Coming out: letáky, insolvence a cesta k nule odpadu

Ne vždy mé kroky vedla cesta k nule

Asi šest let se supermarketům vyhýbám jako čert kříži. Posledních šest let nakupuju v bezobalových prodejnách a vedu společně s Veronikou bezodpadovou domácnost. Přináší to poklady, největším z nich je asi životní lehkost.

Byla však doba, kdy mi supermarkety nevadily. Naopak, líbila se mi jejich anonymita a neměl jsem rád malé obchody. Vadil mi v nich kontakt s prodavači, přesně to, co si dnes užívám. Co víc, supermarketům jsem sloužil…

To už mi ale připadá tak dávno… žil jsem tehdy u rodičů…

A po 11 letech si mě soudní pařáty našly

Tenhle týden hlídám rodičům kočky. Když jsem vybíral schránku, byla tam výzva od soudu. Zasmál jsem se: “V čempá rodiče jedou?” karmička mě našla rychle. Jen co jsem vytáhl dopis, zíral jsem na svoje jméno.

“Jakto, mám přece trvalé bydliště v Pardubicích a ke všemu ještě datovku,” kroutil jsem nechápavě hlavou.

Zhmotnění všech těch e-mailů, kdy strýček Sam umřel a nemá dědice

Dnes jsem zatelefonoval na podatelnu. Ukázalo se, že mě soud nechce odsoudit, ale obdarovat. Hustý!

Firma, která soud kontaktovala, na mě předala jen adresu. Nic víc. Žádné datum narození nebo něco více konkrétního, aby si mě mohli najít v evidenci obyvatel a zjistit si, jestli na adrese ještě jsem, či zda nemám datovku.

Coming out

Cesta k nule začíná nápisem “nevhazujte reklamu”. Má smysl?

Tak tyhle schránky jsem miloval. Šetřily mi práci. Nicméně si řekněme, jaká byla realita… a pyšnej na to nejsem.

Pokud si myslíš, že vylepením formulky “nevhazujte letáky” uděláš díru do světa…

Po roznášení letáků se musela hlásit úspěšnost distribuce a odmítači letáků. Počet letáků jsem však dostával stále stejný, jen jsem pak měl (v době, kdy už nebyly platné) odevzdávat zbylé letáky zpátky při novém závozu. Hlášení odmítačů byl ale sakra administrativní proces. V prvních letech se takové adresy diktovaly telefonní operátorce, až později se přešlo na online vyplňování tabulky. Pak jezdily kontroly, které zvonily na lidi a ptali se, zda jim letáky chodí… no maso.

Chceš taky kozu na schránku? Napiš mi přes kontaktní formulář a já ti ji pošlu. Ani se nemusíš nikde registrovat, ale můžeš, samozřejmě, páč můj newsletter s kurátorským obsahem je pln zajímavostí!

Nicméně jsem znal takové, kteří s tím do papíru jezdili rovnou. To v mém rajónu nešlo. Tam si letáky tvrdě vyžadovali. 😀

Kromě článku “Cesta k nule a nečekaný coming out” čtenáři také s oblibou čtou

Takže “nevhazujte reklamu” cenu nemá?

Jako asi má. Jen ne možná tak velkou, jak si člověk myslí.

Insolvence

Po pěti letech ta úplně původní firma, pro kterou jsem roznášel dvakrát týdně, změnila majitele a brzy přestala platit. Skončila v insolvenci. To se mi nelíbilo. Nešlo mi ani tak o peníze, jako o princip. Studenta elektro fakulty přece nikdo nebude je*at!

Dal jsem si tu práci, že jsem se přihlásil do insolvenčního řízení. Šlo o částku mezi 2500 – 4000 Kč, nepamatuju se přesně.

Tak to máme za ty roky s úroky…

Něco se z firmy po jedenácti letech vymohlo a rozdělilo se to mezi další, kteří byli podobně aktivní jako já. Prý je nás 300. Takže, částka činní: 11 Kč a padesát haléřů. Bez pr*ele. 😀 Zajímavá je shoda jedenácti let s jedenácti korunami.

Nejde mi o ty peníze, už jsem na to samozřejmě dávno zapomněl. Spíš jde o to, že kvůli 11,5 Kč musí spousta lidí na soudě tenhle případ řešit. Paradoxně je pro paní úřednici jednodušší řízení se mnou dokončit a vyplatit mi 11,5 Kč, než to prostě ignorovat. Celou dobu by totiž musela hlídat, zda jsem se o nárok na těch 11 korun nepřihlásil a nakonec by mě po 4 rokách informovala, že závratných 11,5 propadlo státu.

Vděčnost za připomenutí kam mě cesta k nule zavedla

Cítím vděčnost za připomenutí, kde jsem před jedenácti lety byl. Jak jsem psal výše, nejsem na to hrdej, ale taky si nic nevyčítám. Je to součást příběhu. Sdílím tenhle text proto, aby byla vidět část cesty. Cesty k nule.

Budu teď trochu pryč. Asi víc, než trochu. Takže další post za měsíc. ¡Hasta pronto, amigos!