Od jednotlivce k síťovce a objevení zero waste
V tomto článku ti dám motivaci k tomu, aby ses nebál dělat to, co ti přijde správné. Mně před lety začaly vadit jednorázové obaly. Druhá část článku tedy přechází na téma Zero Waste i když zatím jen zlehka. Článek si můžeš bez obav přečíst, i pokud tě redukce jednorázových obalů nezajímá – nic ti nenutím. Můžeš se na zbylé dvě třetiny příspěvku dívat jako na jeden z příkladů chování jednotlivce.
Po přečtení článku budeš mít představu, jak bys odpověděl na následující otázky: Zmůže něco jednotlivec v dnešním světě? Je nakupování ovozel do vlastních síťovek k něčemu? Co dělala krabice na podlaze :D?
“Jistě jsi mnohokrát slyšel: “Proč to děláš? Jako jednotlivec stejně nic nezměníš…”
Určitě je pohodlnější nedělat nic a převzít roli oběti. Je to tak pohodlné. Ale spokojenosti tak těžko dosáhneme.
Hezky to vystihuje známý citát, běžně přisuzovaný Edmundu Burkemu: „Aby zlo zvítězilo, stačí, když slušní lidé nedělají nic.“ Nebo další můj oblíbený, již zcela konkrétně zaměřený na ekologii (vyskytující se na webu bez konkrétního autora): „Vždyť je to jedno plastové brčko, řeklo si to ráno osm miliard lidí.”
Čtenáři oblíbené
Tento příspěvek si můžeš i poslechnout přímo z přehrávače vedle, nebo na Spotify, Apple Podcasts, Deezer, Podchaser, Podcast Addict, či Google Podcasts.
Jednotlivec proti všem
Ideál o změně světa
Na začátku může být samozřejmě ctnostný ideál svět změnit. Jenže to má trochu obtíž: pokud chceme měnit svět, je třeba se vyvarovat obviňování, svalování chyb na druhé. Není nic otravnějšího, než někdo, kdo si neustále stěžuje, jak je svět zvrácený a obviňuje všechny kolem, proč že se to nechovají zrovna tak, jak si to iniciátor změny přeje.
Za mě by každá změna měla začít právě u jednotlivce. Pak je možné měnit svět – vlastním příkladem. Je tu však riziko: až změníme sebe, nemusíme pak už chtít měnit svět.
Změna sebe sama
Moment. Jakto? Na začátku jsme přece chtěli měnit svět! Je to tím, že stav spokojenosti může přijít s dobrým pocitem, kdy se každý den posouváme dál a dál za svým ideálem. Tím pádem jsme spokojenější. Zametli jsme si před vlastním prahem a těší nás, že alespoň v naší bublině je čisto. Chápeme, že ostatní nezměníme, a tak se snažíme svým vlastním příkladem prozařovat tmu.
Ono vlastně nakonec nejde o změnu XY, ale trochu sobecky o náš dobrý pocit, který se přitom objevuje. Vlastně jsou to takové malé akty sobectví, kdy si skrz ušlechtilé konání generujeme dobrý pocit.
Tím, že změníme chování z osočování a poučování okolí na nenásilnou žijící ukázku, někdo z okolí si za čas začne všímat naší změny. Najednou neřeší, zda se jedná o pózu. On náhle vidí, že to skutečně žijeme. V tu chvíli se nad tím také začíná zamýšlet.
Samozřejmě se nás bude snažit spousta lidí zrazovat posmíváním. Co kdyby se měli také přičinit?! ¡Caramba! Jen to ne! Naší vytrvalostí a rozhodností se však stáváme živoucím důkazem toho, že to (možné dosadit) lze a okolí se nad svým postojem začne zamýšlet.
Tím, jak každodenními příspěvky v naší věci pokračujeme, vedlejším produktem si budujeme vlastní spokojenost. A to je ve výsledku to hlavní o co skutečně jde!
Tak. A teď k drobnostem, které pracují pro můj dobrý pocit. V podstatě to jsou takové mikro investice, které generují smetánku 😛
Síťovky, ovozel a pokladní
Hele, ono už něco takového existuje!
Pamatuji si, jak jsme se před lety s kamarádem během výletu na běžkách bavili o tom, jak nám vadí, že když si chceme v obchodě koupit zeleninu nebo ovoce, musíme používat igelitové pytlíky (jééj, je to už pár let, dneska je naše domácnost hooodně Less Waste – ne Zero Waste, to je jiný level).
Řešili jsme, jak by se podobná situace dala vyřešit. Když jsem přijel domů, začal jsem googlit “pytlíky na ovoce” a zjistil, že se podobné věci dají koupit od nadšenců, kteří je vyrábějí (dnes je samozřejmě situace úplně jiná).
Společně s kamarádem a bratrem jsme je hned objednali. Ze začátku jsem si přišel v obchodech divně, prodavačky nebyly moc zvyklé, reakce byly různé. Většinou pozitivní. Jak od prodavaček, tak od ostatních zákazníků.
Někdo může říct, že jsou síťovky těžší, než igelitový pytlík. Jsou, no. Jenže já si tím kupuju dobrý pocit. Koupil by sis dobrej pocit, kdyby se prodával u kasy vedle bonbónů, kondomů a baterek?
