Metodika sběru dat

Celý rok 2022 jsem vedl velmi sofistikovanou statistiku. Rozuměj: celý rok jsem zevlil u futer a dělal záznamy. Když prošla Veronika se směsným, plastem nebo papírem, byla to moje chvíle. Nenápadně jsem přehlížel významně pozvednuté obočí. Jako jestli se galantně nenabídnu a neodnesu to já, chápeš.

Jenže já vím, jak je to s tím anonymním odpadem, že? Navíc služba je služba. Belador chtěl znát čísla. A Belador je tvrdej šéf.

Současná bezodpadová domácnost vs běžná (před pěti lety)

Bez dlouhých keců. Letos jsem byl se směsným 7x. S papírem 6x a s plastem také 6x.

Řečeno procenty: snížili jsme odpad vůči období před pěti lety o 93 % (směsný), 88 % (plast) a 77 % (papír).

Ještě jinak: nyní produkujeme 7 % směsného, 12 % plastu a 23 % papíru oproti stejné době před pěti lety.

Poznámka: Před pěti lety jsem nevěděl, že bych měl zaznamenávat odpady pronášené vstupními dveřmi. Takže poměr je realizován vůči expertnímu odhadu, který jsem však realizoval tak, abych měl co nejčistší svědomí. Nezdá se ti to? Dobrá, tak přestaňme křísit moje pět let staré já a pojďme provést srovnání s průměrným obyvatelem ČR.

Srovnání s průměrným obyvatelem ČR

Statistika z roku 2019 hovoří neúprosně (viz druhý sloupec tabulky). Pro potřeby srovnání jsem musel zvážit náš plný koš. Se směsným, plastem a papírem. Snadné? Nooo… jediná váha, kterou máme doma, je ta kuchyňská… já v tom taky nevidím problém. Ale nežiju sám, že jo… hele já to víc nebudu rozvádět😀 Pro vědu (😀) se musí dělat oběti!

	průměrný obyvatel ČR za rok	naše domácnost v přepočtu na osobu za rok	kolikrát méně
směsný [kg]	551	2,8	197x
plasty + kov + nápojové kartony [kg]	15,1 + 13,6 + 0,5 = 29,2	1,5	19x
papír [kg]	22	8,1	3x

Z tabulky tedy vychází, že si až na papír vedem dobře. Se směsným sakra dobře. Kdyby mi to nebylo blbý napsat, napsal bych, že jsme borci, Veroniko!

Bea Johnson: “Vedete si se směsným sakra dobře?!”

---

Domácnost navíc nemusí nutně směřovat k nule (odpadu). Můžeš jen malými krůčky snižovat množství produkovaného odpadu.

Když srovnám dnešní dobu v ČR s dobou před pěti lety, tak je vedení bezodpadové domácnosti nepoměrně snadnější záležitost (informace, nabídka produktů, rozšíření bezobalových obchodů, ...). Škoda bezodpadovou/méně odpadovou domácnost nevést!

Co mě opravdu hodně zajímá… kde jsi na své bezodpadové cestě ty? Dáváš zavařovačku ročně? Jsi na tom plus mínus jako já? Nebo čteš tenhle blog a pomalu si pohráváš s myšlenkou, že bys začal(a)? Napiš mi do komentáře!

Tak zas za týden. Měj se Božsky, mlsoune!

O Vánocích (ale i adventu) mívám pocit, že je ve vzduchu cítit něco víc, než všudypřítomný konzum, křiklavé reklamy a tlačenice v obchodech nebo na poště. Možná je to dáno výzdobou domácností, která má něco společného s prvky hygge… možná se na sebe lidé v tyto dny víc usmívají… přetvářka? Mnohdy ano… ale věřím, že spousta lidí vnímá "to" něco ve vzduchu podobně.

Příležitost ke zpomalení

Vánoce dávají možnost zpomalit. “Chceš tečku, ty wle?” slyším nejednu hospodyňku. Takhle… tečku nechci😀… nicméně si k tomu něco písnu😀

Spousta z nás má více volna, než tři sváteční dny. Kolotoč práce-nákup-domů najednou zpomaluje, nebo se úplně zastavuje.

