Z Aše do Bukovce: aneb článek na Koloběžkovém portále je venku

Seděl jsem u kadeřnice a čekal, až na mě přijde řada. Otevřel jsem si prohlížeč, kde jsem měl uložený “nějaký” Jelenův přejezd republiky. Koloběžkový závod z Aše do Bukovce, prakticky bez pravidel, s trasou dle toho, jak si ji naplánuju. “To je přesně pro mě,” projelo mi hlavou. 

Když jsem se ale během čekání na přesun do střihačského křesla díval do mapy, bylo rozhodnuto. Loni jsem jel z Pardubic do Pardubic v jakési symbolické (a s trochou představivosti) trajektorii srdce o délce 800 km. Letos se nabízelo trajektorii srdce “přetnout” a navštívit bezobaly od Aše (spíše Chebu) po Třinec. A proč končit na nejvýchodnějším bodě Čech? Natáhl jsem celou cestu až na Kremenec (nejvýchodnější bod Slovenska)…

To jsou slova, kterými otvírám report z Jelenova přejezdu republiky.

Jednou z podmínek koloběžkového závodu Jelenův přejezd republiky, který mě zavedl na trasu z Aše do Bukovce, je sepsání reportu z cesty.

Pár dní po dojezdu jsem report sepsal a nyní vyšel na Koloběžkovém s titulkem: Druhý pokořitel Jelenova přejezdu je Tomáš, který si střihl republiku poněkud netradičně a nezastavil se ani v cíli... Kromě nadpisu je text můj.

Vydej se se mnou na cestu z Aše do Bukovce!

Nejídelní základ s jídlem nutně spojený

Voda. Ano, vlastní lahev potřeba. Ještě ji nemáš? S výběrem pomůže můj dřívější článek. Kde ji dopouštět? Ve všech gastro provozech, ale klidně i žádat u lidí. Já se lidí začal ptát až během mého koloběžkového cestování. Přišlo mi, že na prosbu o vodu lidi u nás nejsou tak zvyklí, ale až na jednu paní mě nikdo neodmítl. Ta jedna paní měla strach o mé zdraví, páč ve vsi mají ve vodě radon. To by mě snad pro jednou nezabilo. 😀

V přírodě se pak neobejdeš bez filtrační lahve, v horách i bez ní.

Když je chladněji, určitě poslouží i termoska s horkým nápojem. Pokud je naopak teplo, termoska udrží nápoj chladný.

Jídlo na jednodenní výlet

To je docela jednoduchý. Menu může sestávat ze surovin z bezobalu a lokálních ovozel obchůdků:

• Ovoce: jablka, banány, atd.
• Zelenina: okurky, mrkve, cokoliv co lze jíst syrové.
• Vlastní ořechové směsi:
  • ořechy a mandle,
  • sušené ovoce: rozinky, kustovnice, meruňky,
  • semínka: slunečnicový, dýňová, chia, atd.,
  • čoko pukance a jiné.
• Chleba/rohlíků s čímkoliv, co na nich máš rád(a).
• Doma připravenými saláty (těstovinové, bulgurové, pohankové, ...), rizota, ...
• Musli tyčinky (ať domácí, nebo koupené bez obalu). Podobnou radost udělají domácí ovesné cookíska.
• Luštěninové krekry (peckojdní!), výborný je k nim nějaký vyzrálý sýr (nebo naopak čerstvý).
• Jakékoliv jiné domácí moučníky.

Přechod na 3 noci bez vařiče

Sólo přechody jsou super! Proč jsem sepsal v samostatném článku. Bezodpadový sólo přechod? To chceš! Nemusíš s sebou tahat obaly. Dejme tomu, že ve čtvrtek ráno vyjedeš a vracíš se v neděli odpoledne. Menu tak sestává ze 3 snídání, 3 večeří a 4 svačin.

Snídaně

Já si ještě doma namíchám ovesné vločky, chia, rozinky, dýňová semínka, rozemleté lněné semínko a mák. Přidat se dá samozřejmě cokoliv. Na tři noci stačí bohatě kolem tři čtvrtě kila.

Směs mám v znovu uzavíratelném pytlíku (když se protrhne, jde v něm krásně dělat tempeh, takže ještě poslouží!).

Večer vždy část snídaňové směsi přendám do uzavíratelné 400ml mističky a naplním ji až povrch studenou vodou. Do rána vše krásně natáhne vodu a změkne. Máš tak v podstatě ovesnou kaši, jen je studená.

Na to mám další trik: vem si ji aspoň půl hoďky před konzumací k sobě do spacáku!

Máčet nemusíš samozřejmě jen ovesné vločky, ale všechny další. Nebo taky pohanku! Máčení má tu výhodu, že jsou pak potraviny dobře stravitelné a tělo z nich využije maximum.

Svačiny

Večeře

Můžeš zase využít máčení. Zopakuješ postup z rána. Máčená ovesná kaše jde udělat i na slano s kari. Pecka! Když do jídla přidáš i konopná a dýňová semínka (ať v celku, nebo mixnuté), dostaneš do jídla pořádnou porci bílkovin. Poslouží i zmíněná pohanka.

Luštěninové krekry jsou také super. Když na ně dáš tofu… to teda většinou bez obalu nenajdeš. Když ano, pak je z chlaďáku.

Jako příjemný bonus může být potkání salaše se sýry. Ty na luštěninových krekrech chutnají fakt skvěle.

Jídlo na cestách na 3 noci s vařičem

Jeden by řekl, že je situace podobná té předchozí! Ale kdéže! Možnosti jsou diametrálně jiné!

Snídaně

Ke všemu se samozřejmě hodí nějaké tofu, sýr a zelenina… záleží jen, jak se ti s tím chce tahat. Určitě sis všimnul, že nedávám žádné masové tipy. Ani nemůžu, páč s nimi nemám za poslední roky žádné zkušenosti.

Jídlo na cestách a spaní v apartmánu

Jaké tipy a vychytávky při vaření na cestách používáš ty? Poděl se se mnou (a ostatními) do komentáře!

Plánovaná trasa 1200 km se mi zase krapet natáhla. O 200 km. Z toho 760 km připadlo na ČR a 640 km na Slovensko. Cestou jsem navštívil 13 bezobalů, před dalšíma 4 jsem postál, navštívil jsem zero waste výrobce kvašených mňamin, výrobce koloběžky, na které jsem si to svištěl a potkal spousty zajímavých lidí. Spousty zajímavých příběhů jsem si i vyslechl… a skoro nakonec jsem pátral po svých vlastně nevlastních kořenech.

Neboj, vše v tomhle článku neprozradím. Jen něco. Zbytek si nechám na přednášky. Třeba i ve tvém městě. Napiš mi do kontaktního formuláře, nebo na sockách, a naplánujem přednášku i u tebe!

Co jeden neudělá pro navštívení bezobalových obchodů

Balení

Letos jsem začal balit včas. Dokonce jsem na koloběžku namontoval nosič a vyzkoušel si na ni umístění brašen a nepromokavého vaku. Jediné, co mi trochu dělalo vrásky, bylo snížení objemu zavazadlového prostoru z 80 litrové krosny na 53 litrů (brašna 35 l + vak 8 l + 10 litrový objem karimatky).

Den před odjezdem jsem se sbalil. Ještě minimalističtěji než loni. Ukázalo se, že mi v bočnicích brašen trochu místa zbývá.

Cesta na nejzápadnější bod republiky

V pondělí jsem na koloběžce jel na nádraží a začal si osahávat chování koloběžky se zatíženým předkem. Žádala si ode mne o dva vteřiny časnější reakce na změnu směru. Nicméně jsem dojel na nádraží, nastoupil dle plánu do pendolina a poseděl si 4 a půl hodiny ve vlaku. Jeden přestup, další půlhodina v lokálce a byl jsem v Aši.

V Aši jsem zjistil, že nejsem schopen zopakovat původní uchycení brašen z předchozího dne. Rovnou jsem sáhl po záložním řešení v podobě přichycení brašen gumicuky a vyjel jsem směrem k nejzápadnějšímu bodu ČR, abych mohl začít s Jelenovým přejezdem republiky.

17 bezobalových obchodů na cestě

Nepopisuju cestu den po dni. V tomhle článku shrnuju navštívené bezobaly a snažím se poukázat na to, co mě v nich zaujalo.

Deníkový popis cesty najdeš ve členské sekci (první díl je volně). Zápisky vznikaly přímo na cestě. Za kilo měsíčně (předplatné můžeš i po měsíci zrušit 😉) se tak dostaneš k zákulisním informacím, bonusům a dostaneš přednostní přístup k podcastům a vybraným příspěvkům. V případě zápisků z cesty tě v členské sekci čekají vlogy, fotky a deníkové zápisky.

Medlenka (Cheb): nejzápadnější z bezobalových obchodů

Bezobalofka (Rokycany)

V Bezobalofce mě zaujal vermikompostér. V sortimentu dále rozložitelné náplasti. Jinak jde o “klasický”, milý bezobal. Zaujala mě poměrně široká nabídka kosmetiky a dalších dekorativně/užitečných věcí.

Za dobu mé návštěvy se v bezobalové prodejně protočilo několik lidí. Většina si šla pro Scuk, pár z nich si i něco nakoupilo z nabízeného sortimentu.

Vojta Sedláček - Bezobaly

S Vojtou jsme byli od začátku cesty domluveni, že bychom se mohli potkat a vidět se tak osobně. Nevěděl jsem však v kolik budu poblíž Příbrami. Nakonec sem u Vojty spal. Probrali jsme kdeco a já doufám, že jsme se neviděli naposledy. 🙂 A ještě jednou děkuju za nocleh!

YesBez (Příbram)

Každý bezobal se mi líbí, každý je něčím výjimečný. Ale YesBez, to byl fakt zážitek. Velkorysý prosvětlený prostor, dohromady s vege bistrem. Suverénně největší koncentrace lidí, co jsem ze všech bezobalových prodejen kdy viděl.

Díky kombinaci s bistrem si tak můžeš nechat připravit nákup, zatímco se najíš/vypiješ nápoj dle preference. Ale možná je to škoda, protože s Jirkou se moc hezky povídá.

V obchůdku byla výstava nádherných, duši lahodících obrazů a nabídka “spirit/ezo” předmětů od lokálních umělců/rukodělců.

V sortimentu mě také zaujaly vyzrálé sýry z blízké sýrárny. Chutnaly fakt skvěle. Kor večer v hamace s luštěninovými lupínky.

Jirka musel neustále odbíhat za pult obsluhovat zákazníky. “Chce to majitele, který svůj sortiment zná a prodávané potraviny sám jí,” říká. Viděl jsem na lidech, jak mu nechávali nahlédnout do jejich soukromí a odcházeli s úsměvem na tváři.

Vlašim bez Obalu

Bezobalová prodejna ve Vlašimi je malá, ale nacpaná sortimentem. Působila na mě jako taková “velká špajz”.

V bezobalu se prodávají i knihy. Kdybych nebyl na koloběžce, hned bych si jich několik koupil. Tituly jsou poskládané přesně pro mě: seberozvoj, ekologie, inspirace. Dále mě zaujaly společenské hry a “smysluplné hračky”.

Dana, majitelka, provozuje i knihovnu podobného zaměření. Sdílí tak svou vlastní knihovnu s ostatními, bezplatně. Dále se v prostoru bezobalu pořádají smysluplné rozhovory.

Mr. Salatoff

Po Vlašimi jsem přejel k Blaníku, na který jsem vylezl… což nebylo moc taktické. Ačkoliv mi to nezabralo moc času, přesto jsem se tím dostal do skluzu a na setkání s rodinou od Mr. Salatoffa jsem nabral zpoždění. Za zpoždění se tímto ještě jednou omlouvám.

Mr. Salatoff dělá kvašené mňaminy a nápoje a dále veganské obědy v rekrabičkách. Dodávají do vybraných bezobalů a v DNA firmy mají nerůst. Chtějí dělat dobré jídlo, inspirovat (zero-waste), nezatěžovat životní prostředí a současně si podnikáním zajistit pohodové finanční zázemí.

Povídali jsme si na louce pod Blaníkem, pár kousků mi dali ochutnat a musím přiznat, že se svým kimchi budu muset ještě dost zabrat. Slast! Jejich výrobky najdeš ve Vlašimi bez Obalu, nebo třeba v Praze v Boutu.

Dobroty od Vážky (Havlíčkův Brod): první z bezobalových obchodů, který jsem nestihl otevřený

Bezobalík (Žďár nad Sázavou)

Ačkoliv jsem přijel v neděli, Alena, majitelka Bezobalíka, mi obchod otevřela. Nejen obchod, ale i dveře její domácnosti. Mohl jsem tak poznat i její rodinu a vyzkoušet si kulinářské schopnosti většiny členů rodiny (výborné!).

