Do kláštera tě nevzali. Jakože na literární rezidenci. Zařídil sis to po svým. Rozhodl ses splnit si dlouholetý sen: Jet psát do srubu do Švédska.

Rezidenci jsi přejmenoval na sabbatical, papírování a povinnosti vyměnil za úplnou svobodu celého povyražení (a tvorby). A v mapě si našel místo severních Čech severní Evropu - Švédsko.

Datum poslední změny: 29. 8. 2025

Zároveň chceš ve Švédsku víc psát a méně pracovat. Tudíž je jasný, že nemůžeš vypláznout raketu za ubytko. Lehko by se to celý zvrtlo ve vydělávání na poplacení ubytování. Namísto psaní samotnýho. A šetřit si (pracovat víc před/po sabbaticalu) nechceš.

Že to uděláš jinak, je jasný. V úterý dopoledne najdeš Milenu, která potřebuje hlídat kocoura. Bydlí v dřevostavbě. Ustupuješ od srubu. Odpoledne jste domluvení, kupuješ interrail jízdenku a v pátek ráno vyjíždíš.

Sedíš ve vlaku do Falunu

Sedíš ve vlaku (dobře, už druhej den) pozoruješ severský louky, skály a lesy a jedeš do švédského městečka, o jehož existenci jsi ještě v úterý odpoledne neměl potuchy.

Však už se okolí pousmívalo. Se zdviženým obočím se ptalo: “Tak co, Tome, to tvoje snění o psaní ve Švédsku?

A tys vždycky říkal: Nevím.

Na jak dlouho chceš jet? Nevím.

A víš aspoň kam v tom Švédsku?

Třikrát nevíš. A bylo boží nevědět. Odmítal jsi všechno, co chodilo na červenec, protože nevíš, jestli budeš mít čas. “Jak to je možný, že nevíš?” ptali se…

Falun

Na nádraží na tebe čekají Milena a Björn. Seznamujete se. Nastupujete do auta, vyjíždíte z centra a míříte na okraj města, kde jsou lesy a stromy a mezi nimi domy. Zastavíte před dřevěným domečkem se zahradou.

Seznamuješ se s Artemisem, kocourem. Hned vám to funguje. Milena ti ukazuje, kde má jaké dobrůtky, hračky, kartáče na vyčesávání, kočkolit, instalujete do mobilu appku na granulový násypník, který jde ovládat přes net, a ještě appku k GPS obojku. A podobné kočičí srandy. Projdete dům, pojímáš instrukce ohledně zalévání kytek, kdy vystrčit před dům popelnici…

Jdeš se vybalit, dáš si sprchu a chvíli na to tě Milena zve na houbovou polívku z nasbíraných lišek v lese za domem. Je boží.

Jdeš spát. Přece jen, poslední noc ve vlaku Hamburk - Kodaň nebyla z nejpohodlnějších.

Rezidence začíná

Probouzíš se po sedmé. Doma nikdo. Vstáváš. Artemis se válí v posteli v ložnici. Když tě zpozoruje, ponechá důstojnou pauzu, než se za tebou vydá do kuchyně.

Nasnídáte se spolu. Venku prší, je zima. Jdeš do obýváku a až do odpoledne si třídíš poznámky k novému románu. Nohy máš pod dekou, posloucháš hudbu, popíjíš zelený čaj a Artemis spí natištěný na tebe.

Večer na chvíli přestane pršet. Využiješ toho. Vyjdeš před dům. Intenzivně to tu voní borovým lesem. Neváháš. Jdeš.

Za chvíli seš v područí borovic, kráčíš borůvčím, ze kterých se tyčí velké kameny. Myslíš si, že seš v lese sám. Omyl. Z křoví vyběhne běžkyně, jinde se prochází klučina, nebo děda v holínkách. Lesních pěšin je spousta a místní je využívají. Je tu krásně.

Klíčení bambusu: Nového románu Za listy palem

Z dřívějška máš napsaných třicet normostran. Celé si to potřebuješ přečíst a navázat. Máš zasetých spoustu semínek, pořádně jsi prokypřil zeminu. Zasel jsi spoustu semínek. Potřebuješ, aby se chytla a začala růst. Jinak budeš jen převracet hlínu.

K románu si denně na pár hodin sedáš. Taky píšeš México mágico. Jeden den stihneš rozepsat dva články na blog. Další den tenhle psaní výkon zopakuješ. Publikovaný je zatím jeden - 5 knih, které změnily můj pohled na život.

Vnímáš, jak je důležitá ta každodenní kontinuita. Jeden den nenapíšeš skoro nic, zároveň učiníš důležitý objev, kam román bude směřovat. Nebo najdeš ingredienci k větší zasněnosti.

Nacházíš odstavečky, které použiješ dál, poznámky, co se může stát. Nebo nemusí. Důležitý je, že vzniká směr.