Vánoce dávají možnost nadhledu. Zrytá půdička najednou začíná plodit. Z podvědomí se nám na mysl dostávají myšlenky. Máme čas je povalovat po patře…

Vánoce jsou příležitost. Proto je škoda je nemít rád. Proč je spousta lidí nemá ráda?

Kde se duch adventu a Vánoc podle mě neskrývá

Nemám rád Vánoce. Sorry jako. Jejda. A neprotivíš si je zbytečně?

Vytírání skříní, šuplíků, atp.

“Co ty vitrýny úplně zrušit?” “A co bychom tam jako měli?” Prostor, když dáš pryč celou skříň.

Můžeš se na to podívat i řečí čísel. Podívej se na ceny bytů ve tvém městě. Když se budeme držet při zemi, tak v Pardubicích stojí metr čtvereční 60 000 Kč. Dejme tomu, že máme krámy ve skříni, která má 2 m2. Ty “nezbytnosti” vezmeme do ruky jednou za rok, právě během vánočního úklidu. Krámy nám nezabírají tedy jen čas, ale také blokují užitnou plochu o ceně 120 000 Kč.

Kdo? Řekni kdo?!

Kdo říká, že musí být na Vánoce uklizeno? Mamka? Teta? Banička? Tak to pusť druhým uchem ven a udělej si to po svém. Ony si stejně něco najdou. Ony v tvém bytě stejně nežijou. Pokud ano…ehm… 😀 už tě nic nespasí, dál ani nečti a běž raději pro prachovku.

A otázka za zlatého bludišťáka: kdo myslíš, že ti během návštěvy udělá největší nepořádek?😄

Jak si zamilovat Vánoce? Mytím oken v prosinci. Rozhodně. Nic lepšího snad nejde ani udělat.

Ano, to bych taky nesnášel Vánoce. Jako já se denně otužuju (ve sprše), nejednou jsem sekal led, abych se mohl postudit v písáku, ale… takovej sebemrskač fakt teda nejsem. No... ne že bych vlastně myl okna. Na druhou stranu - tahle činnost jednoho ovlivňuje v zimě pohodlí všech😄 I když letos tohle možná vyřeší ceny energií. Kdo by tak větral, že?😄

Dárky! Mooooc!

Já rád dostával nové dílky lega, knížky, různé sešitky, pravítka a jiné “papírnické” dary. Co dostávám rád teď najdeš v nedávném článku.

Na druhou stranu, nejsilnější vzpomínky mám na to, když jsme s bráchou dostali video hry, počítač (to byla ve své době fakt vzácnost, dnes je to běžná součást života), brusle… ale také obyčejnou krabičku, kde se ukrývala dáma, šachy, člověče nezlob se a domino.

Kromě článku "Jak si zamilovat Vánoce. Víš ty co? Poradím!" čtenáři také s oblibou čtou:

Jak na dárek pro muže minimalistu? S nádechem bezobalu k tomu?

Co naopak duchu adventu a Vánoc může lahodit

Co ten všivák ale může mít rád?🤔

• Procházky. Ať už společné, nebo o samotě. Stačí půl hodina denně (nebo aspoň obden) a člověk získá nad věcmi nadhled. To je v nejtemnější části roku potřeba. Rozproudit v těle energii a lymfu a očistit mysl od shonu a negace.
• Společně trávený čas.
• Namísto vyšilování co koupit tam a tady… stop. Letos jinak.
• Více času na sebe.

• Společné dělání bramborového salátu. To mám prostě rád. Jídlo spojuje. Společná práce, tvoření, těšení se.

• Společné hraní her. I mezi dospěláky.

• Dovolit si melancholii, když přijde
  • Během adventu můžeme nabývat pocit, že musíme být o adventu šťastní. Všude jsou reklamy s úsměvy od ucha k uchu… jenže do toho můžeme cítit, že uvnitř nás takové neustálé veselí není. Popíráním toho pocitu nic nevyřešíme. Naopak.
  • Zrovna minulý týden jsem upadl na jeden den do takové melancholie, jako snad za celý rok ne. Najednou nic nemělo smysl, nic mě nebavilo. Dopoledne jsem se to snažil “na sílu” zlomit, ale odpoledne jsem to vzdal, zalezl pod deku, vzal si knížku a spal. Druhý den jsem měl optimismu a energie na rozdávání. Vytlačil jsem ze sebe tolik slov, jako kdybych psal oba dva dny. Stačí si jen dovolit. Jen na to nezapomínat. Snad si to budu pamatovat.

