Obsah článku

Do Švédska vlakem → Pardubice - Falun 👉 přejít
Pardubice - Berlín/Hamburk 👉 přejít
Hra na škubánka 👉 přejít
Pauza v Hamburku 👉 přejít
Hamburk - Kodaň 👉 přejít
Kodaň - Lund 👉 přejít
Lund - Falun 👉 přejít
Sala - Falun 👉 přejít
Cesta vlakem ze Švédska do Čech: Stockholm - Pardubice 👉 přejít
Morgongåva - Stockholm 👉 přejít
Expres Stockholm - Berlín 👉 přejít
Berlín - Pardubice 👉 přejít
Statistiky 👉 přejít
Ceny 👉 přejít

Do Švédska vlakem → Pardubice - Falun

Zasni se. Dojedeš do Prahy, přesedneš na vlak do Berlína, ještě jednou přestoupíš na expres Berlín - Stockholm, dáš patnáctihodinovýho šlofana (rezervace postele stojí litráka) a druhej den seš ve Švédsku. Vlak staví cestou v Kodani nebo Malmu, můžeš tak přestoupit a valit směr Gothenburg. Nebo ještě dál: až do Osla, čímž se ti otevírá Norsko.

Dobře, to je ideální scénář. Nejde realizovat tři dny před odjezdem. To už je expres plnej. Zpátky do reality.

Pardubice - (neplánovaně) Berlín

Ty to budeš mít krapet zábavnější. Woow, těšíš se. Moc. O půl pátý jdeš spící Duklou, sžíváš se s novýma huarachema. Čtyři minuty před pátou sedáš na vlak do Prahy.

Vlak je překlimatizovanej. Ale to neva. Máš takovej ten pocit, jak o něm mluvil Werich při návratech z Itálie (kam jezdil autem na dovo) do Prahy. Projížděl Prahou, potkával známý a oni na něj mávali a říkali: “Z chaty?” A Werich se usmíval a pokyvoval hlavou.

Ty seš zase ve vlaku do Prahy. Rutina, když bydlíš v San Piegu. Přitom míříš patnáct set kilometrů daleko, ještě kamsi nad Stockholm.

Vlak Praha - Hamburk stíháš v pohodě. Máš místenku, takže tě čeká šesti hodinová pohoda, během který píšeš novej díl Mlsnýho zpravodaje.

Zastavíte v Berlíně. Vlak sebou divně pocukává.

Hra na škubánka

To se takhle přistavěj vlaky na nástupiště. Ten, kterej se při rozjezdu škube tak, že se ani nerozjede, to je škubánek.

A ty v jednom škubánkovi právě sedíš.

Ozve se hlášení v němčině. Seš v Berlíně, ale angličtina? Pche. Všichni začnou balit, sbírat kufry a mizí. Balíš taky. Mizíš až o chvíli později. Přece jen ses trochu rozcapil: máš otevřenej notebook, nabíjíš telefon, po stolu zapisníčky, sluchátka, lahvinka s vodou…

Samozřejmě sis spojil ty předsmrtný záškuby s nastalým překotem. Navíc jsi v hlášení zaslechl něco, co zní jako přestup na IC. Venku se ujišťuješ: Je to tak.

Jdeš s davem. Vlezete do rychlovlaku, krerej vzdálenost Berlín - Hamburk překoná mnohem rychleji, než byste překonali ve škubánkovi (za předpokladu, že by jel). Sedíš na trubce pod jídelním stolem, takže každých deset minut, který si ušetříš, ceníš.

Nesedíš takhle sám, kolem tebe sedí další. Ale máš to pořád dobrý, jiní stojí. Vypadá to, že ačkoliv škubánek nevyjel, zpoždění bude nakonec jen hodina. Což ty máš stejně čas. Pozoruješ lidi. A jinak nic.

Z ČR přichází zprávy, že Prahu zasáhl blackout a zda to neovlivní tvou cestu. Ne, sedíš kdesi mezi Berlínem a Hamburkem na trubce, odepisuješ. Vzápětí dodáváš, jakože ve vlaku.