Tvořivý proud a napojení

Abys psal s takovou intenzitou, musíš o tvořivý proud pečovat. Medituješ, dvakrát denně se procházíš po lese, běháš, užíváš si ledovou vodu.

U románu Trivandrum jsi psal jednu až tři normostrany za sezení. Po nalazení se na tvořivý proud to šlo vždy. Bez nějakých nároků na výstup.

Tenhle román jde pomaleji. Někdy nenapíšeš ani tu normostranu. Zároveň přichází nová metrika - pocit. Definuješ si sám pro sebe, kdy je denní dílo hotovo: Když cítíš spojení se sebou sama. Cítíš hloubku, uspokojení, hřejivý pocit, částečně podobný vděčnosti, která se kolem toho také motá. Někdy to přijde po hodině, jindy po dvou.

Jen se musí začít. Vždycky to nakonec přijde.

Je večer, dostal ses ke psaní až teď. A nějak to nepřichází.

Napsaný text je plytkej, moc tě to nebaví, nutíš se do toho. Jedna postava si začíná žít svým vlastním životem, ale druhá trochu vzdoruje.

Dneska to nepůjde, říkáš si po půl hodině.

Ale píšeš. Chceš tam tu postavu. Ale asi moc hlavou. To je jedno, pak to přepíšeš nebo smažeš. Třeba má posloužit na rozjezd. Třeba ji časem odpářeš a necháš ji ožít sólo jinde.

Něco se stane: Postavy se setkají. Tos vymyslel už dřív, ale měly se potkat jinak. Jenže se potkávají po svým.

Něco se potkává i v tobě.

Vytryskne to z tebe, rozstřelí tě to a spojí, řekne si to o přejmenování obou postav a vyraší nové šlahouny.

Už nejseš schopnej psát. Je to moc silný. Piješ zelenej čaj a čumíš do borovic a borůvčí.

Ale na borůvky nepůjdeš. Už ses jich prežral. Jako každej večer. I když dneska po dešti jsou obzvlášť tučný. Tak třeba? Uvidíš.

Hledání místeček

Posloucháš hodně hudbu. Tvoříš si zase jiný vztah k písničkám, které posloucháš roky. Najednou jsou součástí tvořivého procesu a célého tohohle Švédsko snu. Lepíš k nim svoji vlastní vrstvu emocí.

Stejně jako kocour i ty si hledáš místečka. On na zevlení, ty na tvorbu. Píšeš všude možně. Samozřejmě uvnitř domu a na terase. Ale bereš si notebook i do lesa a na výlety. Chodíš a vyloženě hledáš místa, kde by se dobře psalo.

Jednou píšeš na molu u řeky, jindy na kamenech uprostřed lesa nebo vedle jezera. Lítají na tebe komáři, každou chvíli něco padá… Ale kdo ti říkal, že to bude pohodlný? Jde o změnu prostředí. O bytí, pozorování, rozdmýchávání pocitů. Ty pocity bereš a tiskneš je do slov - knih tisk jenom pro tebe.

Editace a metafory

Přijde ti e-mail od Marti (”tvá” korektorka). Posílá návrhy na zapracování do povídkové sbírky Za hranou ticha. Nečekal jsi, že bude korektura tak rychle. Kromě psaní začínáš po večerech i editovat.

Jedno ráno jdeš psát pozdě. V noci jsi editoval skoro do půlnoci, ráno jsi zamáčkl budík. Budeš psát tak hodinu, pak potřebuješ odbavit klientskou práci.

Napíšeš pět odstavců. Nikam nesměřujou. Jsou to jen metafory, děj nikam nesunou. Nejsou špatný, ale z hlediska celku bezvýznamný. Takových jsou v knížce desítky.

Během jejich psaní ale přijde koncept, rozbrní tě celý tělo. Víš, že to udává směr celý knize. Chceš ho. Je to ono. Zase víc snovosti a trochu magického realismu…

Postupně poznáváš víc a víc postavy, zamilováváš se do nich, nejraději bys je dlouze obejmul.

Přitom pět odstavců. Přitom jsi ráno zamáčkl budík, probudil se za dvě hodiny a přišel na místečko pozdě.

Pozdě na co? Kreativní proces není lineární. Zdaleka ne. Některý dny jsou významnější než jiný. Aby mohly být, je nutný neustálé zasévat semínka. Psát i v ty nevýznamný dny, opečovávat rostlinku, aby mohla růst, až přijde její čas.

U večerní editace ti skrz jednu Marti poznámku dojde, že metafory tvoří tvůj jedinečný styl. Už dřív jsi měl nějaké indicie od beta čtenářů a čtenářů románu Trivandrum. Ale až teď se ti to všechno spojuje. Je krásný vědět, že ve tvém psaní zůstává tvůj originální otisk.

Změna prostředí, čas sám na sebe a proud tvořivosti, to je boží. Stačí si jen dovolit. Tenhle sabbatical se fakt povedl.