Bernard na Cozumelu?! 🤔

Už nějakou dobu mě trápila otázka: „Kde se vzalo to áčko Bernarda kousek od mariconu (promenáda podél moře)? To ho tady jako točej?“

Nejdál českých hranic jsem tohle pivko z Humpolce viděl v Yorku, kde je Bernardka (nebo alespoň v roce 2014 byla).

Datum poslední změny: 18. 2. 2025

Při prvním setkání jsem se nad cedulí ušklíbnul, vyfotil si ji, ale víc to neřešil. Říkal jsem si, že bych si ho stejně nedával, tak proč po tom víc pátrat.

Jenže během jedný z našich procházek po městě nás nohy donesly blízko...

„Hele, jsme kousek od toho baru, kde měli tu vývěsní ceduli Bernarda. Nezajdem se tam zeptat, jestli ho točej?“

„A dáme si ho, když by ho náhodou měli?“ ptala se Veronika. Za tou otázkou bylo víc. Oba jsme drželi ten sucháč už od prosince, kterej jsme si chtěli natáhnout až do května.

Jazyk mi začal práskat o patro. Říkal jsem si, že když už by se fakt na ostrově našel nadšenec, co točí Berncka, mohl by mít i nealko. Uznávám, že už to trochu hraničí se sci-fi, ale México mágico, že jo.

„Noo, třeba budou mít nealko,“ vyslovil jsem věc asi tak pravděpodobnou, jako že bych si znova dal micheladas. Jakože nikdy neříkej nikdy. Ale tuším, že se to spíš už nestane.

„Jo. A ještě točený, ne?“

„Nojo, tak dáme dyžtak i to alko,“ kapituloval jsem. „Přece jen, taková snaha by se měla ocenit.“

Domluveno. Došli jsme na místo.

Vstupujeme

Cedule vábila na stejném místě. Minule jsem si ještě nevšiml, že přes ceduli někdo pověsil vlajku, která se náramně podobala té české. Jen měla prohozený barvy mezi vrchním skoro obdélníkem a ukázkovým klínem. A uprostřed bílého klínu bylo sluníčko (ty úchyle/lačko!).

„Hele, tady si někdo spletl naši vlajku s filipínskou,“ smál jsem se. „Nebo to je nějaká další přesmyčka v přesmyčce?“ zadumal jsem se a samozřejmě jsem chtěl vědět víc.

Jak se jako stane, že vývěsní cedule Bernarda je jen tak na hlavní ulici na Cozumelu, navíc s filipínskou vlajkou, která je sakra podobná tý český?

Veronice se moc nechtělo do tmavýho neosvětlenýho schodiště. Ale jaká asi mohla být pravděpodobnost, že si někdo z Evropy dotáhl českou ceduli, aby na ostrově, kam jezdí z 90 % Američani, mohl políčit na zvědavý Čecháčky? Jasně, nenulová, ale asi taková, jako že si dám tři micheladas v jednom dni. A ještě po sobě.

Takže šlo prakticky o jistotu, že se žádnej kuk mexická za rohem neopírá o basebolovou pálku a nečeká. To by doslova čekal na životní šanci.

Vystoupal jsem po schodech. Proti mě jsem zahlédl otevřené dveře záchodů, za nimi se táhla dál široká chodba. Po levé straně se otvírala terasa s výhledem na ulici, ze které jsme přišli. Popošel jsem pár kroků a v dálce zahlédl bar. A malou černou tečku – hlavu barmana.

Došel jsem podél desítek prázdných stolů až k barmanovi, což mi teda zabralo nějakou chvíli. Docela ironie - obří bar by působil prázdně i kdyby se obsadilo deset stolů. Jenže v celém baru nikdo nebyl.

Pátrání začíná

„Hola,“ pozdravil jsem slušně. Veronika nechala komunikaci klasicky na mě, aby se mohla takhle při večeru pobavit. „Tienes Bernard?“

„Perdona?“

„To pivo, co máš dole na tý ceduli. Bernard, se jmenuje...“

„Cože?

