San Miguel de Cozumel, město kolmic

Nomádění na Cozumelu přes zimu? Zní jako dobrej nápad, ne? Tak přesně tady jsme už pár dnů. Ale připadá mi to jak měsíc.

Vůbec to nebylo ze začátku jednoduchý. První dny jsme hledali ubytování, páč přece do Mexika nechceš jen tak posílat kauci na byt, kterej si neviděl/a, žj.

Hledání bytu však byla očekávaná záležitost. Ne tak zádrhel na imigračním, kde se seňora “topořila” a dala nám namísto plánovaných pěti měsíců jen jeden. A to ty první dny teda dost poznamenalo. Máme se tu zakořeňovat, nebo hledat novou lokaci?

Datum poslední změny: 30. 1. 2025

K tomu se určitě někdy dostanem… teď ale vamos a San Miguel de Cozumel!

Takže: „¡Bienvenidas señoras, bienvenidos señores a la isla Cozumel!“

San Miguel de Cozumel, jediné město na ostrově, je rájem pro milovníky kolmic. Asi jako každé město, kde na územním plánování museli řešit prudký rozmach města. Na druhou stranu je to nejmíň originální řešení a pro obyvatele tím “líný” projektant už navždy vytyčil pohyb po rastru. Člověk si pak připadá jako legendární Pacman. To jsem ostatně nedávno psal i o Bari.

Nicméně, rastr má i jednu zásadní výhodu - snadnou orientaci. Mapa v takovém rozložení ulic prakticky není potřeba. Zkusím tě o tom, milý čtenáři, přesvědčit.

Každá ulice kolmá k moři je avenida plus číslo. Čísla začínají od pěti a s tímhle inkrementem lezou dál městem. Jen ty nejvýznamnější si můžou dovolit číslo prostě nemít.

Kolmo na avenidas jsou calles. Počítají se od parku Benito Juárez, kterej je v samým centru města. Ulice severně od parku běží se sudým inkrementem, jižní od parku s lichým. Skáče se po dvou a Calles Sur (jižní) mají vždy jednou tvar s číslem (třeba Calle 1 Sur) a jednou se jménem. Calles Nte (severní) jsou pravidelné. Ve městě je tak možné kráčet po Calle 2 Nte, Calle 4 Nte, Calle 12 Nte atd.

A tím je právě velmi elegantně řešena orientace ve městě a přijde mi, že i celkový vibe města. Když místní říkají kam zrovna jdou, hodí rukou a křiknou: Calle 2 Nte entre Avenida 65 y 70. Vyřešeno. No hay problema.

Popisný čísla tu sice nějaký domy maj. Ale proboha, koho to zajímá?!

Žádná Kolumbova 1495, Pizarrova 1532, Cortézova 1519 nebo snad Malinche 1519. Žádná sláva či potupa vepsaná do ulic města San Miguel de Cozumel. Mrtví nevstoupili do životů živých, jako by nestačilo, že se tak děje na Día de los Muertos. Nevtiskli své jméno do fasád. Žádná Dobyvatelská třída, Conquistadorské náměstí nebo naopak náměstí Vítězství, ulice Revoluce. V tomhle městě zvítězil anonymní rastr. S pár výjimkami, samozřejmě. Například ten neduživý indiánský chlapec, Zapotéc, Benito Juáres! Španělsky se naučil až v dospělosti, přesto se později stal prezidentem Mexika, hybatelem reforem. Jeho jméno je tak dnes otištěné v centru města. V celém Mexiku si na něj pak mohou sáhnout jak bohatí, tak ti s umouněnými prsty. Jedni na pětikilu, druzí na dvacce.

Snažím se tu ne příliš umě a (stručně už vůbec ne) vyložit, že orientace tu není problém. Geografická ani sexuální (k té se určitě taky někdy dostanem). Když jedu na kole, stačí mi zapamatovat si dvě ulice. Cíl je vždycky průsečíkem, v nejhorším případě mezi dvěma.

Podobné je to s Moto Taxi. Červené moto rikši, které uvezou až tři dospělé, při dobré víře (a náladě řidiče) i víc, se po městě díky systému snadno orientují. Řidiči jezdí ze všech koutů města do centra - ke kostelu Miguel Arcángel. Jezdí za dva Benito Juáreze – ty s nominálem dvacet pesos.

O motorikšách možná někdy napíšu celej článek. Jedno je ale jisté - rikši tu stále budou jezdit po rovnoběžkách a kolmicích. Není cesty zpět.

V dalším článku už se podíváme na praktické záležitosti, třeba jak poléčit píchlou duši. Navíc když je tvá španělská slovní zásoba, no, řekněme slovy eufemismů, limitovaná.