El Cedral - tanec s prasečí hlavou. A loučení s ostrovem.

Ten poslední víkend, co tu budete, je El Cedral, říká vám Sandra, vaše dueña. Kdybyste chtěli, tak tam s váma zajedu. A co že je El Cedral? ptáš se. Festival ve stejnojmenný vesnici, odpovídá Sandra. Taková místní slavnost.

To zní dobře, říkáš si. Ačkoliv ještě netušíš, že hřeb podvečera je tanec s prasečí hlavou. Ale jinej kraj, jinej mrav, žejo.

Datum poslední změny: 4. 6. 2025

El Cedral je jediná vesnice na Cozumelu. Dobře, ještě je tu pár osad podél Transversalu. Ale ty snad nestojí ani za řeč. Možná ještě La Esperanza (naděje), jenže i ta je hned za San Miguelem. Možná název zvolili kvůli té nekonečné rovině, když vyrazíš z města na východní pobřeží. Vlevo prales, vpravo prales a když fouká proti, tak už v týhle osadě můžeš potřebovat dodat naději, že se na to východní pobřeží vůbec kdy dostaneš. Kdoví.

El Cedral je ale na jihu ostrova, izolovanej okolním pralesem. To vás nakonec zláká. Zláká vás to natolik, že se tam vydáte o týden dřív. Samozřejmě ne na herkách, půjčíte si v centru kola.

Týpek z půjčovny už vás zná. A právě proto se po vás podezřívavě dívá. Už dvakrát jste objeli ostrov, což se mu tehdy nepozdávalo. Čeká nějakou další kulišárnu. Když mu říkáš, že jedete do El Cedralu, kouká a říká, že tam nic není. Zase tě probodává pohledem a přemýšlí, co tam můžete s jeho kolama provádět.

Hele, nepojedete na nich do pralesa, že ne? To nejsou úplně kola do terénu.

No jo, mávneš rukou. Je ti jasný, že to žádnej extra terén nebude. Týpek ty kola jen nechce čistit. Na druhou stranu, za půjčení nechce moc, tak nebudeš dělat problémy. Problémy by sice na Cozumelu neměly existovat, ale to platí jen mezi místníma. Pán z půjčovny je ale gringo. Ty taky. A v tom prostoru mezi váma jsou i potenciální problémy.

Potom, co vyjedeš z města, projedeš mini městečkem pro gringos, který vylejzaj z cruceros (obřích plovoucích baráko-lodí) aby si užili těch pár hodin na ostrově, mineš všechny resorty a mini plážičky a projedeš táhlou rovinkou lesem, než se před tebou konečně objeví odbočka na El Cedral. Následuje další táhlá rovina. Malá silnička, kolem pruh vykáceného lesa.

Najednou, zničeho nic, takový malý vítězný oblouk a závora. Před ní vidíš stát dva místní ve slamácích s černými brýlemi. Vybírají poplatky za vstup do vesnice. Chtějí šedesát pesos za hlavu. Jestli budou za týden vybírat i za tu prasečí, tě v tu chvíli nenapadne. Škoda, zasmál by ses tomu. Takhle jen suše platíš, pokračuješ dál a pak se ocitneš ve vesničce El Cedral.

To je místo, kde se na Cozumelu psaly dějiny. Právě tady Mayové postavili první pyramidu na ostrově. Odtud osidlovali zbytek nevelkého území. Zvláštní je i to, že během conquisty se spousta pyramid po Mexiku proměnila v křesťanské svatostánky. Ale v El Cedral stojí kostel vedle pyramidy.

Kromě kostela a dvou obchodů ale ve vsi nic extra není. A samozřejmě ještě krytého náměstíčka, kde se bude tančit s prasečí hlavou. Projedete centrem, necháte kolo na kraji vsi (týpek z půjčovny bude mít radost!) a vydáváte se dál do lesa. Už by to měl být jen kousek k cenote Chempita. A skutečně!

Po čtvrt hodině chůze se tam konečně dostáváte. Že není na koupání, vidíš od první chvíle. Ale to mu neubírá na půvabu. Naopak, jak je zapadlý pod úroveň zbytku lesa, má to něco do sebe.

Když sestoupíš k hladině, vidíš stromového leguána, kterej tě napjatě pozoruje. Vyhodnocuje, jestli je vzdálenost mezi váma ještě v pohodě (zatím jo), nebo by už měl raději vylézt na strom (ještě vydrží).

