Playa Chen Rio a huba plná zubů

Východní pobřeží Cozumelu nabízí divoké pláže, kde se setkáš s přírodou v její syrovosti. Na Playa Chen Rio tě čeká přírodní val chránící před neklidným mořem, písečné bazénky k odpočinku a možná i překvapení. Ne všechna setkání s místní faunou jsou totiž plánovaná. A jak zjistíš, některá jsou možná blíž, než by se ti líbilo.

Datum poslední změny: 21. 5. 2025

Když přijedeš na Cozumel, ubytováváš se u paní Beatriz. Její domeček ti po první tři noci slouží na rozkoukání se po městě a především na sehnání ubytování na následujících pět měsíců. A právě paní Beatriz ti o Chen Rio vykládá poprvé.

Proč tam nezajet? Ale má to svůj čas. Hledání ubytování ti zabírá celý víkend. Pilně přelétáváš z jednoho konce San Miguelu na druhý, zkoušíš rychlost internetu a snažíš se představit si, zda chceš v navštíveném bytě žít - a jeho okolí, nutno podotknout.

Na Playa Chen Rio se vydáváš až víkend následující. „Playa Chen Rio es maravillosa," rozplývá se paní Sandra, majitelka bytu, kde ses nakonec ubytoval. „Lepší v sobotu, v neděli tam bude plno," dodává a ty víš moc dobře, co tím myslí.

Proto vyrážíš v sobotu. Playa Chen Rio je na východní straně ostrova, která je neobydlená. Pokud bys za dobré viditelnosti stanul na východním pobřeží, můžeš vidět i pár desítek kilometrů vzdálené břehy Kuby. Když se ale podíváš přímo před sebe, uvidíš jen moře, táhnoucí se bez přerušení až ke Kolumbii. To je asi dva tisíce kilometrů. Není divu, že moře je tu velmi neklidné.

Jen pár dní předtím, než budeš psát tuhle kapitolu, vyvrhuje moře u Playa Mezcalito mrtvolu muže. Vlny jsou velké, pobřeží skalnaté a čekající supi hladoví. Ale vlny nejsou jedinou nástrahou tequilou posilněných gringos. Velké vlny jsou jen u pobřeží, dál na moři jsou menší a menší, jen se po nich tak pohupuješ. Zdání pohody. Jenže ty vlny se neřítí jen k pobřeží. Ony se stahují zase zpět do moře. A tebe vezmou s sebou. A když ne vlny, tak jsou tu ještě proudy, které plavce táhnou svým vlastním směrem. Radši tam nechoď.

Nešťastník je odsouzen nejprve k vyčerpání a postupně k utopení. Jen si to představ – pokud se „jen" topíš, víš, že za chvíli bude po všem. Když se nemůžeš přiblížit k pobřeží, máš času docela dost. Dobře si uvědomuješ, co se může stát, když se k pobřeží nedostaneš. A postupně ti ubývají síly. Začínáš panikařit, čímž tě síly opouštějí rychleji. Občas si lokneš vody, to tě na chvíli zase stimuluje bojovat. Jenže sil je míň a míň. Až to pak vzdáš...

Nicméně, utonutí na Chen Rio nehrozí! Plavci jsou zde chráněni skalnatým valem. Jsou tu také malé klidné bazénky s písečným dnem, kde se můžeš jen tak cachtat.

Na pláž můžeš dojet na kole, jak už ostatně víš, to ses poprvé setkal s micheladas. Na východní pobřeží jezdí i colectivos - sdílené taxi. Dodávka, do které se nacpe deset lidí. Oproti normálnímu tágu je jízdné levnější.

Colectivo využíváš na Cozumelu poprvé. Řidič tě hned oškube. Dojde ti to z pohledů místních a polohlasné hlášky jednoho týpka směrem ke své paní: „Nojo, gringos platí víc.“ Později zjistíš, že si vzal navíc asi jen padesát pesos. Budiž mu to přáno.

Jedeš se dvěma skupinkami starších místních. Cestu si užívají, neustále po sobě něco pokřikují. Když na ně Veronika promluví, mají radost, že gringos mluví španělsky. I když to množný číslo je asi nadsazený. Ty jsi v rachotu dodávky nerozuměl skoro nic.

Na Chen Rio se s vámi řidič loučí. Celou skupinku vyzvedne v pět.

Plácek mezi kameny se ti líbí. Odtud sleduješ místní, kteří v sobotu začali ladit formu na neděli.

Jedna taková skupinka s sebou má dva psi. Přejmenováváš je na Oddaného a Karibského povaleče. Oddaný oddaně sedí celou dobu u nohy a s vyplazeným jazykem zírá na páníčky. Karibský povaleč za celé odpoledne nevyleze z vody. Na volání páníčků, nehledě. Na rozdíl od tebe ho ani nerozrušujou svalovci v kanadách a se samopaly v rukou. V tom horku jim z maskáčů kouká kousek kůže mezi kuklou a tmavými brýlemi. Těm musí být sakra vedro...

S Karibským povalečem to ale nehne. Tvrdej pes.

Den plyne lenivě, až přichází pátá. Řidič čeká na místě dřív, stejně tak tvoje skupinka. Před tři čtvrtě na pět vyrážíte zpět do San Miguelu.

V dodávce se na vás otáčí místní: „Viděli jste toho krokodýla?“

„Jasně,“ směješ se tomu klasickému vtípku horských turistů, že za další serpentinou je medvěd.

„Tomaste mucha tequila, no?“ odpovídáš.

„Já si nedělám srandu,“ zubí se domorodec.

„Byl kousek od vaší deky přes silnici.“

Cože? Znejistíš. Ostatní přikyvují.

„Za silnicí je malý jezírko a tam byl.“

„De verdad?“

„Sí!“

Přitakávají i ostatní a nejmladší z nich ti vrazí před obličej hubu plnou zubů. Zubí se přímo na tebe.

„Chcete mi říct, že dvacet metrů od nás byl celou dobu takovejhle macek?“ nevíš jestli tě víc štvalo, že jsi ho neviděl, nebo že ti to nikdo neřekl. Věříš, že podobně by se tvářil i kroko, kdyby mu někdo ukázal tvoji fotku – toho rozkošně bílého masíčka, k nakousnutí, dostupného na pár kroků.

„Sí! Ale neboj, no hay problema, on z toho svýho jezírka ven neleze.“

Všichni zase souhlasně přikyvují. Mohl ses na něj jít alespoň podívat, říkáš si.

Na skupinku „no hay problémovců“ si během pár dní vzpomeneš, když se k tobě dostane video z cozumelského zpravodajství. Na pláži, přímo mezi lehátky, kde se slunili turisté, prošel krokodýl.

Takže mu přece jen někdo možná tvoji fotku ukázal. A on od té doby hledá a nemá pokoje...