Špajz plný dobrot (Kunštát)

Uvnitř jsem se cítil fakt dobře. Jako někde na chalupě. Mohla za to dřevěná podlaha, pult a trochu přítmí. Bezobal je to cca z poloviny. Z druhé poloviny něco jako zdravá výživa a vesnický obchod. Obchůdek totiž neleží přímo v Kunštátě, ale přidružené vsi. Obchůdek je hned u silnice první třídy a za tu chvilku, co jsem zde strávil, dovnitř přišlo hned několik lidí.

Ve Špajzu plném dobrot jsem objevil ladu (sladká pochutinka z cizrnové mouky). Do té doby jsem o tom neslyšel a to mám indickou kuchyni rád.

Bez obalu v Srdci Hané (Prostějov)

Bez obalu v Srdci Hané to nevyšlo. Přijel jsem v den, kdy bylo zavřeno, navíc majitelce přijeli řemeslníci.

Mibo

Výrobce českých (nejlepších!) koloběžek. 7 let jsem měl Mastra (ta koloběžka z loňské cesty) letos Splita, takže nijak neplkám!

Ujali se mě a to navzdory předem nedomluvené hodině (jen dni). Ujal se mě Martin (níže na náhledu videa), vedoucí výroby, kterou mě i provedl. Také mě nechal omrknout i další modely a dokonce mě nechal projet na silničce ředitele. Pssst!

Žasl jsem, jak se z pětimetrových “trubek” stává koloběžka. Návštěvou v Mibu jsem si utvrdil, proč jsem před sedmi lety šel právě do téhle značky. Ze stránek Miba:

“Vyrobíme každý rok jen 2500 koloběžek. V tom čísle je ukryt náš závazek dodat vše v té nejlepší možné kvalitě a s velmi osobním zákaznickým servisem. Objem produkce pro nás není priorita. Sami sebe nevnímáme jako neustále se rozrůstající firmu, která se snaží prosadit na trhu objemem produkce.
Inovace a praktičnost, radost z jízdy, bezpečnost a komunita, to jsou naše témata.”

ze stránek MIBO

Almara (Horní Bečva): první z bezobalových obchodů, který byl založen s neočekáváním zisku

Mám úsměv na rtech. Almara, to je svět sám pro sebe. Radan, majitel, je živý, přátelský a aktivní. Zároveň se jedná o první obchod (o které jsem slyšel), který majitel zakládal s tím, že nebude generovat zisk.

Kredenc bez obalu (Frenštát pod Radhoštěm)

Kredenc bez obalu jsou s Ostravským bezobalem (po pražském Bezobalu samozřejmě) prvními bezobalovými obchody v ČR.

Beskydy bez obalu (Frýdlant nad Ostravicí)

Další úsměv na tváři. Beskydy bez obalu nepřehlédneš! Obchod si hezky obložili dřevem, dřevo dominuje i uvnitř. Okna jsou veliká, prostor se koupe ve světle. Kromě klasického sortimentu bezobalu je zde široká nabídka kosmetiky (a obecně drogeristického zboží).

Mě ale přitáhl chlaďák s jogurty, sýry a dalšími lokálními mňaminami, které jsem spořádal rovnou na místě.

Po odchodu Jitky, majitelky jsem si dlouho povídal s pomocnou silou… jméno jsem zapomněl. Což mě mrzí. Jednalo se o jeden z těch rozhovorů, kdy obě strany cítí, že je ten druhý na podobné vlně… opatrné naťukávání a postupně odstraňování skořápky… hluboká témata… no dobře, ale to jméno neokecám. Nicméně doporučený román Adresa Naděje jsem právě dočetl. 😉 Dějově se moc neděje, přesto člověk hltá každou stránku a nemůže se dočkat, co bude dál.

V tomhle bezobalu se taky stavte! Ve Frýdlantu (něco kolem 10 tisíc hlav) jsou dva bezobaly v jednom městě. Obchody stojí jen kousek od sebe, navíc proložené zdravou výživou. Nic moc pro prosperování…

Spolu bez obalu (Frýdlant nad Ostravicí)

Prostor Spolu bez obalu je vzdušný, moderní. Kromě klasického sortimentu mají i zmrzlinu!

Třinec bez obalu (velké překvapení: Třinec)

Třinec, to nejsou jen železárny (ačkoliv půl města zabírají), ale i obchod Třinec bez obalu. Kromě klasického bezobalího sortimentu se zde prodává kvasový chleba. Jeden jsem si koupil a jeden omylem dalšímu zákazníkovi odcizil. Když se po něm začal zákazník shánět, došlo mi, že jsem si chleba dával do brašny dvakrát. 😀

Dále mne zaujaly sušenky Mňamis, také snad největší výběr koření, co jsem v bezobalech viděl. A nemůžu nezmínit mechové obrazy!

Nadějně také vypadal chlaďák, ale vzhledem k mému příjezdu v pátek odpoledne už toho moc neukrýval.

První z bezobalových obchodů na Slovensku: Do batôžka (Dolný Kubín)

Přes Dolný Kubín jsem projížděl v sobotu večer, takže jsem otvíračku nestihl. Současně tím, že jsem podobný čas příjezdu očekával, jsem netlačil na pilu, co se týče “nějaké” proaktivní komunikace… takže aspoň zvenku. Uvnitř to vypadalo dobře!

Bezobalový obchod se nachází před něčím, co připomíná autobusové nádraží (nebo spíš frekventovanější zastávku), takže místo bude asi frekventované.

Hrnček Var (Liptovský Mikuláš)

První z bezobalových obchodů, který jsem na Slovensku navštívil. Lokalita bezobalu Hrnček Var je přímo v centru v pěší zóně, obchod je hezky z ulice vidět. Sortiment není žádnou exotikou, spousta věcí je od nás.

Prostor je velkorysý, sortiment rozsáhlý a zahrnuje mnoho mňamin. Prý i hodně táhnou. Což vzápětí potvrdila slečna, která se přišla zeptat, zda už dorazily Marshmallows.

V lednici jsem objevil “marhul’ový” nejogurt. Chutnal dobře. Jelikož mi došla zubní pasta (respektive se mi rozmočily tablety v papírovém obalu), pořídil jsem si zde sypkou pastu jen z bylinek. Takovou jsem ještě nikde neviděl. Na výběr byla “sladká” a slaná varianta.

Povídat by se v Hrnček Var dalo dlouze a je pravdou, že jsem se tu docela “zasekl”.

Košická špajza (Košice)

Obchůdek Košická špajza se nachází snad dvě ulice od hlavního nádraží. Prostor je malinký, ale sortimentem nadupaný. Majitel si totiž nechal na zakázku udělat regály, do kterých se sklenice dávají pod úhlem. Police regálů tak nad sebou mohou být velmi hustě a tím pádem se do prostoru hodně vejde.

Špajz Humenné (kdo by to byl řekl - Humenné): nejvýchodnější z bezobalových obchodů

Do Humenného jsem přijel v sobotu asi hodinu a půl po zavíračce. I tak to byl koloběžkový výkon. Původně jsem si myslel, že přes Humenné pojedu mnohem později. Bezobalovou prodejnu Špajz Humenné jsem ani nehledal. Chtěl jsem se přiblížit co nejblíže k Nové Sedlici, jak jen to půjde. Přesto si mě bezobal našel - jel jsem náhodou okolo a rozloučil se tak s posledním z bezobalových obchodů na trase.

A ten den jsem urval 105 km. Na to, že ráno fučelo silně proti a občas se proti mě zvedaly kopečky, slušný výkon, ne?

Aš na Kremenec. Až do pomočení?

V neděli jsem dojel do Nové Sedlice. Z nové Sedlice jsem na Kremenec došel už pěšky. Cesta na Kremenec vede prastarým bukovým pralesem, tam by to na koloběžce fakt už nešlo. Široká cesta se postupně ztrácí, až začíná úzká pěšina, stromy přes cestu, kořeny…

A to pomočení? Když Slovák říká: “Jeďte do Liptovského Jána, tam se můžete pomočit.” Nerozumí tomu stejně, jako my. Říká tím něco ve smyslu: “Jeďte do Liptovského Jána, tam se můžete vycachtat.”

A že těch pomočení/koupaček cestou bylo. Nepohrdl jsem přírodními koupališti, řekami, horskými potoky, studenými minerálními prameny a občasnými sprchami, když jsem u někoho spal.

Léto je tady. Takže přeji po Slovensku: “spoustu letních pomočení”!

Do šesti zemí

Německo, Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko a Ukrajina. Tak by se dala akce pojmout na marketingových steroidech. Skutečností zůstává, že do Německa a Ukrajiny “smočím” botu a Polskem a Maďarskem si dám jen několik nižších desítek kilometrů. Nejvíce kilometrů mě čeká právě u nás. Navíc v rámci závodu. Na naše “bratia” zbude cca 40 % cesty.

Jelenův přejezd republiky na koloběžce

V pondělí dopoledne nastupuju na pendolino, které mě přemístí do Františkových Lázní, kde přesednu na osobáček do Aše. Z Aše se vydávám na nejzápadnější bod republiky. Tam si dám povinné selfie, jak nařizuje propozice koloběžkového závodu Jelenův přejezd republiky, kterého se účastním.

Jelenův přejezd republiky je nenáročný, co se instrukcí na trasu týče. O to náročnější je samotná cesta: vyjíždí se z nejzápadnějšího bodu České republiky, projet se musí bodem někde u Humpolce a cíl je na nejvýchodnějším bodě země. Trať si žádá buď velký nájezd po rovinatějších místech republiky, nebo přímější trasu, ale s větším náběrem výškových metrů. Strategie je tak plně v režii jezdce. Do výsledného času se počítá rozdíl času mezi dojetím a vyjetím (tedy i včetně pauz, spánku, atd.).

Sám sebe Jelenův přejezd republiky popisuje:

Výzva pro dobrodruhy,
sebemrskačský závod pro ultrazávodníky,
taktická hra s tratí, časem, podmínkami
a vlastní vůlí.

To zní sakra dobře. Ne teda že bych plánoval nějak urputně závodit. Cestou se budu zastavovat v bezobalových obchodech a dalších zajímavých provozech. Pojedu si tedy v tempíčku jako loni.

Pohlednice ze stupátka

---

Také bude živá "membership" sekce na buymeacoffe. Každý den se tam budou objevovat texty a především autentické vlogy. Tedy to, co se na sítích neobjeví, protože to bude "bez pudru" (skutečného i toho virtuálního) chápeš. 😀

Jako Forrest. Prepáčte, prečo ako Forrest?

Když už stanu na nejvýchodnějším bodě republiky… proč nepokračovat dál? Takže pokračuju až na nejvýchodnější bod republiky Slovenské. A proč přímo, když se dá jet oklikou k Maďarským hranicím?

Aspoň opráším Maďarštinu, se kterou jsem se v době největší slávy solidně domluvil. Teda… s číšnicí, která nechtěla znát detaily. Ale jak říká babička: pozdravit, poprosit a poděkovat, to je základ!

Make BEZOBALY great again!

To again na konci má letos další rozměr. 🙂 Ano, cestou budu zase obrážet bezobaly. Opět se rozezní: Make BEZOBALY great again! Tentokráte však nebudu dělat video rozhovory ve formátu Srdcem bez obalu, ale kratší videa z krámků. Kromě bezobalů zavítám i do dalších zajímavých provozů a větší důraz dám na přírodní (i jiné) zajímavosti. To teda asi hlavně na Slovensku.

Cesta by se dala vlastně rozetnout tak, že Čechy budou více o bezobalech a Slovensko (až na výjimky) o přírodě.

Přejezd republiky na koloběžce: ale na které?

Že mě dálkový koloběh fakt baví, jsem si uvědomil během minulé cesty někdy v druhém týdnu. Uvědomil jsem si, že kdybych měl větší kolobku, mohl bych ujet stejnou nálož s menším energetickým úsilím, nebo trasu natáhnout. Skutečně jsem stroj obměnil.

Letos ale balení nenechávám na den výjezdu.

Zapoj se do cesty

Znáš nějakou zajímavost na trase, kterou bych neměl určitě minout? Dej mi o ní vědět! Klidně do zprávy na sockách nebo přes kontaktní formulář.

Bydlíš poblíž trasy a chceš si plácnout? Napiš mi! 🙂

Přehrabování koše? Zatím ne!

Po příchodu z práce, den po shlédnutí dokumentu Severní proud, se Karel dal do analýzy odpadu a vyvozování závěrů. Jeden by čekal, že přišel do kuchyně, vysypal na podlahu obsah koše a zaznamenal si, co se v něm objevuje nejčastěji.