Nad hladinou pochrupujou zavěšení netopýři. Desítky, stovky, tisíce. Tolik jsi jich ještě pohromadě neviděl. Hlavně takhle z blízka a na světle ne. Vero říká, že to tam smrdí myšinou. Však jo, jsou to myši s křídlama, no ne? A slyšej věci. Jaký to asi je, slyšet věci? Určitě na nic, páč bys to nemohl nikomu říct. Zavřeli by tě do Havlíčkovýho Brodu.

Je v tom nějakej záměr? ptáš se sám sebe. Karla odsunuli do Brixenu a „blázny” teď zavírají do Brodu, zajímavý. Akorát že vůbec. Kromě tebe to nikoho nezajímá. Ani ty dva maníky, kterým pokyneš na rozloučenou, když z El Cedralu odjíždíte.

Příští sobotu sedíš na sedadle spolujezdce a Sandra z místa řidiče těm a samým maníkům podává nějaký rezidenční kartičky. Co na tom, že těm lidem (z těch kartiček, ne maníkům ve slamácích) nejseš podobnej, že maj čtyři jména (zatímco ty dvě), jsou pořád tmavší (na to ses pořád opálil málo)? Maníci zvedají závoru a nechávají vás projet.

Vjíždíte do vesnice. Oproti minulému týdnu je pořádně vyšnořená. Všude se třepotá papel picado (tradiční mexická dekorace vyrobená z tenkého barevného papíru, do kterého se vystřihávají složité vzory a obrázky, a pak se věší na šňůrách při slavnostech a oslavách), vypadá to hezky, ale je to trochu smutný. Zatímco dřív papel picado představoval umělecký dílo, nekonečný hodiny práce, dneska je to plastová cetka. Dřív se jím muselo šetřit, páč každej další představoval sakra hodně práce navíc. Dneska se jima může vyzdobit z fleku celý město. A vydrží, protože je plastovej (přece!). Jenže právě tím papel picado ztrácí vzácnost a kouzlo.

Jdeš se podívat do kostela (toho vedle pyramidy - ne teda, že by tu byl jinej). Je v něm zima. Říkáš si, že by ses snad na Cozumelu stal i katolíkem. Evidentně to má i výhody. Pak se ale pořádně zadíváš do prostoru a zjišťuješ, že ten chlad kostela je taky falešnej - všude hrnou do prostoru mrazící vzduch klimatizace. Přitom dveře do kostela jsou dokořán. Stroje jsou tak odsouzené k nekonečné práci, jako správní pastýři k poslechu hříchů svých oveček ve zpovědnici. Moment, tu jsi tu asi neviděl. Že by další karibský upgrade pravidel?

Venku mezitím tančí abuelitas navlečené v krojích, pak rozmlouvají nad důležitostí tradic, jakožto předávání kořenů a osobní identity mladším generacím. Identity, která je významně poznamenána conquistou, kde se na Yucatánském poloostrově mísí geny Španělů s těmi mayskými.

Ostatně celá slavnost je trochu bipolární. Zatímco dámy oděné do krojů diskutují o důležitosti tradic a kořenů, pod menším přístřeškem vedle se připravuje mayský obřad. Zatímco ženy diskutují v krojích a muži v nepraktických bílých kalhotách a košili, které nemohou zůstat bílé ani do dnešního večera (takže je jasný, že to se tu fakt vytáhlo jen na svátek), se vedle prochází "Mayové" jen v bederních rouškách. Zatímco diskutující ženy střídá na pódiu katolický kněz a slouží sakra dlouhou mši (hoďku a půl určitě), vedle se začíná sloužit "mayská mše". Je o poznání kratší, veselejší a, ke smůle katolíků, hlučnější. Trochu tě mrzí, že není v mayštině. Ostatně španělsky se baví i mezi sebou.

Po mayské mši a spoustě vykuřování a přinášení ovocných obětin začíná tanec. Mayové (až na pár výjimek  jde zřejmě o lidi s indiánským původem) buší do bubnů, tančí tak, aby při pohybech zněly kolem lýtek navěšené mušle. Z toho víru barevných per, kožešin a krokodýlích hlav, jde i ta tvoje hlava kolem. Po chvíli za nimi přibíhá mužík a klidní je, že vedle probíhá mše. Kupodivu se Mayové ztiší a čekají, než nekonečná katolická mše dojde svého konce, což se nakonec skutečně stane.

