Nevyhazuj to, ty wle! Aneb jak se smysluplně zbavovat věcí a ještě z toho mít užitek.

Tento příspěvek si můžeš i poslechnout přímo z přehrávače vedle, nebo na Spotify, Apple Podcasts, Deezer, Podchaser, Podcast Addict, či Google Podcasts.

Bod zlomu

Věci se hromadí, blbě se hledají, uklízení je odkládáno na “potom” v hrozivé představě toho přehrabování? Super! Už víš, co nechceš, takže je čas s tím něco udělat. Další signály indikující přeplněnost domácnosti hezky popisuje Aneta (14 signálů, podle kterých poznáte, že máte moc věcí), k debordelizaci také motivuje Marcela, především v článku (Kde najít odvahu k vyklízení?). Nevyhazuj to, já ti dále vysvětlím, kam s těmi věcmi!

Říkáš nevyhazuj to, kam teda s tím?

Jakmile ti nějaká věc nepřinášejí radost, přendáváš jí z místa na místo, je ti na obtíž. Dokonce při pohledu na ni můžeš cítit negativní pocity. Brrrr, to nechceš! Pryč s ní! Ale nevyhazuj to, zbav se jí udržitelně!
Jakmile dojdeš k tomuto uvědomění, už je to jen krok k osvobození se z jejích spárů: “Mě je ale líto to vyhodit,” slyším povzdechnutí. Paráda! Díky tomu zažiješ zajímavá setkání, situace a dobrý pocit. Záleží už jen na tobě, zda věc nabídneš zdarma, nebo za ni budeš něco chtít. Oba přístupy jsou dále popsány na základě mých zkušeností.

Můj bod zlomu

Dokud jsem bydlel s rodiči, věcí jsem se moc nezbavoval. Prostoru bylo dost a věci tedy bylo kam odkládat. Sem tam, když jsem potřeboval nějaké peníze navíc, jsem něco prodal přes internetové inzertní servery. To už však musela být sakra krize a nešlo o žádnou větší čistku.
Vše se změnilo, když jsem se přestěhoval a rodiče mi řekli, abych si všechny své věci odvezl. Rozuměj: věci, co jsem v domě rodičů záměrně nechal, aby mi nepřekážely v bytě. Když jsem to přelomové odpoledne zaplnil kufr kombíka a postupně i všechna sedadla (včetně spolujezdce), začala ve mně hlodat pochybnost, kam to jako všechno dám. Po zarovnání chodby bytu se ozval druhý hlas – mé ženy 😀 Samozřejmě se jí to skladiště dvakrát nepozdávalo.

Za to chceš stovku?!

To odpoledne se stalo zlomovým: věci jsem začal fotit a umisťovat na internet. Dražší věci se prodávaly docela dobře. Až mě překvapilo, jak mizí rychle. Jenže pak na chodbě zůstávaly předměty, které neměly moc velkou cenu.
A zde přišla obtíž: kvůli něčemu za stovku jsem občas strávil spoustu času handrkováním se, že je ten předmět poškrábaný a že stovka je moc…cítil jsem se až ukřivděně – chtěl jsem věc jenom poslat dál, ne na ní bohatnout. Někteří jedinci se však chovali, jako kdybych je chtěl za každou cenu okrást.
A pak jsem objevil servery, kde bylo možné umisťovat věci jen za odvoz. Ta myšlenka se mi okamžitě zalíbila a líbí se mi dodnes. Tam se mi už nikdy nestalo, že by někdo ohrnoval nos. Naopak, často mě hřeje vděk zájemců.

Nevyhazuj to! Raději daruj za odvoz!

První ze serverů, na který jsem narazil, bylo nevyhazujto.cz. To nakonec jako jediné používám do teď. Používal jsem i vsezaodvoz.cz, ale tam jsem jednou u dražší věci narazil: do popisu předmětu jsem připsal, že ho daruji za čokoládu. A do jednoho dne byl inzerát smazán na udání. Server si zakládá na tom, že vše musí být čistě za odvoz, takže můj příspěvek odporoval podmínkám. Z toho důvodu jsem přesunul své aktivity na nevyhazuj to, kde je to sice v podmínkách taky, ale na každý inzerát je nahlíženo individuálně. Pokud je tedy za dražší věc požadována pouze nějaká drobnost, správci přimhouří oko.
Vložení inzerátu není nic zdlouhavého – trvá do minuty (fotím mobilem a inzerát vkládám přes prohlížeč v mobilu). Výmluva na nedostatek času tedy neobstojí. Komunikace se zájemci je rychlá a přehledná, konverzace se sdružují k danému předmětu, kde jsou uvedeni jednotliví zájemci, kteří o předmět jeví zájem. To je ve výsledku rychlejší, než hledání reakcí v mailu. Obzvlášť, pokud nabízíš předmětů víc a ozývá se tak několik zájemců najednou.