Nešlo by o úplně špatnou cestu, ale Karel se rozhodl si vše řádně promyslet. Tak nějak mu přišlo, že zaměřit se jen na koš by mohlo být moc snadné řešení. A jak ze své inženýrské praxe věděl, na první pohled snadná řešení většinou nefungovala.

Místo přehrabování se v koši si Karel uvařil zelený čaj a sedl si ke stolu. Mobil si dal do módu nerušit, zapnul si hudbu a zaposlouchal se do skladby Maria od AlicebanD. Hned z kraje zaslechl: "…I have the power in my hands I have the thought, and it makes sense…"

Zbytnosti

To ho vytrhlo z krátkého zasnění. Vzal papír velikosti A4, z jedné strany potištěný fakturou. Zběžně ji přelétl očima a uchechtl se: “Nový cyklo computer na kolo. Nikdy jsem ho na něj nenamontoval… kdoví, kde vůbec je.”

Kupoval ho v době, kdy staré počítadlo sice ještě fungovalo, ale bylo drátové. Drátové počítadlo ujetých kilometrů nikdo z kolegů v práci už na kole neměl. Objednal si tedy bezdrátové, ale nepřišly s ním baterky. Na nějakou dobu ho tedy odložil. Když si jednou ve večerce kupoval pivo a chipsy na večer, všiml si, že mladý vietnamec prodává i knoflíkové baterky CR 2025, které přesně potřeboval. Koupil je, během popíjení piva začal na displeji počítadla nastavovat jednotky a čas, dokud se nedostal k zadávání obvodu kola. Prošel manuál, ale tabulku běžných rozměrů nenašel. Vzpomněl si na tu pakárnu s odečítáním obvodu kola a znechuceně počítadlo odložil. Tentokráte už na trvalo.

Udržitelná domácnost: jak je nad ní možné přemýšlet?

"Takže... jak na tu udržitelnou domácnost?" zadíval se na prázdnou stránku, když otočil fakturu. Vzal si tužku a nakreslil lidskou postavu. Nejednalo se o nějak sofistikovanou kresbu. Na zachycení nohou, rukou a trupu si vystačil s pěti čarami a s elipsou na hlavu. Jelikož ryba smrdí od hlavy, začal i Karel s hlavou. Na moment se zamyslel, než udělal první čáru směřující právě od místa, kde by postava měla mít vlasy: nastavení mysli, pozornost.

Další čára směřovala od úst. Připsal si k ní: co jíme? Od jednoduché otázky udělal další dvě čáry a ke každé z nich připsal: příprava jídla a nákupy.

Celou postavu zakroužkoval a k několika rychle vyhotoveným čarám začal připisovat další a další slova, aby od nich dělal další čáry. Nakonec kolem postavičky bylo:

A jelikož vylučováním to pro člověka tak nějak končí, ukončíme dneska i článek. Příště si k jednotlivým bodům napíšeme něco víc, ale hlavně se posuneme ke Karlovým závěrům.

Karlovy tipy:

1. Povšiml(a) sis, že Karel používá druhé strany faktur na čmárání a rozpadání úvah a nápadů? Podobně se dají používat většinou dále nerecyklovatelné účtenky. Hodí se skvěle na denní myšlenkové mapy nebo task listy, kdy je po počmárání můžeš na konci dne s chutí zmačkat.
2. Jakých věcí by ses mohl(a) zbavit? Co ti už roky leží na dně šuplíku? Darovat můžeš třeba na nevyhazujto. Mé zkušenosti s nevyhazujto v tomhle článku. Na prodej mám zase nejraději aukro. O tom jsem článek ještě nepsal, což bych asi mohl. 🤔

Jednou za 14 dní ti pošlu e-mail, kde bude další kus z Karlovy cesty k bezodpadové domácnosti. Pojď do toho. Kurz je dělaný jako příběh a je zdarma!

Karel, těší mě

Golfský proud: proč golfský?

Možná tě taky napadlo, proč se Golfskému proudu říká golfský. Když o něm něco budeš hledat, pravděpodobně najdeš spousty zpráv, jak je důležitý, že se zpomaluje, atd. a mezi tím vším se sem tam někde zmíní o jeho zrození ve vodách Mexického zálivu.

To nám ale moc nepomáhá, takže pátráme dál. V angličtině se Golfský proud označuje jako Gulf Stream, dle Gulf of Mexico, tedy Mexického zálivu. Dle stejné logiky by se Golfský proud měl jmenovat Mexický proud, jako Mexický záliv. Nebo by se měl Mexický záliv přejmenovat na Gulfský záliv.

No dobře, ale gulfský a golfský, to je přece pořád rozdíl. V čem to vězí? Angličtina nepomohla, odpověď je ale nasnadě: španělsky se záliv řekne Golfo. Mexický záliv je pak Golfo de México. A odtud tedy Golfský proud. Teda takhle si to alespoň vysvětluju já.

Belador: A ten Severní proud? Proč severní, když už jsme si jasně řekli, že se stáčející se Golfský proud podél Evropy jmenuje Severoatlantský?”

Severní proud

No, tak se zkrátka dokument jmenuje. Ostatně v Evropě těch proudů moc nemáme, takže když se řekne Severní, je to jasné, ty můj zvídavý býku.

Severní proud je krutý, počítej Karlíku s tím… k nohám ti dám plastové pruty…

Karel je (stejně jako já) Pardubák a rád chodí do Dvacet devítky, kde svým nenuceným pohazováním hlavou, během marné snahy zkrotit kadeře, strhává obdivné pohledy spousty žen a dívek (narozdíl ode mě, jakožto muže vlasy spíše ztrácejícího).

Jednoho dne takhle Karel přišel i na promítání dokumentu Severní proud (The North Drift) od Steffena “Salmon” Kronesena. Pod názvem dokumentu stála nezodpovězená otázka:

Dostane se v Drážďanech do Labe pohozená plechovka do Arktidy?

Odpověď: Dostane. Ovšem s velmi malou pravděpodobností. Blbý je, že toho plovoucího odpadu je tak enormní množství, že i ta nízká pravděpodobnost je dost velkej problém. Navíc PETky na to mají bez přehánění celou věčnost.

Tady je trailer.

Říkáš bordel na Arktidě? Who cares? Plastové ostrovy v Pacifiku, Tome!

Jo! Vždyť na Arktidě je jen led a ani tučňáci to tam nevyhodnotili jako dobrý místo pro život!

Jako jo, tučňáci jsou borci, to ví každej, kdo zkouknul Madagaskar, žejo. Ale… potíž je v tom, že plasty se poklidně rozpadají na mikro plasty a míchají se s planktonem. Plankton stojí na začátku potravního řetězce, který končí až u člověka. Viz obrázek ze studie. Jak ale autoři uvádějí, spousty živočichů vůbec netestovali.

A že byly mikroplasty nalezeny i v placentě… potřebujeme nějaké vědecké zdůvodnění, zda to vadí nebo nevadí? Vážně budeme čekat dalších 50 let, než se dozvíme, že to není dobrý?🙄

Připočtěme, že údajně jen 1 % plastového odpadu plave na hladině. Zbytek odpočívá na dně moří a v poklidu se “rozkládá”.

Zdaleka ne všechen odpad přinese Golfský proud

Jasně, ne všechen odpad přinese Golfský proud a už vůbec všechen odpad není z Labe.

Přesto nějaký je a jak dokázal "Salmon", i odpad z Labe tvoří část skládačky. Do Labe se vlévá spoustu dalších řek, když nebudeme přízemní, můžeme zahrnout celé povodí Labe. To se rázem orosí čelo bez přehánění všem Čechům, viz mapa. Morava a Slezko jsou pro oblast Arktidy z obliga.

Když budeme přízemní, spolehneme se na Střekov, jako na spasitele české části Labe. Budeme z obliga i my, kdož žijeme v povodí Labe.

Ale spoléhat se nestačí a proto Karel zasahuje.

Karel zasahuje

Zjištění z dokumentu Karla docela zarazila. Proto se taky začal zajímat, jak by mohl ve svém životě snížit množství odpadu, který do té doby produkoval, jako každý (ne)spořádaný občan České republiky.

A jelikož bezodpadová domácnost zajímá asi i tebe, jakožto čtenáře tohohle blogu, pak si budeš s Karlem rozumět. Jaké byly Karlovy první kroky? Rozhodně ne brčka nebo voskované ubrousky (to byly spíš moje😀). Karel na to šel hned systematicky.

A jak? Zase příště. Nebo…

E-mailový kurz: domácnost bez odpadu

Kdybys chtěl Karlovu cestu následovat rychleji, než bude vycházet v článcích (které budou navíc prokládány dalšími články), můžeš se zaregistrovat k odběru Karlova příběhu. Jednou za 14 dní ti pošlu e-mail, kde bude další kus z Karlovy cesty k bezodpadové domácnosti.

Žádné strachy, jsem v souladu s GDPR. K ničemu se nezavazuješ a odhlásit se můžeš kdykoliv. Fakt nemám zájem, aby se o mé tvorbě mluvilo jako o SPAMu. Tsss, to fakt ne!

Břitká hygge recenze: zas knížka s pořádnou marketingovou injekcí

Přiznávám, že když jsem knihu zahlédl v knihkupectví, tak jsem kolem ní jen prošel s pomyšlením: “Zas jedna knížka, který se dostalo pořádnejch marketingovejch steroidů. Pár let na to se ke mě dostala skrz knihovničku kamarádky (zdravím, Pavlo!🙂) a nemohl jsem se od ní odtrhnout (od knížky, ne od Pavly).

Co je podle mě hygge?

Nejsem Dán, ale myslím, že jsem po přečtení knihy hygge pochopil. Mrkněme nejprve, jak hygge popsal neznámý autor na české wikipedii:

“Hygge je dánské slovo, vyjadřující pohodový přístup k životu, spjatý s pohodlným bydlením a uměním najít si něco krásného v každém okamžiku.”

S tím souzním. Pojďme si hygge ale ještě trochu rozpadnout. A to bodově:

1. Hygge není jen o svíčkách a svařáku.
2. Hygge je pohoda a pocit dobrého života.
3. Možná že dánové jsou v hygge mistři, ale vnést do života ho může každý.
4. Hygge vychází z důležitosti sociálního kontaktu (rodiny a přátel).
5. Hygge zahrnuje užívání si každodenních radostí a klade důraz na sebelásku.
6. Hygge nám pomáhá vyhnout se stresu a návalu informací.
7. Hygge je založeno na sdílení radosti a souznění s ostatními.
8. Hygge nám pomáhá žít v přítomnosti.
9. Hygge nás učí být sebou samými a hledat životní balanc.
10. Hygge je o přijetí jednoduchosti do života.

Co je tedy základním kořením pro hygge: čas na sebe a jednoduchost (minimalismus). Snaha o žití dobrého života. Z toho je patrné, že hygge se nedá navodit lusknutím prstu při rozsvícení svíčky.

Alespoň ze začátku. Později může působit něco jako “hospodský efekt”: poslední dobou moc nepiju, nicméně pokaždé, když vyjdu z hospody, tak se mi trochu motá hlava, jak kdybych si dal tři pivka. Mozek to má už tak nějak naučený🙂 A stejně to může být s rozsvěcením svíčky a příjemným pocitem, který se může dostavit.

Co mě na knize “Hygge: štastný způsob života” drásalo

Tahle kapitola “hygge recenze” (ona to vlastně ani recenze není 😀) je samozřejmě silně subjektivní. V knize jsou například ilustrace, které nemám rád. Takové ty uměle líbivé aranže. Tak na mě fotky v knize alespoň působily. Na druhou stranu na mě zase působily jakýmsi uklidňujícím dojmem.

Ačkoliv se jedná o populárně naučnou knihu, hltal jsem každé slovo a nemohl se dočkat, co bude dál. Silně mě ovšem dráždila skutečnost, že ačkoliv Meik Wiking, autor knihy, pracuje v institutu štěstí, kde denně pracuje se studiemi, průzkumy, atd., v knize nepracuje s referencemi. To by samozřejmě nevadilo, kdyby v knize nezmiňoval výsledky studií, které se neobtěžoval podložit žádnými zdroji. Hold se na mně moje několikaleté působení na akademické půdě, a následně v oddělení výzkum/analýza, podepsalo😀

Chceš ty svíčky? Nečti moc dál za první kapitoly...

Jasně, svíčky a oheň jsou v knize (hlavně ze začátku) zmiňovány hojně. Vlastně mně přijde, že na začátku knihy dostává čtenář to, co od hygge tak nějak čeká: hřejivou útulnou atmosféru. Nicméně pokračování ve čtení mi odtajňovalo nové a nové aspekty hygge. A čím víc jsem četl, tím jasněji jsem si uvědomoval, že autor popisuje část mého života (a další část, kterou mám v hlavě, ale ještě jsem ji nerealizoval) a sdílím tady na blogu.

