Tento příspěvek si můžeš i poslechnout přímo z přehrávače vedle, nebo na Spotify, Apple Podcasts, Deezer, Podchaser, či Google Podcasts.

Rizika

A teď to "lízání smetany"

Ta jednoduchost za to stojí. Ještě mám co dohánět a předpokládám, že to nikdy neskončí. Cesta je cíl a už teď se vezu na vlně benefitů, jako mlsnej kocour, co líže smetánku. Zde je výčet toho, co jsem postupným zjednodušováním životního přístupu získal já. A není důvod, proč by to nemělo platit, čtenáři, i u tebe.

Oblečení

Ráno zašmátrám po tričku, které si ten den vezmu na sebe, a nemusím se do skříně ani dívat. Mám v ní jen trička, která chci nosit. Navíc, několik z nich je identických, takže se pak rozhoduji jen o barvě: šedá/zelená, pokud se tím tedy chci až tak zabývat. Na většině triček motiv nemám, takže rozhodování je opravdu jen o barvě.
Pro někoho možná nevýhoda: vypadám každý den stejně, nebo velmi podobně 🙂 Tak ať! Proč nevytvořit podobnou dvojičku jako tolik opěvovaný Steve Jobs a jeho černý rolák?

Balení na cesty

Balení na cesty se zavedením minimalismu velmi zjednodušilo. Když se balím na dovolenou, nemusím přemýšlet, jaké tričko si vezmu s sebou. Zkrátka nějaké vezmu, protože všechna trička ve skříni jsou si rovna.
Pro cesty po Evropě balím do „třicítky“. Ta má tu výhodu, že mi značně omezí počet věcí, které bych si jinak na dovolenou zabalil. A na dovolené se pak nemusím rozmýšlet, co na sebe. S větším zavazadlem sice „rostou možnosti“, ale především se tím rozhodování odkládá „na potom“.
Zatímco se tedy s „třicítkou“ rozhodnu jednou během balení, s větším zavazadlem se pak rozhodnutí odkládá na každou vycházku ven. Mé rozhodování se pak redukuje na volbu: sandály/trekové boty, či v případě trička: bavlněné tričko (dvě stejné :D) nebo funkční.

Kromě článku "Vliv minimalismu na člověka..." s oblibou čtou

Nebo také: Zesměšnění prokrastinace: 9 tipů pro efektivní tvorbu na PC.

Harmonie prostoru

Z prostoru kolem sebe mám příjemný pocit, který přišel plíživě po letech. Tento pocit se těžko popisuje: něco jako vzdušný, lehký, radostný, motivující k činnosti. Jakoby mi sama absence věcí dodávala energii. Nebo mi ji naopak v minulosti věci braly a teď neberou?

Tím, že jsou pryč věci, jsou pryč i rušivé elementy, nad kterými bych se zastavoval a musel o nich přemýšlet, přeskládávat je nebo je jinak udržovat.

Když nyní něco hledám, rychle to nacházím, protože věci mají své místo. Nenamáhám tedy hlavu přemýšlením a neplýtvám čas hledáním. Estoy fresco como lechuga, jak říkají po tahu v Mexiku (jsem svěží, jak ledový salátek).

Propojení minimalismu s less-waste

Více času

Začal jsem více říkat "ne" aktivitám, které nechci dělat, nebo mě nikam neposouvají. Takhle jsem třeba prodal elektrickou kytaru s kombem a tunou příslušenství. Je to škoda? Ne. Až na pár riffů jsem se stejně nikdy nic víc nenaučil a hlavně mi hraní nešlo snadně a lehce. Někdy dokonce přicházela frustrace, energii to ze mě spíš vysávalo, v extrému jsem se dostával až do melancholie. Tím, že jsem se kytary zbavil, jsem přivřel nůžky svých volnočasových aktivit a zároveň vyprázdnil jedno křídlo skříně.

Dáš tomu šanci? Tak pozvolně...

Pokud po přečtení článku cítíš motivaci do nějakého toho třídění, začni pozvolně. Třeba s jedním šuplíkem, ať to nepřepálíš. Nevyužívané věci prodej nebo rozdej. Příští článek bude pokračovat v kolejích minimalismu, tentokrát digitálního 😉

Kdo že to tedy byl ten Vincenc Zahradník?

Vincenc Zahradník byl český kněz, filosof a spisovatel, který žil před dvěma staletími. Zajímavé je, že myšlenky Vincence jsou stále aktuální i když samozřejmě protkané křesťanským pojetím víry. Nicméně v nich nejsou žádná dogmata, ani pachuť církve jakožto instituce. Naopak. Myšlenky Vincence se v mnohém shodují s dnešními osobnostně rozvojovými knihami, s přesahem k duchovnu.

„Lidé musí něco důležitého vykonávat, jinak pustnou.“

Vincenc Zahradník

Co víc! Vincenc zastával názor, že posláním kněze je ve svých kázáních „nestrašit“. Naopak: roli kněze chápal jako příležitost k motivaci lidí k růstu, k přispívání směrem k lepšímu světu. Byl si vědom toho, že běžný lid nemá čas a sílu po celodenním lopocení ještě po večerech studovat filosofická pojednání. Podle něj měl kněz studovat místo lidu a skrz svá kázání ho pak motivovat, snažit se jej duchovně pozvedat. Vyžadoval, aby na sobě člověk neustále pracoval, byl blažený a rozšiřoval obecné blaho.

Bajky

Vincenc zahradník psal také bajky [2]. Několik mě jich zaujalo, ty na následujících fotografiích nejvíc (fotografie vznikly se souhlasem autorky).

Vybrané citace z knihy

Pokud bych z knihy měl vypíchnout jedinou myšlenku, byla by to myšlenka následující, vyjádřena oběma autory:

Přičemž Vincencův výrok je jedním z mnoha příkladů, svědčících o autorově „osvícenosti“ (řečeno před dvěma staletími, navíc církevním příslušníkem!). Další z jeho motivačních vět, jednoduše, pro lidi:

No a samozřejmě aby se mi nelíbil následující citát:

„Největší radost spisovatele proudí ze dvou zdrojů: z tvorby myšlenek a představy, že bude prospěšný. Kdo píše z jiného puzení, je určitě špatný spisovatel.“

Vincenc Zahradník

Odkaz Vincence Zahradníka do dnešní doby

Motivace, růst a výklad Bible ve Vincencově pojetí mi přivedl na mysl jiného kněze, jehož styl odpovídá stylu Vincencově. Je to americký kněz a spisovatel Will Bowen. Při čtení jeho knih také žasnu nad tím, jak dokáže křesťanský duchovní odhodit veškerý „církevní balast“ a vysvětlovat pasáže Bible jako knihu o osobním rozvoji.

Vincenc Zahradník svými myšlenkami ovlivňoval tehdejší svět a díky práci paní Ilony a jejích přátel ovlivňuje i ten současný. Nebo paní Ilona skrz Vincence? Při čtení jsem několikrát ocenil právě její hluboká sdílení, která knize dodávají na velikosti.
Tento článek je vlastně takovým ukázkovým případem vlivu jednotlivce, o kterém jsem se rozepisoval dříve (Od jednotlivce k síťovce a objevení Zero Waste): skoro zapomenutý kněz dnes po znovuobjevení opět předává své myšlenky, stejně jako samotná práce paní Ilony Rožkové, ať už na knize, v Centru Vincence Zahradníka nebo „jen“ na faře.

P.S.: na blogu se objevují další "recenze" knih. Třeba: Krása jednoduchosti, Hygge: prostě šťastný způsob života nebo Kniha o naději.

Reference

[1] Kuchařka na život, aneb, Ze života faráře Vincence Zahradníka. Zubrnice: Ilona Rožková, Centrum Vincence Zahradníka, [2017]. ISBN 978-80-270-1258-9.
[2] ZAHRADNÍK, Vincenc. Bajky Vincence Zahradníka. Zubrnice: Ilona Rožková, Centrum Vincence Zahradníka, [2017]. ISBN 978-80-270-2124-6.

Hudba a její vliv na mozek

O vlivu hudby na člověka není snad nutné pochybovat. Fyzické projevy při poslechu hudby na tělo jsou známé každému z nás. Určitě každý při poslechu hudby někdy zažil mrazení zad nebo vstávání chloupků na rukou.
Pokud se na poslech/tvorbu hudby zaměří věda, osvítí se místa do té doby netušená. Níže jsou tři videa, ve kterých jsou shrnuty vlivy hudby na mozek. Na videa se nemusíš dívat, pokud tě nezajímají. Přikládám je sem pro zvídavější čtenáře jako zdroj informací. Nejvíce informací ti dá to první, které z poměru čas/informace vychází optimálně. Pod videi je vypsáno, co z nich zaujalo mě.

Tady jsou skutečnosti, které ve videích zaujaly mě:

• Během poslechu hudby svítí mozek pod magnetickou rezonancí jako stromeček.
• Současně se u skladeb, které se nám líbí, vytváří v mozku podobné látky jako po požití opia (to vysvětluje moji závislost – po jednom dni bez hudby se jí pak nemůžu nabažit).
• Při poslechu oblíbené hudby dochází také k uvolňování dopaminu - stejného hormonu, který se tvoří po jídle, aplikaci drog nebo sexu. Zvyšuje pocit radosti, motivace, ale vede také k závislosti.
• U takového poškození mozku, kdy člověk nedokáže vyslovovat slova, je stále dokáže zpívat. Je to údajně proto, že mozek hledá nová spojení k řečovému centru.
• Texty hudby se pamatují mnohem lépe než samotné básně. Potvrzuji. 🙂
• Pokud je člověk smutný, pomáhá mu smutná hudba. Má pak pocit, že mu hudebník skutečně rozumí. Jako kdyby danému jedinci někdo skutečně empaticky naslouchal. Naplňujeme si tak potřebu duchovního společenství.
• Aktivní hraní zlepšuje motorické vlastnosti, empatii, sociální dovednosti.
• Závěrečné poselství ze třetího videa: hudební výchova by neměla být okrajovým předmětem, ale mělo by na ni být nahlíženo stejně jako třeba na matematiku. V konečném důsledku hudba činí svět lepším, a to právě díky rozvoji empatie a sociálních dovedností.
• Ještě lepší je v tomto ohledu skládání hudby nebo hraní na hudební nástroj.

Hudba a já

Pro mě hudba tvoří nedílnou součást života. Poslouchám ji prakticky každý den několik hodin a pokud zrovna nějaký den vynechám, není to ono. Každý den poslouchám nějakou hudbu: něco nového, "ověřenou klasiku" nebo vytvořené playlisty pro dosažení chtěné psychické kondice. Playlistů mám spoustu. Bez hudby bych nemohl tvořit, ani pracovat. U mechanických činností mi dodává „morál“ u nich setrvat a co nejdříve je "smést ze stolu", abych se pak mohl věnovat činnostem, kterým skutečně chci. U tvořivých činností mě naopak hudba "žene do otáček".