Jak si zamilovat Vánoce?

Takže jak si zamilovat vánoce? Ponořit se do sebe a vnímat své pocity a emoce. Co mi na Vánocích vadí? Co je příčinou? Proč?

Co mohu udělat proto, abych měl hezké svátky? Není přece smyslem otročit 23 dní, abych tři dny mohl mít vše dokonalé (což je jen pozlátko, kulisa, protože to tak po zbytek roku není). Možná je na čase být jen sám k sobě laskavější?

Udělej si svátky co nejvíc po svém. Rada nad zlato, že? Ale vážně. Jak by vypadal advent a Vánoce, které by měly být jen podle tebe? Co ti v tom brání? Já jsem třeba čtyři roky po sobě Vánoce zrušil. Úplně. Sobecké? Sebelaskavé? Aha, co by tomu řekl XY…?🤔

Neprožívej Vánoce jako Božena

“Lahev rumu. Ta by mi bodla.”

“No… tak pokud se budeš cítit líp…” pronesla trochu váhavě Irena.

“To teda budu! Víš ty co? To není vůbec špatný nápad,” začala Božena štrachat v kabelce, až s cinknutím o zip skutečně zmiňovanou lahev vytáhla.

Dívala se na ni obdivně, jako by se v lahvi zhmotnil turek Ferit, z telenovely Příchuť lásky, dokonalé ztělesnění mužského charisma. A vůbec! Lahev pro ni najednou představovala odliv všech starostí.

“Měla jsem ji na pečení,” prohodila ledabyle. Iren v těch slovech zaslechla i špetku pomstychtivosti. Jestli se však Božena mstí manželovi, všem mužům, Vánocům, nebo snad sama sobě, nevěděla.

...

A jak to bylo dál?!

Celý příběh byl v psané formě volně dostupný na buymeacoffee. Audio-verze je za vánoční čajík, přirozeně (stávající přispěvatelé mají audio samozřejmě dostupné). Ať jeden, nebo deset. To je na tobě. Jsou přece Vánoce. A o Vánocích se dělají dobré skutky. Tak podpoř tenhle blog! Vypiju u něj pár misek čaje a píce pro Beladora taky něco stojí.

EDIT 9/07/24: buymeacoffee jsem zrušil a nahradil ho Gurmánským zpravodajem, což je prémiová verze Mlsného zpravodaje. Mlsný zpravodaj není ale žádný chudý příbuzný. Je nabušený obsahem a chodí jednou za měsíc. Připoj se k 1000+ odběratelům, kteří už pravidelně mlsají tenhle do krátkých sdělení organizovaný, přehledný zpravodaj.

Tak nějak si to užívat po svém

Využij Vánoc. Můžeš se naladit Tichou nocí ve Finštině. Měj se, mlsoune, moc hezky a v novém roce na napsanou!

Hnědé popelnice, věčný evergreen

Některá města skutečně umožňují odklad bioodpadu do hnědých popelnic. Záleží na městě.

Například Pardubice svážejí bioodpad sice 15 let, ale 13 let z toho jen obyvatelům rodinných domů. Samozřejmě mají bioodpad z údržby zeleně... ale i tak mi to přijde úsměvné. Obyvatelé rodinných domů jsou zrovna ti, kteří mohou bez problému kompostovat venku. Pocházím z vesnice a tam se objevovaly kompostéry na zahradách hojně. “Hotový” kompost se používal na pěstování všeho možného. A na větve a trávu byly speciální kontejnery.

Poslední dva roky se v Pardubicích rozjel i “testovací” sběr bioodpadu v městské části Dubina. Jestli prý bude zájem, jestli sběr bude fungovat. Z testovacího sběru bioodpadu se ukázalo, že je údajně dost nedisciplinovaných lidí, kteří znehodnocovali bioodpad odkládáním směsného odpadu.

Co se pořád testuje?