Cesta dobrého života

Ke konci mě kniha až dojímala. Začala se totiž objevovat témata, která jsou velmi aktuální, a která já osobně považuji za Cestu. Proč velké “C”? Dojdeme k tomu.

Edit 31. 1. 2024: na téma Cesty se na blogu objevují další "recenze" knih, jako: Krása jednoduchosti, Kniha o naději nebo Kuchařka pro život.

Začátek knihy je hodně o umění udělat si “pohodindu” (tohle slovo se do češtiny snaží vnést Ladislav Zibura, rozhodl jsem se mu s tím trochu “helfnout”), ale postupně se směřuje ke vztahům (obecně mezilidských a samozřejmě ke vztahu k sobě sama), k tématu práce, sociálních nerovností až po zmíněnou Cestu.

Zaujalo mě, že dle autora v Dánsku lidé nereptají na daně, naopak, berou je jako investici do toho, aby se měli jako společnost dobře. Myslí nesobecky. Jsou hold dál.

Setkávání

Dánové dělají velmi často různé společné aktivity. Ať už jsou to večerní nebo víkendové setkávání přátel s hraním deskovek nebo společné zavařování sezónního ovozel. Nebo setkávání, kde jde o vyměňování a ochutnávky domácích zavařenin. Podobně s vařením: každý uvaří jednu porci a pak během setkání “koštují”. Nebo se sejdou a vaří společně. Klidně i nějaké časově náročné jídlo.

Co je domácí, to je hygge. Ať jídlo, nebo třeba ručně pletené svetry, vyráběné dekorace (ideálně jen z přírodních materiálů). Stejně jako Dánové mění zavařeniny, také organizují přátelské swapy, kde si mezi sebou vyměňují kousky, které jim už nepřinášejí radost.

V létě si užívají výlety do přírody, ideálně s přáteli.

Práce? V mezích!

Údajně nepracují přesčas, protože ví, že je potřeba čas na sebe, na odpočinek, na rodinu a přátele. K uštvaným lidem hygge nepřijde. Po práci zalezou na své místečko, zapálí svíčku (konečně!), nebo rozsvítí lampu s tlumeným teplým světlem, zabalí se do deky a čtou. U toho popíjejí své oblíbené horké nápoje.

Do práce na kole. A nejen v květnu.

V Dánsku se dle autora investuje do infrastruktury pro cyklisty. Důsledkem toho je, že v Kodani jezdí do práce/školy na kole 45 % obyvatel. Celá jedna třetina lidí sice pracuje ve městě, ale jinak bydlí mimo něj a stejně stále dojíždí na kole.

To považuji za působivé. V květnu mě vždy štvalo, jak se ve firmě navýšil počet cyklistů, aby zase po akci “do práce na kole” (probíhající právě v květnu, nejpříznivějším měsíci pro cyklistiku) klesl na stejný počet, jako v průběhu celého roku.

Pár slov autora k dojíždění do zaměstnání na kole

Co teprve taková koloběžka. Že je z pohledu spokojenosti ještě vhodnější než kolo, se jistě ukáže až časem🙂 Ještě jedna citace:

Závěr mé hygge recenze?

Hygge se dále skrývá v přírodních materiálech. Naopak v plastu ho člověk nenajde. Hygge je v naslouchání vlastnímu tělu, v pečování o sebe. V udržování vztahů, v pocitu sounáležitosti nejen s místem, kde žiji, ale okolím obecně. Hygge je v přítomnosti, v pomalosti. Všiml/všimla sis, že k hygge není ani potřeba moc věcí?

---

P.S. Autor kromě svého knižního debutu napsal další následovníky, na které se v průběhu roku chystám. Jsou to:
Lykke: Tajemství nejšťastnějších lidí na světě (Trhknih)
Umění vytvářet vzpomínky: Jak si vytvořit a zapamatovat šťastné okamžiky (Trhknih)

Nicméně oholené ženské nohy se mi líbí. Když za mnou tedy přišla Veronika, ať jí opravím depilátor, jedna z motivací byla jasná. Druhá spočívala v dodatku: “Nebo si koupím nový.”

Jestli chceš vydírat člověka, který jede na bezodpadové vlně, je to ideální průpovídka.

Nelenil jsem a… depilátor odložil😀 Takhle se to několikrát zopakovalo, než jsem zahlédl fotografie depilátorů různých tvarů a barev - na monitoru v našem obýváku. V tu chvíli jsem ochotně slíbil vše, zahodil knížku, vytáhl “vercajk” a pustil se do oprav. Na moment odbočím od depilátoru...

Opravování věcí

Proč že jsem chtěl vlastně depilátor zkusit opravit, namísto koupení nového? To je přece na kliknutí, ne?

Za předpokladu, že víš jaký si z nepřeberné nabídky na trhu vybereš, pak určitě. Nicméně opravování věcí:

• Pomáhá snižovat množství odpadu. Ze starého se nestane odpad, slouží co nejdéle. O obalech, ve kterých nové zboží přijde, nemluvě.
• Šetří nám peníze.
• Přináší pocit uspokojení a zvyšuje sebevědomí.
• Může spojovat - viz dále.

Zas ten minimalismus

Jistě, jiná situace by byla, kdybych se rozhodl depilátor zanést do servisu. Pravděpodobně bych vysolil podobnou sumičku, jako za nový kus.

Co lze opravovat doma?

Všechno možné, na co si člověk troufne. Od oprav oděvů, drobných instalatérských zásahů v domácnosti nebo oprav na autě, až po opravy drobných domácích spotřebičů.

Oděvy

Upadlé knoflíky, rozjeté zipy, zašití párajících se kapes… mistička s čajem, dobrá hudba - a je to vlastně příjemná činnost. Alespoň pro mě, jakožto člověka trávícího spoustu hodin denně u notebooku.

Navíc mě hřeje pocit, že oblečení ještě poslouží a neskončí v Chile. Když jsem poprvé navštívil galanterii, žasl jsem nad množstvím všelijakých “udělátek”, co se tam dá koupit. Skoro jako v obchodě s elektrosoučástkami🙂

Opravování věcí: elektro

U elektra je nejlepší to, že se k opravě uchýlíme většinou až v době, kdy spotřebič nefunguje, takže není vlastně co zkazit. Navíc dneska lze na YouTube narazit na spousty návodů. Vždycky nad dalším takovým žasnu.

V případě elektra většinou platí, že obal klame. Většinou se za kusem designového plastu ukrývá jedna deska plošného spoje (někdy ani to ne) a odhalit poruchu lze pouhým okem.

Co když na opravy nestačíme?

Opravování věcí jako možnost trávení času s přáteli

Opravování věcí je mnohdy nad naše schopnosti. Pak se hodí mít kamaráda, který se vyzná v elektru, autech, ... Není nic špatného si říct o pomoc! Ovšem jen tehdy, kdy je opravování pojato jako společná aktivita, jako společné hledání příčiny. Jde o dobře strávený čas. Trochu nadneseně by nemuselo ani být tvým cílem věc opravit, jako kvalitně strávit čas s blízkým(!) člověkem.

Pokud chceš jen opravu delegovat na známého, aby byla oprava zadarmo, není to nic moc. Nemám problém s tím, když přijde kamarád, že mu něco nefunguje a společně se snažíme dopátrat příčiny, ale mám problém s tím, když za mnou přijde (třeba i rodinný příslušník), který po mě chce něco opravovat a vlastně ho ani nezajímá, zda na to mám čas.

V takových případech cítím jakousi neúctu a možná právě výše zmíněný nezdravý vztah k věcem: Ať to zase funguje! Neudělám pro to nic a opraváře přece platit nebudu! Tobě to zabere jen pár hodin…”

Porozhlédnutí se po lokálních obchůdcích

Určitě se vyplatí porozhlédnout se po okolí. Boty se dají zpravidla spravit v menších obchůdcích, kde je buď spravují přímo majitelé, nebo je posílají do opraváren. Ze zkušeností v Pardubicích vyjde podražení/zalepení do dvou stovek a botky jsou zas na pár let ready.

Podobně jsem si nechával měnit zip u kožené bundy. Tři stovky a bunda, která původně stála čtyři tisíce, byla zase použitelná.

Ne vždycky se oprava povede

Jedna z mých posledních akcí byla spíš destrukčního charakteru. Odlepoval se mi gumový “chyt” na foťáku, tak jsem si ho přilepil vteřiňákem. Nevšiml jsem si však, že mi vteřiňák zatekl i k potenciometru na ovládání clony. Dalších 15 minut jsem s oroseným čelem vyřezával zateklé lepidlo. Naštěstí se podařilo potenciometr zase rozchodit. Přece jen, ačkoliv je foťák starý šest let, je jinak plně funkční a nestál zrovna málo.

Oprava depilátoru

Zpět k nemocnému depilátoru. Co mu bylo? Údajně “vynechával”, samovolně se zastavoval a zase rozjížděl. Někdy prý bylo potřeba depilátor zatahat za kabel u konektoru. Když jsem viděl, jak za roky používání Veronika přemotala napájecí kabel, podezření padlo právě na něj. Po měření na multimetru a všelijakém kroucení se však ukázalo, že napětí na výstupu konektoru je neměnné.

Otevřel jsem tedy depilátor, vymetl “chloupkovou výplň” a našel si na maličké destičce plošného spoje (DPS) zapájené nožičky konektoru. Jeden byl na první pohled “volnější”. Proto někdy pomáhalo tahání za napájecí kabel. Nožička konektoru tím dolehla na desku plošného spoje (DPS) a depilátor v takovém případě zase poslušně vrčel.

Oprava? Stačilo kontakt zapájet. Cena opravy? Klubko cínu (100 g) stojí cca 300 Kč. Použito bylo tak 0,1 g? I s elektřinou oprava do jedné koruny. Časově oprava zabrala asi čtvrt hodiny. A to ještě kvůli tomu, že jsem si musel všechny věci přinést ze skříně a rozrovnat po stole.

Zvládl by takovou opravu i lajk? Asi ne každý, ale věřím, že většina ano. Pájku (správně pájedlo, pájka je to, čím se pájí - tedy směs cín-stříbro, dříve cín-olovo😉) má doma kdekdo. Dokonce i netechničtí jedinci - ti (většinou) používají “pájecí pistole” na kreslení/vypalování obrazců do dřeva.

Obchod s opravenými věcmi

Pokud by sis chtěl(a) pořídit nějaké elektro z druhé ruky, mrkni na tenhle e-shop, který sídlí v Holešovické tržnici. Jedná se o obchod s opravenou nebo vrácenou elektronikou zákazníky z jiných e-shopů.

Shrnutí

Dej opravování šanci. Když na opravu nebudeš stačit, zajdi za kamarádem, vem s sebou čaj/pivko a udělejte z toho společné dobrodrůžo. Třeba ti pak nebude ani vadit, když oprava nevyjde.

V takovém případě můžeš danou věc zkusit nabídnout od koruny na aukro (jako poškozenou, samozřejmě). Mnohdy se dokáže nečekaně vydražit, protože náhradní díly se moc nevedou. Jako poslední možnost vnímám recyklační kontejnery: ať už na textil, nebo elektro, případně i sběrné dvory.

S YouTube je však opravování čehokoliv mnohem jednodušší, než před pár roky. Neboj se toho!

Je něco, co jsi v poslední době opravil(a) nebo nějaká oprava, na kterou jsi pyšný? Napiš mi to do komentáře, nebo postni (ideálně s fotkou) na IG s hastagem #cestouknule!

Proč se starat o to, kde textil končí?

Tak jsem se zaměřil. Černobílý závěr: textil končí v zemích třetího světa ze všech. Více barev v článku. …

10 kg textilu ročně

Kontejnery na textil: co a v jakém stavu?

Darované oblečení by mělo být dále nositelné, pokud má jít na charitu. Například Potex bere i spacáky, hračky, batohy nebo třeba boty. Velmi vítají pánské oblečení, protože “klientelu” tvoří například bezdomovci, což jsou prý z 80 % muži.

Naopak roztrhané věci je dobré maximálně využít doma a pak hodit do směsného. Je třeba si uvědomit, že vše se třídí ručně, každý nevyužitelný kus, který je v kontejneru navíc, musí někdo vzít do ruky. Přehrabování se v darovaném oblečení znamená čas a tudíž peníze.

Kontejnery na textil: 4 velcí hráči

Potex

V době psaní tohohle článku firma Potex existuje již 13 let a má přes 600 kontejnerů rozmístěných po Praze a středočeském kraji [1], [2]. Motivací pro fungování Potexu je ekologie a charita.

Potex má moc hezké infografiky. Najdeš v nich nejen, co do kontejnerů patří, ale co se také s textilem děje. Plus spousty dalších edukativních informací a statistik. Zajímavost: kontejnery se Potextu naplní průměrně za týden.