Pokud posloucháš hudbu často, pak vliv hudby na svou náladu znáš velmi dobře. Máš ale vytvořené playlisty pro různé situace? Pro raní nakopnutí, workout, oživení motivace, podtržení nebo probuzení inspirace, vytažení ze špatné nálady...? Pro dny, kdy duše vyhladoví a je potřeba se odrazit nebo se cítit chápán a ukojit potřebu duchovního spojení?

Kalmasy

Pro chvíle, kdy si potřebuji zlepšit špatnou náladu, mám playlist nazvaný „calma tu alma“ (ze španělštiny "uklidni duši").
Pojďme si udělat takové malé lingvistické okénko. Jak v češtině vyjádřit jedním slovem skladbu z „uklidňovacího playlistu“? To je panečku oříšek. „Ploužák?" skladba tohoto typu může pohladit po duši, ale obecně to nemusí být "cajdavá slaďárna". „Uklidňovák?“ to zní fakt divně. Navrhuji češtinu obohatit o nové slovo – kalmas, v množném čísle kalmasy (právě z výše uvedeného calma tu alma → kalmas).
Playlist s kalmasy je dobré mít připraven, protože když udeří špatná nálada, nebo se člověk znenadání dostane do těžkého životního období, není již čas na nějaké vymýšlení. Chce to okamžitě jednat a vědět, co si nacpat do uší, potažmo do hlavy a rozvibrovat tak duši.

Na mě spolehlivě fungující kalmasy

Dále s tebou, čtenáři, sdílím dvanáct perel z mého archivu kalmasů. Ten je samozřejmě mnohem obsáhlejší, ale tyto kusy jsou časem vybroušené klenoty. Hudebně je to směs instrumentálna, rocku, punku a metalu. Nicméně bát se netřeba. Tyhle kousky nekopou, ale hladí, ačkoliv při některých pěkně mrazí.

Například při refrénu Innocence, během většiny Vltavy, Pissing in a River... Taková skladba Ghost Love Score je pro mě vyloženě "hudebním orgasmem".
Už od začátku skladby je jasné, že to bude "emoční koktejl". Skladba má obrovskou gradaci a sílu. Když tuto skladbu předhodím své duši, cítí se jako kocour v šantě - totálně v rauši, emocionální nádrž praská. Je v ní všechno, co pro mě hudba představuje. Jemné pasáže střídající se s podkreslenou kytarou, spousta sól, melodií, výpravný orchestr, neskutečný zpěv a silné emoce. Když vydržím bez slz do půlky, tak jsem "držák". Většinou to ale nedám už při druhém refrénu. Jen při čtení textu mi tělem prochází mrazení: od lýtek do stehen, pokračuje přes páteř a nakonec se hromadí v krční páteři.

Ochutnávka

„Jedl jste něco tučného?“ zaslechl jsem. A to hned několikrát, mezi tím, co jsem ležel na sesterně s mokrým hadrem na hlavě. Sestra se ptala nějakého muže, který se pod jejím pohledem kroutil, jak kobra před flétnou: „Kdepak, měl jsem dietní polévku k obědu.“ „Nepovídejte.“ „Je to tak.“ „A pak už nic jo?“ „Noo…“ „No tak to vyklopte.“ „Večer jsem si dal klobásku…“ „A je to tady. Proč jste si to nedal aspoň obráceně? Klobásku k obědu?“ "Když po tom dietním obědě jsem měl večer hlad." "No, vidíte. Kdybyste to alespoň udělal obráceně. "No a klobásku jste zapil pivečkem, co?“ „Kdepáák…“ „Ani malým? To bych se moc divila.“ „No...jo, jedno jsem měl.“

No...ale nepředbíhejme. Vezmeme to hezky popořádku.

Před darováním krve

Před darováním krve jsem nic nehodlal nechat náhodě. Pečlivě jsem prostudoval internetové stránky transfuzního oddělení, načetl jsem si, že bych se den před odběrem měl šetřit, hodně pít a nejíst nic tučného. „Až na to šetření se tedy běžný den,“ shledal jsem. Dále jsem si vytiskl a vyplnil dárcovský formulář (ještě že tak, byly toho dvě A4 poměrně zvídavých dotazů). Pak už jsem pln odhodlání čekal na den odběru.

Vstupní vyšetření a pár úsměvných otázek

Po vstupu do čekárny mě překvapilo množství lidí. Nicméně vše probíhalo velmi rychle. Dvě ampule krve do laborky, kraťoučký pohovor u doktorky a šup na čekání k hlavnímu odběru.

„Berete drogy?“ zeptala se lékařka. Hmm, to je panečku otázka na tělo. Když pominu, že jsem vyplňoval vstupní formulář a „odevzdal“ další dvě ampule krve k před-odběrovému vyšetření, tak to je možná test pravdomluvnosti?
Další zvídavá otázka: "Máte někde piercing?" Teda, že budeme probírat až takové intimnosti! Jelikož bylo dost teplo, měl jsem na sobě jen tričko, kraťasy lehce nad kolena a žabky, takže jsem měl odkrytou velkou část těla. Než se mě lékařka zeptala, sjela mě rentgenovým pohledem od hlavy k patě. Kdyby odpověď byla ano, mohl by být asi jen na bradavkách nebo na ... 😀

Vlastní odběr

Jdeme na věc

Chvíle čekání, než se uvolní místo na křesle pro dárce a pak přišla sestra s voláním: "Někdo na levou?"
Za chvilku už byla ručka připravená na opěradle. Ujala se mě sestra, působící na první pohled rázně, ale byla milá. Zasypala mě informacemi a zeptala se, zda jsem najedený a zda se cítím dobře (jó, otázky na pocity, ty já rád!). Ačkoliv je transfuzní oddělení v suterénu, bylo tam pekelné vedro, takže jsem měl okamžitě orosené čelo a nepůsobil asi zrovna nejpřesvědčivějším dojmem :).

Sestře se nepozdávaly mé žíly, prý nejsou moc široké. Jako většina mužů, narážky na nedostatečnost kolem rozměrů nesu nelibě. Jenže na námitky nebyl čas, hledalo se nejlepší místo na puštění mi žilou. A to se brzy našlo. Nic moc však neteklo. Prej teda. Já si už na začátku jasně vymezil, do jakejch akcí se pouštět nebudu. A loučit se pohledem se svou milovanou tekutinou byla jedna z nich. Mozek musel být přesvědčen, že o nic nejde.

Snaha o probuzení soutěživosti

Transfuze se stále plnila pomalu. Nebyl to žádnej "jurskej" proud. Takže na mě sestra začala se soutěživostí (no jó, jenže já nejsem soutěživej): „Paní vedle vás snad předežene,“ narážela na dárkyni ze sousedního lůžka (přišla až po mě). Její transfuze se údajně slibně plnila.
„Tak to snad není závod,“ pokusil jsem se ohradit vůči nátlaku. Nicméně sestra se buď bála o moji ješitnost, nebo jí došla trpělivost s mým pumpováním a dala mi do ruky s výrazným mrknutím balónek.
Takovej balónek, to je super věc. Ten maj rádi všichni: štěňátka, děti…a zřejmě i já, protože jen co se mi dostal do ruky, začala krev téct úplně jiným proudem (zase prý :D). Skoro až je mi líto, že jsem ten okamžik triumfu neviděl, určitě bych přitom pohledu cítil silnou hrdost. Ale zřejmě i nevolnost.

Tak já si asi zase lehnu

Hezky jsem si pumpoval, plnil transfuzi a sledoval, jak na obrazovce televize (jak se něco hýbe, o moji pozornost je postaráno) ustupují fašisti prchají Francií zpět do Němec. Sem tam proběhli vojáci a na nosítkách nesli prostřílenou mrtvolu. Nevím, kdo na to ráno vybíral televizní program, ale rozhodně měl smysl pro černý humor 😀
Ještě chvíli jsem plnil transfuzi, až bylo po všem a mohl jsem běžet. Nejprve jsem se posadil a přestože se mělo hlásit už lehké zamotání hlavy, tak jsem ho přešel a nahlásil, že se něco začíná dít až při motání středním. Kdybych měl potřebu být viděn, tak bych si ji v tu chvíli právě uspokojoval: "Tak já si zase asi lehnu," nechal jsem se slyšet a uvelebil se zpět v křesle.

Nečekaný komfort

V tu ránu kolem mě bylo sester... jedna mě pomáhala do ještě pohodlnější polohy, druhá šla pro mokrý hadr, třetí pro sklenici vody, čtvrtá mi utahovala obvaz po vpichu. Chvíli jsem si poležel, a pak mě vzali preventivně "na leháro" ještě na sesternu.
Moc se mi to líbilo. Víte, moje pubertální a adolescentní já ve svém věku trpělo: na technické škole žádné ženy nebyly. Na vejšce pak v nižších řádech jednotek. Takže v takových chvílích si ti dva Tomové připadají velmi příjemně 🙂

Vítězství ve formě borůvkového koláčku

Na závěr jsem si za poukaz na občerstvení po odběru koupil borůvkový koláč, který chutnal jako nebe 🙂 S vítězným pocitem jsem si pak osedlal svého Šemíka a volným tempem se vydal k domovu. Jasně, nebylo to bez ztráty kytičky... ale ani vědomí! Věřím, že příště (edit: o průběhu druhého odběru si můžeš přečíst v navazujícím článku) se budu po odběru válet poloviční dobu, nebo vůbec 🙂

Oblíbené

Darováním krve k první zkušenosti: jak odběr probíhal?

Jak jsem odkládal přijmout pomoc

Co nebylo důvodem k darování krve?

• Nešel jsem tam pro párek a kafe – dřív se prý dával po odběru. Protože nejím maso (jak k tomu došlo jsem zmiňoval v úvaze o cestování) a nepiju ani kafe, přirozeně si ze mě v práci dělali srandu. Je pravda, že mě samotného tahle představa moc pobavila.
• Protože bych transfuzi mohl někdy potřebovat. Myšlení tímhle směrem mi přijde trochu „sebemrskačské“ a nelaskavé sám k sobě. Pravdou ale je, že bych tím mohl začít splácet dluh, který naše rodina v krevní bilanci má.
• Protože budu den doma. Od dveří ke dveřím jsem strávil venku asi tři hodiny. K tomu doma takové tři hodiny, kdy jsem nic nedělal, jen tak „byl“. Takže dovolená to úplně není.
• Protože se to očekává.

Co bylo důvodem?

Dospěl jsem do stavu, kdy jsem v tomto ohledu chtěl překonat sám sebe a trochu taky sebrat nový zážitek.
Západní medicína spíše kašle na prevenci v pravém slova smyslu, ale když dojde na úrazy, kde je potřeba chirurgických zákroků, je nepřekonatelná. Krev je v tomto případě potřeba.
Jsem stoprocentně zdravý a myšlenka toho, že část mě může pomoci se zotavit jinému tělu, mě hřeje :). Trochu si tím také uspokojuji potřebu přispívání.