Píše ti i Milena, holčina, který budeš hlídat ve Falunu kocoura. Konečně na ni máš kontakt na WhatsApp. Ten z platformy na hlídání zvířecích mazlů je pomalej a v případě potřeby nejde volat. Ulevilo se ti. Den se neozvala. Ale věřil jsi, že napíše.

Pauza v Hamburku

Cestu sis naplánoval tak, abys měl dostatek času na noční spoj do Kodaně. Vyjíždí z Hamburku až o půlnoci, spát budeš ve vlaku.

Teď máš celý den na Hamburk. Říkáš si, že zajdeš do nějakého coworkingu a budeš pracovat nebo psát. Podle toho, co se ti bude chtít. Od města nemáš žádná očekávání.

A hned tě překvapuje, jak krásný město to je! Plán na cowork padá.

Začínáš parkem, kde pár hodin jen tak zevlíš. Čteš si, koukáš do korun stromů, pozoruješ místní.

Zase seš sám. Máš zase TEN pocit. Znáš to z ERASMU a obou koloběžkových cest. Směska očekávání, vzrušení, nejistoty a trochu strachu. Ale o to asi jde, to prožít, být cizinec, všechno je jen na tobě.

Ale seš na cestě za splněním si dalšího svýho snu. A to je vždycky boží. Mohl jsi cuknout, vymluvit se na něco dostatečně uvěřitelnýho (je to drahý; nikdo nechtěl hlídat kočku měsíc; bylo to ve městě; ...) a nikdo by ti nic nezazlíval. Ale taky bys teď byl doma. Seš na cestě. A to není málo. Vůbec to není málo.

San Piego leží na Labi. Stejně tak Hamburk. Stejná řeka. A přitom úplně jiná. Řeky jsou pro tebe důležitý. A vidět “tvoji” řeku v Hamburku je neskutečnej zážitek. Labe se před Hamburkem štěpí na severní a jižní větev a vytváří ve městě desítky kanálů. Stojíš u Severního Labe a zíráš na tu šířku. Mrazí tě z toho a máš slzy v očích.

Cihlový budovy v Speicherstadt ti připomínaj Automatický mlýny, dřevěný mosty nad silnicema a kanálama most, po kterým jsi přecházel v dětství železniční trať v Moravanech. Město neznáš, přesto jak kdybys byl doma.

Hamburk - Kodaň

Před jedenáctou se vracíš na nádraží. Doplňuješ vodu, hledáš to správný nástupiště, následně vagón. Máš rezervaci místa, který rychle nacházíš. Hodíš na sebe mikinu, uvelebíš se a čekáš, až se vlak dá do pohybu.

Má 30 minut zpoždění. Sedíš ale sám na dvojsedačce. Doufáš, že to tak zůstane. Mohl by ses víc rozvalit.

Nikdo nepřijde. Ležíš, nohy máš pokrčený a vyhozený do strany, aby nekoukaly do uličky. Posloucháš hudbu a usínáš.

V Padborgu vlak prolítnou celníci, ale ve vašem vagónu po nikom nic nechtěj. Zase usneš. Spaní to není pohodlný, ale nevadí ti to. Seš na cestě!

Do Kodaně přijíždíte včas. Původních třicet minut se rozplynulo.

Kodaň - Lund

Ve vlaku průvodčí sděluje, že kdo bude rychlej, stihne vlak do Švédska ze šestky. Kdo nespěchá, může jít na sedmičku. V plánu jsi měl jet tím ze sedmičky, ale proč nezkusit štěstí? Čeká tě kaskáda přestupů, přijet někam o vlak dřív se může hodit.

Na přestup máš teda pět minut. Přijíždíte na nástupiště, ze kterýho jen přejdeš do protějšího přistaveného vlaku. Hodíš batoh nad hlavu, usadíš se a vlak se rozjíždí.

