Za hranou ticha aneb suchý únor
„Tyjo, vaše problémy bych chtěl mít.“ „Jo, ale kdybyste měl i moje prožívání, tak byste nechtěl“, sdílel psycholog Martin Sedláček u Vojty Žižky (sdílel jsem i v červnovém Mlsném zpravodaji Nevědět je tak úlevný).
Datum poslední změny: 30. 1. 2026
Za hranou ticha
S tímto konceptem pracuju v povídkové sbírce Za hranou ticha. Zdravotní sestra Sharon, knihovnice Vlasta nebo manažer Kuba nedokážou snášet ticho, a tak utíkají k závislostem - alkoholu. Karel si také přihne a jediný programátor David je v tom tak trochu nevinně.
Čtyři až pět hrdinů ze sedmi přepíjí bolístky, ztráty, nenaplněné touhy, neposlouchání slabého vnitřního hlasu, který úpí a volá po změně. A ta je děsivá, vede do neznáma. Strach má žně...
Proč jsem si vybral alkohol? Hlavní hrdinové by si mohli vybrat jakoukoli jinou závislost.
Tři čtyři pivka několikrát týdně
Sám jsem měl s alkoholem problém. Alkohol se mi tam jednoduše vloudil. Neplánoval jsem to.
Jako že jsi chlastal v práci? Nebo byl po něm agresivní? Vůbec. Chodil jsem několikrát týdně na tři čtyři pivka.
No tak! Tak jaká závislost?
Ano, záleží na optice. V Čechách se to za závislost nepovažuje. Proto není snadný to rozklíčovat - vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. A tak jsem měl kolem sebe spousty vran, se kterými jsme „zasedali ke strojům“.
Co si dát sucháč?
Jednoho dne přišel kámoš, jestli prej nedáme únorovej sucháč.
Právě s tímhle kamarádem jsme hned po pozdravu probírali: „Tak co, nasadil jsi rukavici?“ Rozuměj: když se šlo na pivo a vypil/a jsi pět kousků, měl/a jsi prstíček v každém jednom otvoru rukavice → nasadil/a jsi rukavici. Když byla forma, tak i dvě (rukavice, ne piva). Pokud jsi nasadil/a palčáky, tak nic moc (tři kousky).
„Suchej únor? Cože? To je pro alkáče, ne?“ odpověděl jsem mu.
„Mohli bychom to zkusit jako takovej experiment,“ pokračoval.
„A proč nejkratší měsíc v roce?“ kroutil jsem se.
„Tak někde se začít musí, ne?“
Začal jsem nad tím přemýšlet. A zhrozil jsem se. Bylo mi lehce přes třicet a zjistil jsem, že jsem za posledních patnáct let bez pivka dal tak týden. Čtrnáct dní možná, když jsem byl nemocnej, ale měsíc? Ne. Takovej nebyl. Šokovalo mě to.
Přišel sucháč.
Šlo to dobře. Ale žádný velký zlom nenastal. Spíš se zasadilo semínko.
To časem vyklíčilo, vyrostla rostlinka a pomalu mi v životě překopala vše.
Za hranou ticha jsou postavy, které se na tom všem vezou podobně jako já kdysi - balancují mezi tím, co cítí uvnitř, a tím, co se „má“ navenek. Dlouho předstírají, že ten tichý vnitřní hlas neslyší. Až ve chvíli, kdy už není kam utéct, k němu začnou natáčet uši.
Překvapení v průběhu sucháče
Největším překvapením byla chuť ráno vstávat, kterou jsem moc nezažíval. A taky lepší regenerace (běhal jsem v té době čtyřikrát týdně).
Budu letos držet sucháč?
V současnosti většinou popíjím nealko pivo. Nabídka se posunula a některé „modely“ jsou k nerozeznání od normálního piva. Balancuju mezi nulou a skleničkou dobrý Rioji, nebo půl litrem dobrého řemeslného piva.
I tak pokračuju s experimenty s úplnou nulou. Naposledy v Mexiku před rokem, kdy jsem si dal dva a půl měsíce. Nepíšu to proto, abych tady machroval. Kdepak. Spíš abych si/ti dal prostor k zamyšlení. A možná tě trochu složitým popisem inspiroval dát sucháči šanci.
Páč u nás se leje fakt moc. A ještě se to často bere jako ctnost.