Zamyšlení nad mým darováním krve

Celý den mi přišel moc fajn. Měl takovou zajímavou atmosféru. Po odběru mi přišlo nezvyklé ležet ve všední den doma a nic nedělat. To se mi stalo naposledy když jsem byl nemocný. Jenže to je člověku blbě. V tomto případě jsem se cítil jen malátně. Malátně, ale s vědomím, že je to jen na chvíli. Navíc člověk ví, proč mu tak je. To ho kromě očekávání brzkého nabytí síly i vnitřně hřeje.

Beladorovo shrnutí

Když jsem své dojmy vylíčil Beladorovi, hezky z řečeného mezi řádky vypíchl:
„Z tvých slov jsem vyvodil, že sis také uvědomil, že se do nemocnice nehodláš dostat a že tě tato zkušenost jen podpořila na tvé cestě vědomému naslouchání tělu. Každý jsme jiný a co je pro jednoho normální, je pro druhého extrém. Neboj se tedy hledat svou „normalitu“ pro život takový, jaký chceš vést. Není snadné z tisíce cest najít tu správnou. Stejně zřejmě dojdeš k poznání, že neexistuje jen jedna jediná. Můžeš na to jít vědecky, nebo můžeš zkoušet, co dělá dobře tobě. Cesty se přece přirozeně různě potkávají a křižují. Je ovšem důležité umět včas opustit tu cestu, která vede někam, kde se ti nelíbí, kam nechceš. Stojí za to zkoušet a hledat. Jen tak tě tvá cesta zavede na místa dříve netušená. Hlavně nikdy neustrnout na místě.“

Edit: pokud se ti článek líbil, můžeš mrknout i na druhý odběr. Pokud máš rád cizí neštěstí, pak si přijdeš na své.

Vzrušení z cestování, vzrušení z ...

Cestování může otevírat oči, člověk se o sobě může hodně dozvědět, může se v něm leccos probudit...pravda, pravda, souzním. Přijde mi to ale trochu nevyvážené. Málokdy se dodává, ať cestuje ten, kdo opravdu chce (zde je potřeba odlišit, jestli mi fakt cestování nic neříká, nebo se „jen“ bojím vystoupit ze své komfortní zóny – pak je cestování přínos, až povinnost). Někdo rád kutí v dílně, jiný se zas rejpe v zahrádce...proč ne? Pocitů vzrušení a objevování nových věcí se dá dosahovat různě.

Pokud se budeme na cestování dívat jako na prostředek k osobnímu růstu, pak se vůbec nemusí jednat o cestování daleko. Takový prodloužený víkend v českých lesích, jen tak sám pod širákem, může mít mnohem větší sebepoznávací efekt než tři týdny v Asii ve skupině. Ranní les nebo louka mají nějaké zvláštní až posvátné kouzlo. Klidně i v malém rodinném kempu.

Cestování společností donuceného jedince

K cestování donucený jedinec může pod vlivem okolí sice vycestovat, ale nakonec skončí v resortu, třeba na Dominikáně. Ten opustí jednou, možná dvakrát v rámci organizovaného výletu...uvidí pozlátko, sklouzne po povrchu. Ale byl na Dominikáně! Neviděl přitom nic. Taková turistika je možná dobrá pro ekonomiku státu, ale už ne pro jeho příslušníky. Resort bude navíc pravděpodobně vlastněn zahraničním investorem, a i když jsou v něm místní zaměstnaní, nebude to nakonec ani pro tu ekonomiku žádná pecka.
Místní navíc opouští svá bývalá zaměstnání a konvertují k cestovnímu ruchu. Tím se vytrácí původní styl života a z obyvatel pracujících mimo turismus se stává "exponát ve skanzenu".

Hledání se během cest

Dost cestovatelů mluví o tom, že vyrazilo na cestu a našlo samo sebe, nebo v to alespoň doufají. Může se u nich pak projevovat potřeba vzájemné podpory, kterou si uspokojují například na cestovatelských přednáškách. Cestují, dělají přednášky, píšou knihy, točí videa s tipy pro další turisty. Celkem výmluvně to shrnul princ Ládík v jedné ze svých knih (promiň Ladislave, konkrétní knihu jsem zapomněl).

"Většina lidí, kteří se vydávají na dlouhou cestu, cítí potřebu svou zkušenost sdílet s ostatními. Nestojí za tím jen touha inspirovat ostatní, jak rádi tvrdíme. Snažíme se tím také hledat smysl svého počínání, slyšet pochvalné komentáře a ujistit se, že si plníme sen mnoha dalších."

Ladislav Zibura

Sen mnoha dalších. Je to ovšem i náš sen? Zaujali jsme cestováním své vlastní místo v životě? Nebo jen utíkáme před svými "starostmi", které ovšem představují možnosti k osobnímu růstu? Jsme tím prospěšní? Každý ať si odpoví sám. Ať už se hledá na cestách nebo v běžném životě.

První cesta mimo Evropu

Náš celkový dojem z cestování hodně ovlivní, jakou cestu už máme za sebou. Životní cestu. Pokud jsme na začátku, může s námi kulturní šok silně zacvičit.
Jak takový „výlet“ dopadne? Dále sdílím svou zkušenost. Kdo v té době tedy přistál v Bombaji? Člověk netušící nic o osobním rozvoji, shlížející na místní shora, bez pokory. Dneska už nejsem ten nafoukaný Evropánek jako před lety. Dneska si svou privilegovanost uvědomuji. Vzpomínky na první výlet jsou krásným zrcadlem mé životní cesty. Mohlo za to tedy to cestování, nebo ne? Pokusím se objasnit dále v textu.

Ahoj, Indie, tak to jsi Ty. A to jsem Já.

Nadpis pochází z písničky Indie od Wohnoutů a přijde mi výstižný. Před sedmi lety jsem se vydal poprvé mimo Evropu, a to hned ve velkém stylu – do Indie. O Indii se často říká, že si ji buď zamilujete, nebo ji budete nenávidět. Já ji v té době nenáviděl.
Pamatuji si ten intenzivní pocit, kdy jsme jeli taxíkem z letiště a já s vyvalenýma očima koukal na ten dokumentární film přes sebou. S tím rozdílem, že jsem se děsil okamžiku, kdy se odvíjející se obraz před mýma očima zastaví a nastane okamžik, kdy budu muset opustit taxík.

Asi tak nějak. Evropánek tam tenkrát dostal slušně na pr*el. Dost dobře to vystihujou i ty občasné výrazy obličejů pánů wohnutých v průběhu klipu 😀 Horko, frustrace, bezmoc 😀
V člověku se opravdu cosi láme, když na vlastní oči vidí děti ležící na špinavých kartonových krabicích, zavšivené psí smečky pobíhající po ulicích, dotěrné jednonohé žebráky pohybující se velmi rychle poté, co spatří "běláska". Vlhký vzduch, spadlá voda monzunového deště, která se záhy mění v pouliční stoku unášející odpadky, lidé potící kari a ŘÍMSKÝ KMÍN. A lidi. VŠUDE!

Měsíc bez masa

Z hlediska osobního rozvoje mi tahle cesta nedala nic. Nebo alespoň ne první roky po návratu. Co jsem si v Indii ovšem uvědomil, bylo to, že se dá fungovat bez masa. Do té doby jsem jedl „českou klasiku“. V Indii jsem si po třech týdnech uvědomil: „Hej! Já neměl žádný jídlo s masem!" (no, na druhou stranu...vlastně to snad ani nechceš).

Tohle uvědomění mě dost ovlivnilo. Do té doby jsem bral jako bezmasá jídla smažák, sladké pokrmy nebo „ošizená“ jídla typu bramborová kaše s květákem/žampiony/šmakounem, kde je to vždy stejný model: příloha, maso nebo náhražka masa. Tahle „bezmasá“ jídla, ve kterých je maso vždy něčím "násilně" nahrazeno, mi vždy přišla jako taková „šidítka“. Jenže bezmasé jídlo v Indii = tolik intenzivních chutí, vůní... Po příjezdu jsem začal některá jídla vařit a voilá, do pěti let jsem se nenuceně vzdal masa úplně. Jestli navždy, to nevím, ale teď mi to tak vyhovuje.

Nečekané přátelství

Ještě jednu věc mi Indie dala – přátelství s Gauravem. Ano, nezažili jsme toho spolu moc, ale Gaurav mi ukázal (zase viděno zpětně) skutečnou vřelost, srdečnost a proslulý upřímný indický úsměv. A autenticitu. Měřím přes metr devadesát, Gaurav možná ještě víc. Takže jsme na sebe viděli i v davu na ulici. Gaurav měl však výhodu: já, v té době dlouhovlasý (pokud čteš pravidelně, tak víš, že to už nejsem) a vousatý běloch (to mi zůstalo), jsem v tom davu trochu zářil. Díky tomu mě dokázal rozeznat i na dvě stě metrů. To, že mě poznal, bylo zřejmé okamžitě: „Tomaš“ zařval vždy na celou ulici, roztáhl koutky v obřím úsměvu a rozpřáhl ruce na pozdrav 🙂 To samé udělal v nákupním centru v Brně, kde jsme měli sraz během jeho návštěvy ČR 😀

Loni si indické silnice vybraly svoji krutou daň i na Gauravovi. Zvolání „Tomaš“, vřelý upřímný úsměv a krátké objetí s prásknutím do zad mi však zůstane uchované do smrti mé.

Co další cesty?

V pozdějších letech, kdy jsem začal koketovat s osobním rozvojem, se mé další výlety mimo Evropu stávaly stále vědomějšími. První cesta mi na tomto poli nedala nic. Ruku v ruce s osobním rozvojem přišlo "hlubší" cestování, které mi dává možnost se dále posouvat.
Zajímám se víc o lidi a život kolem sebe. Je to obohacující. Ano, cestování mě baví, ale v rámci tří týdnů jako vystoupení z komfortní zóny, kdy u něj nemusím pracovat a pak se vrátím zpět do komfortu: vždy po otevření dveří koukám do chodby našeho bytu a žasnu nad tím pěti hvězdičkovým hotelem. Rozuměj: pohledem změněného vnímání (obráceného kulturního šoku), ne že by náš byt byl tak "masňáckej".
Při cestování potkávám zajímavé lidi, řeším mnohdy netušené situace typu vypadlé krosny z autobusu na dálnici, halucinace po banánech na vaření, pokousání psem, srovnání nemocničních standardů, Silvestr v rodině padesáti Mexikánců, focení se s Kubáncem a až na fotce zjištění, že měl z mého obětí erekci 😀 Poslouchám mnohdy dost bláznivé příběhy, procházím se úžasnou krajinou, ochutnávám zajímavá jídla a vždy si říkám, že žiju v bezpečné zemi plné blahobytu a svobody.

Jak poznat, že chci cestovat?

