem, že jsem se děsil okamžiku, kdy se odvíjející se obraz před mýma očima zastaví a nastane okamžik, kdy budu muset opustit taxík.

Oblíbené

Asi tak nějak. Evropánek tam tenkrát dostal slušně na pr*el. Dost dobře to vystihujou i ty občasné výrazy obličejů pánů wohnutých v průběhu klipu 😀 Horko, frustrace, bezmoc 😀
V člověku se opravdu cosi láme, když na vlastní oči vidí děti ležící na špinavých kartonových krabicích, zavšivené psí smečky pobíhající po ulicích, dotěrné jednonohé žebráky pohybující se velmi rychle poté, co spatří “běláska”. Vlhký vzduch, spadlá voda monzunového deště, která se záhy mění v pouliční stoku unášející odpadky, lidé potící kari a ŘÍMSKÝ KMÍN. A lidi. VŠUDE!

Měsíc bez masa

Z hlediska osobního rozvoje mi tahle cesta nedala nic. Nebo alespoň ne první roky po návratu. Co jsem si v Indii ovšem uvědomil, bylo to, že se dá fungovat bez masa. Do té doby jsem jedl „českou klasiku“. V Indii jsem si po třech týdnech uvědomil: „Hej! Já neměl žádný jídlo s masem!” (no, na druhou stranu…vlastně to snad ani nechceš).

Tohle uvědomění mě dost ovlivnilo. Do té doby jsem bral jako bezmasá jídla smažák, sladké pokrmy nebo „ošizená“ jídla typu bramborová kaše s květákem/žampiony/šmakounem, kde je to vždy stejný model: příloha, maso nebo náhražka masa. Tahle „bezmasá“ jídla, ve kterých je maso vždy něčím “násilně” nahrazeno, mi vždy přišla jako taková „šidítka“. Jenže bezmasé jídlo v Indii = tolik intenzivních chutí, vůní… Po příjezdu jsem začal některá jídla vařit a voilá, do pěti let jsem se nenuceně vzdal masa úplně. Jestli navždy, to nevím, ale teď mi to tak vyhovuje.

Nečekané přátelství

Ještě jednu věc mi Indie dala – přátelství s Gauravem. Ano, nezažili jsme toho spolu moc, ale Gaurav mi ukázal (zase viděno zpětně) skutečnou vřelost, srdečnost a proslulý upřímný indický úsměv. A autenticitu. Měřím přes metr devadesát, Gaurav možná ještě víc. Takže jsme na sebe viděli i v davu na ulici. Gaurav měl však výhodu: já, v té době dlouhovlasý (pokud čteš pravidelně, tak víš, že to už nejsem) a vousatý běloch (to mi zůstalo), jsem v tom davu trochu zářil. Díky tomu mě dokázal rozeznat i na dvě stě metrů. To, že mě poznal, bylo zřejmé okamžitě: „Tomaš“ zařval vždy na celou ulici, roztáhl koutky v obřím úsměvu a rozpřáhl ruce na pozdrav 🙂 To samé udělal v nákupním centru v Brně, kde jsme měli sraz během jeho návštěvy ČR 😀

Loni si indické silnice vybraly svoji krutou daň i na Gauravovi. Zvolání „Tomaš“, vřelý upřímný úsměv a krátké objetí s prásknutím do zad mi však zůstane uchované do smrti mé.

Co další cesty?

V pozdějších letech, kdy jsem začal koketovat s osobním rozvojem, se mé další výlety mimo Evropu stávaly stále vědomějšími. První cesta mi na tomto poli nedala nic. Ruku v ruce s osobním rozvojem přišlo “hlubší” cestování, které mi dává možnost se dále posouvat.
Zajímám se víc o lidi a život kolem sebe. Je to obohacující. Ano, cestování mě baví, ale v rámci tří týdnů jako vystoupení z komfortní zóny, kdy u něj nemusím pracovat a pak se vrátím zpět do komfortu: vždy po otevření dveří koukám do chodby našeho bytu a žasnu nad tím pěti hvězdičkovým hotelem. Rozuměj: pohledem změněného vnímání (obráceného kulturního šoku), ne že by náš byt byl tak “masňáckej”.
Při cestování potkávám zajímavé lidi, řeším mnohdy netušené situace typu vypadlé krosny z autobusu na dálnici, halucinace po banánech na vaření, pokousání psem, srovnání nemocničních standardů, Silvestr v rodině padesáti Mexikánců, focení se s Kubáncem a až na fotce zjištění, že měl z mého obětí erekci 😀 Poslouchám mnohdy dost bláznivé příběhy, procházím se úžasnou krajinou, ochutnávám zajímavá jídla a vždy si říkám, že žiju v bezpečné zemi plné blahobytu a svobody.

Jak poznat, že chci cestovat?

Až se budeš cítit dobře, sedni si, párkrát se zhluboka nadechni, zavři oči…a pomysli na místo, kam bys rád. Zkus si ho představit: co tam děláš, vidíš, slyšíš…pokud jen při pomyšlení na dálky v sobě ucítíš hřejivé píchnutí, nedávej už na další pocity a jeď. Pokud je ti to lhostejné a libé pocity se projeví třeba při pomyšlení na kolo a výlet do hor, naplánuj to. Nenech se do ničeho tlačit, šel bys proti svému srdci.