Testování jen v jedné městské části mi navíc přijde jako málo vypovídající. Navíc u rodinných domů, které mají skladbu bioodpadu jinou, než obyvatelé bytů. Samozřejmě, rozšířením testování do více městských částí se zvyšuje náročnost vyvážení kontejnerů…

Testování jen v jedné městské části mi navíc přijde jako málo vypovídající. Samozřejmě, rozšířením testování do více městských částí se zvyšuje náročnost vyvážení kontejnerů…

Zastávám názor, že v tomto ohledu by mělo fungovat jako průkopník město (nejen Pardubice, jakékoliv, které bioodpad sváží). Město by mělo informovat, vzdělávat. Nespoléhat na informovanost a zájem občanů.

Chceš třídit bioodpad? Počkej si.

V roce 2023 nás v Pardubicích tedy čeká další testování v jiných městských částech. Předpokládám, že svoz bioodpadu obstojí a kontejnery se postupně rozšíří do celého města. Rozšiřování hnědých kontejnerů po městě mi ale přijde žalostně pomalé.

Vypadá to, že většina Pardubáků bude muset v roce 2023 nadále kompostovat v bytě. A čekám, že i spousta dalších obyvatel měst po celé ČR.

Kromě článku "Bioodpad a jeho svoz v roce 2023" čtenáři také s oblibou čtou

Mé zkušenosti s kompostováním v bytě

Co se děje s bioodpadem?

---

Update (21.3.23): Od dubna se hnědé kontejnery v Pardubicích rozšiřují do dalších městských čtvrtí. Minimálně do pátého městského obvodu. Jsou uzamykatelné a klíče se dají po předchozí domluvě vyzvednout na Úřadě městského obvodu Pardubice V. Jupí! Kdyby ale nebyl tlak unie… kdoví, zda bychom se dočkali. Separace bioodpadu od směsného by měla být totiž od roku 2024 povinná.

---

Alternativa k hnědým popelnicím na bioodpad

Alternativa ke hnědé popelnici je kompostování v bytě. Nebo komunitním kompostéru, pokud je kde ho umístit ve vnitrobloku.

Čistě kompostování v bytě je poměrně pohodová záležitost. Možnosti jsou dvě: vermikompostování a bokashi kompostování. O mých zkušenostech s kompostováním v bytě jsem před půl rokem sepsal článek. Je stále aktuální.

V rychlosti o bokashi kompostování pojednává video z youtube kanálu kokozy.

Používal bych hnědé popelnice na bioodpad?

Nevím. Občas asi jo…

“Moment, jak jako občas? Nabádáš tady na nějaký žití bez odpadu a pak před barák nedoneseš ani slupku od brambory? No jo, kovářova kobyla chodí bosa, viď?!”

Zadrž chvilku😀 V naší domácnosti jsme najetí na bokashi kompostování, kdy kompostér vynášíme jednou za měsíc. Zfermentovaný kompost většinou odvážíme na kompost k babičce, rodičům, nebo kamarádce na zahrádku. Teoreticky bychom ho mohli dávat i do (případné) hnědé popelnice. Nicméně to bychom do kompostéru nemohli házet celulózové fólie (v kompostárně je nerozliší od plastových fólií a vyndávají je).

V celulózových fóliích kupujeme zabalené například koření (druhy, které v bezobalu nemají)… Do kompostéru také házíme pečící papír (ten hnědý je většinou kompostovatelný), sáčky od čaje (i když cca z 80 % ujíždíme na sypaných).

Na druhou stranu bych i já sem tam hnědou popelnici využil. Například v době, kdy nakládáme zelí, zakládáme cider… zkrátka v době, kdy bokashi trochu nestíhá. Možná bych do hnědé popelnice časem přestal dávat větší kusy zeleniny. Bokashi kompostér bych pak používal právě na celulózové fólie a další materiály, které by v kompostárně mohli vyhodit.

Vím, kde bioodpad končí

Staráním se o svůj bioodpad vím, kde končí. Závěrečné spočinutí bioodpadu tak vidím přímo. Vidím koloběh jídlo-bioodpad-jídlo. Cesta bioodpadu nekončí jeho vyhozením do kontejneru (není kritika), kde stále ještě není jisté, zda do kompostárny skutečně doputuje.

Samozřejmě uznávám, že je kompostování složitější, než nosit bioodpad do popelnic. Navíc se dají pořídit i fešné nádoby, do kterých se dá nějakou dobu bioodpad přidávat (třeba na kokoze🐦). Nádoby by měly být hermeticky uzavřené, čímž se s bioodpadem nebude muset tak často.