Až se budeš cítit dobře, sedni si, párkrát se zhluboka nadechni, zavři oči...a pomysli na místo, kam bys rád. Zkus si ho představit: co tam děláš, vidíš, slyšíš...pokud jen při pomyšlení na dálky v sobě ucítíš hřejivé píchnutí, nedávej už na další pocity a jeď. Pokud je ti to lhostejné a libé pocity se projeví třeba při pomyšlení na kolo a výlet do hor, naplánuj to. Nenech se do ničeho tlačit, šel bys proti svému srdci.

Jojo, procházíme si tím všichni. Někdo úspěšněji, někdo méně. Tenhle článek tě namotivuje se nějakého toho "harampádí" zbavit - laskavě, smysluplně a s co nejmenší prací. Každá věc, ač sebevětší "blbost", si nakonec svého majitele najde.
Příspěvek popisuje nejjednodušší možnost (jiné zas příště), jak k tomu přistoupit a jaké lidi při tom můžeš potkat. Nakonec v něm popisuji své úsměvné, ale i dojemné zkušenosti s nevyhazujto, u kterého jsem pro zbavování se věcí zakotvil. Zbavíš se tam drobných věcí do domácnosti, spotřebičů, elektroniky. Knihy a oblečení necháme na jindy.

Bod zlomu

Věci se hromadí, blbě se hledají, uklízení je odkládáno na "potom" v hrozivé představě toho přehrabování? Super! Už víš, co nechceš, takže je čas s tím něco udělat. Další signály indikující přeplněnost domácnosti hezky popisuje Aneta (14 signálů, podle kterých poznáte, že máte moc věcí), k debordelizaci také motivuje Marcela, především v článku (Kde najít odvahu k vyklízení?). Nevyhazuj to, já ti dále vysvětlím, kam s těmi věcmi!

Říkáš nevyhazuj to, kam teda s tím?

Jakmile ti nějaká věc nepřinášejí radost, přendáváš jí z místa na místo, je ti na obtíž. Dokonce při pohledu na ni můžeš cítit negativní pocity. Brrrr, to nechceš! Pryč s ní! Ale nevyhazuj to, zbav se jí udržitelně!
Jakmile dojdeš k tomuto uvědomění, už je to jen krok k osvobození se z jejích spárů: "Mě je ale líto to vyhodit," slyším povzdechnutí. Paráda! Díky tomu zažiješ zajímavá setkání, situace a dobrý pocit. Záleží už jen na tobě, zda věc nabídneš zdarma, nebo za ni budeš něco chtít. Oba přístupy jsou dále popsány na základě mých zkušeností.

Můj bod zlomu

Dokud jsem bydlel s rodiči, věcí jsem se moc nezbavoval. Prostoru bylo dost a věci tedy bylo kam odkládat. Sem tam, když jsem potřeboval nějaké peníze navíc, jsem něco prodal přes internetové inzertní servery. To už však musela být sakra krize a nešlo o žádnou větší čistku.
Vše se změnilo, když jsem se přestěhoval a rodiče mi řekli, abych si všechny své věci odvezl. Rozuměj: věci, co jsem v domě rodičů záměrně nechal, aby mi nepřekážely v bytě. Když jsem to přelomové odpoledne zaplnil kufr kombíka a postupně i všechna sedadla (včetně spolujezdce), začala ve mně hlodat pochybnost, kam to jako všechno dám. Po zarovnání chodby bytu se ozval druhý hlas - mé ženy 😀 Samozřejmě se jí to skladiště dvakrát nepozdávalo.

Za to chceš stovku?!

To odpoledne se stalo zlomovým: věci jsem začal fotit a umisťovat na internet. Dražší věci se prodávaly docela dobře. Až mě překvapilo, jak mizí rychle. Jenže pak na chodbě zůstávaly předměty, které neměly moc velkou cenu.
A zde přišla obtíž: kvůli něčemu za stovku jsem občas strávil spoustu času handrkováním se, že je ten předmět poškrábaný a že stovka je moc...cítil jsem se až ukřivděně - chtěl jsem věc jenom poslat dál, ne na ní bohatnout. Někteří jedinci se však chovali, jako kdybych je chtěl za každou cenu okrást.
A pak jsem objevil servery, kde bylo možné umisťovat věci jen za odvoz. Ta myšlenka se mi okamžitě zalíbila a líbí se mi dodnes. Tam se mi už nikdy nestalo, že by někdo ohrnoval nos. Naopak, často mě hřeje vděk zájemců.

Nevyhazuj to! Raději daruj za odvoz!

První ze serverů, na který jsem narazil, bylo nevyhazujto.cz. To nakonec jako jediné používám do teď. Používal jsem i vsezaodvoz.cz, ale tam jsem jednou u dražší věci narazil: do popisu předmětu jsem připsal, že ho daruji za čokoládu. A do jednoho dne byl inzerát smazán na udání. Server si zakládá na tom, že vše musí být čistě za odvoz, takže můj příspěvek odporoval podmínkám. Z toho důvodu jsem přesunul své aktivity na nevyhazuj to, kde je to sice v podmínkách taky, ale na každý inzerát je nahlíženo individuálně. Pokud je tedy za dražší věc požadována pouze nějaká drobnost, správci přimhouří oko.
Vložení inzerátu není nic zdlouhavého - trvá do minuty (fotím mobilem a inzerát vkládám přes prohlížeč v mobilu). Výmluva na nedostatek času tedy neobstojí. Komunikace se zájemci je rychlá a přehledná, konverzace se sdružují k danému předmětu, kde jsou uvedeni jednotliví zájemci, kteří o předmět jeví zájem. To je ve výsledku rychlejší, než hledání reakcí v mailu. Obzvlášť, pokud nabízíš předmětů víc a ozývá se tak několik zájemců najednou.

Předání

Dokud na trh nevstoupila zásilkovna, byly možnosti předání limitované na: zaslání poštou nebo osobní vyzvednutí. V případě pošty se mi snad nikdy nepodařilo trefit poštovné, takže jsem preferoval osobní předání. Dnes jsem poštu nahradil zásilkovnou. Poštovné je totiž dané pevně, nestojím ve frontě a v papírnictví, kam chodím, je vždy usměvavá paní.
Všiml jsem si, že když do popisu předmětu uvedu možnost "zaslání přes zásilkovnu při platbě poštovného na účet předem", reaguje více "přespolních".
Tak. Ale co to osobní předání? Zde začíná ta pravá zábava! Za roky, co jsem na nevyhazuj to aktivní, jsem potkal spoustu lidí. Na základě svých zkušeností jsem si je dovolil rozškatulkovat, jak se dočteš dále.

Ekologové

Jejich motivace je zřejmá. Věc, co neslouží, najde nového majitele a nemusí být vyrobena nová. Ušetří se zdroje a energie. A oni z toho mají dobrý pocit. To jsem já, kdyby to nebylo jasné 🙂
Měl jsem tu čest takto potkat ženu, která byla na návštěvě u své maminky dva baráky od našeho. Když jsem jí předával flashku, zeptala se: "Prosím vás, můžu se zeptat na takový zvláštní dotaz?" "Jasně," zasmál jsem se a čekal. Zvláštní dotazy mám rád. "Chci říct...chápu, proč ty věci darujete. Sama bych si tu flashku mohla koupit, ale je to tak zbytečné, že? Když jsem řekla mamince, kam jdu, rozmlouvala mi to. Nechápala, proč by nějaký muž dával něco zadarmo. Bála se o mě. Chtěla bych jí o vás něco povědět, aby věděla, že její obavy byly zbytečné a možná se i za své myšlenky zastyděla." Pak jsme si povídali ještě dobrou půl hodinu. Ukázalo se, že je stejně jako já znalá poměrů na akademické půdě, takže jsme probrali kdeco. Velmi inspirativní setkání. A maminka třeba o ždibec víc věří světu.

Maminky na mateřské

Často nemají dost finančních prostředků, nebo se jen nechtějí nechat vydírat cenami zboží s nápisem "dětské". Jejich vděčné úsměvy vždy zahřejí. Tahle zpráva mi přišla nedávno, když jsem se zbavoval leporel a plyšáka:
"Dobrý den, děkuji strašně moc za balíček 😊 Udělal jste dětem obrovskou radost 😊 přeji hezký den a krásné svátky Velikonoční."
A ještě jeden, kde jsem za hrnec na mléko v top stavu chtěl čokoládu:
"Dobrý večer, pokud by jste mi ho přenechal za čokoládu, byla bych ráda. O víkendu bych si udělala výlet s dětmi do Pardubic a hrnec bych si převzala, pokud by se Vám to hodilo. Děkuji XY."

Čerstvě sestěhovaní nebo čerstvě rozvedení

Podobně jako maminky na mateřské, i jim se hodí nějaké nádobí nebo spotřebiče do (nového) začátku. Příkladem reakce na nabízený rýžovar, který byl v bezvadném stavu a chtěl jsem za něj zase čokoládu (žádný strach, zatím to na mě není vidět):
"Zdravím, s přítelkyní se teď poprvé stěhujeme k sobě a chtěli bychom rýžovar, protože milujeme vaření a rýži obecně, doma mám pár čokolád, které by se k vám rády dostaly a ještě k tomu dnes a zítra jedu vlakem přes Pardubice... Chtěl by ke dvěma mladým studentům umění váš rýžovar? 💜"
Cítíte tu krásnou energii? 🙂

Srdcaři

Ti si věci neberou pro sebe, ale od začátku mají jasno v tom, že věc opraví a pošlou dál. Třeba do azylového domu jako jeden mladý muž z Prahy. Nebo se mi ozvala paní z dětského krizového centra. Během předání kalkulačky mi zas pán s nadšeným zápalem v očích vykládal o tom, jak sbírá kalkulačky a jinou drobnou elektroniku, co je v České republice už za zenitem. Když nastřádá krabici, pošle ty věci do Francouzské Guiney, kde pracuje jeho kamarád ve škole. Takže kalkulačka, co se mnou prošla střední a vejškou, skončila někde na druhém konci světa. Krásný pocit.

Kutilové

Těm se hodí ledasco. Věc nemusí být vůbec funkční, vykuchají si z ní, co potřebují do svého "projektu". V podstatě dělají upcyklaci, ani o tom neví. Jednou jsme se naháněli po městě s pánem, který se nadchl pro distanční křížky mezi dlaždičky. Když jsem mu je předával, pokýval hlavou a řekl: "Žena bude mít radost. Když jsem je uviděl, vzal jsem to jako znamení, že se mám pustit do rekonstrukce koupelny." Tak snad měla žena radost 😀

Opraváři

V podstatě kutilové, jen to povýšili na výdělečnou činnost. Ti tě zbaví starostí s nefunkční pračkou, ledničkou, nebo jiným přístrojem, který bys jinak tahal na sběrný dvůr (za předpokladu, že už se nevyplatí opravit samozřejmě). Můžeš namítnout: "Proč bych jim ho měl dávat zdarma, když z toho budou mít ještě profit?" Pokud bydlíš pár pater nad přízemím, tak se to sakra pronese. No, moje ruce zvyklé na klávesnici a myšku mají jasno 😉 A to bydlím ve zvýšeném přízemí.

