🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha na bejkuvmls.cz/sbirka-za-hranou-ticha/

📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/

V pátém dílu podcastu Za hranou ticha se ptáme: Co vlastně dává našemu životu smysl?

Proč jsme tady?

Já věřím, že jsme se sem narodili, abychom se něco naučili a ideálně to pak předali ostatním. I kdyby to člověk s nikým nesdílel, pořád podle mě má růst sám o sobě smysl. Pro mě je to kombinace - učit se, růst a pak vidět, jak to, co jsem se naučil, třeba i ovlivňuje další.

Tvůj talent nemusí být dokonalost

V epizodě mluvíme o tom, jak hodně lidí říká: "Nemám žádný talent." Ale talent není něco, v čem musíš být nejlepší na světě. Talent je to, co děláš s radostí, co tě naplňuje, u čeho přestává existovat čas. Často jsme na to přišli už jako děti, ale škola nebo okolí nás to odnaučily.

Za mě není důležitý jen talent samotný, ale i každodenní drobné krůčky. Rád používám metaforu schodiště - když stojíš na desátém schodu, můžeš pomáhat lidem na pátém. Nepotřebuješ být na šedesátém. Současně lidé na šedesátém už možná ani nevědí, jaké to bylo být na tom desátém.

Drobné kroky, ne velké skoky

Největší past je čekat na dokonalost nebo chtít zdolat celé schodiště najednou. Za mě je důležité udělat každý den jeden malý krok - i třeba jen sbírat síly na zvednutí nohy o centimetr výš. Za dva měsíce zjistíš, že jsi na úplně jiném místě.

A když si nejsi jistý směrem? Poslouchej své tělo. Radost, energie, lehkost - to jsou signály správné cesty. Naopak únava, odpor nebo nemoc ti často říkají: "Takhle ne, něco změň."

Na konci epizody čtu úryvek z románu Trivandrum o naslouchání vnitřnímu hlasu - protože ten ví, kam máš jít.

🌀 Příběh o sázení stromů je jen jeden z mnoha v knize Trivandrum - najdeš ji na trivandrum.cz

📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/

Být PRO, ne PROTI. Postavit se ZA něco, ne PROTI něčemu.

Epizodu otvíráme čtením úryvku z románu Trivandrum. Muž v příběhu nezačal bojovat nebo protestovat proti kácení stromů - místo toho začal sázet stromy tam, kde mu to dávalo smysl. Tenhle přístup mi přijde nesmírně silný. Zaměřit se na to, co chceš vytvořit, ne proti tomu, co nechceš.

S tím je spojené stěžování si. A taky to, jak moc si toho stěžování ani nevšímáme, dokud se na to nezaměříme.

21 denní nestěžovací výzva

Inspirovali jsme se knihou Svět bez stížností, kde autor Will Bowen navrhuje mentální cvičení: 21 dní bez stěžování (nahlas). Zní to jednoduše, co? Mě to trvalo dva roky. Člověk si ani neuvědomuje, kolikrát denně vysloví něco typu "zase chčije" nebo "mě to nebaví".

Co se změní

Když se začneš vědomě zaměřovat na to, co pouštíš z papuly, začne tě to ovlivňovat. Neřešíš tolik problémy, ale hledáš příležitosti (jak to udělat jinak lépe). Především si uvědomíš, kolik prostoru zabírá stěžování si v běžných konverzacích. Lehce zjistíš, že si s některými lidmi najednou nemáš moc co říct.

Trénink vděčnosti

A když zmákneš stěžování si, můžeš začít trénovat vděčnost. Začít můžeš jednoduše - každý večer si napsat tři věci, za které jsi uplynulému dni vděčný. Později je nemusíš ani psát, ale pro osvojení návyku to může být fajne. Na začátku možná sotva něco napíšeš, časem zjistíš, že těch věcí je víc a víc. Mozek se dá přetrénovat jako sval.

📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/

Tentokrát jsme si vybrali téma, o kterém se mluví hodně, ale často trochu jinak, než jak to prožíváme my. Minimalismus (nebo ještě lépe - jednoduchost).

Co to pro nás znamená?

Nejde o to mít co nejméně věcí. Jde o to zbavit se clutteru, toho co hází klacky pod nohy naší energii a času využívanému jinak, než jak bychom rádi. Toho hmotného, ale i toho v hlavě. Taky činností a přátelství.

Tomova cesta začala materiálně

Když jsem si přivezl plné auto svých věcí od rodičů, které jsem u nich do té doby ještě měl, přivezl jsem si s sebou také obrovskou tíži. Dva roky jsem nic z toho nepotřeboval. Neměl jsem je kam dát a současně jsem je nechtěl. Začal jsem tu hromadu prodávat a rozdávat. A s každou věcí, která zmizela, přišla úleva. Nemusel jsem myslet na běžky, které stejně nepoužívám. Na elektrickou kytaru, která mi připomínala, že jsem se na ni nedokázal naučit (nebo odhodlat to vzít pořádně). Zbavování se věcí bylo vlastně zbavování se pocitů nedostatečnosti.

Vero cesta začala v hlavě

U Vero to bylo opačně. Začala s jógou a meditací, a najednou zmizely obsesivní myšlenky. Hlava se vyčistila. A teprve pak si všimla, že jí vadí nepořádek kolem. Že jí není příjemné mít hodně nepotřebných věcí. Materiální minimalismus přišel sám, jako vedlejší efekt.

Věci a činnosti jdou dohromady

Zjistili jsme, že většina věcí přichází s nějakou činností. Nové hobby = nové vybavení. A když ta činnost neměla smysl nebo nás nebavila, věci po ní zůstaly a připomínaly nám to. Teď se snažíme říkat ano jen tomu, co opravdu chceme dělat. A čím méně je těch ano, tím víc prostoru máme pro to důležité.

Nakupování v klidu

Dneska chodíme hlavně do bezobalových prodejen. Nejen kvůli ekologii, ale kvůli tomu, jak to tam působí. Žádný reklamy, žádný hluk, žádná rozhodovací paralýza před desítkami druhů rýže. Jen základní potraviny, které můžeš kombinovat. A lidi, kteří tam pracují, jsou sluníčka! 🙂 Není to o tom nakoupit co nejrychleji, ale naopak zpomalit.

Minimalismus není jen o věcech

Čím jsme míň zahlcení věcmi a myšlenkami, tím jsme citlivější na to, co nám (ne)sedí. Vero zjistila, že jí vadí konverzační šum - ty povrchní rozhovory, co nemají hloubku. Já jsem zjistil, že když jsem (skoro) přestal pít alkohol, zmizela spousta vztahů, které byly postavené jen na něm. A je to v pohodě. Lidi se v životě mění. A minimalismus se týká i toho.

Není to o dokonalosti

Když tohle nahráváme, máme na stole asi deset knížek. Není to minimalistické? Možná ne podle nějakého pravidla. Ale nám to přináší radost. A o to jde. Ne o nějaký číslo, ale o pocit. Jesli ti to, co máš, slouží. Jesli tě to těší.

Minimalismus jako postupná cesta k odstraňování clutteru - tedy všeho, co ti v životě nepřináší radost a klid. A pokud se stane minimalismus obsesí, je to zase jen další clutter v řadě jiných věcí/činností/myšlenek.

🌀 Příběh o hledání svobody mimo zlatou klec pokračuje v knize Trivandrum - najdeš na trivandrum.cz

📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/

Čemu říkáme "smrt na nečisto"? Není to nic morbidního, ale o pravidelném opouští míst, kde žijeme.

Proč to vlastně děláme?

Pro mě je to hlavně o slunci a kreativní energii. Se sluncem dokážu tvořit víc. Pro Vero je důležitější poznávat nová místa, vystavovat se nekomfortním situacím, protože každý takový nekomfort ji něco učí. Má v sobě touhu po dobrodružství, kterou v sobě léta potlačovala.

Co to má společného se smrtí?

Když víš, že na jednom místě máš jen čtyři měsíce a pak se musíš přestěhovat jinam, začneš žít intenzivněji. Není čas odkládat věci na později. Chceš-li někam jet, musíš jet teď. Chceš-li někoho poznat, musíš to udělat hned.

Je to podobné, jako kdyby ti někdo řekl, že ti zbývá jen pár měsíců života. Najednou se mění priority. Najednou se každý den počítá.

A pak jsou tu věci. Můžeš si s sebou vzít jen dvacet kilogramů. Dvacet kilo na celý život na jednom místě. Je to uzavřený systém - co si vezmeš s sebou, to máš. Stejně jako v životě - na konci si s sebou nevezmeš nic.

Není to jen o radosti

Samozřejmě, že tahle svoboda má svou cenu. Lidé v Čechách žijí dál, jejich vztahy se prohlubují, zatímco my jsme pořád někde z dosahu. Poznáváme nové lidi, vytváříme krásné vzpomínky, ale pak se zase loučíme. Někdy navždy.

Michelle Losekoot v podcastu u Roberta Vlacha řekla, že svoboda přináší samotu. A my to na vlastní kůži poznáváme. Čím víc svobody máme, tím víc jsme někdy sami. Není to osamělost - je to spíš taková postupná smířenost s tím, že lidé kolem nás se budou měnit.

Zlatá klec versus skutečný život

Na konci epizody jsem četl úryvek z románu Trivandrum o sklářovi a jeho ženě, kteří žijí pohodlný život u dvora, ale uvědomují si, že jim něco zásadního chybí. Ta autenticita, jednoduchost, radost z malých věcí, kterou měli dřív, ale o kterou časem přišli.

Poznámka: některé myšlenky jsou i ze stejnojmenného článku Smrt nanečisto aneb nejsem takovej minimalista jak jsem si myslel.

Proč (a kam) jsem odešel ze Spotify?

Ve zkratce: Ek zbohatnul na provozování Spotify. Vzal svých 15 miliard a ty investoval do firmy Helsing (přehledně kauzička tady). Ta ale nelisuje cédéčka. Dělá válečný drony. A do těch roubuje umělou inteligenci. Investice není jednorázová - týpek je ve firmě i předsedou správní rady.

Poznámka: Abych to trochu odlehčil, tady je chytlavé Poslední sbohem Spotify od Formidable Vegetable.

Odejít ze Spotify? Ale co všechny ty playlisty?

Řešil jsem dilema, zda na platformě zůstat. Nelíbí se mi, že se z mých peněz financujou válečný technologie. To je pro mě v rozporu s uměním a mýma hodnotama. Za mě by umění mělo mít pozitivní nádech. Mělo by povznášet, léčit, spojovat, nabourávat stereotypy a tradice... ale ne ničit.

Jenže co ty playlisty, co jsem si za roky vytvořil? Co ten jednoduchý přístup k hudbě?

Mlelo se to ve mě. Přišly podobné pocity, jako před lety, když jsem řešil podobné důvody (bylo jich ale víc) vedoucí k výpovědi v práci.