Z výše vypsaných důvodů bude náš bokashi kompostér funkční i v roce 2023🙂

Poukazy

Poukazy můžou být fajn… jen to chce trochu obdarovávaného znát. Co přijde jako skvělý nápad tobě, nemusí být pro něj.

Poukazy “na něco”

Poukazy, které by potěšily mě:

• Do lokálního bezobalu.
• Do čajovny.
• Na zajímavý workshop. Ale opatrnost na místě. Příklad: mám rád indické jídlo, workshop na vaření Indie by tedy mohl být fajn. Mám rád jógu, ale poukaz na víkendové “něco” s jógou? Spíš ne: naneštěstí se dnes vyskytuje typů jógy snad “tisíc” (a mnohdy jde o "líbivá pozlátka"), průvodce nemusí sednout, atd.
• Divadlo, koncerty, … zase opatrnost. Pokud to bude s obdarovaným, je tam benefit darovaného času, ale abych byl vyslán neznámo kam na neznámo co…😀
• Přednášky. Není to tak intenzivní jako workshop, není to koncert, kde jsou lidé nalepení na sebe… a pokud se obdarovanému interpret ani nelíbí… no😀
• Ubytko. Může být fajn. Ještě lepší, když pojedeš taky a daruješ tak vlastně společně trávený čas.

“Charitativní” poukazy

Specifický dar. Pokud dotyčný sám nepřispívá charitativním organizacím nebo jiným neziskovkám, vůbec bych nad tím neuvažoval. V opačném případě nabízím seznam organizací (až na Sázíme Česko mám osobní zkušenost - to ale dlouhodobě sleduji na sítích a přijde mi fajn).

• Sázení stromů:
  • Treedom - sázení stromů především v tropických zemích. Průběžně se u stromu mění “status” a sem tam přijde i nějaká fotka.
  • Ecosia - provozovatel internetového vyhledávače, který za příjmy z reklamy (umístění na vrchní pozice ve výsledcích vyhledávání) sází po světě stromy. Má i vlastní e-shop, z kterého zisky putují opět na výsadbu stromů.
• Česká ornitologická stanice. Výkupy pozemků pro ptačí rezervace, monitoring ptactva a mnohem víc.
• Justice for nature - český pár, který začal výkupem pozemků kolem národního parku na Sumatře. Postupně se rozrostli a monitorují zvěř i u nás. Dělají spousty přednášek pro veřejnost i pro školy.

Knihy

No jéje. Tady jde vždycky bezobal stranou (knihy lze navíc dnes dobře posílat dál). Jen musíš znát trochu vkus jedince. Já sám mám v hledáčku například:

• Novinku Kniha o naději od Jane Goodallové (moje mini recenze),
• Žít a přežít od Reinholda Messnera,
• 13000 dní od Tomáše Hajzlera.

Pokud dotyčný jóguje pak mu můžeš opatřit:

• “Jógovou bibli” Systém jóga v denním životě.
• Balzám na duši: Rámajána. Jedna z nejdůležitějších Hindu knih, která vypráví příběh Rámy.

Pokud obdarovaný nejóguje, může se mu přesto líbit kniha Wim Hof. Ledový muž. Knížka sahá daleko za otužování, dechové techniky a Wimův život. Wim v knize předává “recept” (někdy více mimo řádky, někdy příměji) na znovu nalezení sebe sama. Toho stejného, co v nás dává nám žít.

Poznámka: zajímá tě, jak nakupovat/prodávat knihy z druhé ruky?

Dárek pro muže může být i pochutina

Tady záleží samozřejmě na vkusu.

• Čaje. Na běžné pití potěší cokoliv.
  • Výborné jsou bylinné směsi od Sonnentoru. Většinou jsou k dostání v pytlíkové i sypané formě. Koupíš je i v jakékoliv zdravé výživě.
  • Na lepší čajování beru “materiál” z dobré čajovny. V drtivé většině případů si do čajovny chodím osobně. Kromě Pu-Erh (velmi specifický😀) nemůžeš šlápnout vedle. Můžu uvést odkazy na následující dobroty:
    • Zelený (Vietnam) - THAI NGUYEN CHE XANH.
    • Zelený ochucený jasmínem (Čína) - MOLI HUA QUE SHE JIAN (ptačí jazýček).
  • Výborné jsou také čaje od Petra Síče.

