Javiérova peněženka aneb doživotní příděl koláčků

Jedno ráno jsi za ranního šera našel Javierovu peněženku. Ležela na silnici, po které sotva projelo auto. Uvnitř kreditky, doklady. Pustíš to z hlavy. Seš v tepovce, netřeba vychladat.

Ano, začal jsi za Cozumelu zase běhat. Neběhal jsi už několik měsíců. V Bari to moc nešlo, tady jsi tomu ze začátku nedával prioritu. Ale zase ti to začalo chybět.

Datum poslední změny: 23. 4. 2025

Začínáš pomalu, je to sice náročnější na ego, který je zvyklý na úplně jiný vzdálenosti. A tempo...  to jsi nechal v září v San Piegu. Jenže ty taky moc dobře víš, že ti dalo ego už párkrát okusit těžký běžecký selhání, typický začátečnický přepálení...

Takže začínáš pomalu, pobíháš kolem baráku a pomalu přidáváš. Objevuješ zase další uličky a čtvrti, kam jsi do té doby nepáchl. Nebylo třeba. Objevuješ a tak víš, že je džungle kolem města jedno velký smetiště. Zažíváš zvláštní pocity, když běžíš kolem supů, kteří se nechtějí vzdát své páchnoucí mrtvoly-snídaně, máš radost, když ti přes cestu přebíhají coatí (nosál) a nad hlavou přelítají ti hluční gauneři - amazoňani yukatánští. Výjimečně spatříš v lese jabalí (divočáci, menší než na které jsi zvyklý z ČR).

A taky víš, jak vypadá nová výstavba Cozumelu, která už ignoruje značení aveníd a místo toho volí nové názvy: zvířecí, námořní, rostlinné. Zaujaly tě především ty zvířecí, kde vedle sebe takhle jsou Jabalí (Divočákova), Tortuga (Želví) nebo třeba Manatí (Kapustňákova). Úplně vidím to placení pokuty za rychlost: „Jo ták pán bydlí na Divočákově 11, tak to je jasný.”

Začínáš běhat k moři, kde bys mohl koukat na východ slunce, kdybys byl na tom správném pobřeží. Ty seš ale na západě. Díváš se na vzdálené břehy, kde se do nového dne rýsují špičky budov v Playa del Carmen. A když běžíš od moře... všimneš si černé kožené peněženky.

Tvé staré já se zase projeví - co když tam budou prachy? Vzápětí se uklidníš. I kdyby byly, vrátíš všechno. Do posledního pesa. V peněžence jsou ale jen dvě kreditky, občanka, řidičák a nějaký další kartičky. Nikde žádné telefonní číslo, nebo vizitka, podle které bys mohl vypátrat majitele. Javiére, Javiére, oslovuješ pána jménem, které sis přečetl na občance, jak ti mám vrátit peněženku, když na tebe nemám kontakt? Pustíš to z hlavy. Seš v tepovce, netřeba vychladat.

Odpoledne se k peněžence vrátíš. Na řidičáku najdeš contacto de emergencia, kde je uvedeno telefonní číslo. To je sakra praktický! Už ťukáš whatsappesku. Vzápětí se ti ozývá Javierova esposa (manželka), že marido (protikus manželky) skutečně peněženku hledá a kde si ji může vyzvednout.

Na to nechceš přistoupit. Přijímáš hozenou rukavici a chceš se podívat, jak takovej Javier bydlí. Nebo aspoň kde. Odepisuješ, že mu peněženku večer přivezeš, calle Carabela je ostatně kousek a navazuje na calle Jabalí, kolem které běháš.

Po sedmé vyrážíš. Už je tma. Netušíš, co tě čeká, ale těšíš se. Cítíš ve vzduchu aventuru. Vyjedeš ze vrat na šemíkovi na Avenida Andrés Quintana Roo a když přežiješ přejezd obřího kruháku, napůl se ocitneš v pralese, který je po tvé pravé straně. Za chvíli zabočíš doleva a po pár zvířecích ulicích zahneš do calle Jabalí, která v posledních sto metrech přejde v prašnou cestu bez lamp. Dostaneš se tak do námořnické čtvrti, do calle Nautica. Po pravé straně je už zase jen temný les. Lampy tady svítí tlumeněji, nebo prales světlo absorbuje. Těžko říct. V půlce ulice zahneš doleva a vzápětí hned doprava. Calle Carabela (Plachetnicová). Seš v cíli! ¡Javier, estamos aquí!

Chvíli se nic neděje. Vyndáváš mobil, chceš Javierovi napsat. Když tu se proti tobě rozjede motorka a zastaví kousek od tebe. „¿Tomas? ptá se tě hombre na motoru.

„Sí,” odpovídáš. Týpek se představí jako Javier. Vyndáváš z batohu peněženku a Javier je štěstím bez sebe. Začne procházet jednotlivý přihrádky a jeho úsměv se s každou další zvětšuje.

„Peníze už tam žádný nebyly,” říkáš omluvně, ačkoliv víš, že se nemáš za co omlouvat.

„To je úplně v pohodě, o ty nejde,” jásá. „Tady,” vyndává z kapsy dvě stě pesos. Zdráháš se je přijmout. Pro peníze jsi to nedělal.

Najedou se u tebe objeví holčina, může jí být tak dvacet. „Moc děkujeme!” říká ti a třese ti rukou. Javier se ti snaží nacpat ty dvě stovky, ty je vytrvale odmítáš. Přesvědčuje tě on, přesvědčuje tě holčina a do toho se kolem začínají objevovat další lidi a něco pokřikovat.

„Hele tak víš co? Táta má pekárnu, tak si pojď něco nabrat!”

Peníze nechceš, ale pozvání na mexický koláček? Muhehe, to snad nejde odmítnout. Holčina tě div nechytne za ruku a neodtáhne tě dovnitř. V pekárně obsluhuje pán, který, jak se ukáže, je Javierův táta. Pobízí tě, ať se neupejpáš, že jsi synovi ušetřil spoustu problémů. Vybavit nové doklady by prý bylo peklo.

Zavzpomínáš se, jak ti kdysi ukradli peněženku v Praze - hlášení u policie, který bylo spíš jako výslech, následně vyřizování nových dokladů a kartiček. A teď si to představíš po mexicku. Pořád asi ne dostatečně, dle toho, jak se sbíhají dívat sousedé a lidi ze zázemí pekárny, všichni ti děkujou, jak kdybys Javierovi zachránil život a ne jen peněženku.

Javierův táta ti pak sděluje, že kdykoliv půjdeš kolem, máš u něj koláčky zadarmo. Pak se s tebou dává do hovoru. Kouká, když mu řekneš, že bydlíš u pekárny Campechana. Jako majitel pekárny ji samozřejmě zná a žasne, že ji znáš ty. Není typický aby gringos žili za avenidou 65. A ty teď seš v pekárně někde za 135., kde už číslování podle avenýd ani nepokračuje.

Vycházíš pohnutě s koláčky ven, sedáš na kolo a máváš všem na pozdrav. Už se těšíš, až si uděláš kakao (z vody, samozřejmě!) a zakousneš se do sýrového koláčku. Tenhle bude chutnat obvzlášť sladce.