Další zajímavé myšlenky z rozhovoru:

• Tričko stojí mnohdy méně než meníčko v restauraci.
• V Potexu jsou pro zavedení recyklačních poplatků za textil, jako tomu je u elektra, ale zdá se jim to v současnosti jako utopie.
• Chtěli by, aby veškerý kupovaný textil v ČR u nás také končil →sběr, neziskovky, recyklace, spalování.
• Připomínají, že od roku 2025 přichází povinná separace textilu.
• Když dávám něco do kontejneru, nepomáhám - jen odvracím tok odpadu.
• Nekvalitní trička a topy na ulici nezahřejí. Stejně tak těžké kožichy z minulého století nejsou na ulici dvakrát praktické.

A jak je to s vyvážením do zemí třetího světa? Děje se i v případě Potexu. Děje se tak kvůli enormnímu množství textilu, které se v ČR nedá zpracovat. Vyvážení textilu do zemí třetího světa není špatné samo o sobě, problém je ve množství.

Trefná poznámka, která také padla v rozhovoru: Teplé oblečení globálního severu je v Africe k ničemu. Stejně tak topy a jiné “odhalující” oblečení v muslimských částech Afriky.

---

V Mlsném zpravodaji kurátoruju obsah jako je tento. Přidej se, je to zadarmo, jednou za měsíc a není to nuda.

---

Dimatex

Kontejnery na textil od firmy Dimatex vnímám rozporuplně. Jsou čistě bílé, svítí na nich červeným nápisem logo “charita”. Přijde mi to klamavé. Ne že by to nebyla z části pravda, na charitu nějaká část skutečně jde. Ale sama firma má na webovkách [4]:

“Naší snahou je dosáhnout co nejvyšší míry recyklace textilu, který sesbíráme.”

Co se tedy s textilem děje?

• Textil se recykluje na čistící hadry. Používají se v průmyslu, autodílnách, …
• Textil se taví (zřejmě tedy jen polyester? nenašel jsem více informací o výrobě) společně s LDPE (Low Density Polyethylene) a vzniká z něho recyklát Retextil [5]. Z Retextilu vznikají lavičky, podpěry stromků, plotovky kolem košů nebo se také používá jako “zdivo” autobusových zastávek. Také se z něho vyrábí stojany na kola, květináče…
• Neziskové organizace podporují materiálně i finančně. Samozřejmě množství převyšuje místní poptávku a tak je zbytek exportován do rozvojových zemí [6].

Takže ano, charita tam je, ale z designu kontejneru mám pocit, že vybraný textil jde všechen do azyláků. Chápu, že pro azylák by textilu mohlo být příliš, ale proč nepřiznat další využití a schovávat se za charitu? Přijde mi to zbytečné a nemohu se zbavit pocitu, že tím ve výsledku škodí dalším společnostem, které sbírají textil.

Textil-Eco

Textil-Eco na mě nepůsobí moc důvěryhodně. Informací na stránkách spíše šetří. Nicméně textil má následující využití [7]:

• Second handy.
• Průmysl a recyklace.
• Ekologické a energetické využití pro znečištěné a nerecyklovatelné oděvy, boty.

Otázkou tedy zůstává, co je myšleno pojmem “second handy” - já se domnívám, že právě druhotný prodej textilu v rozvojových zemích, ale víš jak je to s domníváním se. Na druhou stranu všechny mnou jmenované firmy provozující kontejnery na textil alespoň malou část textilu do rozvojových exportují.

Diakonie Broumov

Sociální družstvo Diakonie Broumov je průkopníkem sběru textilu v ČR. Funguje už od roku 1993 [8].

Co se děje s textilem (citace textu z webu):

“Na lince se použité oděvy třídí na použitelné - nositelné, které putují k potřebným rodinám a jednotlivcům jako materiální pomoc, dále do obchůdků, kde si tak mohou sociálně slabší lidé koupit kvalitní oblečení velmi levně. Dále se textil třídí na nositelný, ale již nemódní, který je posílán do zemí třetího světa, kde jde hlavně o to, aby oděvy nebyly poškozené a nekončily jako odpad na skládkách. Další část textilu, který již nelze použít jako oděvy, se dá uplatnit ve zpracovatelském průmyslu.”

---

Shrňme si tedy využití odloženého textilu:

Potex	Dimatex	Textil-Eco	Diakonie Broumov
charita, recyklace, země třetího světa	charita, hadry, Retextil (plotovky, …), země třetího světa	second hand (země třetího světa??), recyklace, energetické využití	charita, recyklace, země třetího světa

Nahlédnutí do recyklačního podniku Arca Chrast

Hezké shrnutí problematiky nabízí Miroslav Válka v podcastu Budoucnost R [9]. Miroslav Válka je ředitelem podniku, kde recyklují textil (převážně rifle a svetry) a mění je především na výplně pro automobilový průmysl, ale také pro využití ve stavebnictví a zemědělství. Každý měsíc natrhají 220 tun textilu.

Firmy chtějí recyklát, protože zlevňuje výrobu. Zakázky přicházejí od firem, ne od státu. Firmám jde tedy o finanční hledisko. Miroslav Válka vidí jako východisko tři cesty, které dle něho musejí jít ruku v ruce:

• Nastavit ve společnosti systém, aby recyklace byla na prvním místě, dále energetické využití a skládkování. Ideál by dle něj byl 90 % recyklace, 6-7 % energetické využití, zbytek skládkování. Recyklaci by údajně pomohlo zpoplatnění odkládaného materiálu na skládky a spalování.
• Aby se dodavatelům vyplatilo se textilním “odpadem” zabývat.
• Podpora těch, kteří recyklaci provádí. Zisk mají úplně minimální a například Arca Chrast je (dle slov Miroslava Války) v zisku jen kvůli tomu, že už “jedou v rozjetém vlaku”.

V ČR prý chybí legislativní rámec a více se podporují odpadové firmy.

Miroslav Válka dále apeluje na:

• Větší vzdělávání dospělých i dětí, aby si uvědomovali, co konzumní chování způsobuje.
• Maximální využití textilu doma. Až pak recyklace typu jeho podniku.
• Snažit se využít výrobek do maximální hodnoty, když to nejde dál, recyklace.

Snížení nakupovaného oblečení

Firmy, které provozují kontejnery na textil, se snaží s textilem “něco” dělat, ale množství je zkrátka příliš velké. Jak je vidět, všechny firmy (Textil-Eco sice neuvádí vysloveně, ale předpokládám, že také) části textilu dále postupují do rozvojových zemí. Tam je stejný problém: enormní množství, které se nestačí rozprodávat. Textil, který by se klidně mohl i nosit, nemá dále zkrátka využití a končí pak na skládkách typu Atacama.

Co se dá dělat?

Pojďme začít u sebe! Jak?

• Přehodnocením svých nákupních návyků.
  • Méně je více. Ne peněz. Méně oblečení. Méně, ale kvalitního (ano, pak si ho budeš moci i dovolit).
• Kupovat, když je to potřeba, ne z rozmaru (může pomoci pravidlo odložení nákupu o 30 dní).
• Ujasnit si priority. Chci si navlékat na kůži toxické oblečení?
  • Poslední dobou se snažím kupovat oblečení z takového materiálu, abych ho po dosloužení (využívám do roztrhání) mohl hodit do kompostéru (trička, ponožky). Ne všechno jde, mnohdy mě až bolí hlava z hledání, ale většinou se zadaří.
• Upcyklováním (stačí zadat “upcyklace trička” do google a nabereš spoustu inspirace) nebo swapováním (ve FB skupinách, nebo na živých akcích)!
• Děláním vědomých voleb. Do jaké míry je má “touha” po novém kusu skutečně moje? (viz pravidlo 30 dní výše). Není “náhlá touha koupit” spíš marketingová past? Touha po “zalepení se”?
• Posláním dál. Než něco vyhodíš (i do kontejnerů na charitu), můžeš se zamyslet, zda by se věc nedala prodat, předat známým, kamarádům, v lokálních swapech, nebo charitách. Máš tak kontrolu, kam tvoje oblečení putuje. Za svůj odpad jsme zodpovědní - viz předminulý článek.
  • V Praze je v tomto ohledu například velmi aktivní Terka z bezobalového obchodu Bout. Nedávno na svém instagramu postovala “reelsko”, kde ukazuje k prasknutí zaplněného Fiata Pandu sesbíraným textilem.
• “Cílenou kontrolou vlastního života”, jak řekla návrhářka Hana Zárubová pro ČT (mimochodem vnímá zájem o kvalitnější zboží od návrhářů/švadlen, které si lidé více považují).
• Že máme vlivem provázanosti světa mnohem větší dosah, než si dokážeme představit.

Závěr

Závěr závěrů: Nikdy nevíš, kde tvé oblečení skončí. Chce to prostě dělat filtr už na začátku - u nákupu. Když budeš mít bavlněné tričko, nos ho do roztrhání, pak s ním ještě setři podlahu a zkompostuj (pokud používáš eko prostředky na podlahu). Nebo vyčisti zašmírovaný řětěz jízdního kola a hoď pak hadr do směsného.

Když budeš kupovat syntetická trička, nos je také co nejdéle - abys co nejvíce snížil cenu za nošení a zvýšil tak využitelnost na maximum (a odložil nákup nového na co nejdelší dobu).

Měj se kráásně! A když budeš mít potřebu, napiš mi do komentáře (tady nebo do zprávy na sítích). Udělá mi to radost!

Zdroje ke článku "kontejnery na textil"

[1] https://www.youtube.com/watch?v=QAkZ5SypKMw&t=13s&ab_channel=Žijememinimalismem

[2] https://www.recyklujemetextil.cz/proc-recyklovat#prettyPhoto

[3] https://www.youtube.com/watch?v=x_4wGVqjO5o&ab_channel=Žijememinimalismem

[4] https://www.dimatex.cz/recyklace-textilu

[5] https://www.retextil.cz/mobiliar

[6] https://www.retextil.cz/_files/ugd/ae4206_20b0c8f767bd4b07bbcba480f1f18d88.pdf

[7] https://textil-eco.cz/

[8] https://diakoniebroumov.org/o-nas/

[9] https://radiozurnal.rozhlas.cz/kam-putuje-nepotrebny-textil-vyuzitelny-je-v-aute-i-na-zahrade-presto-v-cesku-8280927

Srdcem bez obalu. Videa z cesty.

Shrnutí projektu

Srdcem bez obalu, videa z 800 km dlouhé cesty po trajektorii srdce a to na koloběžce, která je vhodná tak akorát na popojíždění po městě. Bez jakýchkoliv brašen, spaní hezky v lese, což pro mě byla taková expoziční terapie.

Před cestou jsem natočil video a sepsal článek, kde jsem svůj záměr prezentoval. Po příjezdu jsem na úvodní článek navázal a sepsal shrnutí cesty a popsal den, kdy jsem to na cestě málem zabalil. Z cesty vznikl také rozhovor pro Deník.

---

---

Srdcem bez obalu: videa z cesty

---

Video rozhovory

Rozhovory jsem pořizoval před třemi měsíci a vydávám je tak ve stejné dny, kdy byly skutečně pořizovány. Tomu odpovídá řazení videí.

Jane Goodall a kniha o naději

Douglas během jednoho z těchto dialogů označil Jane za vědkyni. Razantně se ohradila a označila se jako přírodovědec. Když se jí Douglas zeptal, proč je to pro ni tak důležité rozlišovat, odpověděla (mými slovy): “Vědec se dívá na strohá data a něco z nich vyvozuje. Přírodovědec oproti tomu pozoruje, využívá empatii, vnímá pocitově.”

Jane je teď 89 let. To je číslo úctyhodné, ale pro mě jaksi abstraktní. Až když jsem četl její vzpomínky na bombardování Londýna nacisty, došlo mi plně, co to číslo znamená.

Myšlenky na budoucnost a naděje

Když se (dle Jane) zaměříme na budoucnost, děláme jednu ze tří věcí:

• Fantazírujeme, čili vytváříme velké sny. Nejspíš pro pobavení.
• Přemítáme nad tím, co špatného by se mohlo stát.
• Oddáváme se naději a představujeme si budoucnost, přičemž zároveň uznáváme nevyhnutelnost výzev. Není bez zajímavosti, že ti, kteří pociťují naději silněji, obvykle předvídají překážky na cestě a pracují na jejich odstraňování.

To mi připomíná pasáž z knihy “Muž, který chtěl být šťastný”, kde starý léčitel, diskutuje s mladým mužem, který ho vyhledal “jen tak”, aniž by ho něco (fyzicky) bolelo. Léčitel mu řekl:

“Když okolí řekneme o nějakém svém projektu, dostane se nám tří druhů reakcí: neutrální, negativní nebo podpůrné.” Vidíš tu podobnost?