Těšíš se na most přes moře. Trvá to jen chvíli a vjíždíte na něj. Vzpomínáš si, jak tě na základce tohle místo při hodinách zeměpisu fascinovalo. Nejen tohle, celá Evropa. Ale Skandinávie... vždycky. Moc jsi nevěřil, že by ses tam kdy podíval. Slýchal jsi, že jsou to drahý země. S rodiči jste jezdili jen do Chorvatska a okolní svět ti přišel vzdálený, snový, nedostupný.

Usmíváš se na Tomíka a ukazuješ mu, ať se podívá z okna. Tohle musí vidět. Lehce krápe, moře zrcadlí šedivý mraky. V dálce se, jako fata morgana, třepotá Malmo.

Když v Malmu vlak zastaví, zůstanete v něm tři. Nenecháš se zneklidnit. Sedíš dál. Na obrazovce vidíš, že konečná je v Lundu.

A Lund přijde. Máš tu padesát minut na přestup. Jdeš se podívat před nádraží. Zase si opakuješ, jak je na cestování vlakem super, že nádraží jsou (zpravidla) v centru města. Ale prší. Takže na centrum hned zapomeneš. Před nádražím si vybereš švédské koruny. Koukáš na stojany s koly, kterých je tu víc jak v San Piegu. A čekáš na spoj do Linkopingu.

Lund - Sala

Trasa Lund - Linkoping ti ukazuje první lesy, louky a hlavně kameny, které jsou náhodně rozeseté po kraji. Ale ještě to není, co sis představoval.

Zapínáš notebook a dopisuješ Mlsný zpravodaj, naposledy si ho pročítáš, nastavuješ jeho odeslání na druhý den. Máš dobrý pocit - dal jsi mu zase dost času, vybral pro odběratele zajímavosti, co tě za posledních čtrnáct dní zaujaly, zestručnil je na maximum a do toho napsal parádní otvírák. O plnění snů. Zpravodaj chodí do tisíce schránek. Jasně, otevře si ho tak třetina až polovina, odpoví ti na něj tak desítka lidí. Pokaždé trochu jiných. Máš radost, že je to baví. Tebe baví psát, je číst. Jste si vzájemně prospěšní. A to je hezký. Zase ti z toho kápne slza.

Opět se usměješ na Tomíka, kterej se najednou posouvá na sedačce a snaží se být neviditelnej. Neboj, říkáš mu, teď už se ti nikdo nebude smát. A i kdyby, je ti dobře a to je jediný na čem záleží. Tehdy jsi nevěděl, že je to v pohodě, stejně jako to nevěděl tehdejší svět. Devadesátky a lidi v nich měli jiný starosti. Je v pohodě ze sebe vyždímat emoce. Pojď, půjdem koukat na svět, kterej se mění za okny vlaku. A vlak jede dál.

V Linkopingu máš dost času na přestup. Za další tři hodiny vystupuješ v Sale.

Sala - Falun

Cesta vlakem ze Švédska do Česka: Stockholm - Pardubice

Po deseti dnech ve Falunu přejíždíš třemi vlaky do Morgongåvy. Přestupuješ v Gavle a Uppsale. V Morgongåvě seš čtyři noci. A v neděli 20. července zahajuješ cestu zpět.

Původně sis říkal, že bys mohl strávit celý den v Uppsale a pak jen přejet do Stockholmu na noční vlak. Když ses podíval do Google maps na Stockholm, okamžitě jsi ten plán hodil za hlavu. Stockholm je evidentně hustý město, se spoustou ostrovů. Škoda se v něm neprojít a nepozevlit. Možná i psát.

Morgongåva - Stockholm

Přes Uppsalu jedeš do Stockholmu. Do odjezdu expresu máš šest hodin. Procházíš se po ostrovech, snažíš se najít čajovnu. Jednu najdeš, je trvale zavřená. Dorazíš k druhé - tu zrovna zavřeli. Čajček nebude, Tome. Budeš to muset vydržet. Polkneš zvolání o kávový loby...

Čas jde rychle, vracíš se na vlakáč. Ten je krásnej. Všude lavičky, dokonce na ležení. Proč to nejde v Praze?