Zvědavci

Ti jsou dobrý! Začátečníci, kteří nevěří, že jim někdo dá něco zadarmo. Při předání valí oči a je vidět, jak jsou mile překvapeni, že v tom opravdu není žádný háček.

Impulzivci

Tak s těmi se osobně nesetkáš. Napíšou ti sice velmi rychle po zveřejnění inzerátu. Taky tě přesvědčí o jejich obřím zájmu. Ujišťují, že si předmět hned vyzvednou, nebo zaplatí poštovné...a pak už o nich neslyšíš.

Nepozorní

Jsou trochu podobní impulzivcům. Jako by nečetli popisy, kde se píše "osobní převzetí v...", nebo "zaslání přes zásilkovnu". Zájem opadne po tom, co zjistí, že nejsem z Prahy. Což do popisů ovšem vždy uvádím. Jiní i zkouší, zda bych jim to rovnou do Prahy nedovezl.

Šmělináři a překupníci

Jedince z této kategorie vnímám rozporuplně. Na jednu stranu nemusím řešit, co s předmětem udělají: mě ho zbaví a oni si ho prodají. Na druhou stranu nemám kontrolu nad tím, kam se předmět dostává a odpadá dobrý pocit při pohledu na nového majitele.

Vtipné reakce

Všechny skupiny se mezi sebou můžou samozřejmě všelijak prolínat. Nicméně minimálně jedna bude vždy dominantní. Často jsou vtipné také úvodní reakce na inzerát. Bez jakéhokoliv úvodu mi například přišlo (doslova):

• "Chybí mi." Nabízí se otázka: "Co? Sex? Pivo v lednici?" Nečekám slohová cvičení, ale například pozdrav a proč dotyčný předmět shání, jestli je z okolí nebo chce předmět poslat, by neškodilo.
• Na nabízenou klávesnici mi jednou přišlo: "Abych si pořádně zapařil...." Zasvrbělo mě na mozku a nešlo neodpovědět: "Umím si představit spoustu možností, jak by věta mohla pokračovat. Nebudu se však domnívat a nechám se podat." Týpka to asi dost zmátlo, protože mi přišla zase stručná odpověď: "Jak podat?" 😀 No, nebudu vás napínat. S tímhle kusem to nevyšlo.
• "Mám rozbitý blatník." Já zas nevrlou samici heterodona, co si nechce už nějakej ten den nechat vyndat neoplodněná vajíčka. Co víc, ona si je střeží! Kdo je víc? (ne, to jsem mu nepsal :D).
• "Protože jsem nejkomunikativnější. 😀" Super. Já na small talky nikdy nebyl moc dobrej. Tak pojďme! A ano, po rozpačitějším úvodu byla komunikace dobrá. Úplně nová lahev na vodu se tak ocitla v rukou sympatického muže.

Nečekané dárky

Mnohdy se při osobním setkání stane, že zájemce přinese sám od sebe nějakou drobnost. Někdy to jsou brambůrky, jindy plechovka piva. Lidé z vesnic vědí, co ve městě chybí. Ti pak vozí domácí vajíčka nebo zavařeniny. To mi přijde milé.
Jednou mi paní, které jsem předával drobnou lampičku na čtení, co jsem kupoval za jednu libru během stáže v Anglii, donesla velkou čokoládu, jejíž cena asi třikrát převýšila pořizovací cenu lampičky. To jsem si připadal divně.

Shrnutí zkušeností

Z mých zkušeností vidíš, že je to zábava 🙂 Takže se neboj a daruj nepotřebné věci, třeba právě přes nevyhazujto! Sice jsem zažil situace, kdy jsem nějaký předmět měsíce nemohl na nevyhazuj to udat a paradoxně se pak vydražil na aukru, nicméně to je spíš výjimka. Ale stává se.
Pokud ani přes popsané zkušenosti s osobním předáním nechceš takové zážitky sbírat, použij zásilkovnu nebo poštu, pokud ti to vyhovuje víc. Ať tak, či tak, věc může dále sloužit, nevyrobí se nová a tobě nezaclání doma. Budeš mít dobrý pocit a v případě těžších věcí (skříně, gauč, lednička, pračka) ušetříš zápěstí a další svaly nezvyklé na stěhovaní těžkých předmětů.
Přeji ti hodně zážitků a dobrých pocitů, které více méně nic nestojí!

"Jistě jsi mnohokrát slyšel: "Proč to děláš? Jako jednotlivec stejně nic nezměníš..."
Určitě je pohodlnější nedělat nic a převzít roli oběti. Je to tak pohodlné. Ale spokojenosti tak těžko dosáhneme.
Hezky to vystihuje známý citát, běžně přisuzovaný Edmundu Burkemu: „Aby zlo zvítězilo, stačí, když slušní lidé nedělají nic.“ Nebo další můj oblíbený, již zcela konkrétně zaměřený na ekologii (vyskytující se na webu bez konkrétního autora): „Vždyť je to jedno plastové brčko, řeklo si to ráno osm miliard lidí."

Jednotlivec proti všem

Ideál o změně světa

Na začátku může být samozřejmě ctnostný ideál svět změnit. Jenže to má trochu obtíž: pokud chceme měnit svět, je třeba se vyvarovat obviňování, svalování chyb na druhé. Není nic otravnějšího, než někdo, kdo si neustále stěžuje, jak je svět zvrácený a obviňuje všechny kolem, proč že se to nechovají zrovna tak, jak si to iniciátor změny přeje.
Za mě by každá změna měla začít právě u jednotlivce. Pak je možné měnit svět - vlastním příkladem. Je tu však riziko: až změníme sebe, nemusíme pak už chtít měnit svět.

Změna sebe sama

Moment. Jakto? Na začátku jsme přece chtěli měnit svět! Je to tím, že stav spokojenosti může přijít s dobrým pocitem, kdy se každý den posouváme dál a dál za svým ideálem. Tím pádem jsme spokojenější. Zametli jsme si před vlastním prahem a těší nás, že alespoň v naší bublině je čisto. Chápeme, že ostatní nezměníme, a tak se snažíme svým vlastním příkladem prozařovat tmu.
Ono vlastně nakonec nejde o změnu XY, ale trochu sobecky o náš dobrý pocit, který se přitom objevuje. Vlastně jsou to takové malé akty sobectví, kdy si skrz ušlechtilé konání generujeme dobrý pocit.
Tím, že změníme chování z osočování a poučování okolí na nenásilnou žijící ukázku, někdo z okolí si za čas začne všímat naší změny. Najednou neřeší, zda se jedná o pózu. On náhle vidí, že to skutečně žijeme. V tu chvíli se nad tím také začíná zamýšlet.
Samozřejmě se nás bude snažit spousta lidí zrazovat posmíváním. Co kdyby se měli také přičinit?! ¡Caramba! Jen to ne! Naší vytrvalostí a rozhodností se však stáváme živoucím důkazem toho, že to (možné dosadit) lze a okolí se nad svým postojem začne zamýšlet.
Tím, jak každodenními příspěvky v naší věci pokračujeme, vedlejším produktem si budujeme vlastní spokojenost. A to je ve výsledku to hlavní o co skutečně jde!
Tak. A teď k drobnostem, které pracují pro můj dobrý pocit. V podstatě to jsou takové mikro investice, které generují smetánku 😛

Síťovky, ovozel a pokladní

Hele, ono už něco takového existuje!

Pamatuji si, jak jsme se před lety s kamarádem během výletu na běžkách bavili o tom, jak nám vadí, že když si chceme v obchodě koupit zeleninu nebo ovoce, musíme používat igelitové pytlíky (jééj, je to už pár let, dneska je naše domácnost hooodně Less Waste - ne Zero Waste, to je jiný level).
Řešili jsme, jak by se podobná situace dala vyřešit. Když jsem přijel domů, začal jsem googlit "pytlíky na ovoce" a zjistil, že se podobné věci dají koupit od nadšenců, kteří je vyrábějí (dnes je samozřejmě situace úplně jiná).
Společně s kamarádem a bratrem jsme je hned objednali. Ze začátku jsem si přišel v obchodech divně, prodavačky nebyly moc zvyklé, reakce byly různé. Většinou pozitivní. Jak od prodavaček, tak od ostatních zákazníků.
Někdo může říct, že jsou síťovky těžší, než igelitový pytlík. Jsou, no. Jenže já si tím kupuju dobrý pocit. Koupil by sis dobrej pocit, kdyby se prodával u kasy vedle bonbónů, kondomů a baterek?

Reakce na síťovky

Síťovky vzbuzovaly zájem, aniž bych o nich mluvil. Prodavačky se na ně ptaly, líbilo se jim to. Některé mi samy od sebe říkaly, že sem tam někdo se síťovkou přijde. To mě utvrzovalo v tom, že nejsem sám a má to smysl. Neměl jsem snad žádnou vyloženě negativní reakci. Někdy se kvůli tomu usmívaly. Už jen díky vzájemným úsměvům to nějaký smysl mělo. Stejně tak si toho občas všiml nějaký ze zákazníků. A když jsem se náhodou potkal s někým, kdo si taky nandával ovozel do síťovky, to bylo shledání! Nedělám si iluze, že každý, s kým jsem se setkal, si hned letěl koupit síťovku. Ale kdyby to byl každý padesátý, tak by to bylo super.

Abych nepsal jenom já, tak jsem požádal i bráchu, zda by si taky nestřihl pár slov ohledně síťovek. Tady jsou (brašule, díky!):
Podle mě jsou síťovky super vynález, kterej zažívá vítanej comeback. Nejen, že mě pokaždý překvapí, kolik lahváčů se do ní vejde, ale navíc vidím, kolik plastovejch pytlíků pak nepotřebuju! A to hlavně když nakupuju ovoce a zeleninu. Na ně mám nakoupený ještě další menší textilní "pytlíky". Když jsem cestoval po Asii, často mě na trzích místní ženy zastavovaly. To aby se z blízka mohly podivovat nad mojí frajerskou síťovkou.

Viděl jste zbytek svého nákupu? Aneb mé počátky se zero waste.

Pak se mě ale jednou pokladní zeptal: "Já vás chápu, chcete snížit produkci plastu. Ale viděl jste zbytek svého nákupu?" přejel jsem košík pohledem: vše v zatavených plastových fóliích, sem tam něco ve skle. Chvíli jsme si o tom povídali...a tahle hláška mi vrtala hlavou. Pár dní potom jsem si přečetl na nějakém zpravodajském serveru o Češce, co vynáší koš jednou za měsíc. "Wooow," říkal jsem si, "jak to dělá?" článek jsem si přečetl a zjistil, že existuje nějaká Bea Johnson (a její kniha Domácnost bez odpadu) a pojem Zero Waste. A kolotoč se rozjel. Joo!