Začalo mě zajímat, kolik Spotify vyplácí umělcům: cca 10 halířů za přehrání. Pokud má průměrné album 10 písniček, dostane umělec 1 Kč za poslech alba. Pokud vezmeme album s (nižší) cenou 200 Kč, museli bychom si ho přehrát alespoň 200x, aby byl umělec na svém. Masakr! Například Tidal platí 30 halířů (→ 67 poslechů). Sakra rozdíl.

Spotify jsem zrušil a přešel k Tidal. Současně si budu každý měsíc kupovat cédéčka a mp3 umělců, abych je podporoval. A vybudoval si hudební sbírku evergreenů nezávislou na streamovacích platformách.

Podporuju různý tvůrce a spisovatele, ale hudebníky jsem si odškrtl tím, že je podporuju přes Spotify a to stačí. Blbost. Teď to vím. Nakonec jsem za náročný víkend rád. Bolel, ale stálo to za to.

Přechod k Tidal

Přenos playlistů a hudby

Pro převod playlistů ze Spotify mi posloužila appka tunemymusic. Po propojení Spotify a Tidal s appkou tunemusic dojde k exportu hudby na Spotify a importu do Tidal.

Tunemusic je do 500 skladeb zdarma. Nad 500 můžeš jednorázově zaplatit 9,5 USD. Stojí to za to. Jinak strávíš roky vytvářením playlistů a hledání. Z 318 alb na Spotify jich na Tidalu není 8. U playlistů mi také na Tidal chybí kolem 2-3 % skladeb. Co jsem to proletěl, chybějí fakt “špeky”. Obejdu se bez nich nebo je dokoupím jako mp3.

Jediné, co se neudělá automaticky je:

• Zanoření složek podcastů - to je nutné v Tidal ručně.
• Vlastní obrázky složek se také nepřenesou.

Oživení starého zařízení o Tidal

Můžeš si koupit síťový přehrávač, který připojíš k WiFi a k audio systému. Já pořídil Wiim Mini za 2700 Kč. Má 3.5 jack výstup a zvukově kvalitnější SPDIF (optický výstup). Kabely jsou v balení přiloženy.

Nastavení přehrávače probíhá přes appku. Napájení je z přiloženého adaptéru. Já přehrávač napájím z USB na audio zařízení. To má tu výhodu, že se převodník zapíná a vypíná s věží.

Co s podcasty - Fountain

Jak to funguje pro tvůrce podcastů

Fountain používá Podcasting 2.0 standard, což je otevřený protokol. Pokud vložíš RSS podcastu přes Podcast Index, podcast je automaticky na Fountain.

Ale pozor - pokud se jako tvůrce nepřihlásíš do Fountain, nemůžeš přijímat platby od posluchačů. Saty, které by ti posluchači posílali, prostě nikam nepřijdou.

Výhody Tidal

Tidal je krásně přehlednej a má několik výhod:

• Rozdělení alb na řadovky, kompilace a živáky.
• Řazení podle vydání alba (to je boží!).
• Čistý a přehledný webový přehrávač.
• Hned první položka v nastavení je Offline mode.
• Je možné si nastavovat kvalitu streamu - vidíš, co nastavuješ (datový tok a kvantovací hladiny ADC).
• Klipy jsou bokem, neruší jako u Spotify.
• Chybějí podcasty -> při výběru hudby nestahují pozornost nové díly, které navíc Spotify automaticky přehrávalo s titulky, aby stáhlo tvoji pozornost.
• Obal alba je při přehrávání přes celou šířku.

Nevýhody:

• Nemá linux appku.
• Starší audio systémy s podporou Spotify Connect jsou ze hry (dá se vyřešit externím zařízením - viz výše).
• Nemá podcasty (jo, je to i nevýhoda).

Dotazy

Po sdílení zrušení Spotify předplatného (v Mlsném zpravodaji) ke mě přišla řada dotazů/komentářů. Nejčastěji se opakovaly tyhle dva:

“Spotify používám jen bezplatnou verzi”

I tak na tobě ale Spotify vydělává na reklamě. Inzerenti mu platí za posluchače. Nijak nesoudím. Konstatuju a plně respektuju jinou cestu. A je jasný, že podobné střety zájmů budou na každým (korporátním) rohu.

“Co chudáci YouTubeři? Ti jsou na tom stejně jako umělci.”

Tady vnímám rozdíl - youtubeři vznikli společně s platformou. Hudební streaming vznikl dávno po umělcích a časem je přerostl. Dneska jsou v pozici, že kdo není na streamovací platformě, jako by neexistoval.

Závěr

Nelíbí se mi, že Spotify bohatne na nízkých odměnách umělcům, který pak bere majitel a sype je do odvětví úplně mimo hudbu. Silně v rozporu s lidskostí a uměním. Jasně, jsou to Ekovy soukromý peníze. Ale získal je provozem Spotify, kde parazituje na umělcích.

Takže jsem ze Spotify stáhnul povídkový podcast (ano, ještě tam visel) a postupně stáhnu i Plnotučné zero, které sice nežije, ale je tam. V říjnu jsem spustil nový podcast Za hranou ticha, který na Spotify nenajdeš.

Bonus: tip na několik podcastů (ideálně na Fountain ;))

• The Minimalists - třeba epizodu Decluttering the Gut.
• Generační konflikt - současná témata očima boomerů a generace Z.
• Tomáš Gavlaz - třeba Iluze. Jak vidět věci, tak jak skutečně jsou.
• Cokoliv od Urzy z Kanálu svobodného přístavu. Super je díl o ekonomice (a bitcoinu). Hostka je proti bitcoinu (zaujímá postoj, že bitcoin je prázdnej). Během diskuze otočí.

🌀 Příběh Hazara a jeho cesty je jen jeden z mnoha v knize Trivandrum - najdeš na trivandrum.cz

📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/

V první epizodě podcastu Za hranou ticha mluvíme o cestě. O té fyzické, kdy člověk putuje přírodou s batohem na zádech, i o té životní, na které hledáme svůj směr.

Proč právě cesta?

Protože cesta je začátek všeho. Když se chci dostat odsud někam jinam, musím vyrazit. A platí to jak v mapě, tak v životě. Když chci studovat, musím se přihlásit. Když chci něco změnit, musím začít.

Já jsem v posledních letech vzal cestu doslova - spal jsem v lese v hamace nebo vyrazil na koloběžku napříč republikou. Jednou v trajektorii srdce z Pardubic do Pardubic, podruhé z Aše na Kremenec.

Strach ze tmy a učení se nepohodlí

První noci v lese byly těžký. Když jsem spával v hamace uprostřed lesa, měl jsem strach. Ne tak, že bych se bál přepadení - spíš to bylo to ticho, ta tma, ta samota. Člověk si uvědomí, jak je vydaný přírodě na pospas. Nemá kam zavolat o pomoc, nemá na koho svalit zodpovědnost. Buď si s tím poradí, nebo ne.

Až na koloběžce jsem si asi pátou noc uvědomil, že ž se nebojím. Konečně.

Co učí samota

Na cestě jsem si uvědomil, že jsem sám sobě nejlepší společník. První den je člověk ještě unavený z obyčejného světa, čeká další a další dopaminy a oni nepřicházejí. Jak není s kým mluvit, není co řešit (baterku telefonu si šetříš na navigaci) – začneš přemýšlet. Vnitřní dialogy se rozjedou samy. A najednou vidíš věci z nadhledu.

Zjistil jsem třeba, že spousta toho, nad čím se v běžném životě rozčiluju nebo na co stěžuju, je úplně zbytečný. Že místo toho, abych si stěžoval, že se mi něco nedaří, můžu prostě přemýšlet, jak to udělat příště jinak, aby se to dařilo líp.

Paralely s životem

Cesta je krásné zrcadlo života. Když chceš něčeho dosáhnout, musíš vyrazit. Často do nepohodlí, do neznáma, přijde strach. A tam teprve zjistíš, co v tobě je.

A pak je tu ještě ta věc – cíl je nuda. Na fyzické cestě je to jasné: dojdeš na konec, sedneš na vlak, jedeš domů. A je to. Za rok zase někam vyrazíš. Stejně tak v životě. Když dosáhneš jednoho cíle, máš další. Není tam žádná velká brána, za kterou by na tebe čekalo věčné štěstí.

Hazaro v románu Trivandrum

V románu Trivandrum je postava, která mě bavila asi nejvíc. Jmenuje se Hazaro a jako dítě miloval objevování. Chodil ven z města, vylézal na kopce, díval se, co je za nimi. Ale jednoho dne podcenil své síly a nestihl se vrátit domů včas. Rodiče zjistili, že se toulá za město, báli se o něj a tak se rozhodli, že z něj udělají učedníka lékaře. Aby nezlobil a měl budoucnost.

A Hazaro poslechl. Zadupal své touhy a vášně.

Ve třiceti dostal šanci vydat se na cestu. Zprvu se mu vůbec nelíbí, přijde mu nepohodlná. Na konci dnešní epizody z Trivandra čtu, jak se Hazaro probouzí v zasněženém lese a uvědomuje si: "I kdyby to měla být poslední cesta, už teď jsem toho viděl tolik."

A to je ta podstata. Nemusíš dojít až na konec. Stačí vyrazit. A každý den být trochu blíž sám sobě.

Ahoj, jsme Veronika a Tom a tohle je náš první společný podcast. Rozhodli jsme se vytvořit prostor, kde můžeme mluvit o věcech, které nás zajímají, ale ve společnosti se o nich moc nemluví.

Proč Za hranou ticha?

Protože chceme jít pod povrch. Zajímá nás, co se děje uvnitř - strachy, touhy, hledání smyslu, potřeby, pocity. Všechno to, co tvoří naše životy, ale často to zůstává nevyslovené. Za hranou ticha je současně i má povídková sbírka.

Co bude naším průvodcem?

Pilířem podcastu je román Trivandrum, který jsem napsal. Z něj budeme čerpat témata a inspiraci. Na konci každé epizody Tom přečte úryvek, který se vztahuje k probíranému tématu.

Co tě čeká v následujících 12 epizodách?

Budeme mluvit o:

• Cestě – té fyzické i vnitřní
• Hledání smyslu v běžných i těžkých chvílích
• Nepohodě a proč se jí nevyhýbat
• Pocitech a potřebách – jak je rozpoznat a pojmenovat
• Dalších podobných tématech.

První epizoda bude o cestě. O putování přírodou i putování k sobě samým. O tom, jak fyzická cesta může být metaforou pro vnitřní posun.

Veronika bude průvodkyní, která mi dává otázky a hlídá, aby to celé fungovalo a dávalo smysl. Občas sama něco také zasdílí (a já doufám, že víc a víc :)).

Co si z toho odneseš?

Záleží na tobě. My doufáme, že minimálně zamyšlení. V lepším případě třeba inspiraci nebo motivaci pro tvou vlastní cestu.

Tak vítej. Těšíme se na tebe u první epizody.

Bezobalové obchody 3 roky po koloběžkové cestě: přežily 3/4

Pojďme se podívat, jak se obchodům (ne)daří k září 2025.

Stav navštívených bezobalových obchodů v roce 2025

3/4 obchodů fungují: 4 změnily majitele, 1 úplně změnil formu a 3 zavřely. Pojďme si jednotlivé obchody projít, v pořadí v jakém jsem je objížděl.

🥹 Krámek bez obalu, Pardubice

Zavřel ke konci srpna 2025. Pavel začínal v místě, kde to zabalil i Vietnamec. Přesto se sedm let držel. Pavel se s obchůdkem rozloučil akcí Poslední sypání. Byl jsem tam a stálo to za to. Sbohem Krámku bez obalu a díky za všechny ty ryby!

🤝 Koloniál beZobalka, Pardubice

Kamila s Katkou předaly Koloniál beZobalka na jaře 2024 nové majitelce. Obchod funguje.

🥳 Delikatesy Amélie, Jičín

Delikatesy Amélie fungují a dokonce otevřely další pobočku ve Vrchlabí.

🤝 Refill Shop, Mladá Boleslav

Klára obchod Refill Shop přenechala Janě. Obchod funguje.

🥳 Přines, Čelákovice

Bezobaláč pro chlupáče, Přines, funguje.

♻️ Zváženo, Brandýs nad Labem

Zváženo v říjnu 2024 změnilo majitele. Obchod funguje.

♻️ Bezobalu, Praha

Část neziskovky Bezobalu, odpovědná za obecnou osvětu kolem zero-waste se pro větší transparentnost odpojila a funguje pod názvem Zerowasters.

Rok na to (2023) samotné Bezobalu skončilo, ale podařilo se zachránit alespoň jádro - prodejnu na Hradčanské: “Dále ji bude provozovat spolek Real Food Community, který spolu se zákazníky založila skupinka našich bývalých zaměstnanců,” stálo v posledním newsletteru Bezobalu. Podobný post se pak objevil i na FB.

Asi po roce se na IG objevilo, že se přejmenovávání na Cirka. Byl u toho koment: “Chceme vytvořit nový způsob nakupování potravin ~ městské sousedské obchody. Místa, kde se lidi znají, mají skvělé jídlo na dosah ruky a kde se planeta neodsouvá na druhou kolej. Tenhle koncept chceme na Hradčanské vyladit a pak ho dostat do dalších míst, kde ho další lidi vezmou za svůj. Protože jim to bude dávat smysl stejně jako nám.”

🥳 obŽIVA, Praha

Spolkový obchod obŽIVA (lokální bio potraviny, velká bezobalová část) jede. Dokonce otevřeli další pobočku v Kobylisích.

🥳 Pekárna Křepenice

Pekárna Křepenice - funguje.

🥹 Výběr, Tábor

Výběr (Tábor, bezobal + kavárna). V listopadu 2024 oznámili konec. Část z postu:

“S koncem tohoto nepříliš dobrého roku jsme se rozhodli naši činnost ukončit. V něčem je to pro nás úleva, ale hlavně smutek a zklamání, že jsme nezvládli naplnit naše a vaše představy a že přijdeme o tak skvělé zdroje a milá setkání, která nám Výběr poslední roky poskytoval.”

🤝 Zero Way, Brno

Markéta s Blankou ze Zero Way oznámily konec na konci roku 2023. Našla se nová majitelka, takže obchod funguje.

🥳 Šumperská špajzka, Šumperk

Šumperská špajzka frčí!

🥹 Zambar a hokynářství, Ústí nad Orlicí

Zambar a hokynářství zavřel.

Proč některé bezobalové obchody fungují a jiné ne?

Otázku proč některé bezobalové obchody prosperují, zatímco jiné bojují o přežití? jsem se snažil zodpovědět v článku 10 postřehů z návštěvy 30+ bezobalových obchodů.

Literární rezidence po tvém & tvořivý proud kolem nového románu Za listy palem

Zároveň chceš ve Švédsku víc psát a méně pracovat. Tudíž je jasný, že nemůžeš vypláznout raketu za ubytko. Lehko by se to celý zvrtlo ve vydělávání na poplacení ubytování. Namísto psaní samotnýho. A šetřit si (pracovat víc před/po sabbaticalu) nechceš.

Že to uděláš jinak, je jasný. V úterý dopoledne najdeš Milenu, která potřebuje hlídat kocoura. Bydlí v dřevostavbě. Ustupuješ od srubu. Odpoledne jste domluvení, kupuješ interrail jízdenku a v pátek ráno vyjíždíš.

Sedíš ve vlaku do Falunu

Sedíš ve vlaku (dobře, už druhej den) pozoruješ severský louky, skály a lesy a jedeš do švédského městečka, o jehož existenci jsi ještě v úterý odpoledne neměl potuchy.

Však už se okolí pousmívalo. Se zdviženým obočím se ptalo: “Tak co, Tome, to tvoje snění o psaní ve Švédsku?

A tys vždycky říkal: Nevím.

Na jak dlouho chceš jet? Nevím.

A víš aspoň kam v tom Švédsku?

Třikrát nevíš. A bylo boží nevědět. Odmítal jsi všechno, co chodilo na červenec, protože nevíš, jestli budeš mít čas. “Jak to je možný, že nevíš?” ptali se…

Falun

Na nádraží na tebe čekají Milena a Björn. Seznamujete se. Nastupujete do auta, vyjíždíte z centra a míříte na okraj města, kde jsou lesy a stromy a mezi nimi domy. Zastavíte před dřevěným domečkem se zahradou.

Seznamuješ se s Artemisem, kocourem. Hned vám to funguje. Milena ti ukazuje, kde má jaké dobrůtky, hračky, kartáče na vyčesávání, kočkolit, instalujete do mobilu appku na granulový násypník, který jde ovládat přes net, a ještě appku k GPS obojku. A podobné kočičí srandy. Projdete dům, pojímáš instrukce ohledně zalévání kytek, kdy vystrčit před dům popelnici…

Jdeš se vybalit, dáš si sprchu a chvíli na to tě Milena zve na houbovou polívku z nasbíraných lišek v lese za domem. Je boží.

Jdeš spát. Přece jen, poslední noc ve vlaku Hamburk - Kodaň nebyla z nejpohodlnějších.

Rezidence začíná

Probouzíš se po sedmé. Doma nikdo. Vstáváš. Artemis se válí v posteli v ložnici. Když tě zpozoruje, ponechá důstojnou pauzu, než se za tebou vydá do kuchyně.

Nasnídáte se spolu. Venku prší, je zima. Jdeš do obýváku a až do odpoledne si třídíš poznámky k novému románu. Nohy máš pod dekou, posloucháš hudbu, popíjíš zelený čaj a Artemis spí natištěný na tebe.

Večer na chvíli přestane pršet. Využiješ toho. Vyjdeš před dům. Intenzivně to tu voní borovým lesem. Neváháš. Jdeš.

Za chvíli seš v područí borovic, kráčíš borůvčím, ze kterých se tyčí velké kameny. Myslíš si, že seš v lese sám. Omyl. Z křoví vyběhne běžkyně, jinde se prochází klučina, nebo děda v holínkách. Lesních pěšin je spousta a místní je využívají. Je tu krásně.

Klíčení bambusu: Nového románu Za listy palem

Z dřívějška máš napsaných třicet normostran. Celé si to potřebuješ přečíst a navázat. Máš zasetých spoustu semínek, pořádně jsi prokypřil zeminu. Zasel jsi spoustu semínek. Potřebuješ, aby se chytla a začala růst. Jinak budeš jen převracet hlínu.

K románu si denně na pár hodin sedáš. Taky píšeš México mágico. Jeden den stihneš rozepsat dva články na blog. Další den tenhle psaní výkon zopakuješ. Publikovaný je zatím jeden - 5 knih, které změnily můj pohled na život.

Vnímáš, jak je důležitá ta každodenní kontinuita. Jeden den nenapíšeš skoro nic, zároveň učiníš důležitý objev, kam román bude směřovat. Nebo najdeš ingredienci k větší zasněnosti.

Nacházíš odstavečky, které použiješ dál, poznámky, co se může stát. Nebo nemusí. Důležitý je, že vzniká směr.

Tvořivý proud a napojení

Abys psal s takovou intenzitou, musíš o tvořivý proud pečovat. Medituješ, dvakrát denně se procházíš po lese, běháš, užíváš si ledovou vodu.

U románu Trivandrum jsi psal jednu až tři normostrany za sezení. Po nalazení se na tvořivý proud to šlo vždy. Bez nějakých nároků na výstup.

Tenhle román jde pomaleji. Někdy nenapíšeš ani tu normostranu. Zároveň přichází nová metrika - pocit. Definuješ si sám pro sebe, kdy je denní dílo hotovo: Když cítíš spojení se sebou sama. Cítíš hloubku, uspokojení, hřejivý pocit, částečně podobný vděčnosti, která se kolem toho také motá. Někdy to přijde po hodině, jindy po dvou.

Jen se musí začít. Vždycky to nakonec přijde.

Je večer, dostal ses ke psaní až teď. A nějak to nepřichází.

Napsaný text je plytkej, moc tě to nebaví, nutíš se do toho. Jedna postava si začíná žít svým vlastním životem, ale druhá trochu vzdoruje.

Dneska to nepůjde, říkáš si po půl hodině.

Ale píšeš. Chceš tam tu postavu. Ale asi moc hlavou. To je jedno, pak to přepíšeš nebo smažeš. Třeba má posloužit na rozjezd. Třeba ji časem odpářeš a necháš ji ožít sólo jinde.

Něco se stane: Postavy se setkají. Tos vymyslel už dřív, ale měly se potkat jinak. Jenže se potkávají po svým.

Něco se potkává i v tobě.

Vytryskne to z tebe, rozstřelí tě to a spojí, řekne si to o přejmenování obou postav a vyraší nové šlahouny.

Už nejseš schopnej psát. Je to moc silný. Piješ zelenej čaj a čumíš do borovic a borůvčí.

Ale na borůvky nepůjdeš. Už ses jich prežral. Jako každej večer. I když dneska po dešti jsou obzvlášť tučný. Tak třeba? Uvidíš.

Hledání místeček

Posloucháš hodně hudbu. Tvoříš si zase jiný vztah k písničkám, které posloucháš roky. Najednou jsou součástí tvořivého procesu a célého tohohle Švédsko snu. Lepíš k nim svoji vlastní vrstvu emocí.

Stejně jako kocour i ty si hledáš místečka. On na zevlení, ty na tvorbu. Píšeš všude možně. Samozřejmě uvnitř domu a na terase. Ale bereš si notebook i do lesa a na výlety. Chodíš a vyloženě hledáš místa, kde by se dobře psalo.

Jednou píšeš na molu u řeky, jindy na kamenech uprostřed lesa nebo vedle jezera. Lítají na tebe komáři, každou chvíli něco padá… Ale kdo ti říkal, že to bude pohodlný? Jde o změnu prostředí. O bytí, pozorování, rozdmýchávání pocitů. Ty pocity bereš a tiskneš je do slov - knih tisk jenom pro tebe.

Editace a metafory

Přijde ti e-mail od Marti (”tvá” korektorka). Posílá návrhy na zapracování do povídkové sbírky Za hranou ticha (EDIT 1. 12. 25: je venku!). Nečekal jsi, že bude korektura tak rychle. Kromě psaní začínáš po večerech i editovat.

Jedno ráno jdeš psát pozdě. V noci jsi editoval skoro do půlnoci, ráno jsi zamáčkl budík. Budeš psát tak hodinu, pak potřebuješ odbavit klientskou práci.

Napíšeš pět odstavců. Nikam nesměřujou. Jsou to jen metafory, děj nikam nesunou. Nejsou špatný, ale z hlediska celku bezvýznamný. Takových jsou v knížce desítky.

Během jejich psaní ale přijde koncept, rozbrní tě celý tělo. Víš, že to udává směr celý knize. Chceš ho. Je to ono. Zase víc snovosti a trochu magického realismu…

Postupně poznáváš víc a víc postavy, zamilováváš se do nich, nejraději bys je dlouze obejmul.

Přitom pět odstavců. Přitom jsi ráno zamáčkl budík, probudil se za dvě hodiny a přišel na místečko pozdě.

Pozdě na co? Kreativní proces není lineární. Zdaleka ne. Některý dny jsou významnější než jiný. Aby mohly být, je nutný neustálé zasévat semínka. Psát i v ty nevýznamný dny, opečovávat rostlinku, aby mohla růst, až přijde její čas.

U večerní editace ti skrz jednu Marti poznámku dojde, že metafory tvoří tvůj jedinečný styl. Už dřív jsi měl nějaké indicie od beta čtenářů a čtenářů románu Trivandrum. Ale až teď se ti to všechno spojuje. Je krásný vědět, že ve tvém psaní zůstává tvůj originální otisk.

Změna prostředí, čas sám na sebe a proud tvořivosti, to je boží. Stačí si jen dovolit. Tenhle sabbatical se fakt povedl.

Obsah článku

Do Švédska vlakem → Pardubice - Falun 👉 přejít
Pardubice - Berlín/Hamburk 👉 přejít
Hra na škubánka 👉 přejít
Pauza v Hamburku 👉 přejít
Hamburk - Kodaň 👉 přejít
Kodaň - Lund 👉 přejít
Lund - Falun 👉 přejít
Sala - Falun 👉 přejít
Cesta vlakem ze Švédska do Čech: Stockholm - Pardubice 👉 přejít
Morgongåva - Stockholm 👉 přejít
Expres Stockholm - Berlín 👉 přejít
Berlín - Pardubice 👉 přejít
Statistiky 👉 přejít
Ceny 👉 přejít

Do Švédska vlakem → Pardubice - Falun

Zasni se. Dojedeš do Prahy, přesedneš na vlak do Berlína, ještě jednou přestoupíš na expres Berlín - Stockholm, dáš patnáctihodinovýho šlofana (rezervace postele stojí litráka) a druhej den seš ve Švédsku. Vlak staví cestou v Kodani nebo Malmu, můžeš tak přestoupit a valit směr Gothenburg. Nebo ještě dál: až do Osla, čímž se ti otevírá Norsko.

Dobře, to je ideální scénář. Nejde realizovat tři dny před odjezdem. To už je expres plnej. Zpátky do reality.

Pardubice - (neplánovaně) Berlín

Ty to budeš mít krapet zábavnější. Woow, těšíš se. Moc. O půl pátý jdeš spící Duklou, sžíváš se s novýma huarachema. Čtyři minuty před pátou sedáš na vlak do Prahy.

Vlak je překlimatizovanej. Ale to neva. Máš takovej ten pocit, jak o něm mluvil Werich při návratech z Itálie (kam jezdil autem na dovo) do Prahy. Projížděl Prahou, potkával známý a oni na něj mávali a říkali: “Z chaty?” A Werich se usmíval a pokyvoval hlavou.

Ty seš zase ve vlaku do Prahy. Rutina, když bydlíš v San Piegu. Přitom míříš patnáct set kilometrů daleko, ještě kamsi nad Stockholm.

Vlak Praha - Hamburk stíháš v pohodě. Máš místenku, takže tě čeká šesti hodinová pohoda, během který píšeš novej díl Mlsnýho zpravodaje.

Zastavíte v Berlíně. Vlak sebou divně pocukává.

Hra na škubánka

To se takhle přistavěj vlaky na nástupiště. Ten, kterej se při rozjezdu škube tak, že se ani nerozjede, to je škubánek.

A ty v jednom škubánkovi právě sedíš.

Ozve se hlášení v němčině. Seš v Berlíně, ale angličtina? Pche. Všichni začnou balit, sbírat kufry a mizí. Balíš taky. Mizíš až o chvíli později. Přece jen ses trochu rozcapil: máš otevřenej notebook, nabíjíš telefon, po stolu zapisníčky, sluchátka, lahvinka s vodou…

Samozřejmě sis spojil ty předsmrtný záškuby s nastalým překotem. Navíc jsi v hlášení zaslechl něco, co zní jako přestup na IC. Venku se ujišťuješ: Je to tak.

Jdeš s davem. Vlezete do rychlovlaku, krerej vzdálenost Berlín - Hamburk překoná mnohem rychleji, než byste překonali ve škubánkovi (za předpokladu, že by jel). Sedíš na trubce pod jídelním stolem, takže každých deset minut, který si ušetříš, ceníš.

Nesedíš takhle sám, kolem tebe sedí další. Ale máš to pořád dobrý, jiní stojí. Vypadá to, že ačkoliv škubánek nevyjel, zpoždění bude nakonec jen hodina. Což ty máš stejně čas. Pozoruješ lidi. A jinak nic.

Z ČR přichází zprávy, že Prahu zasáhl blackout a zda to neovlivní tvou cestu. Ne, sedíš kdesi mezi Berlínem a Hamburkem na trubce, odepisuješ. Vzápětí dodáváš, jakože ve vlaku.

Píše ti i Milena, holčina, který budeš hlídat ve Falunu kocoura. Konečně na ni máš kontakt na WhatsApp. Ten z platformy na hlídání zvířecích mazlů je pomalej a v případě potřeby nejde volat. Ulevilo se ti. Den se neozvala. Ale věřil jsi, že napíše.

Pauza v Hamburku

Cestu sis naplánoval tak, abys měl dostatek času na noční spoj do Kodaně. Vyjíždí z Hamburku až o půlnoci, spát budeš ve vlaku.

Teď máš celý den na Hamburk. Říkáš si, že zajdeš do nějakého coworkingu a budeš pracovat nebo psát. Podle toho, co se ti bude chtít. Od města nemáš žádná očekávání.

A hned tě překvapuje, jak krásný město to je! Plán na cowork padá.

Začínáš parkem, kde pár hodin jen tak zevlíš. Čteš si, koukáš do korun stromů, pozoruješ místní.

Zase seš sám. Máš zase TEN pocit. Znáš to z ERASMU a obou koloběžkových cest. Směska očekávání, vzrušení, nejistoty a trochu strachu. Ale o to asi jde, to prožít, být cizinec, všechno je jen na tobě.

Ale seš na cestě za splněním si dalšího svýho snu. A to je vždycky boží. Mohl jsi cuknout, vymluvit se na něco dostatečně uvěřitelnýho (je to drahý; nikdo nechtěl hlídat kočku měsíc; bylo to ve městě; ...) a nikdo by ti nic nezazlíval. Ale taky bys teď byl doma. Seš na cestě. A to není málo. Vůbec to není málo.

San Piego leží na Labi. Stejně tak Hamburk. Stejná řeka. A přitom úplně jiná. Řeky jsou pro tebe důležitý. A vidět “tvoji” řeku v Hamburku je neskutečnej zážitek. Labe se před Hamburkem štěpí na severní a jižní větev a vytváří ve městě desítky kanálů. Stojíš u Severního Labe a zíráš na tu šířku. Mrazí tě z toho a máš slzy v očích.

Cihlový budovy v Speicherstadt ti připomínaj Automatický mlýny, dřevěný mosty nad silnicema a kanálama most, po kterým jsi přecházel v dětství železniční trať v Moravanech. Město neznáš, přesto jak kdybys byl doma.

Hamburk - Kodaň

Před jedenáctou se vracíš na nádraží. Doplňuješ vodu, hledáš to správný nástupiště, následně vagón. Máš rezervaci místa, který rychle nacházíš. Hodíš na sebe mikinu, uvelebíš se a čekáš, až se vlak dá do pohybu.

Má 30 minut zpoždění. Sedíš ale sám na dvojsedačce. Doufáš, že to tak zůstane. Mohl by ses víc rozvalit.

Nikdo nepřijde. Ležíš, nohy máš pokrčený a vyhozený do strany, aby nekoukaly do uličky. Posloucháš hudbu a usínáš.

V Padborgu vlak prolítnou celníci, ale ve vašem vagónu po nikom nic nechtěj. Zase usneš. Spaní to není pohodlný, ale nevadí ti to. Seš na cestě!

Do Kodaně přijíždíte včas. Původních třicet minut se rozplynulo.

Kodaň - Lund

Ve vlaku průvodčí sděluje, že kdo bude rychlej, stihne vlak do Švédska ze šestky. Kdo nespěchá, může jít na sedmičku. V plánu jsi měl jet tím ze sedmičky, ale proč nezkusit štěstí? Čeká tě kaskáda přestupů, přijet někam o vlak dřív se může hodit.

Na přestup máš teda pět minut. Přijíždíte na nástupiště, ze kterýho jen přejdeš do protějšího přistaveného vlaku. Hodíš batoh nad hlavu, usadíš se a vlak se rozjíždí.

Těšíš se na most přes moře. Trvá to jen chvíli a vjíždíte na něj. Vzpomínáš si, jak tě na základce tohle místo při hodinách zeměpisu fascinovalo. Nejen tohle, celá Evropa. Ale Skandinávie... vždycky. Moc jsi nevěřil, že by ses tam kdy podíval. Slýchal jsi, že jsou to drahý země. S rodiči jste jezdili jen do Chorvatska a okolní svět ti přišel vzdálený, snový, nedostupný.

Usmíváš se na Tomíka a ukazuješ mu, ať se podívá z okna. Tohle musí vidět. Lehce krápe, moře zrcadlí šedivý mraky. V dálce se, jako fata morgana, třepotá Malmo.

Když v Malmu vlak zastaví, zůstanete v něm tři. Nenecháš se zneklidnit. Sedíš dál. Na obrazovce vidíš, že konečná je v Lundu.

A Lund přijde. Máš tu padesát minut na přestup. Jdeš se podívat před nádraží. Zase si opakuješ, jak je na cestování vlakem super, že nádraží jsou (zpravidla) v centru města. Ale prší. Takže na centrum hned zapomeneš. Před nádražím si vybereš švédské koruny. Koukáš na stojany s koly, kterých je tu víc jak v San Piegu. A čekáš na spoj do Linkopingu.

Lund - Sala

Trasa Lund - Linkoping ti ukazuje první lesy, louky a hlavně kameny, které jsou náhodně rozeseté po kraji. Ale ještě to není, co sis představoval.

Zapínáš notebook a dopisuješ Mlsný zpravodaj, naposledy si ho pročítáš, nastavuješ jeho odeslání na druhý den. Máš dobrý pocit - dal jsi mu zase dost času, vybral pro odběratele zajímavosti, co tě za posledních čtrnáct dní zaujaly, zestručnil je na maximum a do toho napsal parádní otvírák. O plnění snů. Zpravodaj chodí do tisíce schránek. Jasně, otevře si ho tak třetina až polovina, odpoví ti na něj tak desítka lidí. Pokaždé trochu jiných. Máš radost, že je to baví. Tebe baví psát, je číst. Jste si vzájemně prospěšní. A to je hezký. Zase ti z toho kápne slza.

Opět se usměješ na Tomíka, kterej se najednou posouvá na sedačce a snaží se být neviditelnej. Neboj, říkáš mu, teď už se ti nikdo nebude smát. A i kdyby, je ti dobře a to je jediný na čem záleží. Tehdy jsi nevěděl, že je to v pohodě, stejně jako to nevěděl tehdejší svět. Devadesátky a lidi v nich měli jiný starosti. Je v pohodě ze sebe vyždímat emoce. Pojď, půjdem koukat na svět, kterej se mění za okny vlaku. A vlak jede dál.

V Linkopingu máš dost času na přestup. Za další tři hodiny vystupuješ v Sale.

Sala - Falun

Cesta vlakem ze Švédska do Česka: Stockholm - Pardubice

Po deseti dnech ve Falunu přejíždíš třemi vlaky do Morgongåvy. Přestupuješ v Gavle a Uppsale. V Morgongåvě seš čtyři noci. A v neděli 20. července zahajuješ cestu zpět.

Původně sis říkal, že bys mohl strávit celý den v Uppsale a pak jen přejet do Stockholmu na noční vlak. Když ses podíval do Google maps na Stockholm, okamžitě jsi ten plán hodil za hlavu. Stockholm je evidentně hustý město, se spoustou ostrovů. Škoda se v něm neprojít a nepozevlit. Možná i psát.

Morgongåva - Stockholm

Přes Uppsalu jedeš do Stockholmu. Do odjezdu expresu máš šest hodin. Procházíš se po ostrovech, snažíš se najít čajovnu. Jednu najdeš, je trvale zavřená. Dorazíš k druhé - tu zrovna zavřeli. Čajček nebude, Tome. Budeš to muset vydržet. Polkneš zvolání o kávový loby...

Čas jde rychle, vracíš se na vlakáč. Ten je krásnej. Všude lavičky, dokonce na ležení. Proč to nejde v Praze?

Expres Stockholm - Berlín

Ale Švéd se nehodlá vzdát. Zastavuje průvodčího. Ten má ve tváři úsměv, který je něco jako: “No jo, tobě povlíká doma maminka nebo ženuška, viď?" Začne žmoulat povlečení a hledat díru. Úsměv mu pomalu opadá. Taky mu to nejde. Nakonec odejde a vrátí se po pěti minutách se správným kusem. Mě a černochům se ulevilo, že nejsme tak levý, jak jsme se už obávali.

Cesta je boží. Ležíš, vlak kodrcá, posloucháš hudbu, pozoruješ z okna krajinu. Když se ti začnou klížit oči, přehodíš přes sebe prostěradlo.

V Malmu tě probudí světlo. Přistoupí další dva cestující. Je půlnoc. Jeden má berle a tejpy na koleni. Moc nechápeš, proč si rezervoval nejvyšší postel. Možná ani on ne, ale nakonec se nahoru vydrápe. V Hamburku vystoupí, stejně jako černoši.

Tam sklápíte postele a poznáváš posledního týpka, kterej přistoupil taky v Malmu. Spal dole. Typ, co vyloženě miluje interrail. Jezdí každej rok. Loni takhle projel celou Itálii. Švéd to poslouchá a pak se žalostný výrazem pokládá otázku, kterou nechápem: To nemáme v Evropě autobusy? Mě to přijde vlakem strašně nepohodlný.

Kroutíme hlavou. Hold ne každej je vlakovej, no. 😄

Berlín - Pardubice

Expres přijíždí na stanici Berlin Gesundbrunnen s hodinovým zpožděním. Odtud jezdí snad co deset minut vlak na Hbf (hlavní).

Nechtělo se ti plánovat spoj z Berlína do Prahy. Už jen proto, že na patnáti hodinový cestě se může přihodit leccos. I to, že se z vlaku stane škubánek, že jo.

Teď koukáš, že u vlaku, co jede za hodinu do Prahym je povinná rezervace. O nic nejde, stojí 75 Kč. Ale jsou vyprodaný. Další vlak do Prahy jede za tři hodiny, tam by místenky byly. Nechceš čekat. Koumeš možnosti.

Jedna z nich je odložit rozhodování na budoucího Toma: skočíš do vlaku do Drážďan. Ve vlaku přijdeš na to, že ten z Berlína má z Drážďan jedno místo do Ústí nad Labem. To bereš. A pak v appce najdeš, že z Ústí do Prahy se dá koupit další místenka hned přes uličku. Ta už není povinná, ale vlak je evidentně narvanej, dle vyprodanosti místenek. Kupuješ obě.

V Drážďanech si dáváš v kavárně čajíček, pustíš se do psaní Méxica mágica, vole a pokračuješ v něm i ve vlaku Drážďany - Praha.

V Praze poslední přestup a v pět seš v San Piegu. Stockholm - Pardubice za 24 hodin. Woow. Seš šťastnej jako blecha. Boží to bylo.

A splnilo to svůj Sabbaticalovej účel. Ale o tom příště (za těch 14 dní).

Statistiky

Výše je vidět záznam obrazovky z appky interrailu. Zajímavé shrnutí:

• 4287 km ve vlaku v 20 vlacích během 5 dní.
• Celkový čas jízdy 2 dny a pět hodin.

Ceny

Interrail stál 8000 Kč - verze 5 dní cestování kdykoliv v rámci jednoho měsíce. Dále jsem platil tyhle rezervace:

• Pardubice - Praha: 35 Kč
• Praha - Hamburk - 75 Kč
• Hamburk - Kodaň - 75 Kč
• dva vlaky ve Švédku cestou tam: 500 Kč
• lůžko v expresu Stockholm - Berlín: mezi 900 - 1000 Kč
• Drážďany - Ústí nad Labem: 75 Kč
• Ústí nad Labem - Praha: 35 Kč
• Praha - Pardubice: 35 Kč

Celkem tedy 8000 Kč + rezervace 1830 Kč = 9 830 Kč.

Láká tě to vlakem spíš na jih než na sever? Co vlakem do Španělska? nebo vlakem do Itálie?

Mnich, který prodal své Ferrari

Alchymista

Krása jednoduchosti

Tanec reality

“Člověk trpí, když je utlačován, fyzicky a duchovně. Jeho utrpení ho nutí jednat proti svému utlačovateli, s cílem ukončit utlačování, místo toho, aby hledal svobodu, o které nic neví. Váš největší utlačovatel, přátelé, je individuální já.”

Trivandrum

Během čtení příběhu v sobě najdeš klid a důvěru v život. Knihu bys neměl/a nechat bez povšimnutí pokud tušíš, že naše životy mají hlubší smysl.

Pro hloubavé duše, které hledají své místo v životě, všední krásu a světlo mezi stíny.

👉 Trivandrum koupíš tady.

Huarache po 5 letech a jejich opětovná výroba

Huarache - jak na výrobu?

Být u toho, když bota vzniká, je fascinující. Navíc bota s velikostí na míru!

Když jsem před pěti lety dělal první huarache, postupoval jsem dle tří návodů na internetu. Z každého jsem pochopil něco a dohromady se vše spojilo. Před výrobou nového páru jsem našel tenhle placený video návod, který si dovolím sdílet. Za 89 Kč je úplně luxusní! Bože, takových ušetřených nervů (i času).

Proč je ten návod tak super? Na první dobrou se mi podle něj povedl úvaz (a já jsem docela provázky challenged - bez úchyláren, jo?), který se dobře dotahuje, když je třeba. V době přednávodové mě každé převazování děsilo. Jako že fakt.

Materiál na výrobu

Návod je z webu Moniky, na který se také budu odkazovat na nákup materiálu. Odkazuju na mnou pořízený matroš:

• Plotnu,
• 4 metry paracordu.

Poznámka: nepotřebuju žádné ozdobné korálky, jdu po základní minimalistické verzi. Kompletní výčet doplňků tady.

Nástroje na výrobu houraches

Hlavně ruce. Kromě nich:

• ✂️ Nůžky,
• 🕯️ zapalovač (na opálení paracordu),
• 🪛 děrovací kleště či výsečník nebo prostě vrtačku.

Poznámka k vrtačce: předvrtával jsem s 2 mm vrtákem do dřeva, následně jsem zkoušel 4 mm, ale paracord skrz díru neprotáhl → po použití 5mm vrtáku se již podařilo, stále to nešlo úplně lehce. Což by ani nemělo. Takže cajk.

No a teď už pokračuj dle video návodu od Moniky. Nemá smysl se pokoušet o popis dokonalého. Hele, já s ní nemám žádnou spolupráci. Fakt mě tak nadchl! 😅

Náklady: 179 Kč plotny + 64 Kč za paracord + 89 Kč za návod = 332 Kč bez poštovného. Pro další páry už nebudeš kupovat návod -> 243 Kč. Za takový numero koupíš možná tak kroxy. Btw, nikdy jsem nepochopil, proč někdo chodí (a ještě rád!) v tak hnusnejch plastovejch botech. To je jak chodit po pneumatice. No fuj, velebnosti!

Sdílení z 5 let ťapkání

První pár mi dosloužil letos v Mexiku. Po pěti letech. Pravdou je, že jsem už loni měnil paracordy, páč jsem je za ty roky přehobloval. Jaja, můj palec je silák! Nicméně, teď jsem prošoupal podrážky, jak můžeš vidět na následujících fotkách. Chvíli jsem to fixoval tejpou, ale to bylo dočasný.

Přechod ze starého párů do nového

Po pěti letech jsem měl botu hezky prošláplou, chodidlo mi krásně drželo na plotně. Pata a prsty si časem vytvarují v plotně důlek, ve kterém krásně drží.

To ale pár dní trvá.