Expres Stockholm - Berlín

Ale Švéd se nehodlá vzdát. Zastavuje průvodčího. Ten má ve tváři úsměv, který je něco jako: “No jo, tobě povlíká doma maminka nebo ženuška, viď?" Začne žmoulat povlečení a hledat díru. Úsměv mu pomalu opadá. Taky mu to nejde. Nakonec odejde a vrátí se po pěti minutách se správným kusem. Mě a černochům se ulevilo, že nejsme tak levý, jak jsme se už obávali.

Cesta je boží. Ležíš, vlak kodrcá, posloucháš hudbu, pozoruješ z okna krajinu. Když se ti začnou klížit oči, přehodíš přes sebe prostěradlo.

V Malmu tě probudí světlo. Přistoupí další dva cestující. Je půlnoc. Jeden má berle a tejpy na koleni. Moc nechápeš, proč si rezervoval nejvyšší postel. Možná ani on ne, ale nakonec se nahoru vydrápe. V Hamburku vystoupí, stejně jako černoši.

Tam sklápíte postele a poznáváš posledního týpka, kterej přistoupil taky v Malmu. Spal dole. Typ, co vyloženě miluje interrail. Jezdí každej rok. Loni takhle projel celou Itálii. Švéd to poslouchá a pak se žalostný výrazem pokládá otázku, kterou nechápem: To nemáme v Evropě autobusy? Mě to přijde vlakem strašně nepohodlný.

Kroutíme hlavou. Hold ne každej je vlakovej, no. 😄

Berlín - Pardubice

Expres přijíždí na stanici Berlin Gesundbrunnen s hodinovým zpožděním. Odtud jezdí snad co deset minut vlak na Hbf (hlavní).

Nechtělo se ti plánovat spoj z Berlína do Prahy. Už jen proto, že na patnáti hodinový cestě se může přihodit leccos. I to, že se z vlaku stane škubánek, že jo.

Teď koukáš, že u vlaku, co jede za hodinu do Prahym je povinná rezervace. O nic nejde, stojí 75 Kč. Ale jsou vyprodaný. Další vlak do Prahy jede za tři hodiny, tam by místenky byly. Nechceš čekat. Koumeš možnosti.

Jedna z nich je odložit rozhodování na budoucího Toma: skočíš do vlaku do Drážďan. Ve vlaku přijdeš na to, že ten z Berlína má z Drážďan jedno místo do Ústí nad Labem. To bereš. A pak v appce najdeš, že z Ústí do Prahy se dá koupit další místenka hned přes uličku. Ta už není povinná, ale vlak je evidentně narvanej, dle vyprodanosti místenek. Kupuješ obě.

V Drážďanech si dáváš v kavárně čajíček, pustíš se do psaní Méxica mágica, vole a pokračuješ v něm i ve vlaku Drážďany - Praha.

V Praze poslední přestup a v pět seš v San Piegu. Stockholm - Pardubice za 24 hodin. Woow. Seš šťastnej jako blecha. Boží to bylo.

A splnilo to svůj Sabbaticalovej účel. Ale o tom příště (za těch 14 dní).

Statistiky

Výše je vidět záznam obrazovky z appky interrailu. Zajímavé shrnutí:

• 4287 km ve vlaku v 20 vlacích během 5 dní.
• Celkový čas jízdy 2 dny a pět hodin.

Ceny

Interrail stál 8000 Kč - verze 5 dní cestování kdykoliv v rámci jednoho měsíce. Dále jsem platil tyhle rezervace:

• Pardubice - Praha: 35 Kč
• Praha - Hamburk - 75 Kč
• Hamburk - Kodaň - 75 Kč
• dva vlaky ve Švédku cestou tam: 500 Kč
• lůžko v expresu Stockholm - Berlín: mezi 900 - 1000 Kč
• Drážďany - Ústí nad Labem: 75 Kč
• Ústí nad Labem - Praha: 35 Kč
• Praha - Pardubice: 35 Kč

Celkem tedy 8000 Kč + rezervace 1830 Kč = 9 830 Kč.

Láká tě to vlakem spíš na jih než na sever? Co vlakem do Španělska? nebo vlakem do Itálie?