• Neutrální - ”Nechte ho, snílka. Ať si fantazíruje.”
• Negativní - přemítáme a přichází strach. “Co kdyby toho skutečně dosáhl? Já bych pak buď “musel” taky, nebo bych si musel přiznat, že…”
• Podpůrné - dává naději.

Dále o naději nechám mluvit přímo Jane:

Další inspirativní věty z knihy Kniha o naději

Další citace Jane: „Ano, věřím tomu, ale znovu chci zopakovat, že bez rozumu a srdce, které budou spolupracovat, bez moudrosti a soucitu je budoucnost velmi pochmurná. Ale nejdůležitější ze všeho je naděje, neboť bez ní budeme apatičtí a budeme nadále ničit budoucnost našich dětí.”

Zpomalení oteplování planety a mizení živočišných i rostlinných druhů vidí Jane ve spojení hlavy a srdce. Konkrétně je dle ní třeba vyřešit následující výzvy:

• Zmírnit chudobu (komu je zima, porazí i poslední strom na Zemi).
• Zredukovat náš životní styl (omezení konzumnosti).
• Eliminovat korupci (na sociálních a enviromentální výzvách je třeba pracovat společně).
  V důsledku rostoucí populace roste množství zvířat v domácím chovu (což vyžaduje prostor pro chov a pěstování plodin pro zvířata).

Další citace: "Jestliže každý z nás začne přemýšlet o následcích svých činů, například při nakupování - a sem bych zařadila i požadavky dětí vůči rodičům, když se všichni začneme ptát, jestli naše spotřeba poškozuje životní prostředí nebo zraňuje zvířata či zdali je zboží levné jen kvůli otrocké práci dětí nebo práci za neférovou mzdu, a následně si takové výrobky odmítneme koupit, biliony těchto etických rozhodnutí nás posunou k podobě světa, který potřebujeme."

Kdeže se to dá podepsat?

Shrnutí

Kniha je velmi inspirující. Apeluje na zapojení jednotlivců, které dále nabádá zapojit se buď do ochrany přírody přímo, nebo “jen” svými nákupními zvyky.

Kniha o naději je balzám pro každého, komu není lhostejná ochrana přírody, je zde spousta různých úhlů pohledu na společnost i život. Na smysl života, sílu jednotlivce. Kniha je prošpikovaná spoustou inspirativních příběhů a ukazuje také, jak důležité je se sdružovat do stejně smýšlejících skupin.

Naopak není vhodná pro čtenáře, kteří by si chtěli přečíst životopis Jane Goodall. Sice se zde objevuje spousta střípků z jejího dlouhého života, ale nikterak uceleně.

Dnes se s tebou nerozloučím svými slovy, ale oblíbeným citátem babičky Jane Goodall:

“Tvá síla ať provází všechny tvé dny.”

P.S.: Pokud si knihu Kniha o naději chceš také přečíst, můžeš si ji pořídit z druhé ruky (viz článek).

P.S.2: na blogu se objevují další "recenze" knih. Třeba: Krása jednoduchosti, Hygge: prostě šťastný způsob života nebo Kuchařka pro život.

Namísto výčtu všech možností uvádím ty, co fungovaly (a fungují) mně. Chyť si tedy svůj digitální klobouk, vezmi si zápisník (ať už digitální nebo papírový) a pojďme na to!

Kam se starými knihami? Prodat!

Prodat! Belador: “Prodat? Jako někde na bazaru?”

Ne, Beladore. Časy se změnily. Dřív byly online bazary nebo antikvariáty jedinou volbou. Dnes ale existuje několik webových stránek, které udělaly to nejdůležitější: dokázaly spojit nabídku s poptávkou. Nejen to. Dokázaly prodej knih udělat jednoduchý a vlastně i zábavný. Aspoň mě teda baví.

Co je tvým cílem?

Co je tvým cílem? “Jen” poslat knihu dál? Prodat ji a koupit si za utržené peníze knihu jinou? Zbavit se většího počtu knih co nejrychleji?

Investiční trojúhelník: likvidita, čas a “zisk” (ve většině případů prodáš knihy za méně peněz, než koupil) platí i pro knihy:

Čím méně času chci věnovat prodeji knih, tím méně peněz získám.

Čím větší riziko podstoupím, tím větších zisků můžu dosáhnout (aukce na aukro od koruny: vedou si sice nejlépe, ale riskuji, že také na té koruně skončím).

K ujasnění si, jak se knih zbavit, může posloužit i infografika.

Prodeji věnuji klidně čas. Kam tedy se starými knihami?

Cena knih se “laikovi” stanovuje špatně. Nejlepší možností je tedy na knize najít ISBN a zadat na webu trhknih.cz do vyhledávání. Nebo klidně část názvu knihy. Našeptávač ukáže náhled knihy, klikneme na ni.

Příklad 1 - Kniha o naději

Podívejme se na konkrétní příklady. Jako první nastupuje loni vyšlá Kniha o naději🐦 od Jane Goodallové. Vidíme, že se kniha v minulosti prodala dvakrát za cenu 200 Kč, shání ji 3 uživatelé a nikdo ji nenabízí. Ideální situace pro prodej. Cenu zároveň nelze moc šponovat. Dá se očekávat, že knihy budou přibývat a když cenu přestřelíš, bude ti na trhu knih viset (jedná se relativně o novinku). Navíc nová se prodává kolem 350 Kč.

Příklad 2 - kam se starými knihami typu Staré pověsti české z roku 1933

Máš doma Staré pověsti české z roku 1933 a myslíš si, jaká pecka to bude? Tak se na ně podíváme. Po zadání do vyhledávače vidíme, že je nikdo neshání a v minulosti se prodaly jednou za 100 Kč. Současně je prodávají další tři lidé. Nejlevnější nabídka je za 70 Kč, nejdražší za 200 Kč (promiň mu, dle 0 hodnocení je to nováček).

Příklad 3 - Pokémon příručka

Možná jsi před lety propadl pokémoní mánii. Tak to bys mohl zauvažovat nad oprášením nějaké té pokémoní příručky. Shání ji 28 uživatelů, prodala se 32x i za 1400 Kč (což se zrovna povedlo mě😃). Jsou tam jedinci, kteří ji prodávají za 3 a víc tisíc. Ti budou asi ještě pár let čekat a možná promeškají jakoukoliv příležitost. Nebo se jim to taky třeba vyplatí.

Trh knih a poplatky

Oproti bazarovým serverům jsou nabídky na trhu knih aktuální. Po prodeji knihy je kniha automaticky smazána z nabídky. Jak je na tom ale trhknih s poplatky? Přece neprodává knihy zadarmo?

Platí se 25 % z ceny (jen prodané) knihy, nejméně však 25 Kč. Jinými slovy: nad 100 Kč je poplatek 25 %, pod 100 Kč fixně 25 Kč. Prodáš-li tedy knihu za 1000 Kč, dostaneš 750 Kč. Prodáš-li knihu za 50 Kč, dostaneš 25 Kč.

Co tedy ovlivňuje cenu knihy? Rozebereme si to dále. Teď se pojďme podívat ještě na další možnosti prodejů, abychom měli výčet možností kam se starými knihami kompletní.

Kam se starými knihami, kterých se chci zbavit sice rychle, ale pořád za peníze?

Chceš se zbavit knih rychle a nevadí ti, že nedostaneš tolik, jako kdyby ses přičinil sám? V tom případě tu jsou knihobot a reknihy. Fungují na stejném principu, liší se jen poplatky.

poplatky knihobotu	poplatky reknihám
cena knihy*0,4 - 29 Kč	cena knihy*0,5 - 12 Kč

A v čem je jednoduší pracovat s knihobotem než s trhem knih?

V postupu: stačí vyfotit knížky, počkat na potvrzení, že knihy přijímají. Pak stačí knihy poslat zásilkovnou nebo kurýrem. V potvrzujícím e-mailu je link na objednání dopravy. U knihobota mám ozkoušené obě možnosti a funguje na výbornou. O prodejích knih pak chodí e-maily.

Belador: “No a co ty knihy pod 50 Kč?” Děkuji za připomenutí Beladore, pojďme na ně!

Kam se starými knihami, které chci darovat?

Reuse centrum

Knihy také můžeš odnést do nejbližšího reuse centra, o kterém jsem psal nedávno. V článku se také dozvíš, zda máš reuse centrum v blízkosti bydliště.

Sousedská knihovna

Sousedská knihovna v rámci bytovky může být také fajn. Chystám se ji zavést v té naší. Samozřejmě do ní budu dávat kousky u kterých je mi jedno, zda se vrátí nebo ne.

Stačí vyčlenit nějakou menší skříňku, ve které si se sousedy (a jejich návštěvami) budeš měnit knihy.

Knihofil

Existuje také internetová “knihovna” knihofil. Kromě půjčování knih to může být také skvělá seznamka, podobně jako je tomu u shánění žížal do vermikompostéru. No řekni, slečna co se zajímá o Hovory k sobě od Marca Aurelia, to je lepší vizitka, než hezký (filtry projetý) obličej a pár slov na Tinderu (vygenerovaných AI😀).

Na knihofilu nabízím několik knih, ale zatím si nikdo nic nepůjčil. Samozřejmě je zde také riziko nevrácení… knihofil garantuje, že v takovém případě uhradí cenu knihy… ale v případě, že se kniha už nedá koupit? Proto nabízím knihy, které současně i prodávám, nebo které mi ještě slouží, ale vím, že se jich za čas budu chtít zbavit.

Stránky knihofilu jsou navíc tak nějak polofunkční, čímž se celý projekt snižuje na nadšeneckou aktivitu.

Knižní spekulace

Knihu je dobré prodat hned po přečtení, pokud vím, že ji nepotřebuju - je po ní největší poptávka (samozřejmě pokud je nová). Prodejem se ti dostává možnosti část peněz z knihy “vyvázat” a koupit si tak nový titul.

Nebo můžeš spekulovat na velkou poptávku za deset let a knihu si schovat. Kniha může začít nabývat na hodnotě ve chvíli, kdy se rozeberou poslední výtisky v distribuci. Teď jen zvolit správný titul. Nepřipomíná ti to volbu vítězné akcie?🙂

Pozor na plísně!

Navíc se ti při špatném skladování knihy může stát, že tvá kniha začne plesnivět. Spory plísní mohou způsobovat alergie, astma a podobné nehezké věci. Navíc se šíří, takže může za chvíli zachvátit celou tvou knihovnu.

Jak taková plíseň vypadá? Viz následující fotky. Třeba v Las Palmas (článek Zero Waste v Las Palmas) tak vypadá prakticky každá kniha z druhé ruky.

Jak knihy před odesláním zabalit?

Přes jakou službu knihy odesílat?

Při inzerování přes internet doporučuji využívat služeb zásilkovny (případně balíkovny), která má fixní poštovné. Nebudeš tak překvapen pokaždé jiným poštovným (Česká pošta) a nebudeš tak kvůli jinému poštovnému, než sis spočítal na webu, ještě dotovat.

Odplevelením knihovny to nekončí

Už víš, kam se starými knihami. Péče o knihovnu je však neustálý, nikdy nekončící proces. Knihy si sem tam kupuji a už na nic nečekám. Hned po dočtení se zeptám sám sebe:

• “Budu knihu číst znovu? Nebo si ji alespoň občas prolistuji či přečtu oblíbenou pasáž?
• Chci se na knihu v knihovně dívat nebo si o knize povídat s přáteli, když ji v knihovně vyštrachají?

Pokud si odpovím ne, pak jde na trhknih.

Závěrem - motivace pro odplevelení knihovny

Motivace je zřejmá. Očistit knihovnu od kusů, ke kterým už se nebudeme vracet. Mám na sobě vyzkoušeno, že je rozdíl se dívat na zaplevelenou knihovnu a knihovnu, kde jsou jen tituly, ke kterým mám nějaký vztah.

Před očištěním jsem neměl ten samý pocit. Díval jsem se na knihovnu, a neusmíval se tu nad milým příběhem, tu s vděčností nepřejížděl po hřbetu inspirativní knihy, nebo knihy, která mi změnila život. Ne, místo toho přitahovaly můj pohled tituly, o kterých jsem si říkal: to byla blbost, tahle mi nic nedala, co s touhle knížkou budu dělat? Právě na poslední otázku přichází odpověď!

Od kalhotek po batoh: textilní odpad v Chile ve špetce souvislostí

Textilní odpad se do Chile nedováží rok nebo dva. Kdepak. Cca 20 let. Končí zde veškerý textil: od spodního prádla po batohy. Problém je, že většina oblečení je syntetického původu (polyester) a jen tak tedy nezmizí.