Reakce na síťovky
Síťovky vzbuzovaly zájem, aniž bych o nich mluvil. Prodavačky se na ně ptaly, líbilo se jim to. Některé mi samy od sebe říkaly, že sem tam někdo se síťovkou přijde. To mě utvrzovalo v tom, že nejsem sám a má to smysl. Neměl jsem snad žádnou vyloženě negativní reakci. Někdy se kvůli tomu usmívaly. Už jen díky vzájemným úsměvům to nějaký smysl mělo. Stejně tak si toho občas všiml nějaký ze zákazníků. A když jsem se náhodou potkal s někým, kdo si taky nandával ovozel do síťovky, to bylo shledání! Nedělám si iluze, že každý, s kým jsem se setkal, si hned letěl koupit síťovku. Ale kdyby to byl každý padesátý, tak by to bylo super.
Abych nepsal jenom já, tak jsem požádal i bráchu, zda by si taky nestřihl pár slov ohledně síťovek. Tady jsou (brašule, díky!):
Podle mě jsou síťovky super vynález, kterej zažívá vítanej comeback. Nejen, že mě pokaždý překvapí, kolik lahváčů se do ní vejde, ale navíc vidím, kolik plastovejch pytlíků pak nepotřebuju! A to hlavně když nakupuju ovoce a zeleninu. Na ně mám nakoupený ještě další menší textilní “pytlíky”. Když jsem cestoval po Asii, často mě na trzích místní ženy zastavovaly. To aby se z blízka mohly podivovat nad mojí frajerskou síťovkou.
Viděl jste zbytek svého nákupu? Aneb mé počátky se zero waste.
Pak se mě ale jednou pokladní zeptal: “Já vás chápu, chcete snížit produkci plastu. Ale viděl jste zbytek svého nákupu?” přejel jsem košík pohledem: vše v zatavených plastových fóliích, sem tam něco ve skle. Chvíli jsme si o tom povídali…a tahle hláška mi vrtala hlavou. Pár dní potom jsem si přečetl na nějakém zpravodajském serveru o Češce, co vynáší koš jednou za měsíc. “Wooow,” říkal jsem si, “jak to dělá?” článek jsem si přečetl a zjistil, že existuje nějaká Bea Johnson (a její kniha Domácnost bez odpadu) a pojem Zero Waste. A kolotoč se rozjel. Joo!
Tím, že slečna svou zkušenost publikovala na internetu, přitáhla minimálně mou pozornost k Zero Waste. Tu k Zero Waste zase přitáhla Bea Johnson (považována za průkopnici Zero Waste), které vadilo, kolik její čtyřčlenná rodina vyprodukuje odpadu.
Díky inspirací Beou vznikl první český bezobalový obchod, dnes jich přibývá jak hub po dešti. Podívat se na ně můžeš do mapy, kde jsou pravidelně zanášeny nově vznikající místa. Třeba najdeš i nějaké blízko místa, kde bydlíš! Bea zažehla jiskru a tisíce lidí vzplálo jako třísky. Tisíce jednotlivců!
Koukám se do krabice, co leží tu na podlaze… ještě jeden příklad.
Nějakou dobu jsem začleňoval redukci jednorázových obalů do života. Byl jsem členem facebookové skupiny Czech Zero Waste (pak mě ale otrávil značný počet lidí, kteří v podstatě moralizovali ostatní, že si koupili něco v obalu; i mě – jakožto nadšence – to otravovalo; časem jsem skupinu opustil). Proč to píšu – kvůli dalšímu krásnému příkladu jednotlivce, který ovlivňuje další: jedna slečna tam sdílela, že ji mrzí, že v jejím městě se nedají třídit plechovky. Tak jako v mnoha jiných městech se s nimi muselo na sběrný dvůr, nebo končily v klasickém odpadu.
Její příspěvek byl o tom, že dala do vchodu jejich bytovky krabici s nápisem, kde sousedy informovala, že do ní mohou odkládat kovový odpad. Příspěvek komentovala spousta lidí, kde ji členové skupiny žádali o poskytnutí textu. Sám jsem si text vyžádal, upravil dle podmínek sběrných dvorů v našem městě (Pardubice) a krabici umístil v suterénu.
Ze začátku jsem se obával (zbytečně) reakcí, ale po cca týdnu se objevila jedna plechovka. Pak další a pak už to jelo. Pokaždé, když jsem šel kolem krabice, jsem měl radost, pokud se objevil nový “kousek”. Každé vysypávání krabice na sběrném dvoře mě dělalo fakt radost! Po pár měsících Pardubice začaly plechovky třídit společně s plastem a krabice byla najednou zbytečná. Skoro mi to až bylo líto.
Myšlenka té slečny, jednotlivce, se ovšem šířila republikou a ozářila spoustu míst. Je dost pravděpodobné, že v některých městech stále přežívá.
Nebojme se tedy jít příkladem! Ať už je naší touhou cokoliv, pojďme!
A kdyby někdo potřeboval text na krabici, tak moje znění je tady:
