Hledání bytu na Cozumelu

Párkrát jsem nastínil, kde že to bydlíme. Ale zatím jsem se vůbec nezmiňoval, jak takové hledání bytu po mexicku vypadá.

Předtím, než jsme se nastěhovali do bytu mezi avenidou 120 a 125 na calle 11, museli jsme odmítnout 5 jiných. Rozhodování bylo nakonec docela snadné. Zvu tě na šest prohlídek.

Datum poslední změny: 5. 3. 2025

Claro que sí

Hned po našem příjezdu na ostrov jsme si ještě pro ten večer domluvili schůzku s Tínou, kterou jsem teda překřtil ještě před setkáním na „Claro que sí“ (Jistě že ano). Tušíš správně. Na všechno psala, a později i říkala, „Claro que sí!“

„Můžeme se sejít v pět?“

„Jistě že ano.“

„Můžeme se nakonec sejít v šest, měli bychom to víc na pohodu.“

„Claro que sí.“

Ze začátku neznalá otázka: „Je to tam bezpečný, můžem přijít pěšky?“

„Jasně!“

„Můžeme souložit ve společném bazénu?“

„Claro que sí!“

No to zní jako sen!

Dobře, na poslední otázku jsem se teda neptal. 😀 Ale odpověď by byla, předpokládám, souhlasná.

Když jsme v dohodnutou hodinu stáli u pevnosti obehnané třímetrovou betonovou zdí, mé pocity by se daly označit za rozpačité: „Tvrdila, že je to tady bezpečný, ne? Tak buď kecá, nebo je majitel paranoidní.” Ani jedno mi neznělo dvakrát dobře.

Za náma stála budova posilky, s fasádou natřenou na černo. Na místě duněla hudba. Ne z toho fitka, ale z baráku vedle něj. Myslel jsem, že tam probíhá nějaká taneční sešlost. Ale kdepak, jak nám Claro que sí za moment měla objasnit.

Už se pomalu začínalo smrákat. Přišli jsme za minutu šest, stejně tak Claro que sí. Tím si mě získala, čekal jsem, že budeme čekat minuty, možná desítky minut.

Podali jsme si ruce, když tu Claro que sí musela uskočit, jak se na ni z pod vrat vyvalila voda. Aniž by ji to znepokojilo, povídala si s námi dál a současně si volala s majitelkou bytu, páč jako správná realitačka si zapomněla klíče.

Najednou před vodou uskočila i Veronika a za chvíli jsem uskakoval i já.

Claro que sí se konečně dovolala. Přišla majitelka a ukázalo se, pán, do té doby schovaný za obří železnou branou, dvůr drhnul kartáčem a sem tam si na to drhnutí přilil kýbl vody, která se jako přílivová vlna prohnala prostorem a odvalila se na chodník na ulici. Jak postupoval po dvoře, zvládl prolít celou šířku chodníku před domem.

Po naší levici čekal bazén, ale moc se mi nelíbil. Přeci jen, bazén uprostřed betonový pevnosti? Připadal jsem si jak v Dobrošově, kdyby teda opevnění z druhé světové války mělo patio s bazénem.

Byt se nám zdál přijatelný, rychlost internetu jsem zhodnotil jako výbornou. Chvíli jsme řešili, zda by se dal ještě nějak natáhnout ethernetový kabel pro Veroniku, přece jen potřebuje stabilní připojení. „Claro que sí,“ odpověděla realiťačka a až pak se na to začala ptát majitelky bytu. Pustily se do vášnivé diskuze. Během chvíle padala slova jako vrtačka, kabel protáhnout támhle a tady... No, zase tak jistý mi to nepřišlo. Na druhou stranu, bez kabelu bychom přežili.

Velké červené světýlko se rozsvítilo ve chvíli, kdy paní ukázala směrem k tancovačce (baráku vedle fitka, ze kterého se linula ta hlasitá hudba) a řekla: „To už řešíme. To je nelegální.“

„Co?“

Ta hudba. To se nesmí. Trvá to už asi měsíc.“

„Jo už měsíc,” prohodil jsem.

„Takže žádná páteční tancovačka”, došlo mi něco, co kdyby mi neřekla, tak mě ani nenapadne.

V tu chvíli se zrovna na patře objevil Amík Mike.

„Hej Miku, už to řešíme jo? Tohle nejde takhle,“ oslovila našeho potenciálního souseda na patře.

„No je to crazy, nemůžu spát s otevřeným oknem. Ten blázen začíná ve dvě odpoledne a duní to tu až do jedný do noci. O víkendu do tří.“

„Já ti rozumím Miku. Je to fakt blbý. Jak říkám, to je nelegální, už jsme na něj podali trestní oznámení.“

„Trestní oznámení?“ pomyslel jsem si. „Jak dlouho by něco takovýho trvalo vyřešit v ČR, natož tady?“

Rozloučili jsme se s tím, že si dáme vědět. „Claro que sí,“ rozloučila se s námi yesmenka. O dva měsíce později jsme šli okolo a hudba stále vyhrávala.

Čas na korpus

Druhý den v deset ráno nás čekala Adriana. Další realiťačka, která nám šla ukázat byt Ivana. Jméno majitele znělo trochu východně, ale ne, později jsme si ověřili, že Ivan je Mexičan jako poleno. Sympatický čtyřicátník, působil na mě vzdělaně, vyklidněně. Příjemně na mě působila i Adriana.

Byt se nacházel blízko moře, v trochu načančané oblasti Corpus Cristi. Až moc načančané, samé vilky a zahrady, široké ulice a až podivný klid.

Ivan pronajímal dva byty. Jeden vybavený krásným starým nábytkem. Výjimečně mě ani nevadila jeho tmavost. Druhým bytem procházelo jasné světlo, poskytoval posezení na krásné terase, celkově se mi zdál i zajímavěji řešený.

Jenže jsem to pak zabil testem internetu – 5 mbps, navíc v průběhu měření rychlost kolísala mezi 1-5 mbps. To je tak pro připojení kávovaru, aby si občas brouknul, že dochází kafe.

„Kolik potřebujete?” zajímal se Ivan. „Mohl bych zavolat operátorovi a zkusit to navýšit, ale tady na ostrově není moc rychlý internet. Satelity a tak,“ naznačil.

To nevím, kde se na ostrově rozmohl tenhle nešvar se vymlouvat na satelity, když právě z nich se dá pořídit internet sakra svižnej. Tím spíš, když u Claro que sí jsem naměřil 150 mbps.

„Tak desetkrát víc, aspoň 50 mbps.“

Ivan vyvalil oči. Rozloučili jsme se, že se zkusí zeptat..

Jestli té autenticity není příliš

Od Ivana jsme svižně přešli k Sandře, kde jsme měli být v jedenáct, což jsme teda dali s vyplazenými jazyky. Od Ivana šlo celkem o závod v rychlochůzi.

U Sandry se mi nejprve nelíbila poloha, přece jen avenida 120, to už je daleko od moře. A byt stál u docela frekventované silnice. Ale zase se dvěma balkóny, společnou terasou. Navíc byt nabízel dost prostoru, světla a nejnižší nájem ze všech zatím navštívených bytů. Byt měl dokonce sdílenou pračku (ty předchozí ji neměly vůbec)! A majitelka bytu mi na první pohled přišla dost sympatická.

Internet kolem 80 mbps, navíc prý připojený optikou. Včetně routeru na pokoji, paráda! Jen ta dálka do města. A to okolí! Tady už se neblištily žádný pozlátka z centra. Tady už šlo o Mexiko, v jeho nejvyšší autenticitě.

Uvidíme, jak to bude dál.

Luciano Pavarotti

Sandra nám objasnila systém moto taxi, takže jsme hned jedno využili a přejeli do centra, odkud jsme se pěšky vydali na avenida 5.

Byt José Manuela, který pro něj spravoval kamarád, pro mě představoval jasnou volbu už v Bari, když jsme si ho prohlíželi na internetu. Ostatní byty jsem vnímal jen jako takové splnění povinnosti. Odškrtnutí si, že jsem viděl i jiné. Ale byt José Manuela oplýval (v teoretické rovině teda) samými benefity: perfektní poloha vůči centru, kousek od pláže, takový správný karibský vibe, předzahrádku a nádherné zarostlé patio.

Uvítal nás Luciano. Když jsem se optal, zda skutečně Luciano, páč mi to nepřišlo jako úplně mexické jméno, s výtlemem se narovnal, nadechl a hlubokým hlasem zapěl: „Luciano Pavaroti, jako ten zpěvák.“

Hned mi padl do oka. Ovšem můj vysněný byt ne. Na týden šlo o super hipsterskou zašívárnu, ale na pět měsíců mi přišel nepraktickej, tmavej a ke všemu mé vysněné patio se změnilo jen na dobře nafocenou nudli, navíc z půlky přeměnou na skladiště. Najednou mi za ten byt osmnáct tisíc pesos přišlo dost.