Předání

Dokud na trh nevstoupila zásilkovna, byly možnosti předání limitované na: zaslání poštou nebo osobní vyzvednutí. V případě pošty se mi snad nikdy nepodařilo trefit poštovné, takže jsem preferoval osobní předání. Dnes jsem poštu nahradil zásilkovnou. Poštovné je totiž dané pevně, nestojím ve frontě a v papírnictví, kam chodím, je vždy usměvavá paní.
Všiml jsem si, že když do popisu předmětu uvedu možnost “zaslání přes zásilkovnu při platbě poštovného na účet předem”, reaguje více “přespolních”.
Tak. Ale co to osobní předání? Zde začíná ta pravá zábava! Za roky, co jsem na nevyhazuj to aktivní, jsem potkal spoustu lidí. Na základě svých zkušeností jsem si je dovolil rozškatulkovat, jak se dočteš dále.

Ekologové

Jejich motivace je zřejmá. Věc, co neslouží, najde nového majitele a nemusí být vyrobena nová. Ušetří se zdroje a energie. A oni z toho mají dobrý pocit. To jsem já, kdyby to nebylo jasné 🙂
Měl jsem tu čest takto potkat ženu, která byla na návštěvě u své maminky dva baráky od našeho. Když jsem jí předával flashku, zeptala se: “Prosím vás, můžu se zeptat na takový zvláštní dotaz?” “Jasně,” zasmál jsem se a čekal. Zvláštní dotazy mám rád. “Chci říct…chápu, proč ty věci darujete. Sama bych si tu flashku mohla koupit, ale je to tak zbytečné, že? Když jsem řekla mamince, kam jdu, rozmlouvala mi to. Nechápala, proč by nějaký muž dával něco zadarmo. Bála se o mě. Chtěla bych jí o vás něco povědět, aby věděla, že její obavy byly zbytečné a možná se i za své myšlenky zastyděla.” Pak jsme si povídali ještě dobrou půl hodinu. Ukázalo se, že je stejně jako já znalá poměrů na akademické půdě, takže jsme probrali kdeco. Velmi inspirativní setkání. A maminka třeba o ždibec víc věří světu.

Maminky na mateřské

Často nemají dost finančních prostředků, nebo se jen nechtějí nechat vydírat cenami zboží s nápisem “dětské”. Jejich vděčné úsměvy vždy zahřejí. Tahle zpráva mi přišla nedávno, když jsem se zbavoval leporel a plyšáka:
“Dobrý den, děkuji strašně moc za balíček 😊 Udělal jste dětem obrovskou radost 😊 přeji hezký den a krásné svátky Velikonoční.”
A ještě jeden, kde jsem za hrnec na mléko v top stavu chtěl čokoládu:
“Dobrý večer, pokud by jste mi ho přenechal za čokoládu, byla bych ráda. O víkendu bych si udělala výlet s dětmi do Pardubic a hrnec bych si převzala, pokud by se Vám to hodilo. Děkuji XY.”

Čerstvě sestěhovaní nebo čerstvě rozvedení

Podobně jako maminky na mateřské, i jim se hodí nějaké nádobí nebo spotřebiče do (nového) začátku. Příkladem reakce na nabízený rýžovar, který byl v bezvadném stavu a chtěl jsem za něj zase čokoládu (žádný strach, zatím to na mě není vidět):
“Zdravím, s přítelkyní se teď poprvé stěhujeme k sobě a chtěli bychom rýžovar, protože milujeme vaření a rýži obecně, doma mám pár čokolád, které by se k vám rády dostaly a ještě k tomu dnes a zítra jedu vlakem přes Pardubice… Chtěl by ke dvěma mladým studentům umění váš rýžovar? 💜”
Cítíte tu krásnou energii? 🙂

Srdcaři

Ti si věci neberou pro sebe, ale od začátku mají jasno v tom, že věc opraví a pošlou dál. Třeba do azylového domu jako jeden mladý muž z Prahy. Nebo se mi ozvala paní z dětského krizového centra. Během předání kalkulačky mi zas pán s nadšeným zápalem v očích vykládal o tom, jak sbírá kalkulačky a jinou drobnou elektroniku, co je v České republice už za zenitem. Když nastřádá krabici, pošle ty věci do Francouzské Guiney, kde pracuje jeho kamarád ve škole. Takže kalkulačka, co se mnou prošla střední a vejškou, skončila někde na druhém konci světa. Krásný pocit.

