🌀 Příběh Hazara a jeho cesty je jen jeden z mnoha v knize Trivandrum - najdeš na trivandrum.cz
📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/
V první epizodě podcastu Za hranou ticha mluvíme o cestě. O té fyzické, kdy člověk putuje přírodou s batohem na zádech, i o té životní, na které hledáme svůj směr.
Protože cesta je začátek všeho. Když se chci dostat odsud někam jinam, musím vyrazit. A platí to jak v mapě, tak v životě. Když chci studovat, musím se přihlásit. Když chci něco změnit, musím začít.
Já jsem v posledních letech vzal cestu doslova - spal jsem v lese v hamace nebo vyrazil na koloběžku napříč republikou. Jednou v trajektorii srdce z Pardubic do Pardubic, podruhé z Aše na Kremenec.
První noci v lese byly těžký. Když jsem spával v hamace uprostřed lesa, měl jsem strach. Ne tak, že bych se bál přepadení - spíš to bylo to ticho, ta tma, ta samota. Člověk si uvědomí, jak je vydaný přírodě na pospas. Nemá kam zavolat o pomoc, nemá na koho svalit zodpovědnost. Buď si s tím poradí, nebo ne.
Až na koloběžce jsem si asi pátou noc uvědomil, že ž se nebojím. Konečně.
Na cestě jsem si uvědomil, že jsem sám sobě nejlepší společník. První den je člověk ještě unavený z obyčejného světa, čeká další a další dopaminy a oni nepřicházejí. Jak není s kým mluvit, není co řešit (baterku telefonu si šetříš na navigaci) – začneš přemýšlet. Vnitřní dialogy se rozjedou samy. A najednou vidíš věci z nadhledu.
Zjistil jsem třeba, že spousta toho, nad čím se v běžném životě rozčiluju nebo na co stěžuju, je úplně zbytečný. Že místo toho, abych si stěžoval, že se mi něco nedaří, můžu prostě přemýšlet, jak to udělat příště jinak, aby se to dařilo líp.
Cesta je krásné zrcadlo života. Když chceš něčeho dosáhnout, musíš vyrazit. Často do nepohodlí, do neznáma, přijde strach. A tam teprve zjistíš, co v tobě je.
A pak je tu ještě ta věc – cíl je nuda. Na fyzické cestě je to jasné: dojdeš na konec, sedneš na vlak, jedeš domů. A je to. Za rok zase někam vyrazíš. Stejně tak v životě. Když dosáhneš jednoho cíle, máš další. Není tam žádná velká brána, za kterou by na tebe čekalo věčné štěstí.
V románu Trivandrum je postava, která mě bavila asi nejvíc. Jmenuje se Hazaro a jako dítě miloval objevování. Chodil ven z města, vylézal na kopce, díval se, co je za nimi. Ale jednoho dne podcenil své síly a nestihl se vrátit domů včas. Rodiče zjistili, že se toulá za město, báli se o něj a tak se rozhodli, že z něj udělají učedníka lékaře. Aby nezlobil a měl budoucnost.
A Hazaro poslechl. Zadupal své touhy a vášně.
Ve třiceti dostal šanci vydat se na cestu. Zprvu se mu vůbec nelíbí, přijde mu nepohodlná. Na konci dnešní epizody z Trivandra čtu, jak se Hazaro probouzí v zasněženém lese a uvědomuje si: "I kdyby to měla být poslední cesta, už teď jsem toho viděl tolik."
A to je ta podstata. Nemusíš dojít až na konec. Stačí vyrazit. A každý den být trochu blíž sám sobě.
