Hodiny na Letné. Co je to zas za kok*tinu?!

Prej nám tikají hodiny (pomiňme, že digitálky netikaj). To je jasný, to každýmu. Ale teď jsou prý k vidění hodiny na Letné. Nebyl jsem tam. Ukazují čas, který nám prý dle vědecké komunity zbývá do zvýšení teploty Země o 1,5 °C oproti době před průmyslovou revolucí. Co si o tom myslím?

Poznámka: Nějak jsem si ve článcích o hodinách nevšiml informace, že hodiny na Letné byly jen do 12. 12. 22. Ale to nevadí. Berme tenhle článek jako opožděný komentář. Úvahy v něm jsou (a nějakou dobu budou) aktuální.

Poslední změna: 11. 1. 2023

Poznámka 2: Úvodní ilustrace je samozřejmě volně inspirována mistry sarkasmu:

Hodiny na Letné mi štěstí nepřidávají

Nepřijde mi to moc šťastný. Obávám se, že se budou řešit emisní povolenky a výjimky, namísto obnovování dříve zničených lesů. Budou vycházet studie podivným kvalit, proč zalesňování není cesta (jakoby odlesňování byla).

Obávám se intenzivnějšího greenwashingu. Že lidé budou víc “nakrklí” vůči ekologii. Že se bude víc ukazovat obviňujícím prstíkem na “Karla”, kterej si jednou za rok zaletí na dovolenou letadlem.

Chudák Karel z toho pak bude mít “osypky”. Chce si po roční rachotě odfrknout. Místo toho, aby se ho někdo zeptal, jak se měl ve Španělsku, bude muset odpovídat, proč tam na tejden nejel vlakem.

Moje strana “barikády”

Mám to podobně jako hlavní hrdina mého románu Trivandrum (k zakoupení na e-shopu). Hlavní hrdina rozhodně není žádnej ekolep (ekologický aktivista protestující přilepením se k vozovce, stavbě, obrazu, automobilu apod.). V jiné době a v jiném čase raději stromy sází, než aby bojoval proti jejich kácení, nebo se k nim přivazoval.

Lidé si jeho počínání postupně začali všímat. Zpočátku mu vůbec nerozuměli. „Proč to děláš? Víc než ty za rok stromů vysázíš, královi dřevorubci skácí za jediný den!“ smáli se, a někteří ho dokonce označovali za hlupáka, občas i za blázna.

Petr se na ně vždy usmál a trpělivě jim zas a znovu vysvětloval, že když se člověku něco nelíbí, je potřeba s tím něco dělat.

„Nebylo by lepší, kdybys bránil dřevorubcům v kácení stromů?“ namítali.

„Já raději volím cestu nenásilí. To ale neznamená, že musím mlčky přijímat, co se děje. Tohle je moje řešení. Nemusím křičet, vymýšlet velké činy. Dělám jen to, co mi přijde správné. Přijďte za rok a uvidíte, že moje snaha má smysl.“

Někteří jenom kroutili hlavami, jiní odcházeli zamyšleně. Zdaleka ne všichni se mu však smáli. Přicházeli k němu i lidé, kteří na něho hleděli obdivně a Petrovo konání se jim zamlouvalo. Až když ho viděli, plácali se do čela a nechápali, že je to samotné nenapadlo dřív. Dokonce se k jeho dílu i přidávali.

Kromě hájků a alejí vysazovali s dobrovolníky sdílené ovocné sady, kde se scházeli sousedé a užívali si společně tráveného času. Petrovi připadalo, že se tak částečně daří znovu probouzet původního ducha Buklandie. Alespoň v okolních vsích.

Přišel podzim. Když se Petr od svého dubu ohlédl za tím, co dokázal za pouhé jedno léto, cítil hrdost. Všude, kam oko dohlédlo, viděl plody své práce: mladinkou dubovou alej táhnoucí se od jedné vsi ke druhé, březové hájky podél potoka, sem tam nějakou vrbu, opodál platany, jilmy a ještě dál od potoka, na písčitých podložích, borové lesíky.

Viděl malé potůčky, které se ve večerní zlaté hodince třpytily jako zlaté žilky klikatící se krajem. Kolem vsí se rozprostíraly ovocné sady. Největší změny však viděl v lidech z blízkých vesnic. A v sobě. Usadil se v něm hluboký klid.

Už teď se nemohl dočkat jara, až vše vyrazí s novou silou, až se vše zazelená. Těšil se, až za dva tři roky stromy povyrostou a začnou poutníkům poskytovat alespoň skromný stín. Jenže těmto plánům stála v cestě blížící se zima.

Cestou k nule. Cestou nenásilí.

Proto se mnou rezonuje bezobal. Je to něco, kde můžu denními volbami tvořit svůj svět. Nenásilně. Nakupovat bych přece musel tak jako tak.

Tím si projevuji vděčnost. Dělám si přece čas na jednu nejzákladnější lidskou potřebu: jíst. Trávím čas výběrem kvalitních potravin, do toho v příjemné inspirativní společnosti. Dokážu si najít čas jak na nákup, tak na přípravu jídla, ze kterého jsem stvořen. Z jídla, které nepochází z průmyslově zpracovaných “potravin” zabalených v mnohdy toxickém mixu obalů. Nákup v bezobalu nabádá ke zpomalení. A jsme u jádra pudla.

Zpomalení… ach… tam se skrývají naše pocity. Pocity, které vyvolávají myšlenky. Myšlenky jsou ale druhotné. Samotný pocit nezměníme, ale jaká bude naše reakce na něj záleží hooodně na naší mysli. Co jí dovolíme? O tom jindy. Více laskavosti si však v rychlém letu dáme jen těžko.

Snížením nákupu balených potravin se snižuje i mnou produkovaný odpad (kolik odpadu vyprodukovala naše dvoučlenná domácnost za rok 2022?). Odpad, který nekončí na lokálních skládkách, komínech spaloven… a špetka také v třídících linkách u nás, nebo v zahraničí. O odpadu, který skončí v přírodě nemluvím. Snížením spotřeby jednorázových obalů se snižuje spotřeba ropy a také spotřeba spousty toxických pomocníčků potřebných během výroby. Výrobou méně jednorázových obalů se snižuje CO2 (a dalších). A Uroboros se zakousl do svého ocasu.