Voda z textilky. Čistší než švýcarská pitná.
Zní to šíleně? Jak by mohla být vytékající voda z textilky, kde se běžně používají tuny chemikálií, čistší, než voda přitékající? Co za důmyslnou čističku průmyslových vod by v takové textilce měli? Odpověď je ještě zvláštnější: žádnou.
V dnešním článku chci poukázat na zažitá schémata, která máme v hlavě: “ekologická továrna = sluníčkářství”, “ekologický = nemůže se vyplatit”.
Článek vychází z jednoho a druhého postu Williama Mcdonough, o kterém bude dále také řeč.
Poslední změna: 26. 10. 2022
Tento příspěvek si můžeš i poslechnout přímo z přehrávače vedle, nebo na Spotify, Apple Podcasts, Deezer, Podchaser, Podcast Addict, či Google Podcasts. Nezapomeň ho po poslechu ohodnotit!
Nebo si tento a každý nový díl poslechni hned teď!
Za nebezpečným odpadem (produktem) do Švajcu
Vezmu tě na malý výlet. Přeneseme se do Švýcarska do roku 1993. Představ si ty krásné hory, čistou přírodu, vodu z ledovců… a textilku Rohner Textil, která v té době dělala látky pro sedací nábytek.
Látky byly tak nacucané chemikáliemi, že pouhé odstřižky švýcarská vláda označovala za nebezpečný odpad. Tak nebezpečný, že ho firma nemohla legálně ve Švýcarsku ani skládkovat, ani spalovat. Odstřižky látek tedy vozila do Španělska, kde měli volnější předpisy.
Zde si můžeš povšimnout jednoho paradoxu: pouhý odstřižek látky švýcarská vláda označovala za nebezpečný odpad, který na území Švýcarska nemohl být legálně zlikvidován, ale gauč/křeslo/whatever mohl být prodáván jako produkt. Když půjdu až na samotné jádro: nebezpečný odpad nemohl být legálně skládkován, ale mohl být bez potíží prodáván lidem.
Dost!
V té době si ředitel Rohner Textil najal amerického architekta a projektanta Williama McDonougha a německého chemika Michaela Braungarta. Cílem nebylo nic menšího, než navrhnout výrobní proces, který by byl nejen šetrnější k životnímu prostředí, ale přímo ekologický. To je obrat o 180 stupňů.
William se společně s Michaelem pustili do práce. Mravenčí práce. Prozkoumali 8000 chemických látek a nežádali nic menšího, než aby chemikálie byly tak bezpečné, že by se daly jíst. Skutečně takové našli. Ze zkoumaných 8000 látek jich vyhovělo 38.
Voda z textilky čistší než pitná voda
Jako každá firma, i textilka potřebovala vodu. Spoustu vody, kterou během výrobního procesu dokázala pořádně zaneřádit. Aby ji neprznila moc, jednou za čas přijeli lidé ze Švýcarského regulačního úřadu a měřili rezidua chemikálií z vypouštěné vody.
Po změně technologického procesu přijeli inspektoři na rutinní měření. Jenže přístroje jakoby byly vadné: nenaměřily nic. Když ověřovali funkčnost přístrojů na přitékající švýcarské pitné vodě na vstupu, měřené hodnoty odpovídaly pitné vodě.
Z textilky tedy vytékala čistší voda, než vstupovala. Jak je to možné? Tkaniny, které najednou nebyly nacucané chemikáliemi, vodu totiž filtrovaly. Magic, isn’t it?!
Regulační úřady – něco, co by ve vyspělé společnosti nemuselo být
Zde máme další paradox, na který jsme si už celkem zvykli: tolerujeme “jisté” množství zbytkových chemikálií vypouštěných do vody/vzduchu, protože to přece jinak nejde, protože by výroba bez chemikálií byla dražší.
Jaké je ale to jisté množství? To někdo musí stanovit. Vznikají tak regulační úřady, které tyto limity stanovují, kontrolují, pokutují, … Čas od času se něco rozbije, v médiích se to propere, ale jinak se jede pořád ve stejných kolejích.
Kdyby společnost nevynesla peníze nad všechny hodnoty, pak by takový regulační úřad neměl žádnou práci.
Kromě článku “voda z textilky…” čtenáři také s oblibou čtou:
Jenže ty výdaje… nebo?
Jak se změnily náklady textilce Rohner Textil? Klesly o 20 %. Když jde něco takového realizovat v textilce, proč by nešlo jinde? Jak říká klasik: “Jediným limitem jsme my.”
Co příběh znamená pro mě?
Každý z nás si musí stanovit, co je pro něj v životě důležité. Nejde slepě spoléhat na to, že nás někdo bude chránit. Nebude. Musíme být aktivní sami a zajímat se.
Můžeme šetřit na oblečení a nosit to, které je nasáklé toxickými chemikáliemi. Můžeme se mýt pochybnými přípravky a řešit, proč máme pořád vyrážku. Můžeme jíst nekvalitní potraviny a divit se, že jsme nemocní… Nebo se můžeme začít zajímat, kupovat méně, ale kvalitního, nečekat, že přijde někdo, kdo to udělá za nás. A pokud někdo takový přijde, je dobré být (bohužel) ve střehu.
Taková životní cesta je šetrná k nám samotným, peněžence a životnímu prostředí. Taková cesta je cestou sebelásky. Jak jsem říkal na nedávné přednášce: kdo má skutečně rád sám sebe, nemá potřebu kolem sebe kopat. Ať do lidí nebo prostředí, ve kterém žije.
Pracuju na tom – je to cesta. Cesta, která nikdy neskončí. Vlastně skončí, smrtí. Stojí ale za to po takové cestě jít.
