Svoboda zatavená do potravinové fólie?
Věřím, že čím víc je člověk od sebe odpojený, tím více kolem sebe kope. Do svého okolí a životního prostředí.
Jinak si neumím vysvětlit neustále přibývající supermarkety, které jsou stále natřískané lidmi. Lidé v těch chrámech konzumu ve spěchu utrácí peníze a ještě jsou obchodu vděční za to, že “mohli ušetřit”. Nákupem průmyslově zpracovaných potravin. Zabalených do křiklavě barevných jednorázových obalů, na kterých ulpívají pohledy, jako mouchy na mucholapkách, na své potřeby nehledě.
Svoboda zatavená do potravinové fólie. A možná taky pěkně zapařená.
“Moment. Ty zpochybňuješ svobodu?” slyším námitku… Noo… trochu jo. Ale současně vůbec ne.
Poslední změna: 17. 11. 2022
Tento příspěvek si můžeš i poslechnout přímo z přehrávače vedle. Je i na Apple Podcasts, Deezer, Podchaser, Podcast Addict, či Google Podcasts.
Nebo si tento a každý nový díl poslechni hned teď!
Kudy k potravinářské fólii?
Samozřejmě jsem milovníkem svobody a je pro mě důležitá. Jen se mi nelíbí vychýlení misek vah k té vnější svobodě. O té se (až prázdně) hovoří neustále. Přijde mi, jak kdyby nám vnitřní svobodu někdo zabalil do fólie. Aby moc nevyskakovala. Možná abychom na ni viděli hůře i my sami. Ale zase ze sebe nedělejme oběti.
Trefnější přirovnání je spíš, že jsme si nechali ukázat cestu k roli potravinářské fólie, naučili se, jak se správně zabalit, a pak si náš výtvor ještě nechali zkontrolovat. A začali chodit na pravidelné převazy.
Jen abychom neviděli, že to uvnitř pěkně zatuchá. Věřím, že kdybychom znali své potřeby, začali bychom se méně “zalepovat” impulzivními nákupy → utráceli bychom méně peněz → méně bychom jich potřebovali vydělávat → pociťovali bychom méně stresu → méně bychom křičeli jeden na druhého, méně bychom kopali… aspoň tak vnímám já svou vlastní životní proměnu, která samozřejmě nepřišla ze dne na den. Trvala dlouhé roky. A trvat dál bude.
S vnitřní svobodou přichází lehkost. S lehkostí přicházíme na to, že náš život není jen Já. Jasně, každý jsme porce jedinečnosti, jeden malý vesmír vedle druhého… ale kolem nás to také pěkně žije. A my jsme toho součástí.
Když ale zatuchá vnější svoboda, jak by mohla kvést ta vnitřní? Možná znáš Viktora Frankla. Možná ne. Každopádně neznám povolanějšího na naši otázku…
Svobodně i v koncentračním táboře
O tom, že si člověk může udržet svobodu za jakýchkoliv vnějších okolností, svědčí příběh Viktora Frankla, rakouského psychoterapeuta židovského původu.
Viktor se ve spoluvězních snažil rozdmýchat vůli k životu. Věznění přežil a nezbláznil se. V koncentračním táboře dokonce přišel na základy teorie, která vidí člověka jako bytost hledající smysl. Do roka po upuštění koncentračního tábora své myšlenky sepsal v knize.
Jak takové hledání smyslu ale podpořit?
Tři možnosti, jak dát životu smysl
Dle Viktora lze dát lidskému životu smysl jednou z následujících možností:
- Vykonáním činu – čehokoliv, co jde právě za hranice Já. Nemusí jít o nic velkého, jen by čin měl být nesobecký a měl by nás “hřát”.
- Prožitím zážitku – získáváním zkušeností, prožíváním, přičemž nejvyšší hodnotou je láska.
- Utrpením – aby se člověk mohl odrazit, potřebuje najít dno. Mnohdy si nemusí ani všimnout, že se potápí. Přetavit staré v nové. Zbavit se všeho starého seschlého listí, aby mohly na jaře zase vyrašit pupence nových svěžích, aby se zase do života navrátilo štěstí, lehkost a živost.
Plastová fólie kolem svobody nemusí být ani vidět. A to i přesto, že už může být hodně špinavá, zapařená, olezlá… moment, co že je vůbec ta fólie?
Kromě článku “Svoboda zatavená do potravinové fólie?” čtenáři také s oblibou čtou:
Svoboda zatavená do potravinové fólie
I když je fólie zamlžená, pořád se přes ni snažíme prohlédnout. Pořád si odmítáme připustit, že bychom měli setrvat v prostoru vymezeném fólií a trochu to tam prozkoumat. Svému okolí zase fólii horlivě ukazujeme, aby náhodou nezahlédli skutečného člověka pod ní.
Co je ta fólie? Strach žít jinak, autenticky. Strach z hodnocení: “Nejseš normální.” “Seš divnej.” “Tys byl vždycky jinej.” Dříve byla smečka pro přežití nutností. Dnes ne. Navíc je nás mnohem víc, takže se starat o každý takový štěk… to bychom nedělali nic jiného.
Hodnotící slova nepadají primárně za účelem zraňovat. Je to obrana hodnotícího. Obrana, jak se co nejrychleji vypořádat s novou nepohodlnou situací. Hodnocení (i kladné: “hodný kluk”, příště to bude “zlobivý kluk” – už nás někdo posuzuje dle “nějakých” měřítek) je snazší než zamyšlení se. Zamyšlení se bolí. Natož pak zahájení procesu změny.
Kdy to ale vzniklo? Kdy jsme si tu fólii nasadili? Pusť si následující krátké animované video. Když jsem ho viděl poprvé, se směsí studu a prozření jsem zíral na obrazovku.
“Z něčeho ale žít musíme. To jako nejde přece!” Jasně. Ale…
Jak se fólie zbavit?
Já fólii začal odstraňovat sestavením vize. K tomu mě přiměla kniha Konec prokrastinace od Petra Ludwiga. Dnes už Petra nesleduji. V současném rozpoložení svět vnímám barevněji. Přesto si pořád myslím, že pro začátek může posloužit velmi dobře. Díky knize jsem si uvědomil své silné a slabé stránky a vydláždil cestu k majáku, ke kterému sice nikdy nedojdu, ale jehož světlo vidím i za nejtemnějších nocí. Vize se mi za posledních 7 let změnila, ale kosmeticky. Jádro zůstává.
Jak bych na strhávání fólie šel dnes? Dnes bych začal s potřebami. Jaké jsou mé hlavní potřeby? Možná by se potřeby měly učit už na základce, ale tam je to spíš právě naopak, viz video výše.
Co s použitou plastovou fólií?
Při odstraňování fólie třeba zjistíš, že jsi vždy vlastně chtěl(a) psát (já se hlásím), nebo že jsi chtěl(a) pečovat o druhé. To už je na tobě. Každý to máme v sobě. Třeba tam už jsi, třeba ne. Třeba je ti 20, třeba 50. Nezáleží na tom. Pouhé vykročení se počítá! Člověk se k sobě začne zase navracet. Každým krokem je si blíž než včera. Lehkost, zdraví, radost… méně kopání…
Přál bych si, aby se nás navracelo co nejvíc. Svoboda to potřebuje. A příroda jakbysmet.