Do Chile se textil dostává na lodích, které plují do přístavu Iquique. Proč ale tam?

Stejně jako v případě Ghany, nebo třeba Ugandy (a spousty dalších míst Afriky a Latinské Ameriky, ve zmíněných místech je situace nejextrémnější), i do Iquique se textil přiváží s “dobrým” úmyslem.

Alto Hospicio: život ve městě vedle největší skládky textilního odpadu na světě

Alto Hospicio leží hned vedle přístavního města Iquique. Je to město o 120 000 obyvatel. Skládka se nachází hned za městem. Toxické plyny uvolňované během rozkladu oblečení tak můžou mít vliv i na místní obyvatele. O “požárech” nemluvě.

Jeden takový proběhl v červnu a trval dva týdny. Dle Desierto Vestido, místní organizace pro region Tarapacá, zmizela většina oblečení. Skládka je vidět i na leteckých snímcích Google a paradoxně ještě lépe na Seznamu.

Zajímavé je, že o požáru neinformovala žádná média. Viz srovnání hledání na google (v době psaní článku). Ta psala jen o existenci skládky.

Textilní odpad v Chile v médiích

Možná si něco na téma textilní odpad v Chile už zaslechl. Médii zpráva prolétla v roce 2021. V českých médiích se objevila také a to hned ve třech vlnách. Mně minuly všechny. První přišel se zprávou seznam, dva dny na to radiožurnál, za dalších 16 dní ČT a 18. prosince se pak zpráva objevila současně na serveru novinky a idnes (zvláštní to shoda).

Všechny zprávy mělo jedno společné: v chilské poušti Atacama, poblíž města Alto Hospicio, vznikla největší skládka textilu na světě. Kdo je za ni ale zodpovědný? To v médiích vůbec nezaznělo (tedy, kromě velmi obecného výkřiku do tmy: “fast fashion”).

Může za odpad v Chile fast fashion?

---

Podobné informace přináším v Mlsném zpravodaji, kde poctivě kurátoruju obsah. Přidej se, je to zadarmo, jednou za měsíc a není to nuda.

---

Cesta oblečení…

V následujícím videu od BBC (jen ŠP, ale jde spíš o záběry) je možné získat přehled o lokalitě.

Textilní odpad v Chile… z “charitativních” kontejnerů

V oblastech globálního severu se vysloužilý textil sbírá do “charitativních” kontejnerů (takové kontejnery známe a používáme). Část skutečně skončí v second handu v místě sběru (procenta pro případ Afriky), část jde na zpracování (většinou automobilový průmysl) a zbytek na ty “charitativní účely” do Afriky nebo Latinské Ameriky.

Poznámka: více o směrování textilu z kontejnerů na textil v tomhle článku. Zajímavě o recyklaci odpadu mluví i Miroslav Válka (ředitel Arca Chrast) s Vojtěchem Kovalem v podcastu Budoucnost R, nebo Marcela Janská v rozhovoru s neziskovkou Potex.

V Iquique (stejně jako v dalších podobných místech) jsou oděvy tříděny, prodávány na tržištích a dále zpracovávány. To zní dobře, ne? Tak jakápak skládka?

… z dílen Asie, přes prodejny Evropy a Severní Ameriky, až do písku v Chile

V Atacamě nekončí jen vyřazený textil z domácností. Putují tam také netknuté kusy oblečení od světoznámých značek (mnohdy ještě s visačkami). Později se podíváme na to, jaké to jsou (což alespoň v českém zpravodajství nezaznělo a skrylo se pod pojem “fast fashion”).

Kamenem úrazu je množství a…

Ne všechen textil je dále použitelný, ale hlavně přivážené množství je enormní. Třídění vyžaduje čas a čas jsou samozřejmě peníze třídičů. O velkou (údajně až 85 %) část oděvů tak není zájem. Z oblečení je mrknutím oka odpad.

… chybějící limity na import

Chile nemá žádné limity na import textilu. Do země si tak firmy mohou dovážet co chtějí.

Nejvíce nacházené značky

Shrnutí

Vlastníš něco od takových značek? Já jo. Kupoval jsem je ještě v dobách, kdy mě udržitelnost nebrala. Co z článku plyne? Dvě věci:

1) Zajímej se, jak nakládá kontejner na textil (který máš v blízkosti bydliště) s oblečením, ať nekončí v Chile nebo Africe. Společností, které kontejnery provozují, je spousta - jak nakládají s textilem největší čeští provozovatelé kontejnerů na textil?

2) Nepodporuj fast fashion. Nízká cena je často jenom zdání. Kvalitnější oblečení s vyšší cenovkou tě může vyjít ve skutečnosti levněji (v přepočtu na počet nošení).

Zase je to o nás. O jednotlivcích, kteří svými nákupy hýbou světem. A o marketérech, kteří se snaží z jednotlivců dělat stádo, snaží se vnutit nám pocit, že nejsme dobří takový, jací jsme. Pojďme jim ukázat, že to není pravda!

Je reuse centrum vůbec pro tebe?

Reuse centrum je dobré pro toho, kdo se chce smysluplně a hlavně rychle zbavit věcí.

Naopak není pro toho, kdo chce:

• za věci peníze,
• mít větší kontrolu, kde jeho věci skončí.

Větší kontrolu nad darovanými věcmi budeš mít na nevyhazujto nebo marketplace/bazos, atd.

Tristo hrmených! A čo je také Reuse centrum?

Možná tě napadá, proč reuse centrum. Nemáme české slovo? No… jako určitě spoustu, ale… slova, na která jsem přišel, zní jaksi divně. Reuse je něco jako znovupoužití, centrum je střed. Takže středisko znovupoužitelnosti? No, takže asi proto😀 Lepší překlad mi můžeš napsat do komentáře!

Reuse centrum je místo, kam můžeš přinést věci, které ti už neslouží. Ať už jsou to třeba věci, které se ti nepodařilo prodat či darovat, nebo věci, kterých se chceš zkrátka zbavit rychle a bez práce.

Co se dá v reuse centru najít?

• V Reuse centru berou:
  • Zařízení a vybavení domácnosti (např. keramické, porcelánové i skleněné nádobí, hrnce, plechy na pečení, talíře, hrníčky, příbory, sklenice).
  • Obrazy, rámy, vázy, dekorace do domácnosti, květináče, mechanické domácí strojky.
  • přepravky, bedny, mechanické nářadí atd.
  • Mediální produkty (CD, DVD, videokazety).
  • Hračky, sportovní potřeby a vybavení, kola, koloběžky, lyže, snowboardy.
  • Knihy, časopisy.
  • Kamna, kbelíky, zahradní náčiní, zahradní dekorace, doplňky.
  • Vybavení pro chov domácích zvířat (klece, akvária).
  • Drobný nábytek (židle, stolky, skříňky, poličky, nečalouněná křesla).
  • Bižuterie.
• Neberou:
  • Jakékoliv elektrozařízení: elektronika, elektrické přístroje a spotřebiče.
  • Textilní výrobky, oděvy a obuv, čalouněné věci.
  • Rozměrný nábytek, čalouněný nábytek.

Zkrátka a jednoduše: do reuse centra patří věci, které dokáže odnést člověk svépomocí. Dále věci čisté a věci, které nikoho neohrožují na zdraví.

Reuse centrum není jediná možnost, jak se zbavovat věcí

Nevyhazuj to, ty wle! Aneb jak se smysluplně zbavovat věcí a ještě z toho mít užitek.

Tipy jak se zbavit nepotřebných věcí na aukru a ještě vydělat

Kam se starými knihami? Sdílím zkušenosti. Od nacenění po prodej.

Kolik taková sranda stojí?

Například v pardubickém reuse centru je vhodné přispět částkami:

• 10 Kč za drobné či částečně poškozené věci,
• 20 Kč za zachovalé věci,
• 50 Kč za funkční levnější věci,
• 100 Kč za funkční dražší věci,
• a 200 Kč za “echt kauf”.

Nerozeberou si moje věci vetešníci nebo podivné existence?

Můžeš se jít do reuse centra podívat. V Pardubicích se uvnitř schází intelektuálně působící jedinci, kteří si pečlivě vybírají knihy, páry, které vybírají skleničky, mističky, atp., Ukrajinky, které hledají hračky pro děti, romáci, kteří pravděpodobně hledají něco cenného. Spíš tak pasou po příležitosti😀.

V reuse centru jsou věci “běžnějšího užití”. Já si třeba odnesl dvě mystičky. Přijde mi, že v reuse centru dost dobře platí: pro jednoho odpad, pro druhého poklad.

Je reuse centrum i v mém městě?

To nevím. Nevím totiž, kde bydlíš.😀 Ale dám ti prut a ukážu ti, jak se chytaj ryby. Chceš? Řeku už si musíš najít sám.

Dobrý přehled získáš na mapoticu. Druhou možností je kam s ním. V mapě nejsou jen reuse centra, ale v podstatě všechna možná místa, kde se dá něco darovat.

Kvůli tomu mi mapa přijde nepřehledná. Je přímo zavalená pobočkami zásilkoven, přes které se dá odeslat darované oblečení. Může pomoci filtrace. Nejlépe tak, že do vyhledávání napíšeš, co chceš darovat, třeba nádobí. Pak zůstávají převážně reuse centra. Ale nejsou tam všechna. Například to Pardubické (otevřené od dubna 2022) chybí.

Budeš si darovat?

Tak co, budeš si darovat? Prostor, čas, energii? Možná ti teď přijde, že ti věci kolem tebe nevadí. Ale všímej si, jak se cítíš, když se na ně díváš. Některé z nich v tobě určitě vyvolávají libé/nelibé pocity.

Tyhle pocity by nás měly přivádět k zamyšlení: když z nich nemám radost, proč je mám? O nutnosti údržby nemluvě: výměna baterek, dobíjení, nastavování, promazávání, aktualizování, lepení upadlých částí, přendávání … Čistý prostor jen s věcmi, které ti dělají radost, je nabíjející.

Darováním daruješ sobě💚 A nenapadá mě příklad, kdyby tomu tak nebylo.

Belador: “Ale! Keď si taký múdry, potom nám povez, prečo sa vždy označovala za najväčšieho znečišťovateľa more Juhovýchodná Ázia?”

Jasně, proč ne. Ještě si dovolím servírovat jeden mlsík. Hledal jsem, jak je to s tím svěračem kozy. To jsem sice nenašel, ale zaujalo mě následující: Vědci konečně odhalili, proč mají vombati výkaly ve tvaru kvádrů. Game changer! Nemáš zač!

Ďábel Jihovýchodní Asie?

Už jsi asi slyšel(a), že za plasty v oceánu může Jihovýchodní Asie. Může za to report Stemming the Tide, kde se toto tvrzení poprvé objevilo. Vyšel v roce 2015 v časopise Science. Zveřejnila ho organizace Ocean Conservancy.

Report vinil z největšího podílu plastu v mořích pětici zemí: Filipíny, Čínu, Indonésii, Vietnam a Thajsko. Jak na to ale přišli? Selskou logikou.

Posbírali nějaký ten plast na plážích, sčítli ho a doporučili, aby se odpad raději spaloval. Namísto podpory opakovaně plnitelných nádob.

Jenže přišel rok 2022 a stejná organizace přišla s omluvou [2]. Velmi upřímnou, to se jen tak nevidí. Přiznávají, že nešli po příčině odpadu, ale po důsledku (kde odpad končí, ne kde vzniká). Původní studii ze svých serverů dokonce stáhli.

Není bez zajímavosti, že už od začátku pracovali s premisou Jihovýchodní Asie jakožto největšího znečišťovatele světových moří. USA a Evropa tak vyšly s čistým štítem.

Ve zveřejněné omluvě [2] dokonce organizace Ocean Conservancy otáčí:

Jednoduše: kdyby se snížila výroba jednorázového plastu, snížilo by se jeho množství ve světových oceánech. Easy peasy.

Jednorázové plasty: nejvíce nacházené značky

Pět let různé organizace po světě sbíraly odpadky a počítaly značky, které stály za nalezeným obalem. Nakonec sběr přerostl od moří i ke sběru v ulicích, parcích a lesích.

Každý rok proběhlo sčítání a každý rok si první místo držela neotřesitelně (po celých pět let) Coca Cola. Druhé a třetí se proměňovalo mezi výše zmíněnými. Množství odpadu produkovaného značkami se navíc každý rok zvyšuje, stejně jako sliby značek, jak s plastem zatočí [2].

Sliby značek

Pokud přitom navštívíš webové stránky Nestlé nebo Unileveru, budeš mít pocit, že o udržitelnost jde u nich na prvním místě.

Už po zadání “unilever” do google na tebe vyjede: “Unilever Global: Making sustainable living commonplace”. Na jejich webovkách lze dále najít:

Our purpose is to make sustainable living commonplace. It’s why we come to work. It’s why we’re in business. It’s how we inspire exceptional performance.

web Unilever.