Právě tvarování plotny s nohou je důvodem, proč je potřeba si plotnu nedělat přesně podle chodidla, ale trochu větší.

Nový pár huaraches jsem prošlapával cestou na vlak, pak celý den v Hamburku a následně po švédském Falunu, kde jsem teď na psacím sabbaticalu. Až včera, při cestě lesem do Sundbornu, místa, kde žil malíř Carl Larssen, jsem začal vnímat, že noha začíná držet. Po cca 80 našlapkaných kilometrech.

Čekám, že mi botky vydrží dalších pět let. Tyjo. Pět let. Za tu dobu se toho fakt hodně. První pár vznikl dřív, než tenhle blog. A to mi přijde, že bloguju už roky. Woow.

Hodně radosti s výrobou a používáním! 🥿

Rozjímání nad Bitcoinem, hodnotami a ekologií

Eroze hodnot a kupní síly

Josef mnohdy přichází na stejné věci, jako člověk zajímající se o individuální ekologii:

“Když nejsme schopni vytvářet úspory a místo toho utrácíme vše, co vyděláme (a prostřednictvím dluhu mnohdy ještě více), pak se naše infrastruktura začne rozpadat, společenské hodnoty budou erodovat a přestaneme dbát na budoucnost.”

Počkej. neplaš se. Žádný konspirace, dále tě podleju datama. 😜

Ideální inflace

Z hlediska člověka je 0 %. Centrální banky se ale bojí deflace jak čert kříže, takže záměrně směřujou s “finanční stabilitou” k meziročnímu znehodnocování o 2 %. Jinými slovy, centrální bance přijde v pohodě, že ti každý rok naředí kupní sílu o 2 %. Jasně, 2 % nezněj nijak dramaticky. Jenže:

• To centrální bance vůbec nejde. Od vzniku České republiky (leden 1993) ztratila koruna 72 % kupní síly. Jinými slovy: co šlo v roce 1993 koupit za 100 000 Kč, bys v roce 2024 koupil za 358 litráků (kumulatvní efekt inflace je dareba).
• I kdyby centrální bance šlo držet 2% inflaci. Za 35 let zbyde z miliónu... milión. Jen jeho kupní síla bude 500 tisíc. Jinými slovy: za 35 let ztratíš polovinu hodnoty peněz.

Inflace v posledních 10 letech

V takovýmhle prostředí samozřejmě není možný spořit. Šetřit se nevyplatí.

Logicky docházíme k tomu, že je lepší si peníze užít hned - tedy se chovat konzumně, spotřebovávat víc, než v danou chvíli potřebujem.

Nebo docházíme k tomu, že musíme investovat. Jenže ne každý má vztah k riziku. Ne každý je finančně gramotnej.

Za bezpečnou investici se v ČR považujou nemovitosti. Což je blbý, protože to zhoršuje možnosti ostatních pořídit si bydlení.

Pokud bys koupil/a v roce 2016 byt za 1,8 miliónu, jen kvůli inflaci by v roce 2024 stál 2,7 miliónu (spočítat jde tady). Jinými slovy: peníze za tu dobu ztratily 33 % kupní síly. Průměrná meziroční inflace byla 5,6 %.

2,7 miliónu je ale cenám bytů z roku 2024 pořád vzdálený. Nějaký to mega ještě chybí. A tady přichází s vysvětlením Pepa:

“Aby lidé toto selhání fiat peněz (moje poznámka: peněz nekrytých zlatem) kompenzovali, hledají jiné nástroje pro zastoupení role uchovatele hodnoty, například cenné papíry nebo nemovitosti.”

A ještě jedna citoška:

“Za zmínku zde stojí také skutečnost, že největší půjčkou v životě většiny lidí je dnes hypotéka neboli půjčka na nemovitosti, které jsou kvůli své současné roli náhradního uchovatele hodnoty značně nafouknuté. V hyperbitcoinizovaném světě (moje poznámka: světě, který přijal široce bitcoin) by došlo k vyfouknutí nemovitostní bubliny a zároveň by docházelo k pozvolnému zvyšování kupní síly úspor v průběhu času. Nemovitosti poptávané pouze pro svůj primární účel – bydlení a prostor pro podnikatelské aktivity – by se tak staly mnohem dostupnější bez nutnosti celoživotního zadlužení.”

Proč je důležité, aby byly peníze kryté něčím, co má konečnou zásobu? A jakých dalších 6 vlastností by dobré peníze měly dosáhnout? Pokud tě to zajímá, doporučuju video What’s problem (40 minut), kde Joe Byan poutavě (a na příběhu) vysvětluje co dělá dobré peníze a proč jsou důležité.

Velmi důležitá vlastnost dobrých peněz je, že se nesmí měnit jejich vlastnosti. A tenhle požadavek splňujou v současnosti jediný peníze. Je to Bitcoin.

A jéje. Takovej buzzword, Tome! Navíc, spotřebovává obrovský množství elektřiny. Nešlo by to jinak?

Páteř sítě (proof of work) a jeho obdoba v přírodě

Nie. Proof of work je páteř decentralizace. A o to jde. Klíč je v tom, že peníze nesmí nikdo ovládat. Pokušení je příliš velké. Historie ukazuje, že se vždycky někdo najde, kdo by se rád napakoval na druhých. Ale teď je dost možný, že se nacházíme na křižovatce dějin.

Proof of work je revoluce. Nejde vynechat, pokud má být Bitcoin nadále maximálně decentralizovaný (nezávislý na centrální autoritě, tedy chamtivosti jedince/společenství).

Navíc, proof of work není čistě technický výmysl. Je vidět všude v přírodě.

Jan Kohout v podcastu Stackuj sdílel hezký příklad na jelenech: každý rok hledají potravu, utíkají před nebezpečím a krmí se. Přebytečné minerály načerpané ze stravy ukládají do paroží. Právě jeleni s nejvyšším parožím jsou pak preferováni samicemi při páření a genom nejsilnějších se předává potomkům. Na podzim ale jeleni paroží shodí, aby další rok mohla začít “hra” znovu od začátku, pro všechny od stejné mety.

Napadá mě další příklad - lososi: plavou proti proudu jen proto, aby se mohli v domovině, kde se dříve narodili, vytřít. Jen ti nejsilnější doplavou až na konec, aby dali vzniknout novému životu. Nová generace je tak důkaz o provedené práci rodičů.

Ale nemusíme chodit ani do přírody. Kdo proběhne cílovou páskou maratonu, dokazuje, že předtím trénoval. Když vybíráš volnonožcce, zajímá tě jeho portfolio (tedy vykonaná práce). Stejně jako reference u ubytování. Jak říkají Indové: jogurt se sám z mléka neudělá.

Důsledky světa s omezeným státním dluhem

Na moment se zasněme. Co by se stalo, kdyby stát přestal vydávat vlastní peníze a přešel by “zpátečnicky” na peníze kryté zlatem nebo přímo na bitcoin?

Mohl by utrácet jen ty peníze, které by odpovídaly jeho zásobám zlata/bitcoinu.

Zlato má samozřejmě tu nevýhodu, že se musí věřit správci, centrální autoritě. Největší krádež zlata se stala v roce 1933 v Americe. Kradl stát. Okradl všechny své občany. Prostě vydal zákon, že lidi nesmí držet zlato. Pokud ho u nich najdou, obří pokuta, nebo 10 let vězení. Sice ho od lidí vykupovali, ale s nevýhodným kurzem, který po výběru zlata narovnali.

Tereticky by šlo něco takového udělat i s bitcoinem. Nicméně jsou způsoby, jak držet bitcoin, aby o tom kdokoliv věděl. Stejně tak s ním jde platit bez nutnosti nějakého prostředníka.

Zatím vždy v historii správce (monarchie/státy) vždy začal podvádět a začal tenčit mince nebo vydávat více bankovek, než měl reálně podloženo zlatem. Tím mohl krátkodobě utrácet víc, než kolik měl v kase. V případě omezené finanční zásoby a vyšších výdajů by naopak vládce musel někde šetřit, nebo zvedat daně. A to je politická sebevražda.

Jasně, mohl by si zase nějaké ty peníze napůjčovat od věřitelů. Ale omezeně, protože věřitelé by mu při rostoucím zadlužení méně věřili, tedy méně půjčovali.

Narozdíl od dnešní situace, kdy státu peníze půjčuje centrální banka a tím víceméně roztáčí kolo inflace, protože vytváří nové peníze, které vznikají z ničeho - bez jakékoliv vykonané práce. A to neřešíme vytváření peněz komerčními bankami ve formě půjček, na které vlastně nemají peníze (stačí, když mají jednotky procent celkové výpůjčky - bankovní politika částečných rezerv). Tyhle peníze by měly po zplacení zase zaniknout.

Co z toho plyne? Ve finančním systému krytém zlatem/bitcoinem by měla být finanční politika státu více pod dohledem občanů. Mělo by být více vidět, kam proudí vzácnější peníze, protože jich je omezenější množství. Když se někde “vypaří”, jinde reálně chybí. Hůř se šmelí. Hůř se obhajuje financování válek, protože omezenější finanční toky jsou více do očí bijící.

Spotřeba elektřiny bitcoinové sítě vs inflace v širším smyslu

Konzumní způsob života, život na dluh, život posedlý ekonomickým růstem (což ale jinak s inflací nejde), kde příroda je jen zdroj, vstup pro továrny, kde každý strom a včela mají s posvěcením ekonomů hlavního proudu cenovku, a nic víc neznamenají, to je protipól bitcoinu.

Inflace se projevuje i nefinančně. Také zvyšováním civilizačních chorob (junk food, znečištění ovzduší, vody), psychických problémů (stres, zrychlující se doba a z toho plynoucí časová chudoba), klimatickou a odpadovou krizí, polarizací společnosti, kdy se hádáme zda budeme volit Losnu nebo Bažňáka, kteří si ale budou z centrální banky půjčovat N nebo N * 2 miliard a tím vlastně roztáčet inflaci a řešení oddalovat.

Je v tomhle světle spotřeba elektřiny nástroje, který by mohl výrazně transformovat společnost a prostředí, ve kterém žijeme, a zase přivést do světa lidské hodnoty a úctu k práci, vlastně argument?

Spotřeba bitcoinové sítě v číslech

University of Cambridge neustále monitoruje, kolik aktuálně bitcoinová síť spotřebovává elektřiny. Světově je to 180 TWh. To je obří, enormní číslo. Je to o 87 % víc, než Google za rok 2023 (25 TWh).

Nicméně, vztáhněme to k celosvětové spotřebě elektřiny, která je pro rok 2023 také 180. Ale tisíc TWh. Z toho vyplývá, že Bitcoin celosvětově spotřebuje 0,1 % elektřiny. Což je pořád obří, obří, číslo.