Tím, že slečna svou zkušenost publikovala na internetu, přitáhla minimálně mou pozornost k Zero Waste. Tu k Zero Waste zase přitáhla Bea Johnson (považována za průkopnici Zero Waste), které vadilo, kolik její čtyřčlenná rodina vyprodukuje odpadu.
Díky inspirací Beou vznikl první český bezobalový obchod (edit 2024: dnes už nefunguje, je z něj spolkový obchod), dnes jich přibývá jak hub po dešti. Podívat se na ně můžeš do mapy, kde jsou pravidelně zanášeny nově vznikající místa. Třeba najdeš i nějaké blízko místa, kde bydlíš! Bea zažehla jiskru a tisíce lidí vzplálo jako třísky. Tisíce jednotlivců!

Koukám se do krabice, co leží tu na podlaze... ještě jeden příklad.

Nějakou dobu jsem začleňoval redukci jednorázových obalů do života. Byl jsem členem facebookové skupiny Czech Zero Waste (pak mě ale otrávil značný počet lidí, kteří v podstatě moralizovali ostatní, že si koupili něco v obalu; i mě - jakožto nadšence - to otravovalo; časem jsem skupinu opustil). Proč to píšu - kvůli dalšímu krásnému příkladu jednotlivce, který ovlivňuje další: jedna slečna tam sdílela, že ji mrzí, že v jejím městě se nedají třídit plechovky. Tak jako v mnoha jiných městech se s nimi muselo na sběrný dvůr, nebo končily v klasickém odpadu.
Její příspěvek byl o tom, že dala do vchodu jejich bytovky krabici s nápisem, kde sousedy informovala, že do ní mohou odkládat kovový odpad. Příspěvek komentovala spousta lidí, kde ji členové skupiny žádali o poskytnutí textu. Sám jsem si text vyžádal, upravil dle podmínek sběrných dvorů v našem městě (Pardubice) a krabici umístil v suterénu.

Ze začátku jsem se obával (zbytečně) reakcí, ale po cca týdnu se objevila jedna plechovka. Pak další a pak už to jelo. Pokaždé, když jsem šel kolem krabice, jsem měl radost, pokud se objevil nový "kousek". Každé vysypávání krabice na sběrném dvoře mě dělalo fakt radost! Po pár měsících Pardubice začaly plechovky třídit společně s plastem a krabice byla najednou zbytečná. Skoro mi to až bylo líto.
Myšlenka té slečny, jednotlivce, se ovšem šířila republikou a ozářila spoustu míst. Je dost pravděpodobné, že v některých městech stále přežívá.
Nebojme se tedy jít příkladem! Ať už je naší touhou cokoliv, pojďme!

A kdyby někdo potřeboval text na krabici, tak moje znění je tady:

Je to o vůli

"Je to o vůli," řekl mi Belador, když jsem se za ním zase jednou zastavil na návštěvu v čase, kdy jsem váhal, zda navázat na předchozí dvě neúspěšné běžecké sezóny. Jako vždy, i tentokrát jsme seděli nad nálevem lahodného zeleného čaje, údajně z divoce rostoucího čajovníku barmských hor. Belador reagoval na moji výmluvu, proč jsem mu nepřinesl novou povídku. Snažil jsem se ospravedlnit tvrzením, že přece pracuju duševně a mám právo být odpoledne unaven.

Vůle je sval

"Vůle je sval," započal s výkladem. "Jde cvičit stejně jako jakýkoliv kus masa na tvém těle. Možná ji máš zakrnělou, stejně jako nezpevněný střed těla. Vůli můžeš posilovat například i tím svým během. Ve chvílích, kdy se ti nebude chtít jít, ji posílíš nejvíc. Jak na tom vlastně seš? Už jsi s těma nohama někde byl?!"
Pohled na mě mu stačil k tomu, aby mohl pokračovat: "Přestaň se stavět do pozice oběti, která neustále naříká nad bolestí bérců a koukej to nějak vyřešit!"

Proč jako běháš?!

Z předchozího příspěvku už, čtenáři, víš, že běhám několik let vkuse a užívám si to. Poměrně často tak dostávám dotazy, mnohdy doplněné podezřívavými pohledy, které by se daly rozdělit asi takto:

• "Proč jako běháš? Co si tím dokazuješ? Před čím jako utíkáš?"
• "Pět/deset/dvacet kilometrů? To je moc!" Nebo: "Proč radši nechodíš? Chůze je přece přirozenější!"
• Či typické gaučové zvolání: "Nojo, běhání je teďka v módě."

A tak podobně. Vždy se musím pousmát. Vedle jak ta jedle.

Ach, ta rána!

Postupem času jsem zjistil, že nejraději běhám po ránu, nalačno. O to víc pak snídaně chutná. Odpoledne se mi sice běhá volněji, lehčeji...ale na ranních bězích zkrátka něco je. Je to krása toho okamžiku.
Příroda se probouzí, ptáci štěbetají, srnky se zvolna stahují do polí nebo hlouběji do lesa. Veverky ještě rozpustile řádí, nikdo je neruší. Pozoruji do uschlých větví bušící strakapoudy, černé volavky na řece, sem tam se mi podaří vyrušit dravce se svou kořistí v pařátech. Nepotkávám skoro žádné lidi, takže mám pocit, jak kdyby se to vše kolem dělo jen kvůli mě, pociťuji sounáležitost s přírodou.

Pozorování změn přírody během roku

Běhám často po stejných trasách, a tak mohu pozorovat změny přírody během roku. Tak nějak si tím víc uvědomuji měnící se měsíce a koloběh času.
Na jaře se oči pasou na šťavnaté zeleni, v létě plosky nohou capkají po louce ranní rosou, když si vyzuju boty a běžím jen tak (současně si tím nepromáchám boty 🙂 ). Na podzim šoupu nohama v suchém listí, obarveném rozličnou plejádou barev, nebo se kloužu v bahně. V zimě se bavím běháním ve sněhu nebo jen po zmrzlé zemi.

Oblíbil jsem si každé počasí

Postupem času jsem si oblíbil i sychravé počasí, které jsem dříve moc nemusel. Takový podzimní déšť je teď super. Prověří odhodlání. A když člověk trochu "vykosne", má větší radost, že se dokopal. Doma stejně čeká teplá sprcha a suché oblečení.
V takovém počasí venku navíc moc lidí nebývá, a když už tak podobní "blázni". O to víc si pak člověk váží komfortu domova (čaj a knížka a jsem v nebi 🙂 ).
Může to znít jako klišé, ale tohle uvědomění je tak mocné. Vždy mi projede hlavou: "To teplo v bytě není vůbec samozřejmost! Nechtěl bych být odkázán jen na rozmary počasí!"
Zmoknout v létě je pak vyloženě zábava. Kdy se mi stane, abych běhal ve sprše? 🙂 Navíc kaluže jsou fajn. To se pak může projevit dětská radost. Sám si vzpomeň, kolikrát jsi jako malý měl chuť se do nějaké vrhnout, než tě dospělí stáhli? Teď ale není, kdo by tě zadržel! Můžeš skákat v kalužích! Je to jedno. Stejně jsi promoklý na kost 🙂
V zimě běhám s čelovkou. Právě zima je na trénink vůle nejlepší. Je chladno, kolem není tolik vidět...mnohdy mám málem zástavu, když se vzájemně vyplašíme se srnkou, kterou já do poslední chvíle nevidím a ona (což nechápu) nevidí mě.

Věříš na život před prací?

Další zábavný efekt vidím v rozdílech energií mezi mnou a lidmi dojíždějícími do svých zaměstnání autem. Když běžím souběžně se silnicí, bavím se pozorováním znuděných řidičů apaticky svírajících volant. Před firmou potkávám některé své kolegy, kteří se pár metrů z parkoviště "sunou jako mátohy". Zívají a nemůžou se dočkat prvního kafe. Nebo jsou naštvaní, protože byla zácpa.
Když mě zahlédnou, mnohdy se na mě nechápavě dívají. To si vždy vzpomenu na text bilboardu, který jsem před lety viděl v Singapuru z okna autobusu: "Do you believe in life after work?" Já si to trochu upravil na: "Věříš na život před prací?"

Čas jen sám pro sebe

U delších běhů (v mém případě nad tři čtvrtě hodiny) přechází mozek do zajímavého stavu. Pohyb je zautomatizovaný, všechny myšlenky přemlety a přichází stav podobný meditaci. Pravý rauš.

Přichází múza

V takových chvílích přicházejí nápady. Zajímavé je, že po doběhnutí mizí (to velmi hezky popsal Tomáš Šebek v knize Nebe nad Jemenem) a pokud se tedy během běhu nezaznamenají, většinou zapadnou. Proto s sebou na delší běhy beru telefon a inspirativní myšlenky namlouvám. Tak třeba vznikla kostra tohoto článku.

Kolik minut na kilák? Kolik kiláků týdně?

No...asi jste pochopili, že běhám bez jakéhokoliv měření. Čistě pro radost. Své stálé trasy mám změřené v mapách, abych měl alespoň orientační představu o vzdálenostech. Čas neměřím vůbec. Takhle mi to vyhovuje.
Jasně, odběhl jsem také nějaké závody - asi tři roky jsem chodil pravidelně na Kunětickou devítku (lokální, až komunitní akce), popoběhl jsem si i na SAAR Challenge (stejný pořadatel, zdravice Kubo!). Toť však vše k mému "závodění". Jde zde spíše o proběhnutí se na hezkých místech, setkání se s kamarády, kolegy a "udělání si žíži".

Závěrem

Beladorovo shrnutí o vůli: "Vůle se dá cvičit různými způsoby, ale všechny vedou ke stejnému cíli: k disciplinované mysli. Tu můžeš využívat stejně tak v každodenním životě, jako během tvoření, učení se nových návyků nebo zbavování se starých a nepohodlných zlozvyků. Disciplinovaná mysl ti zvýší kvalitu života ve všech oblastech a přinese větší životní spokojenost.
Cvičit se přitom dá různě: zmíněným během, studenými sprchami, stanovením si jedné věci, do které se ti nechce, a tu pak během dne splnit..."
A já se těším na další článek! Za týden ahoooj!

Dost bylo úvodních slov, pojďme to rozproudit. Po přestěhování se do města jsem začal brzy řešit, co za sport bych chtěl dělat. Když jsem bydlel na vesnici, jezdil jsem na kole. Docela dost. Jenže cyklistika ve městě, zvlášť pokud žijete v centru, znamená dostat se z centra a na závěr zase zpět. To mne velmi rychle otrávilo. Navíc cyklistika je sama o sobě časově náročná. Začal jsem tedy přemýšlet, jaký pohyb by byl pro mě.

To rozběháš!

Z kola s fyzičkou nebyl problém. To, že od více méně individuální cyklistiky nepřejdu ke kolektivním sportům, bylo jasné. Nad podobně individuálním sportem jsem nemusel bádat dlouho: zvesela jsem tedy začal pobíhat po okolí a užívat si rychlého progresu.
Zkrácené tělo, moje nechuť k protahování a příliš velké nároky na sebe ukuchtily své poměrně rychle. "To rozběháš!" říkal jsem si dvě jara po sobě, když mě vždy tak zvláštně začínala bolet přední část nohy mezi kolenem a chodidlem, spíše na vnější straně. Končilo to tak, že jsem měl problém popoběhnout přes přechod.
Ano, odpálil jsem si bércové svaly, dva roky po sobě. O jejich existenci, stejně jako o existenci slova bérec, jsem neměl do té doby potuchy. Nikdy jsem neměl zdravotní potíže. O to těžší pro mě tedy bylo přiznat si, že jsem to nedal. Trest za neposlouchání těla se projevil v řádu nižších desítek týdnů.