Taky tam José Manuel neměl jediný stůl. Já bych klidně pracoval i na kuchyňský lince. Ačkoliv v ČR vyžaduji precizní pracoviště, na cestách je moje nastavení spíš ve vděčnosti, že můžu pracovat ze zahraničí. Moc pak neřeším, jak pracoviště vypadá.

Jenže na kuchyňskou linku nedosahovala wifi. To mi pořád nevadilo, říkal jsem si, že bych si natáhl kabel. Ptal jsem se, kde je router. Luciano nevěděl. Volal tedy José Manuelovi.

Mezitím jsem změřil rychlost internetu: 8 mbps. Bída, ale kdyby bylo na kabelu trochu víc…

Jenže pak to Luciano, potažmo José Manuel zabil: „Router je u souseda, sdílíme internet, tak se to tady často dělá.“

No to u nás občas taky, ale když je na internetu člověk závislej pracovně, tak prostě potřebuje mít ten přístup i k routeru. Páč čekat na souseda, než ho resetuje, když to bude třeba, to se mi vůbec nelíbilo. Kor když může navštívit rodinu kdekoliv v Mexiku. A pak co?

Má jistota, že u Josého Manuela najdeme na pár měsíců domov, se zřítila, jak kdyby mi někdo podtrhl pod nohama koberec.

Jaké máme reálné možnosti? Dle rychlosti internetu se nabízela pevnost Claro que sí a byt u Sandry – proti tomu jsem nemohl říct nic, jen ta vzdálenost...

Ariel

Kdepak, nešlo o žádnou mořskou vílu, ale o Argentince Ariela. Zase ve čtvrti Corpus Cristi. Tady jsme se moc ani nezdržovali. Pocitově se mi tam nelíbilo. Racionálně nevím proč, ale pocitově jak kdyby na mě zdi tlačily, jak kdyby tam na mě něco nepřátelsky koukalo.

Když jsme osaměli v ložnici, Veronika mi posunkem naznačila, že se jí tam silně nelíbí. Takže to na ni působilo stejně.

Za pravdu nám dal i internet – kolem 9 mbps, router navíc ukrytý u majitele. Zase přišla na přetřes hláška, že jsme na ostrově, kde nejsou rychlosti internetu moc velké. Současně za byt chtěl sedmnáct tisíc pesos.

Rozloučili jsme se. Šlo o první byt, kde jsme měli hned jasno, že tady fakt ne.

Erika

Z centra jsme se nechali dovézt k dalšímu bytu moto taxi. Za den a půl jsme už procourali San Miguel de Cozumel křížem krážem. Všude jsme se více méně cítili bezpečně. Nicméně těch několik uliček od letiště, kterými nás řidič vezl, představovalo zatím nejslabší část města.

S Erikou jsme byli domluveni na půl pátou, Erika nás nechala čekat do tři čtvrtě na pět. Nutno dodat, že jako jediná ze všech navštívených bytů – všude byli jinak o minutu dřív.

Ještě jí dost překvapilo, že jsme před domem, ujišťovala se whatsappeskou, že jsme fakt před domem, chtěla dokonce poslat fotku. Až pak napsala, že do deseti minut přijde.

To jí teda plusové body nedávalo. Přece jen se dalo čekat, že s ní v následujících pěti měsících něco budeme potřebovat řešit.

Byt byl ucházející, rychlost internetu 20 mbps by se dala zkousnout, na pokoji sice nebyl router, ale trčel tam ethernetový kabel, který měl být údajně připojený k routeru. Evidentně byl ale odpojený, protože sítově byl mrtvý.

Celkově dům s byty působil jako turistické apartmány. Podobně jako u Claro que sí dům bránily třímetrové zdi. Narozdíl od strohého betonu je tady však někdo oběhl s kyblíkem s vápnem, takže nevypadaly tak „depre“.

Kdybychom nevolili s ohledem na internet, pravděpodobně by to vyhrál byt u Ivana. S ohledem na internet by se dalo doufat, že ho Ivan zavede, ostatně se dušoval, že hned v pondělí zavolá poskytovateli a zkusí dojednat navýšení rychlosti. Jak to ale může jít rychle, jsme se nakonec rozhodli nepokoušet. Navíc mi pořád vrtalo hlavou: „Heeej, přijel jsi do Méxica a tady ho zrovna moc není.”

S ohledem na internet jsme tedy volili mezi Claro que sí a Sandrou.

Už víš, že nějakou dobu žijeme ve čtvrti San Gervasio (u Sandry) a je to tu boží. Vzdálenost k moři vyřešily kola a moto taxi. Odměnou je nám rizí život místních, kteří když nás potkají v centru, vždycky mávají nebo nadšeně zdálky volají „hola!”