A zdroj elektřiny? Dle Josefa: “Těžaři přirozeně hledají nejlevnější zdroj energie, kterým je často jinak nevyužitá obnovitelná energie (větrná, solární, větrná a solární v době nadprodukce) nebo takzvaná uvízlá energie, například propálený zemní plyn z ropných plošin.” Trendem by tedy měla být udržitelnější forma výroby elektřiny, protože je pro těžaře levnější (těžaři samozřejmě nejsou žádní enviro nadšenci), jde jim pragmaticky o snižování nákladů.

Stojí ale těch 0,1 % světově spotřebované elektřiny za neinflační peníze a z toho plynoucí proměnu světa, kde si můžou drobní střadatelé spořit peníze, které budu mít za 20 let stejnou nebo vyšší hodnotu? Já věřím, že ano.

A pokud chceš o Bitcoinu vědět víc, tady jsou zajímavé zdroje:

• Úvod do Bitcoinu ve čtveřici videí (každé po 15 minutách).
• Video What’s the problem - vysvětlení, proč jsou peníze s neomezenou finanční zásobou problém.
• Knihy od Josefa Tětka (v úvodu). Josef jako jeden z mála poukazuje i na možná úskalí Bitcoinu.
• Zajdi na sedánek jednadvacítky. Probíhají po celý republice. Jejich cílem je budovat komunitu a právě šířit povědomí o Bitcoinu směrem k nováčkům.
• Blog bitcoin v kapse.

Křest románu Trivandrum

---

A co že to Trivandrum vlastně je?

O čem že je román Trivandrum se dozvíš v tomhle videu (se křtem ale nemá nic společného).

---

S Václavem si na knihu kápla i Marťa Heš, šperkařka textů, která se také zhostila korektury románu. Symbolicky také zastoupila knižní tým. Večerem prováděla Jana Kaucká, herečka Divadla Exil a principálka divadla Týbrďo! Foto průřez večerem pak udělal Filip Tesař.

Tolik krásná fakta. A teď hravě. Zavřu oči a kafkovsky projdu metamorfózou do… mušky. představím si, že jsem malou muškou a účastním se křtu románu Trivandrum. Jsem psavá muška a působím jako redaktorka Listů ze San Piega. A tady je můj příspěvek.

Bzučení ze světa za kouřovou clonou: muška na křtu románu Trivandrum

Přistání v jiném světě

Koukám na týpka, kterej prej dopoledne ladí WordPress weby a večer už táhne čtenáře do mystických zemí, kde se pocity stávají postavami. To teda bzzz! Tomáš Shejbal, technik s duší kreativce, se za pár okamžiků chystá pokřtít svůj debut Trivandrum aneb záblesky ze světa za kouřovou clonou – román, který už před vydáním oslovil 130 lidí natolik, že si v crowdfundingové kampani (všechno o crowdfundingu ze sebe autor vysypal tady) koupili příslib knihy. A to přesto, že jim je jistě známá hláška „slibem nezarmoutíš".

Radary, weby a introspekce

Tomáš Shejbal devět let výzkumničil kolem radarů (představte si, on zkoumal způsoby, jak odhalit létající předměty - takže i mě?), stavěl weby a paralelně... hledal sebe sama. „Zdánlivých protikladů je prej plný – najdete ho někde mezi čtením a psaním, koloběžkováním a gaučingem, metalem a mantrami," jak o sobě píše v medailonku v románu.

Co dělá Trivandrum tak bzučivě výjimečným?

Prolétla jsem si knihu (výhody mušího života!) a musím zabzučet:

• Pohádková realita s hlubokým poselstvím: čtenáři putují Buklandií, Ecelátií a Vingardem, ale ve skutečnosti objevují krajiny vlastního nitra.
• Autentičnost z vlastní zkušenosti: autor čerpal z vlastního překonávání úzkostí a zpracovávání svých „šutrů v batohu" (to chápu, taky mám strach z mucholapek).
• Cílí na mileniály: na ty, kdož čelí klimatické krizi, pocitu prázdnoty a absenci smyslu.
• Kniha nevznikala na sílu, ale v jemnosti, jako terapeutický román.

Tým snů za knihou

Román nevznikal v osamění. Shejbal sestavil knižní tým snů. Jsou v něm:

• Ilustrátorka Irena Sojková dodala knize vizuální duši, která je zasněná, jako román samotný.
• Redaktor Ondřej Horník (Knihy Dobrovský, Deník N) vybrousil text k dokonalosti.
• Korektorka Marťa Heš, šperkařka textů, autorka knih o spisovatelské krizi a "vnitřních schízách", text finálně šperkovala.
• Jiřina Kelnarová knihu sázela a postarala se o její finální grafickou podobu. Pomáhala s vydáním a komunikací s tiskárnou. Kniha vyšla pod hlavičkou nakladatelství Pupenec jako 25. publikace.

👉 Chci taky Trivandrum.

Křest románu Trivandrum - jako zahradní párty

Pak už si Václav s Marťou konečně kápli a román Trivandrum úspěšně vystoupil ze světa za kouřovou clonou na svou cestu za čtenáři.

Citát, který vše vystihuje

Takové “42” románu Trivandrum:

„Žijeme v prostoru, který vnímáme očima, sluchem, čichem, chutí a hmatem. Oproti tomu svět za kouřovou clonou se projevuje nejčastěji pocity. Když zavřeš oči a ponoříš se do sebe, víš, že hmota není všechno."

👉 To zní skvěle!

Plány na pokračování

Ze svého stanoviště na autorově rameni jsem zachytila, že Shejbal už má další plány – v prosinci 2025 vyjde audiokniha (bzučím nadšeně, to si budu moci nechat číst!). Edit 30. 3. 2026: audio kniha vyšla. Autor naznačil, že vzniká i povídková sbírka Za hranou ticha, která by údajně měla obsahovat sedm povídek. Shejbal by v nich údajně rád ukázal, že umí psát i vtipně. Ale prý by to nebyl on, aby druhou polovinu sbírky nevyvážil hloubkou. A kdo ví, možná se dočkáme i dalších příběhů ze světa za kouřovou clonou.

Co jsem tak poletovala kolem

Přípravy a jídlo

Shejbal prý místo křtu začal společně s moderátorkou, manželkou a osvětlovačkou připravovat hodinu a půl před začátkem akce. Půl hoďky před křtem už bylo vše hotovo. Což byl údajně i čas, kdy začali přicházet první hosté.

Nedivím se, že jim to trvalo tak dlouho - autor přecenil apetit diváků a tak musel nosit jeden tác s občerstvením za druhým (z chrudimského Kruhu zdraví). Ačkoliv hostů dle pozdějších Shejbalových slov přišlo na občerstvení tak akorát (to by ale byla náhodička!), snědla se zhruba polovina. Autor prý nechal připravit:

• 125 ks sakrajdy,
• 75 kousků chleba s pomazánkami,
• 75 ks kanapek,
• 2 kg obložená mísa - zase jen sýr a zelenina.

Možná kdyby na chlebíčky hodil kus salámu nebo klobásy, tak by to hostům šmakovalo jinak. Mě teda jo! Ale zase - jsem jen malá muška, co já o tom vím. Nakonec jsem i já dostala slušnou výslužku, takže si nemůžu stěžovat!

---

P.S. Kdybys chtěl/a nějaký serióznější reporty ze křtů, tak mě pomohly s uspořádáním křtu tyhle.

• Jak probíhá křest knihy a jak ho zorganizovat
• Jak a proč uspořádat vlastní knížkovou tour

Síťovky po 10 letech a zkušenosti z jižní Itálie a Mexika

Je to nepohodlný

Podat v malé zelenině prodavačce síťovku může být sakra nepohodlný. I v anonymním supermarketu, kde jsou všude kolem lidi, připravení hodnotit. Nálepka ekoteroristy se už vznáší ve vzduchu.

Jenže ty víš, proč to děláš. Někde se začít musí. Tak do toho! To dáš! V tu chvíli edukuješ, seš zářivá ukázka pro ostatní, plamínek svíčky v opuštené vesnici.

Síťovky v Itálii

Na tržnici v Bari byly reakce na síťovky různé. Shrnout se dají do následujících bodů:

• “Vidíte? To byste měli nosit všichni!” volala na celou tržnici Italka se síťovkou nad hlavou, kterou Veronice doslova vytrhla z ruky.
• Počáteční údiv. Reakce ani pozitivní, ani negativní.
• Přehlížení a zaryté nabírání zeleniny do mikroteňáků. To je pak školička vymezování se, když proti tobě stojí rozvášněnej Ital… co si budem, to jsem nedal.

I v případě zamítavého postoje je to ale zkušenost - prostě jsme už k takovému prodejci nechodili.

Síťovky v Mexiku

Síťovky na Cozumelu byly jedna z mála věcí, co se z naší less waste rutiny dalo dělat. Což je pro mě, jakožto týpka, co v ČR chodí s košem šestkrát do roka sakra facka.

V našem oblíbeném krámku nám Lino, jak se náš oblíbený prodavač jmenoval, (přečti si, jak to chodí v malém obchodě na Cozumelu) dával ovozel do našich síťovek. Byl na ně zvyklý. Ale i po bezmála půl roce se během hovoru neudržel a na autopilota sahal po mikroteňácích.

Jak nakupovat se síťovkami

Pojďme si dát takové malé role-plays, kterýma se můžeš inspirovat.

V malé zelenině, kde tě obsluhuje prodavač

• Mluv jednoduše a přímo. Dlouhé ekologické přednášky nikoho nezajímaj. A hlavně nemoralizuj. Jinak máš nálepku ekoteroristy jistou. Takže třeba takhle: “Dobrý den, dejte mi to tady do síťovky, prosím". S úsměvem a klidným tónem. Hlavně žádný omluvy nebo otázky, na který se dá odpovědět ne (Dáte mi to…?).
• Podávej síťovku přirozeně, jako bys to dělal denně (což pak i budeš) a šlo o úplně běžnou věc (taky bude). Tvoje sebejistota často předurčí reakci prodavače.
• Drž síťovku viditelně, aby prodavač viděl tvůj záměr předem.

Typická situace:

• Prodavač: začne odvíjet mikroteňák z role . Reakce: "Počkejte, mám vlastní."

Tipy na reakce prodavačů - nejčastěji za kasou v supermarketu

Prodavač: "Co to je? Proč nechcete sáček, když je v ceně?" Reakce: "Síťovka, používám ji místo jednorázových sáčků."

Prodavač: "To je zbytečný, jeden sáček svět nezachrání..." Reakce: "Pro mě to smysl má. Dělá mi to radost."

Síťovky a CO2

Můžeš vytáhnout argument, že síťovky vlastně ničemu nepomáhají. Že by musely sloužit roky, aby splatily CO2 vypuštěné během jejich výroby. Až na to, že vůbec. CO2 spojené s výrobou 14 plastových sáčků je dle statistiky stejné, jako osobák, který ujede 1,6 km. Přidej si do výpočtu nerecyklovatelnost plastových sáčků (tu teoretickou nepočítej), jejich povalování se všude možně, úhyn zvířat, rozpad na mikroplasty a tím pádem další pronikání do potravinových řetězců, včetně lidského.