Vždyť běhá každej druhej!

"Běhá přece každej druhej!" honilo se mi hlavou. "Co dělám špatně?" trápilo mě. Chtěl jsem se po celém dni u počítače nějak hýbat, k běhu mě to táhlo. Ale když tělo vzdoruje? Začal jsem teda aspoň plavat. Plavání má ale tu nevýhodu, že jsou kolem lidi, což je pro introverta blbý. Připočítejte mužský chlupatý zadky, které chtě nechtě, dřív nebo později, ve sprše zahlédnete (dobře, lepší než chlupatý zadek něžného pohlaví :D) a je jasné, že u plavání dlouho nezůstanu.
Co teda ten běh? Během roku jsem samozřejmě zkoušel popobíhat a většinou skončil po čtrnácti dnech ve stejné slepé uličce. Byla tam tma, zima, byl jsem tam sám a smrdělo to tam močí a zvratkama po krabicovým víně. Ke konci roku jsem se na běh vykašlal úplně a čekal na jaro.

Přiznání si, že bych měl přijmout pomoc

"Že bych někam zašel?" odvážil jsem se až tak daleko ve svých úvahách. "To jsem na tom fakt tak blbě? Fakt musím někam chodit?" No, takže jsem nakonec skončil na fyzioterapii (JO!). Překonal jsem předsudky, kousl, že jsem na to moc zdravej, mladej, hrdej, chudej, [možné dosadit, čtenáři, ať jsme trochu hraví!], zkrátka že bych měl přijmout pomoc. A tam, místo nakvašené zdravotní sestry byla normální holčina, která se s tím hned od začátku vůbec nepárala.
Sotva jsme si podali ruce, už jsem před ní stál jen v trenkách. Dívala se na mě takovým zvláštně hodnotícím pohledem. Úplně jsem nevěděl, k čemu to povede.
Mohl jsem si o průběhu návštěvy předem něco přečíst. Vzal bych si aspoň vhodnější trenky. Nic proti mamčinýmu dárku k Vánocům: Roztomilý bobřík držící okousanou kládu s hláškou: "To je kůl!" se sebevědomě usmíval a jistě udělal spoustu parády. Já si ovšem připadal o to víc zvláštně. Co ještě udělalo parádu při ošemetných cvicích a volných nohavicích spodního prádla, si raději nedomýšlím.
No, a pak to přišlo! Doufal jsem, že mě k tomu nikdo nebude vyzývat, ale přišlo to: "Předkloňte se, prosím, co nejvíc to půjde."

Pocit jedinečnosti

Na čele se mi vyrojily kapky potu: "No...já jsem trochu zkrácenej..." špitl jsem nepřesvědčivě. Dle její reakce to tak říká každej. Pravděpodobně z pocitu přehnané skromnosti, aby nakonec jejich výkon nebyl nehodnocen tak zle, protože jen ležérně mávla rukou a řekla něco ve smyslu: "No jo, kdo není. Já jsem paradoxně taky."
To, že jsem to nemyslel jen jako konverzační frázi, pochopila velmi rychle: "No tak!" pobízela mě a nepochopila přitom, že já už předvádím svůj soukromý olympijský výkon. Celkem jsem na něj byl i hrdej: dotkl jsem se pět centimetrů pod koleny. Běžný stav byl dva a půl.
"To je jako všechno?!" vyvalila oči, "tomu říkáte TROCHU zkrácenej?!" ale z hlasu jsem slyšel, že jsem ji stále dostatečně nepřesvědčil. To se naneštěstí ukázalo ve chvíli, kdy se postavila za mě, dala mi na záda loket a zkusila přitlačit. Vypískl jsem jak postřelené prase a chvíli na to jsem četl v jejích očích čisté překvapení. Rozšířené panenky na mě zíraly v němém úžasu.

Začínáme s nápravou

"Tak to jsem ještě neviděla," zašeptala po hodné chvíli. Na okamžik jsem se opájel triumfem, pocitem jedinečnosti, než jsem si uvědomil, že by bylo lepší tuhle větu slyšet v jakékoliv jiné souvislosti, jen ne od fyzio.
Jakmile jí opustil prvotní šok, nasadila profesionální tvář: "Nebojte, to zvládnem!" promluvila zase s tím nadšením, které se jí jinak drželo po celou návštěvu. Počmárala čtyři papíry (A4!) s cviky na doma a naplánovala příští kontrolní den.
Pak si mě položila na lehátko. Sáhla mi na břicho. V hlavě se mi rozsvítilo červené tlačítko: "Ajajaj, břišáky nikdy nebyly, Tome, tvoje silná stránka."
"Hm..." potvrdila vzápětí mou obavu.

Břišní dech

"Nadechněte se do břicha," vyzvala mě a já na ní zůstal zírat: "Jak jako do břicha?" Obdařila mne zas tím nechápavým pohledem: "No, do břicha! Šup!" Jak kdyby si potřebovala dokázat, jak vzácný materiál k ní do ordinace dorazil. Vůbec jsem nevěděl, co po mě chce. Kdyby mi řekla, ať hýbu ušima, vyšlo by to nastejno.
"Do břicha?" opakoval jsem si..."jak?" Ten den jsem byl konfrontován neúprosnou realitou. Najednou, pár let před třicítkou, zjistíte, že celý život netušíte, jak dýchat.
Připadal jsem si podobně, jako když jsem se hádal s bývalou přítelkyní, že to, co mi přinesla k večeři, není šopský salát. Ona mi se svými spolubydlícími (to by nebyl Google, aby se na jejich stranu nepřidal) tvrdila, že to, co jsem dostával od malinka doma jako šopský salát, byla ve skutečnosti obložená mísa! A já bych přece do pusy nevzal něco tak odporného, jako nok!

Vděčnost

Dnes jsem neskonale vděčný za odhodlání jít na fyzioterapii; za to, že jsem si přiznal, že potřebuji přijmout pomoc. Tenkrát to bylo vystoupení z komfortní zóny, které se mi odvděčilo víc, než jsem kdy mohl doufat. Přes dva roky neúspěšných snah o rozběhání jsem během pouhých čtyř celkových návštěv došel do stavu, kdy mi úžasná slečna fyzioterapeutka řekla: "Tak. Teď víte, co máte dělat a já vás už vidět nepotřebuji." Tenkrát mě to překvapilo, představoval jsem si, že fyzioterapie je na roky. Omyl!
Doporučené cviky jsem dělal cca čtyřikrát až pětkrát týdně, naučil se dýchat do břicha a jen zlehka pohnul se svou zkráceností.

Díky odhodlání nechat si pomoci a vůli změnit svůj tehdy tristní stav, si v dalším článku budeš moct přečíst, proč vlastně běhám. Běh mě donutil jít na fyzio, abych se naučil správně dýchat. Má návštěva na fyzio zapříčinila, že běhám čtyři roky bez přerušení, v létě, zimě, za horka, mrazu, deště, bahna... Součástí běhu byla změna jídelníčku...a kolo se nám roztáčí. Běhám pořád, bez bolesti a s ohromnou radostí! Není nic špatného si přiznat problém a nechat si pomoci! Na mém příkladu vidíš, že to jde!

A to byla její chyba. "Chybí ti něco? Jasně že chybí! Přesně to něco." Do teď jsem si to neuvědomoval, protože jsem byl v křeččím kole vejšky. Pořád jsem vytvářel nějaký kód, psal závěrečnou práci, dílčí reporty k projektům, řešil administrativu nebo "jen" psal odborné články. Najednou to vše zmizelo. Každé odpoledne jsem se mohl po práci věnovat čemu jsem chtěl. Chvíli jsem si to užíval, jenže pak přišla otázka: "A co teď? To už takhle jako bude napořád?"

Vyslyšel jsem tedy volání, vyskočil z postele, v rychlosti naházel věci do batohu, hlavně na nic nemyslet, abych si to ještě nerozmyslel, nasedl na vlak a vystoupil jako jeden z mála na osamělé zastávce kdesi uprostřed Vysočiny. Pln nadšení jsem vyrazil do lesa.

Nejlepší mi připadala absence plánu. To jsem v tom spěchu nějak vůbec nedomyslel. Ve vlaku jsem měl sice čas, jenže tam jsem hltal poklidnou scenérii za oknem líně se sunoucí lokálky. Ostatně, co chcete v naší zemi plánovat? O rozlehlosti a hustotě osídlení Norska se nám může jen zdát, stejně tak o drsných pasteveckých psech Gruzie nebo nebezpečných zvířatech tropických částí světa. Pokrytí signálem je téměř stoprocentní. Cokoliv se tedy dá řešit. Největším nebezpečím tak pro mladého muže, hledajícího klid v náruči lesa, zůstává střetnutí s hospodou.

Raději jsem nepokoušel své odhodlání, otočil se k vesnici zády a vydal se přímo k lesu. Nevěděl jsem kam jít, ale práce Klubu českých turistů mi značně zjednodušila rozhodování. Nějakou dobu jsem se nechal vést. Po pár kilometrech mě ale začala rušit přítomnost i té hrstky lidí, co jsem cestou potkával. Sešel jsem tedy z cesty.

Obdivoval jsem přírodní scenérie, poslouchal šumění lesních potůčků, pozoroval ptáky skřehotající na mezi stromy prosvítajícím nebi...a cítíl se dobře. Sakra dobře! Cítil jsem volnost a náhlou radost. Až jsem nevěděl, co s ní, mátlo mě to. Dostal jsem najednou obrovskou chuť vyzout si boty a běžet. Připadal jsem si divně, ale udělal jsem to. Jehličí a větvičky mne nepříjemně píchaly a tlačily do nohou, ale svým zvláštním způsobem se mi to líbilo. Cítil jsem se tím jakoby ve spojení s lesem, jak kdybychom spolu komunikovali nějakým mimosmyslovým jazykem.

Chvíli trvalo, než jsem se unavil. Do té doby jsem bezcílně poskakoval sem a tam. Když jsem se konečně zastavil, abych se vydýchal, ucítil jsem vůni. Rozhlédl jsem se kolem sebe: kmeny stromů, po zemi popadané šišky, jehličí, mech. Na první pohled nic odpovídající té vůni. Pak jsem si ale konečně všiml nenápadné chatky. Vůně nemohla jít odjinud.

Aniž bych nad tím přemýšlel, vydal jsem se k ní. A tam proběhlo naše první setkání. Na zemi seděl Belador, kopýtky svíral mističku čaje, od které se šířila ta omamná vůně. Nezdál se vůbec překvapený, koho mu to les přivedl. Naopak, beze slova pokýval hlavou na pozdrav a nalil do další mističky, jak kdyby ji tu měl pro mě celou dobu připravenou, čaj i mně.

