Rwanda čistější než Česká republika, bez igelitových pytlíků, plastových lahví a dalších jednorázových plastových obalů. Ne, nezblbnul jsem vydání článku, opravdu měl vyjít dnes, a ne na Apríla.
Tento příspěvek si můžeš i poslechnout přímo z přehrávače vedle. Je i na Spotify, Apple Podcasts, Deezer, Podchaser, či Google Podcasts, nebo třeba YouTube.
V hlavě se mi klube trochu vykřičníček, jaký je skutečný život ve Rwandě. Navenek vše vypadá hezky: “Rwanda jako jeden z nejčistších států Afriky”, ale nedivil bych se, kdyby vláda zakazovala jednorázové plasty a zaklínala se ekologií (i kdyby upřímnou snahou) a na straně druhé zametala pod koberec lidská práva, nebo něco jiného.
Nicméně pojďme se podívat na fascinující snahy o zákaz jednorázových plastů, které trvají již 20 let. Podkladem pro článek mi byla případová studie Rwanda: A Global Leader in Plastic Pollution Reduction zpracované neziskovou organizací GAIA (tu tvoří formálně tři neziskovky GAIA Philippines, GAIA USA a Zero Waste Europe).
Od roku 2004 se vláda začala zajímat o vliv plastů na životní prostředí a postupně začala zakazovat výrobu některých plastů. V roce 2008 tak vláda zakázala výrobu a dovoz polyethylenových igeliťáků. Jedinou výjimku tvoří obaly pro maso a mleté maniokové listy, kde prý igelitové obaly usnadňují mražení.
Zákaz igeliťáků rwandská vláda v roce 2019 rozšířila o zákaz výroby a dovoz jednorázových plastů (brčka, lahve, obaly jídla, atp.).
Údajně se zákaz jednorázových obalů na hraničních přechodech striktně dodržuje. Jak stojí na stránkách Visit Rwanda:
"Prosím, nevozte do Rwandy plastové tašky. Od roku 2008 je to zákonem zakázáno a veškeré plastové tašky ve vašich zavazadlech budou na letišti nebo jiném místě vstupu zabaveny.”
Zákaz igelitových pytlíků se ze začátku špatně vymáhal. Alternativy k igeliťákům stály víc peněz, což zdražovalo ceny potravin a jejich dostupnost také zaostávala. To vedlo k (ať se to zdá pro našince jakkoliv úsměvné) černému trhu s igelitovými pytlíky, které do Rwandy pronikaly z okolních zemí.
Současně se zákazem jednorázových plastů rwandská vláda začala podporovat místní výrobce v přechodu na výrobu bambusových a papírových obalů. Vláda si uvědomuje, že využití papíru jako obalového materiálu je vzhledem k odlesňování kontroverzní krok (někdo by i vyzdvihl vyšší CO2 pro výrobu takových obalů: to je ale past! Cože si naštěstí uvědomuje i rwandská vláda - viz dále). Proto se také zabývá zalesňováním. Výhody zákazu dle ní ale převažují: papír se bezpečně rozloží a neznečišťuje vodní zdroje a půdu (na rozdíl od plastových obalů). To si myslím dlouhodobě i já.
Co se stane, pokud nedodržuješ vládní nařízení?
Dnes jsou si obyvatelé Rwandy více vědomi dopadů plastů na rwandské životní prostředí a dokonce v zákazu plastů vidí výhodu.
Plastové sáčky se před zákazem hojně importovaly z okolních zemí. Jejich alternativy se ovšem vyrábí ve Rwandě (už jen proto, že okolní státy jedou pořád na vlně plastu), z čehož prosperují místní výrobci.
Když vezmeme v potaz, že u nás se až poslední roky začíná jen s (pořádným) greenwashingem (většinou jen kolem CO2) nebo že první bezobal v ČR vznikl někdy kolem roku 2015 (a navíc už nefunguje), pak jsou rwandské snahy skutečně pionírskou činností. Nevím, nakolik jsou pokroky rwandské společnosti dílem “vlády pevné ruky”, jako pozitivní ekologický experiment je však Rwanda fascinující a nastavuje Evropě laťku sakra vysoko.
Další zajímavý příklad ekologické transformace: z toxické textilky na "čističku vody".