Nemůžeš si pomoct, ale cítíš, že obě skupiny zamrzly v čase. Jedny před příchodem Španělů, druzí po. Jedni to asi myslí vážně, druzí si asi jen tak hrají. Ale ani jedno už neexistuje. Obojí představuje část historie, část identity. Ale ať je to, co chce, postrádá to současnost.

Mayové v transu tancují hodiny.  Jejich úsměvy jsou hřejivé, upřímné. Někteří popíjejí pivo, které od nich také dostaneš. Dostaneš i pozvání jít s nimi křepčit. Však gringos bys tu za celý den napočítal na prstech ruky (až tě to překvapuje). Pozvání odmítneš. Stojíš bokem, pozoruješ, občas něco vyfotíš, ale zapojovat se nechceš. Dneska je ukrutné vedro, stačila by chvilka a byl bys durch. Už takhle ti tečou po páteři pramínky potu. A to jen stojíš a lehce se pohupuješ. Mohl by ses svlíknout, jako oni, ale celá jejich choreografie je divoká a ke všemu koordinovaná. Nechce se ti tam (jasně že se vymlouváš). S díky odmítáš. Ale pozorovat, to by ti šlo. A tak to děláš. Hodiny. Než přijde čas zajít za Sandrou. Sandra celou dobu sedí pod hlavním přístřeškem, střeží dvě místa na sezení.

Vracíš se s Vero asi půl hodiny před Baile (Tanec s velkým T). Nikdo nedodává jaký. Nemusí. El Cendral a Baile, to je jako v Praze dodávat, kterej hrad myslíš. Baile označuje tanec s prasečí hlavou.

A tanec po čekání začíná. Lidí je tu požehnaně. Tanečníci jsou v seskupení rodinných klanů El Cedralu. Ale jen jeden klan má tu čest tančit s prasečí hlavou. Každý rok jiný. Díky tomu, že Sandra držela místa, jste v první řadě. To znamená jediné - tanečníci půjdou kolem vás. To je zásadní, protože kdo nemá na hlavě prasečí hlavu (což má jen několik lidí z vyvolené rodiny - ano, nakonec je těch prasečích hlav víc), ten na ní nese tácy s pečivem, sladkostmi nebo v ruce drží lahev s likérem a štědře rozlévá. Sandra na lahev hned ukazuje a rozplývá se, jak je to výborné pití, že musíte ochutnat. Což vzápětí děláte. Sandra ne, ta řídí.

Likér chce zajíst a jídlo znova zapít, protože pečivo je suché a drhne v krku. Co nesní první řada, to se dává na stůl, aby mohli být pohoštěni i další účastníci slavonosti. A že jich je!

Ještě předtím, než vypukne mela, vám Sandra naznačuje, že je nejvhodnější čas na opuštění slavnosti. Po Baile prý začnou lidé hromadně opouštět El Cendral a další zase přijíždět na večerní chlastačku. Chvíli se motáte El Cedralem, než jako pára nad hrncem zmizíte.

Týpci u „vítězného oblouku” vám zvedají závoru, po chvíli vyjíždíte na hlavní a míříte na sever.

Pro tebe byl El Cedral závěrečná slavnost, symbolické vyvrcholení pobytu pětiměsíčního pobytu na Cozumelu. Jak se přibližujete San Miguelu, pozoruješ ubíhající krajinu, která se do tebe vpaluje. Uvědomuješ si, že ji vidíš pravděpodobně naposled.

Díváš se a pouštíš ji. Bylo to boží (ne jen skvělý, ale taky náročný a právě proto boží). Právě proto se nemáš potřebu vracet. Plně si uvědomuješ pomíjivost, uvědomuješ si, jak moc se do tebe ostrov otiskl.

Jsi vděčný za tu zasněnost, kterou ti Cozumel dal. Nevíš, jestli si ji udržíš, a vlastně ani nevíš, jestli vadí, když v Evropě zmizí. Nevíš. A to je taky boží. Uvidíš.

Jak kdyby z tebe voda, co omývá břehy ostrova, smyla další slupky. S úsměvem si vzpomeneš, jak jsi seděl v publiku (už ani nevíš kde to bylo) a pochybovačně špulil rty nad slovy cestovatele, kterej říkal něco ve smyslu, že každej může. Měl pravdu. Tělem ti prochází vděčnost.