Kutilové

Těm se hodí ledasco. Věc nemusí být vůbec funkční, vykuchají si z ní, co potřebují do svého “projektu”. V podstatě dělají upcyklaci, ani o tom neví. Jednou jsme se naháněli po městě s pánem, který se nadchl pro distanční křížky mezi dlaždičky. Když jsem mu je předával, pokýval hlavou a řekl: “Žena bude mít radost. Když jsem je uviděl, vzal jsem to jako znamení, že se mám pustit do rekonstrukce koupelny.” Tak snad měla žena radost 😀

Opraváři

V podstatě kutilové, jen to povýšili na výdělečnou činnost. Ti tě zbaví starostí s nefunkční pračkou, ledničkou, nebo jiným přístrojem, který bys jinak tahal na sběrný dvůr (za předpokladu, že už se nevyplatí opravit samozřejmě). Můžeš namítnout: “Proč bych jim ho měl dávat zdarma, když z toho budou mít ještě profit?” Pokud bydlíš pár pater nad přízemím, tak se to sakra pronese. No, moje ruce zvyklé na klávesnici a myšku mají jasno 😉 A to bydlím ve zvýšeném přízemí.

Zvědavci

Ti jsou dobrý! Začátečníci, kteří nevěří, že jim někdo dá něco zadarmo. Při předání valí oči a je vidět, jak jsou mile překvapeni, že v tom opravdu není žádný háček.

Impulzivci

Tak s těmi se osobně nesetkáš. Napíšou ti sice velmi rychle po zveřejnění inzerátu. Taky tě přesvědčí o jejich obřím zájmu. Ujišťují, že si předmět hned vyzvednou, nebo zaplatí poštovné…a pak už o nich neslyšíš.

Nepozorní

Jsou trochu podobní impulzivcům. Jako by nečetli popisy, kde se píše “osobní převzetí v…”, nebo “zaslání přes zásilkovnu”. Zájem opadne po tom, co zjistí, že nejsem z Prahy. Což do popisů ovšem vždy uvádím. Jiní i zkouší, zda bych jim to rovnou do Prahy nedovezl.

Šmělináři a překupníci

Jedince z této kategorie vnímám rozporuplně. Na jednu stranu nemusím řešit, co s předmětem udělají: mě ho zbaví a oni si ho prodají. Na druhou stranu nemám kontrolu nad tím, kam se předmět dostává a odpadá dobrý pocit při pohledu na nového majitele.

Vtipné reakce

Všechny skupiny se mezi sebou můžou samozřejmě všelijak prolínat. Nicméně minimálně jedna bude vždy dominantní. Často jsou vtipné také úvodní reakce na inzerát. Bez jakéhokoliv úvodu mi například přišlo (doslova):

• “Chybí mi.” Nabízí se otázka: “Co? Sex? Pivo v lednici?” Nečekám slohová cvičení, ale například pozdrav a proč dotyčný předmět shání, jestli je z okolí nebo chce předmět poslat, by neškodilo.
• Na nabízenou klávesnici mi jednou přišlo: “Abych si pořádně zapařil….” Zasvrbělo mě na mozku a nešlo neodpovědět: “Umím si představit spoustu možností, jak by věta mohla pokračovat. Nebudu se však domnívat a nechám se podat.” Týpka to asi dost zmátlo, protože mi přišla zase stručná odpověď: “Jak podat?” 😀 No, nebudu vás napínat. S tímhle kusem to nevyšlo.
• “Mám rozbitý blatník.” Já zas nevrlou samici heterodona, co si nechce už nějakej ten den nechat vyndat neoplodněná vajíčka. Co víc, ona si je střeží! Kdo je víc? (ne, to jsem mu nepsal :D).
• “Protože jsem nejkomunikativnější. 😀” Super. Já na small talky nikdy nebyl moc dobrej. Tak pojďme! A ano, po rozpačitějším úvodu byla komunikace dobrá. Úplně nová lahev na vodu se tak ocitla v rukou sympatického muže.

Nečekané dárky

Mnohdy se při osobním setkání stane, že zájemce přinese sám od sebe nějakou drobnost. Někdy to jsou brambůrky, jindy plechovka piva. Lidé z vesnic vědí, co ve městě chybí. Ti pak vozí domácí vajíčka nebo zavařeniny. To mi přijde milé.
Jednou mi paní, které jsem předával drobnou lampičku na čtení, co jsem kupoval za jednu libru během stáže v Anglii, donesla velkou čokoládu, jejíž cena asi třikrát převýšila pořizovací cenu lampičky. To jsem si připadal divně.

Shrnutí zkušeností

Z mých zkušeností vidíš, že je to zábava 🙂 Takže se neboj a daruj nepotřebné věci, třeba právě přes nevyhazujto! Sice jsem zažil situace, kdy jsem nějaký předmět měsíce nemohl na nevyhazuj to udat a paradoxně se pak vydražil na aukru, nicméně to je spíš výjimka. Ale stává se.
Pokud ani přes popsané zkušenosti s osobním předáním nechceš takové zážitky sbírat, použij zásilkovnu nebo poštu, pokud ti to vyhovuje víc. Ať tak, či tak, věc může dále sloužit, nevyrobí se nová a tobě nezaclání doma. Budeš mít dobrý pocit a v případě těžších věcí (skříně, gauč, lednička, pračka) ušetříš zápěstí a další svaly nezvyklé na stěhovaní těžkých předmětů.
Přeji ti hodně zážitků a dobrých pocitů, které více méně nic nestojí!