U toho obrázek, jak kdyby se jednalo o bezobal, duhové barvy… spíš než na jejich webovky by se obrázek hodil sem, co myslíš?😀

Nestlé nezůstává pozadu:

Our vision is ambitious: a world in which none of Nestlé's packaging, including plastics, ends up in landfill or as litter.

web Nestlé

Hrdé prohlášení mě pobavilo a znechutilo zároveň:

We believe in the power of food to enhance quality of life.

web Nestlé

Předpokládám, že jsi někdy viděl složení nějakých sušenek. Je to čtení na dopoledne.

Mondelez si stanovil cíle [3] pro udržitelnost. Ambice mu nechybí, jako správnému korporátku. A odpady jsou až úúúplně dole. Nutno dodat, že plány, co se týče odpadu, nejsou nijak vysoké, viz snímek obrazovky [3].

Ostatní značky nemají slova o udržitelnosti na webu alespoň tak na očích. Například taková Coca Cola na to jde od lesa. Rovnou zasponzoruje COP27… což zvedá vlnu nevole, takže si nakonec nejsem jist, zda se tak stalo… ale vlastně to je jedno. Jde o to, co tím značka říká, ne jestli to skutečně proběhlo. Hezká ilustrace od First Dog in the Moon.

Zas ta ropa

Proč se v případě jednorázových plastů postupuje tak pomalu? Opravdu čekáme na dobu, kdy budou plasty v oceánu zastoupeny ve stejném množství jako ryby?

Výše zmíněné značky jsou významnými odběrateli ropy, která je pro výrobu plastů hojně využívaná [4]. Dále je tu navázaný odpadový řetězec, kterému současná situace také vyhovuje [4].

"Masters in lobbying, petrochemical firms and plastic producers focus attention on waste management and recycling so they can evade their responsibility for the true problem: the growth in the volume of plastics being made."

Fuhr, L. & Franklin, M. [4]

No... možná bychom si mohli béknout Faith Alone. Trochu hlasitěji především:

Současná řešení

Současná řešení (recyklace, skládkování, spalování, “offsetování”) nejsou dostačující. Množství plastu, do kterého jsou balené výrobky, je zkrátka příliš velké. Spousta materiálů se navíc velmi špatně recykluje. Recyklace tak může být i ekonomicky méně výhodná možnost.

Recyklace jednorázových obalů je za mne jáma do pekla (vzbuzuje falešný dobrý pocit, nevyplatí se ani ekonomicky, mlží se kolem ní a část plastu se vozí na recyklaci do JVA - viz vícekrát již odkazovaný report).

Následuje infografika z mého Instagramu (jsou tam ještě další tři), které jsem publikoval v rámci Týdne bez obalu. Vyjadřují můj pohled na recyklaci jako takovou.

Plasty v oceánu: výhled na příští roky

Report [1] zmiňuje zmiňuje požadavky, se kterými v roce 2018 přišli Ellen MacArthur Foundation and the United Nations Environment Programme. Jedná se o program New Plascics Economy, kde požadují po vládách a korporacích:

• Do roku 2025 vyrábět pouze obaly, které jsou 100 % recyklovatelné nebo kompostovatelné, případně kompostovatelné.
• Snížit používání nového plastu (ve smyslu plastu vyráběného přímo z ropy).
• Zahrnutí recyklovaného plastu v nových obalech.

Do výzvy zbývají dva roky. No, spíš to nevidím. A pokud mohu odhadovat, spíš nás čeká scénář číslo tři: stále stejné vyrábění jednorázových obalů s významným podílem recyklovaných obalů.

Se třetím bodem mám osobně také problém (viz infografiky). Nedávno jsem se účastnil evropského webináře (Future of) recycling and use of recycled plastics in food packaging, kde jsem se dozvěděl spousty pro mě nových poznatků kolem obalových materiálů a jejich interakce s potravinou. O tom ale zase někdy jindy.

Co slibují značky?

Tlak veřejnosti sílí. Značky vědí, že “slibem nezarmoutí”. Jako už posledních několik let. Plány kolem udržitelnosti Nestlé, Mondelézu a Unileveru jsem komentoval už výše. Co ale Coca Cola a Pepsi?

Například Coca Cola, která je teď docela pod palbou (oprávněně, viz report [1]), slibuje, že minimálně 25 % jejích nápojů bude celosvětově prodáváno ve vratných nebo znovu plněných lahvích a to do roku 2030.

Vzhledem k tomu, že je Coca Cola jednička v “bordelizaci”, tak mi to nepřijde moc ambiciózní (1/4 produkce a to ještě k tomu za 7 let). Navíc spojení “vratných” a “znovu plněných” lahví dává tušit, jak to dopadne. Můj tip je 95 % recyklace (vracení lahví) a 5 % znovu plněných lahví. Jsem založením optimista, proto těch 5 %.

Pepsi zase koupila SodaStream a vypadá to, že hledá cestičky, až jednou do plastového korýtka přestane padat.

Závěr

Za plasty v oceánu (obecně na Zemi) nejsou zodpovědné státy Jihovýchodní Asie. V konečném důsledku jsou to samotní výrobci (podobný příklad pro textil), kteří každý rok slibují, že s plastem zatočí, usnadní jeho recyklaci... Výrobci, kteří sídlí v Evropě a Americe.

“Já se můžu snažit jak chci, ale oni v Asii…” další výmluva pro omezování jednorázového plastu v České republice padla. Článek jsem nepsal proto, abys zažíval pocity ekologické úzkosti. Pokud je zažíváš, tak věz, že je na ně nejlepší akce. Třeba nákup v bezobalu (i kdyby sis v něm měl koupit něco jednou za čas), nebo sesbírání pytle odpadků v blízkém lese.

Pořád si myslíš, že jako jednotlivec nic nezmůžeš? Jen v naší zemi nás takových žije 10 miliónů. 10 miliónů lidí, kteří dělají denní volby. Volby, kterými se vytváří budoucí podoba světa.

Že svět utvářejí elity? Asi trochu jo. Rozhodujou, zda ti vedle domu povede nová silnice, jaké budeš odvádět daně... ale tvůj vnitřní svět si utváříš ty sám. Nikdo jiný. Je jen na tobě, co si k sobě pustíš, jak to prožíváš, co denně podporuješ svým časem, energií a penězi.

Takže: Make BEZOBALY greain again!

Plasty v oceánu: reference

[1] - The brand audit report 2018-2022. Dostupné (leden 2023) na: https://brandaudit.breakfreefromplastic.org/wp-content/uploads/2022/11/BRANDED-brand-audit-report-2022.pdf

[2] - Stemming the Tide Statement of Accountability. Dostupné (leden 2023) na: https://oceanconservancy.org/trash-free-seas/take-deep-dive/stemming-the-tide/

[3] - Webovky Mondelez. https://www.mondelezinternational.com/snacking-made-right/reporting-and-disclosure/goals-and-progress/

[4] - Fuhr, L. & Franklin, M. (2019). Plastic Atlas: Facts and figures about the world of synthetic polymers. 2nd Edition. Heinrich Böll Foundation and Break Free From Plastic. Dostupné (leden 2023) na: https://www.boell.de/sites/default/files/2020-01/Plastic Atlas 2019 2nd Edition.pdf

Poznámka 2: Úvodní ilustrace je samozřejmě volně inspirována mistry sarkasmu:

Hodiny na Letné mi štěstí nepřidávají

Nepřijde mi to moc šťastný. Obávám se, že se budou řešit emisní povolenky a výjimky, namísto obnovování dříve zničených lesů. Budou vycházet studie podivným kvalit, proč zalesňování není cesta (jakoby odlesňování byla).

Obávám se intenzivnějšího greenwashingu. Že lidé budou víc “nakrklí” vůči ekologii. Že se bude víc ukazovat obviňujícím prstíkem na “Karla”, kterej si jednou za rok zaletí na dovolenou letadlem.

Chudák Karel z toho pak bude mít “osypky”. Chce si po roční rachotě odfrknout. Místo toho, aby se ho někdo zeptal, jak se měl ve Španělsku, bude muset odpovídat, proč tam na tejden nejel vlakem.

Moje strana “barikády”

Mám to podobně jako hlavní hrdina mého románu Trivandrum (k zakoupení na e-shopu). Hlavní hrdina rozhodně není žádnej ekolep (ekologický aktivista protestující přilepením se k vozovce, stavbě, obrazu, automobilu apod.). V jiné době a v jiném čase raději stromy sází, než aby bojoval proti jejich kácení, nebo se k nim přivazoval.

---

Lidé si jeho počínání postupně začali všímat. Zpočátku mu vůbec nerozuměli. „Proč to děláš? Víc než ty za rok stromů vysázíš, královi dřevorubci skácí za jediný den!“ smáli se, a někteří ho dokonce označovali za hlupáka, občas i za blázna.

Petr se na ně vždy usmál a trpělivě jim zas a znovu vysvětloval, že když se člověku něco nelíbí, je potřeba s tím něco dělat.

„Nebylo by lepší, kdybys bránil dřevorubcům v kácení stromů?“ namítali.

„Já raději volím cestu nenásilí. To ale neznamená, že musím mlčky přijímat, co se děje. Tohle je moje řešení. Nemusím křičet, vymýšlet velké činy. Dělám jen to, co mi přijde správné. Přijďte za rok a uvidíte, že moje snaha má smysl.“

Někteří jenom kroutili hlavami, jiní odcházeli zamyšleně. Zdaleka ne všichni se mu však smáli. Přicházeli k němu i lidé, kteří na něho hleděli obdivně a Petrovo konání se jim zamlouvalo. Až když ho viděli, plácali se do čela a nechápali, že je to samotné nenapadlo dřív. Dokonce se k jeho dílu i přidávali.

Kromě hájků a alejí vysazovali s dobrovolníky sdílené ovocné sady, kde se scházeli sousedé a užívali si společně tráveného času. Petrovi připadalo, že se tak částečně daří znovu probouzet původního ducha Buklandie. Alespoň v okolních vsích.

Přišel podzim. Když se Petr od svého dubu ohlédl za tím, co dokázal za pouhé jedno léto, cítil hrdost. Všude, kam oko dohlédlo, viděl plody své práce: mladinkou dubovou alej táhnoucí se od jedné vsi ke druhé, březové hájky podél potoka, sem tam nějakou vrbu, opodál platany, jilmy a ještě dál od potoka, na písčitých podložích, borové lesíky.

Viděl malé potůčky, které se ve večerní zlaté hodince třpytily jako zlaté žilky klikatící se krajem. Kolem vsí se rozprostíraly ovocné sady. Největší změny však viděl v lidech z blízkých vesnic. A v sobě. Usadil se v něm hluboký klid.

Už teď se nemohl dočkat jara, až vše vyrazí s novou silou, až se vše zazelená. Těšil se, až za dva tři roky stromy povyrostou a začnou poutníkům poskytovat alespoň skromný stín. Jenže těmto plánům stála v cestě blížící se zima.

---

Cestou k nule. Cestou nenásilí.

Proto se mnou rezonuje bezobal. Je to něco, kde můžu denními volbami tvořit svůj svět. Nenásilně. Nakupovat bych přece musel tak jako tak.

Tím si projevuji vděčnost. Dělám si přece čas na jednu nejzákladnější lidskou potřebu: jíst. Trávím čas výběrem kvalitních potravin, do toho v příjemné inspirativní společnosti. Dokážu si najít čas jak na nákup, tak na přípravu jídla, ze kterého jsem stvořen. Z jídla, které nepochází z průmyslově zpracovaných “potravin” zabalených v mnohdy toxickém mixu obalů. Nákup v bezobalu nabádá ke zpomalení. A jsme u jádra pudla.

Zpomalení… ach… tam se skrývají naše pocity. Pocity, které vyvolávají myšlenky. Myšlenky jsou ale druhotné. Samotný pocit nezměníme, ale jaká bude naše reakce na něj záleží hooodně na naší mysli. Co jí dovolíme? O tom jindy. Více laskavosti si však v rychlém letu dáme jen těžko.

Snížením nákupu balených potravin se snižuje i mnou produkovaný odpad (kolik odpadu vyprodukovala naše dvoučlenná domácnost za rok 2022?). Odpad, který nekončí na lokálních skládkách, komínech spaloven… a špetka také v třídících linkách u nás, nebo v zahraničí. O odpadu, který skončí v přírodě nemluvím. Snížením spotřeby jednorázových obalů se snižuje spotřeba ropy a také spotřeba spousty toxických pomocníčků potřebných během výroby. Výrobou méně jednorázových obalů se snižuje CO2 (a dalších). A Uroboros se zakousl do svého ocasu.