Smrt nanečisto aneb nejsem takovej minimalista, jak jsem si myslel

Několika měsíční žití v zahraničí beru jako takovou smrt nanečisto. Věci, které lze vzít s sebou se musí smrsknout do kufru (což je samozřejmě oproti opuštění těla pořád o kufr víc 😀). Vztahy, které jsme měli doma se hybernují, nově navázané vztahy v destinaci zpřetrhají...

Datum poslední změny: 4. 6 2024

Edit 1. 12. 25: Kousek tohohle příspěvku posloužilo jako podklad pro náš podcast Za hranou ticha.

Rozčarování

Po cca šesti letech v podstatě neustálého prodávání a darování věcí, knih, oblečení a jiného haraburdí jsem si myslel, že jsem se dostal do udržovacího stavu, kdy už si svůj prostor “jen” budu “střežit”, udržovat. To bych ovšem nesměl absolvovat smrt nanečisto.

Život se musí vejít do 20 kg a jednoho batohu

Jasně v Las Palmas (jak tam šlo vedení bezodpadové domácnosti?) jsem, žil jsem ve vybaveném bytě, takže kuchyňské náčiní jsem vůbec nemusel řešit.

Ono těch 20 kg fakt není moc, vezmeme-li, že samotný kufr vážil kila čtyři. Navíc mé priority byly jasné: jóga matka, ukulele, běžecké boty, 5 knih a sadička šroubováčků na případné opravy elektroniky. To prostě jet muselo. Zbytek kufru tvořilo převážně oblečení. V batohu pak cestovalo pracovní vybavení (notebooky, sluchátka, stojánky a stativy).

Před čtyřmi měsíci bych napsal “jen to nejnutnější”. Po čtyřech měsících to vidím jinak: 1/6 věcí se mnou příště nepojede. Ale o tom to dneska není. Dneska je to o přerodech a lpění.

Život mezi přerody

Zajímavá uvědomění však nepřicházela jen na “hranách”, ale i v průběhu žití mimo domov v ČR. Od začátku bylo jasné, že do kufru si na cestu zpět nemůžu dát nic navíc. Nebo můžu, ale něco musím nechat jít.

Je to obchod: chceš si přivést čaj? Musíš vypít ten, co sis přivezl (jasně, tady je to zrovna dost pohoda). Chceš si přivést knížku? Pak tu musíš jednu nechat. Chceš přivést kamarádovi kafe (ty wle, Máro, snad se uvidíme dřív, než si tohle přečteš!)? Pak musíš vymyslet, kde z kufru ubereš dvě stě gramů.

Když máš ale více méně všeho účelně, musíš přestat lpět a něco nechat jít. V případě dárků pro někoho, na kom nám záleží, je to o to silnější: nejen, že nepřivezu nic sobě (¡que horor!), ale ještě musím zase něco nechat jít (nebo se na tahání čekoholiv vykašlat - možná příště).

Obrovská mentální škola.

Čas jen pro sebe

Zajímavé také je, jak se změní mindset. Člověk má pocit, co všechno nebude potřebovat, pak se ale tak nějak vyklidní, “jen” si tak plyne a nic nepotřebuje. Ochutnává, poznává se s dalšími lidmi, navštěvuje zajímavé eventy a poznává přírodní krásy. Časem přestane nad věcmi přemýšlet a velmi se mu to začne zamlouvat.

Absence rodiny a přátel má své výhody i nevýhody. Jasnou výhodou je, že veškerý čas má člověk jen pro sebe (a partnera, děti - záleží kdo všechno jel s ním) a může si tak veškerý ten čas věnovat.

První dva měsíce člověk nezná moc lidí (nebo lépe: přerod v kamarády teprve započíná, není to tak silné), v tomto "vákuovém" období je toho času nejvíc. Nepřicházejí žádná (ať sebelepší) pozvání na večeři, pivo, rodinou oslavu. Nic. Nemusí se nad ničím takovým přemýšlet. Vše je daleko. Někde za mořem, existuje vůbec jiný svět mimo tenhle ostrov?

Časový limit

Čas. Vymezený čas. Dohromady se zesílenou touhou objevovat, prožívat a zkoušet nové věci, kterých je všude kolem spousta, jeden hned cítí, že zkoušet CHCE hned, má “jen” čtyři měsíce. CO SE NEZAŽIJE, NEOCHUTNÁ, NEPOZNÁ, TO UŽ NEBUDE.

Časový limit je nekompromisní “sekáč:” buď to stihnu za čtyři měsíce, nebo už ne. VŠECHNO KOLEM ZMIZÍ.

Iluze, že je času dost

To doma chybí. Doma je na všechno dost času. Přece můžu někam příští týden, měsíc, rok. Nebo to ještě zašmodrchám podmiňováním: až budu mít víc, až budu mít míň, až budu v důchodu. Že to trochu smrdí zatuchlým rybníčkem, je jasný.

Chci si tohle vědomí konečnosti uchovat. Protože takhle živý jsem se dlouho necítil. Chci si teď užít léto v ČR, než zase na podzim někam ujedu. Tím mám nastaven limit pro domov v ČR.

A příjezd domů byl teda šok.

Zlatá koule na noze

Po příjezdu do našeho bytu mě čekalo nepříjemné překvapení - nemyslím tím teď naše hadí kvarteto, ačkoliv že měli pré (nebo ty nesežrané myši?) je jasný - po tolika letech minimalizování, kdy jsem si myslel, že už to mám v malíku, že mi stačí jen “udržovat”, mi hned po vkročení do bytu obtloustlej žalářník přidělal k noze zlatou kouli: “Jeď si kam chceš, ale tuhle kouli budeš tahat za sebou.” A když ji nebudu tahat přímo, tak vím, že jsem ji někde nechal za sebou a občas na ni musím myslet.

Nemyslím tím teď, že bych hned prodával byt, přece jen to je základna, žejo. Spíš těch věcí! Jasně, nezbavím se hned všeho zimního oblečení. Mluvím o celkovém pocitu z těch všech věcí.

I v mém domově, který jsem už považoval za minimalistický. Je jich moc. Spousta mě naplňuje radostí nebo mi zjednodušují život, ale spousta z nich nemá žádný praktický význam nebo je používám ojediněle. Navíc mi většina z nich celé čtyři měsíce nepřišla na mysl.

Pocit z prostoru je jiný a nesouzní se mnou. Nejen se mnou, Veronika to cítí stejně.

Čím delší dobu jsem však těmi věcmi obklopen, tím víc si na jejich přítomnost zvykám. Je třeba jednat, abych té zlaté kouli pořádně ubral na váze. Přece ten tlustej žalářník nebude mít navrch. Nebo aspoň ne tak moc.