Pak konečně promluvil:
"Vítám tě, Tome."
Umíte si představit mou míru zmatení. Z Beladora však vyzařoval hluboký klid. Sálal kolem něj jako horko kolem rozpálených kamen a zlehka jsem cítil, jak mnou prostupuje. Usedl jsem vedle něj.
Nějakou dobu jsme klábosili. Během hovoru jsem si připadal jako v transu a moc si z něj nepamatuju. Pamatuji si však, jakou zákeřnou otázku mi položil:
"Co si myslíš, že ti jde lépe než ostatním?"
"Nevím," odpověděl jsem po krátkém zamyšlení.
"Tak jinak," odfrknul si, "po čem jsi vždy toužil a nikdy plně nerozvinul? Kdy jsi cítil, že se ti něco daří snadno a lehce, jako kdybys nemusel vynakládat moc úsilí a ono se to dělo tak nějak samo?"

Pokud jste četli i mé předchozí dva příspěvky, pak už víte, co jsem mu odpověděl. Belador se jen usmál a upřel na mě významný pohled. To setkání mi odkrylo dvě cesty. Jednu ke psaní, se kterým jsem celý život tak nějak koketoval, druhou do jeho hájemství, kam za ním stále chodím rozmlouvat a růst. Tento blog je nejinak částečně i jeho zásluhou.

[spreaker type=player resource="episode_id=46670889" width="100%" height="200px" theme="light" playlist="false" playlist-continuous="false" autoplay="false" live-autoplay="false" chapters-image="true" episode-image-position="right" hide-logo="false" hide-likes="false" hide-comments="false" hide-sharing="false" hide-download="true"]

Potlačení zájmu o knihy

Zájem o knihy se potlačil ve chvíli, kdy jsme dostali s bráchou počítač. Stařičkou třiosmšestku (pro mladší: Intel procesor o taktu nižších desítek MHz, 80 MB pevný disk, 4 MB RAM a operační systém MS DOS - to jest základní charakteristika). Jelikož jsem projevoval zvídavost nad hardwarem i softwarem (a žádný dospělý mi nedokázal odpovědět proč se nemají mazat nebo měnit soubory v kořenovém adresáři - třeba takový autoexec.bat), často jsem musel vozit počítač na káře do vedlejší vesnice (byl fáákt těžký). Tam bydlel o pár let starší klučina, který mně ho pak pomáhal dávat dohromady. Býval jsem u něj často.

Objev textového editoru

Tenkrát jsem se poprvé dostal k programu T602 - z dnešní doby šílenost, tenkrát jsem si ho zamiloval. Začátky psaní byly tedy v něm. Samozřejmě jsem hrál hry, ale zvídavost mě táhla i k dalším programům, které jsem nějak dokázal sehnat (většinou přes známé, přístup k internetu byl pro mne v té době omezený) a využívat tak počítač i jiným způsobem. Psal jsem a editoval všechno možné. Práce s textem mě bavila. Jenže pak jsem vinou své zvídavosti v adresáři Dos nalezl soubor format.exe a nejen že jsem musel znova do vedlejší vesnice, ale přišel jsem tak i o veškerá data. Základní pravidlo informatiky: Ukládat, ukládat, ukládat, zálohovat, zálohovat, zálohovat, jsem tak pochopil velmi rychle. V době tří a půl palcových disket jsem také velmi rychle přišel na to, že záloha na jedné disketě není záloha 🙂

První začátky psaní a snadné odrazení

O letních prázdninách jsem u babičky na chatě dostal nápad: začnu psát vlastní příběhy. A hned jsem je v hlavě začal rozvíjet. Škoda, že jsem si je u babičky také nezachytil na papír. Možná byly skvělé, ale když jsem usedl pln nadšení k T602, po první větě jsem zaraženě zůstat zírat na blikající kurzor, on na mě, jak kdyby se výsměšně ptal: "To je jako všechno? Víc toho nemáš?" "Ale mám," odpovídal jsem ukřivděně a zoufale pátral v hlavě po těch skvělých příbězích. Když jsem se o svém snu napsat román zmínil rodičům, srazili mě z obláčku: "Tome, napsat knihu, to není pr*el!" A mně nezbylo, než se s tím smířit. T602 jsem zavřel a jestli jsem se k němu někdy vrátil, to si už nepamatuji.
Neberte, prosím, zmínku o rodičích jako stížnost. Není to tak. Je to část příběhu. Samozřejmě, že v té době jsem byl zklamaný. Jako dítě jsem byl závislý na tom, co si sám o sobě myslím, na ostatních. Všechny děti jsou na tom závislé. Hned první zeď v cestě k tvořivosti jsem nepřekonal. Můžu se pouze domnívat, co by se stalo, kdybych byl v překonání zdi podpořen. Třeba bych skončil hned u druhé, třeba bych psal do školního časopisu a tím skončil, třeba by se mi někdo vysmál a já skončil úplně stejně. A nebo ne. Domnívání je k ničemu.

Nejnavštěvovanější

Návrat ke psaní

Uběhlo pár let, Belador mne po očku sledoval a občas vykřesal jiskřičku: tu uznání od učitele češtiny nad nadprůměrnou slohovou prací, později snadné a lehké tvoření závěrů laborek, zpráv, seminářů...všude tam, kde mívali spolužáci problém vypotit dva odstavce, já popsal snadno a lehce A4. Sváděl jsem to na studované technické zaměření, kde každý nemusí přece mít buňky na psaní. Tím jsem současně ale říkal: "Ty máš buňky na psaní." Takhle jsem nad tím ale tenkrát nepřemýšlel.
Sem tam jsem měl nějaký impulz k popuštění uzdy tvořivosti: jedna povídka, nějaké básničky po nešťastných vztazích se ženami. Papír s tužkou pak působily jako terapie. Následoval pokus o napsání novely. Tentokrát jsem toho napsal dost, jen pak přišla vysoká a na psaní najednou nebyl čas. Novela tak zůstala nedokončená, s tím, že ji, až bude čas, dopíšu.

Dostudoval jsem, přestěhoval se. Ačkoliv jsem měl najednou čas, na psaní jsem si ani nevzpomněl. A pak jsem se potkal s Beladorem. Ale o tom až příště.

Nápad na psaní blogu

Nápad psát blog jsem měl několikrát. Většinou to ale skončilo jen u plánů. Měl jsem totiž jasnou vizi, že chci mít blog na své doméně. A takový začátek je samozřejmě krapet těžší...nadšení většinou opadlo při zcela logických otázkách: Jak budu stránky vytvářet? Kde a jak se vlastně kupují domény? Nebude to drahý? Bude to vůbec někdo číst? Vždy to tedy na něčem ztroskotalo.

No, na nečem... 😀 Dneska by mne někdo mohl napadnout, že šlo o prokrastinaci. Ale nenechte se mýlit! V té době to slovo ještě neexistovalo, takže se to ani nemohlo dít! Dovolte mi tedy vyjádřit můj střízlivý náhled na věc, co se tenkrát dělo:

• Hledal jsem videa na blogová témata na youtube. Youtube má tu výhodu, že nabízí spousty dalších videí, které s tím prvním úplně nemusí souviset. Takže pokud první video neobsahuje očekávané informace, další je určitě mít bude!
• Skočím na jedno, pak se bude psát samo.
• Mnohdy jsem měl důležitější věci na práci. Třeba aktualizovat antivir, podívat se, zda nevyšlo nové album oblíbené kapely, nebo co se událo ve světě (😀 ty wle)...
• Svět ještě není připraven na mé příspěvky.
• Zítra budu mít víc zkušeností, lepší styl, vytříbenější světa názory.
• Chci mít co nejodpočatější hlavu, aby to stálo za to! Počkám na víkend.
• Nebo ještě lépe na prázdniny.
• A vůbec! Jestli někdo chce znát můj názor, ať se zeptá!

Motivace k tvoření

Ehm. Už se v tom nebudeme rejpat. První příspěvek je zveřejněn a blog jede. A teď k té motivaci. Zjistil jsem, že mě baví tvoření. Proces, kdy z ničeho vzniká něco. Na začátku je myšlenka, prázdný papír, nebo stránka, která se s postupujícím časem mění. Zaplňuje se písmeny a ty po přečtení něco tvoří. Ať je to příběh, nálada, stav mysli...najednou se kus papíru stává nosičem, sloužícím pro přenos myšlenek, nálad, radosti...to vše nezávisle na čase a prostoru. Jediné, co je k tomu třeba je, aby se myšlenky zhmotnily na papíru nebo v textovém editoru. Poté jsou dostupné kdykoliv, kdekoliv a komukoliv, kdo mluví stejným jazykem. Není to úžasné? Zkuste na moment zastavit a zapřemýšlet se nad tím. Až půjdete příště kolem knihovny, třeba si na to vzpomenete a budete se dívat na knihy v policích jinak. Tolik autorů, času, myšlenek!

Pocity během tvorby

Proces tvoření jsem výše zúžil na tvoření textu. Ale platí to samozřejmě obecně, ať je výsledným dílem báseň, kniha, hudební album nebo třeba obraz. Ale nedržme se jen umění. Stejné svrbění v hlavě, jemné mravenčení, elektrizování v zátylku, může prožívat stejně tak do své práce zapálený truhlář, zemědělec, ... stačí si za tři tečky dosadit kohokoliv, kdo při dané tvorbě cítí ty pocity vzrušení a nadšení a na konci jeho práce je zhmotněná myšlenka.

Já mnohdy velkou část dne trávím nad tvorbou algoritmů, nebo jen potřebných kusů kódu. A zažívám při tom podobné pocity, jako když sestavuji beletristické příběhy. Výsledek se liší, proces a pocity zůstávají. Na začátku je vždy myšlenka a na konci kusy slov, ať v jazyce programovacím, nebo českém.

Co si od blogu slibuji

V psaní blogu tedy vidím více času, kdy můžu tvořit, zažívat libé šimrání v mozku, poslouchat při tom hudbu, která to jen podpoří a vše ovoním mističkou čaje. Snadno a lehce tak vzniká text, jehož prostřednictvím mám příležitost podělit se s Tebou o své myšlenky, postřehy, ale třeba i životní výzvy, kterými jsem prošel, procházím a projdu a poskytnout tak někomu třeba ujištění, že to tak má více lidí a je to tak v pořádku. Stejně tak skrz tyto řádku mohu přenášet inspiraci, radost, nebo třeba i laskavost.

Zkrátka blog jede! V příštích příspěvcích si zahraju na cibuli, abys, čtenáři, měl povědomí, co za bytost (a magora :D) píše tyhle řádky. Jasně, fotka tady je. Ale sociální sítě nás už naučily, jak je to s těma fotkama, ne? Budu hodná cibule, sama se oloupu a nebudu dráždit oči, slibuju!