Síťovky jsou minimum

Recyklace plastových sáčků vs kompostovatelné sáčky

Náhrada plastových sáčků za kompostovatelné podle mě taky není cajk (viz i plačkání caballera). Proč?

• Někdo je musí vyrobit, pak se musí někam převést a zkompostovat.
• Mnohdy není jasný, jestli jsou sáčky skutečně kompostovatelný, nebo rozložitelný. To není totéž. Rozložitelnost znamená rozpad na mikroplast. Zjednodušeně. Celá problematika je mnohem komplexnější.
• Když je hodíš do hnědé popelnice na bioodpad, v kompostárně je nemají jak rozeznat od mikroteňáku a tak je stejně vyhodí.
• Ve žlutém konťasu také nemají co dělat. Dělaly by problém dál v recyklačním procesu. Shrnutí viz třeba tenhle článek.

Proč jsou klasický mikroteňáky problém?

• Jsou lehký a zabírají hodně místa. Jejich sběr a přeprava nejsou efektivní. Tím pádem je jejich recyklace dražší a výroba nového mikroteňáku tak vyjde levněji přímo z primární suroviny.
• Nízká poptávka po recyklátu. Což je důsledek předchozího bodu.

Zajímavým vhledem do problematiky může být článek Cost analysis of plastic solid waste recycling in an urban district in Turkey. Stručný závěr: Recyklace plastového odpadu v městském prostředí je nákladná a ekonomicky smysluplná pouze při vyšší efektivitě sběru a třídění. Jinak je cena recyklace srovnatelná s výrobou nového plastu, což omezuje motivaci k recyklaci.

Taky výsledky průzkumu z roku 2015 jsou zajímavý. Dle nich jsme zvládli vygenerovat 400 miliónů tun plastového odpadu ročně. 36 % z toho jsou jednorázové obaly. Pro srovnání: 36 % je 144 miliónů tun, což je hmotnost 14 400 Eiffelovek 🗼 (ta váží +-10 000 tun). Kdybys plastové Eiffelovky (pomineme, že aby měly stejnou hmotnost, musely by být mnohem vyšší) rozmístil/a po rovníku Země, čekala by na tebe jedna věž každé tři kilometry. Navíc 9 % plastového odpadu celkově bylo v roce 2015 recyklováno (a jistě mnohem míň u jednorázových obalů - takže těch Eiffelovek by moc neubylo). Tuhle statistiku jsem sdílel v Mlsným zpravodaji. Pro víc takových zvaž odběr. 😉

To všechno píšu jako podpůrný argument pro síťovky, ne abys lámal hůl nad recyklací obecně!

Na skok ke staršímu bratranci - plastovým taškám

Na stránce beyondplastic jsou zajímavé statistiky. Několik jsem jich sem vyzobl:

• Lidé používají přibližně 5 bilionů plastových tašek ročně (160 000 každou sekundu).
• Plastové tašky se ve většině případů nerecyklují - i když jsou sbírány, často končí na skládkách nebo ve spalovnách.

Kromě problémů s recyklací (ekonomiky za tím) mě z webu dále zaujalo:

• Způsobují ucpání recyklačních strojů (odhadované náklady $9,500 měsíčně navíc).
• Ucpávají kanalizace, zachytávají se na stromech a znečišťují vodní toky.
• Komunity na západním pobřeží USA vydávají více než $520 milionů ročně na boj s odpadky.

Z rozhovoru pro Hvězdymadlo: Psaní, začátky blogu, cesty a život po svém

0:00 Představení
1:18 Představení románu Trivandrum
5:42 Crowdfunding
20:00 Blog Bejkův mls
27:35 Volnonožectví
36:30 Radarový výzkum
41:00 Vlaštovčí život aneb digitální nomádství
47:30 Praktické informace
1:00:00 Kde hledat ubytko na delší dobu
1:03:45 Co mám rozepsáno dalšího

Román Trivandrum a crowdfunding

Madla rozhovor začala dotazem na román Trivandrum. Pokud čteš tenhle blog pravidelně, nemohl/a jsi román Trivandrum aneb záblesky ze světa za kouřovou clonou minout. Já ho ale teď minu.

Crowdfunding

Dotkli jsme se samozřejmě i crowdfundingu na román. Probírali jsme výběr crowdfundingové platformy. Nakonec jsem skončil u Donio, protože mi dalo větší svobodu ohledně knížky i kampaně samotné.

V rozhovoru sdílím i pár zkušeností z průběhu kampaně, třeba přenastavení způsobu uvažování z “říkám si o peníze” na “přináším do světa hodnotu, kus vnitřního bohatsví, tady je knížka, vyber si svou odměnu. A jestli tě to nezajímá, je to v pohodě. Někdo rád vdolky, jinej holky. To je jasný.”

Bejkův mls

Madlu zajímalo, jak to celé začalo. Jakože blog Bejkův mls a Mlsnej zpravodaj. Noo. Letí to. V dubnu to budou čtyři roky, co jsem tady začal sdílet básně, povídky a blogové články. Do dneška to přežily jen články na blogu.

Bejkův mls je o individuální ekologii v širším smyslu. Je o snižování odpadu, jednoduchosti, dávání smyslu životu, snižování lpění... Je to cesta blíž k sobě, k vlastním potřebám, vnitřnímu naplnění. Servíruju tady mlsíky pro eko duši.

A ano, na blogu mi občas dělá společnost plyšová skotská kráva. Teda kráva, bejk. Bejk Belador. Proč?

Protože každý někdy potřebujeme někoho, kdo nám nastaví zrcadlo a řekne: "Hele, nejsi ty náhodou trochu...“ A Belador je v tomhle překvapivě dobrej. Vůbec se toho nebojí.

Dřív jsme si v článcích víc přehazovali repliky, to se poslední dobou dost vytratilo. Možná bys měl zase vystrčit trošku růžky, co říkáš, Beladore?

Od radarů k freelancingu

Jsem padlej radarovej výzkumník - pracoval jsem v oblasti pasivní radiolokace. Bavilo mě to, ale postupem času jsem v tom přestával vidět smysl. Navíc jsem začal vnímat rozdílnou energii, kterou jsem měl po psaní psaní kódu a po psaní beletrie.

Až jsem skončil na volný noze, kde půl dne dělám weby na WordPressu (od základu, nebo je udržuju či spravuju, aby byly pořád v kondici) a druhou půlku dne se věnuju tvůrčím projektům.

Volná noha, to je urychlovač zpracovávání pocitů a emocí. Cesta svobody, přispívání a většího životního naplnění.

Mimo jiné mi umožňuje žít vlaštovčím životem.

Vlaštovčí život aneb digitální nomádství

Říkám tomu "vlaštovčí životní styl" - v zimě odlétám za teplem, ale na rozdíl od skutečných digitálních nomádů se na léto rád vracím domů.

Není to jen o zhýčkanosti (jako že mizím za teplem), ale hlavně o práci s vlastní energií. Hlavním důvodem je totiž slunce a tudíž neustálý zdroj energie pro všechny mé tvůrčí projekty, na které bych přes zimu v ČR zkrátka neměl kde brát sílu.

Nesouhlasím totiž s tezí, že stejně jako zpomaluje přes zimu příroda, měl by zpomalit i člověk. Takhle, pokud trávíš zimu v Čechách, tak jo. Jenže jsou jezevci a jsou vlaštovky. Vlaštovky taky přes zimu nespí. Je to o volbě. Sám/sama si musíš zvolit, jakému zvířátku přizpůsobíš životní styl.

Loni jsme vyrazili tímhle stylem poprvý do Las Palmas, kde jsme dříve pobyli jen na dovolený.

A bylo to boží. Las Palmas na Gran Canarii teď vnímám jako druhý domov. Těším se, až se tam zase přemístíme. Ale to až příští zimu. Na podzim 2024 jsme byli v Bari, teď jsme v Mexiku. Mexico je super, ale Las Palmas má něco víc. Chybí mi i teď, když jsem na Cozumelu. A to je to tu super.

O důvěře a pronajímání bytu

Když cestujem, musíme něco udělat s bytem. Rozhodli jsme se ho pronajmout, ale ne za tržní nájem, protože jsme v bytě nechali věci a taky dva hady.

Dvou náročnějších jsme se předtím zbavili. Tím jsme si dali zase další lekci nelpění - jak na těch dvou hadech, tak na bytě.

Protože reálně - co je to vlastnictví? Zápis na katastru, tedy záznam u centrální autority? Historie ukazuje, že co se dneska zná neměný, může být zítra jinak. Není to tak dávno, co se nemovitosti legálně zabavovaly. Může to přijít kdykoliv s novou vládou, ale taky s novou silnicí, který stojí dům v cestě, s raketama v Evropě, který byly donedávna sci-fi. Nebo prodejem z donucení, kdy stát napálí daně z nemovitosti na roční sazbu 10 % tržní hodnoty bytu (jako je třeba na Floridě)? A to do toho nepočítám přírodní katastrofy, technický poruchy (jako úniky plynu atp.)…

Pořád málo? A co grande finale - smrt? Duše si s sebou do batůžku nakonec nevezme ani moje tělo, natož pak nějakej byt. Vlastnictví je jen iluze. Tak proč řešit nějaký škrábanečky, rejhy, nebo nějakej nefunkční spotřebič? Páč teda nic horšího fakt nečekám.

Dvě domácnosti

Oni to tak úplně dvě domácnosti nejsou. Ale jasně, žít mezi různými místy není nejlevnější. Hodně záleží kde. Ale ty zkušenosti, vztahy a osobní růst? K nezaplacení.

Na začátku se vždycky člověk ocitne v jakémsi časově-vztahovém vákuu. Je to ten čas, než člověk v místě pozná lidi a začne mít nějaké vztahy. Právě v tom mezičase vždy pořádně zaberu na tvůrčích projektech. I když tohle vákuum v případě Las Palmas bude menší a menší, jak se tam budu častěji vracet.

Za hranou ticha

A co ty? Máš nějaké sny, které se bojíš realizovat? Strach je normální. Taky ho mám. Teď třeba z toho, že moje nejnovější povídková sbírka Za hranou ticha nebude dost dobrá. I tak už je u beta čtenářů. A pak půjde k redaktorce. A pak k prvním čtenářům.

Na jednu stranu nás strach chrání, ale taky pěkně dusí. Nenechme se ukolébat v sebeklamu. Hlavně si nenalhávejme, že jsme v něm spokojení. Tahle pasáž od The Halo Efect by mohla pěkně poeticky strach popsat:

I don't want to be
Where you think I am
Self-deception is a part of me
What is always there for you
A truth worth lying for

The Halo Effect, písnička A Truth Worth Lying For

Tak mu pojďme poděkovat a krůček po krůčku si tvořit vlastní realitu! 🙂

Děkuju, že mě čteš. Tom 🙏