„Na ulici máš ceduli…“

„Jo tuhle...“

„To pivo, co je na tý ceduli, máš?“

Týpek se na mě zadíval, bylo vidět, že usilovně přemýšlí a pak zničehonic srazil dva práskající jazyky a veškeré naděje dvou vydrážděných bělásků: „No,“ odpověděl stručně.

„Aha,“ odpověděl jsem zklamaně. Takhle jsem se naposledy cejtil, když nám paní na letišti v Cancúnu dala na Cozumel jen třicet dní. „Hele, tak mi aspoň řekni, jak se sem ta cedule teda dostala.“

„To nevím.“

„Jak nevíš?“

„Nevím, tu ceduli tady prostě máme a tak ji používáme. Už si nepamatuju, jak se sem dostala.“

A víš z jaký země je to pivo co máš na tý ceduli?“

Chvíli přemýšlel a pak pokrčil rameny: „No.“

„Z Český republiky.“ Koukal na mě pohledem „nikdo není doma,“ takže jsem dodal: „To je uprostřed Evropy.“

Všude na světě se uklízí uklizený

„Cože?“ vyvalil týpek oči a podíval se na svýho pohůnka, kterej dělal to, co dělaj snad všichni barmani na světě když nemaj do čeho píchnout: měl v ruce hadr a jednu skleničku a samozřejmě dělal, že ji leští. Samozřejmě jen navoko, aby to vypadalo, že dělá. Protože v opačným případě by ta sklenička musela bejt fakt brutálně umatlaná, když se jí věnoval celou dobu, aniž by ji vyměnil za jinou.

Schválně si toho někdy všimni. Podobně to dělaj prodavačky se zametáním zametený podlahy. Hlavně vypadat zaneprázdněně, aby si nikdo nic nevymýšlel. To je základ.

Stejně to ale funguje snad úplně všude. Na brigádách se mi takovejchle pouček dostávalo v každým podniku. V cihelně jsme nechávali naschvál dva tři vozy po složení cihel neometený, abychom měli co dělat, když přišel šéf. To jsme se pak sakra smekali a vypadali fakt zaneprázdněně. Podobně ve skladu – nikdy se neodbavilo vše hned. V kovovýrobě se taky nezbrousily všechny otřepy na jeden zátah.

Nebo tenkrát na železnici, kde se v sobotu makalo, ale v neděli, když odjel šéf, jsme se celý dny učili, jak si správně lehnout mezi železniční pražce. Samozřejmě až potom, co nás český dělňasové uklidnili, že ty tmavý chlapi, co nám odpovídali na naši otázku, nejsou Bulhaři, ale Ukrajinci. Nejsem xenofobní. Tehdá šlo o otázku života a smrti. Když se ptáš, zda fakt žádnej vlak nepojede a oni kývou hlavou ze strany na stranu, fakt je důležitý si bejt jistej, že neodpovídá Bulhar.

Zpátky do prázný knajpy na Cozumel.

Tak kde se vzala ta cedule?

„Proto by mě zajímalo, jak se ta cedule objevila tady na ostrově,“ vysvětloval jsem barmanovi.

„Navíc to není ani žádnej extra velkej pivovar,“ dodal jsem.

„De padre!“ zahlaholil barman typickou hlášku, kterou se tu označuje všechno, co je boží (doslova otcovo), hustý nebo krutopřísný.

„A proč je na ní filipínská vlajka víš?“

Nebudu tě unavovat dalšími větami, co jsme si vyměnili. Samozřejmě ho zase překvapilo, že je to filipínská vlajka a že je podobná český.

„Takže mi o tý ceduli fakt nic neřekneš?“

„Ne, já o tý ceduli fakt víc nevím.“

Podíval jsem se na Veroniku. „Tak nedáme si aspoň něco jinýho? Podívej jak je zmatenej.“

„Ne. Bernarda nemá, tak jdem.“

„No, tak to mu řekni sama. Na to já nemám srdce.“

„No tak to je všechno. Bernarda nemáš, tak my zase jdem,“ zopakovala tentokrát Veronika směrem k pánovi a odsoudila tak týpky k dalšímu leštění skleniček.

Některý věci si holt ostrov nechá pro sebe. Nebo svá tajemství ještě vydá časem, jako tu mrtvolu nedávno na východní straně ostrova… ale o tom příště.