• Káva nebo nekáva.
  • Už jsi měl(a) kávu z Barona Café? Praží ji můj kolumbijský kamarád (Pardubice). Nově má i e-shop.
  • Kdybys to měl(a) do Pardubic z ruky, pak můžeš zabrousit na již jednou zmíněnou Českou ornitologickou společnost. Káva vypadá zajímavě (nemám zkušenost) a zisky jdou na jejich aktivity.
  • Z nekáv Veronika doporučuje tu s obsahem kořene pampelišky.
• Pokud je dotyčný maté pijec, pak se nemůže nic zkazit balíkem maté. V ČR nejsme Argentinci, takže ne úplně zkušený maté pijec (za kterého se přes roky popíjení maté stále považuji) nepohrdne Amandou. Podobně s Taragui. Zato ceremoniální bio-maté, to už je libůstka. Doporučuje Veronika, já se držím při Amandě.
• Pivo. Klidně i nealko. Dneska se už běžně dělají i nealkoholické pšenice, IPY, ...
• Sýry. Vyzrálé. Och.
• Ořechy. Ve všech formách: přírodní, pražené, ořechová másla…

Vykuřovadla

Můžeš také zkusit vyrobit vlastní “parfém”. Jednoduše smícháš třeba meruňkový (ale klidně mandlový, šípkový, …) olej s 2 - 3 esenciálními oleji:

• Já to dělám asi takhle nějak:
  • Na cca 30 ml nosného oleje stačí (+-) esenciálního oleje:
    • cca 20 kapek, které mají tvořit “jádro”,
    • cca 12 kapek druhé vůně,
    • cca 8 kapek poslední výraznější vůně.

Jako víc teorie kolem toho najdeš na netu (po vyhledání například: “parfém esenciální olej”). Já to tak “nějak” vždy splácám (už mám oblíbené vůně, které se k sobě hodí) a výsledek je za mě v pohodě. Lepší kupovat bio esenciální oleje. Přece na sebe nebudeš patlat nějakej sajrajt. Koupit se dají v bezobalech, nebo různých menších krámcích. Na e-shopech pak třeba na Tierra Verde nebo v Pruhovaném kocourovi, malém příjemném obchůdku z Pardubic.

Přihřátí polívčičky

Knížka je vždycky vděčnej dárek! Kor když má potenciál nenásilnou formou objevit, co v sobě máš skryto.

Semena lufy

Lufa je spíš pro bezobalisty. Navíc s chutí a prostorem pro pěstování. Při splnění všech podmínek je to však top dárek. Z lufy vyrostou plody, které se jako mladé dají jíst, ale nás zajímá především přezrálý plod. Z toho se totiž dělají “houbičky” na mytí nádobí, těla, atp.

Nebo se můžeš vytasit se semínky a nabídnout se jako pěstitel. Samozřejmě lze také sáhnout již po hotovém.

Do čeho balit?

Velmi hezky vypadá kombinace obyčejného hnědého (poštovního) papíru, který se dá recyklovat. Aby balíček držel pohromadě, můžeš ho svázat konopným či bavlněným provázkem. Případně si můžeš pomoci i papírovou lepicí páskou (co vím, tak ji můžeš přímo koupit třeba v bezobaluhk).

Vánoční stromeček

Jestli trváš na živém vánočním stromku, mám zajímavý tip na stromek. Jedná se o stromky z prořezů, šly by stejně k zemi. Bydlíš-li v Táboře či Praze, můžeš si je objednat. Za jejich distribucí stojí bývalý fotr všech bezobalů - Bezobalu, teď polková prodejna Cirka.

Závěrem

Pokud ti některý z tipů pomohl vyřešit vánoční dilema jak na dárek pro muže minimalistu, budu za pozvání na čaj také vděčný.

Postrádáš nějaký zajímavý tip? Napiš ho do komentáře!

Spalovna odpadu ve třech projednáváních

Velké téma láká hodně veřejnosti, která se sejde jednou za 13 let. Co ale v mezičase? Zkrátka si přijdu prospěšnější jinde.

Spalovna odpadu je až na konci řetězce

Jedná se o spalovnu průmyslových odpadů. A mě se odpady nelíbí už dlouho. Průmyslové, nebo ty z domu. Průmyslový odpad je s jistou mírou nadhledu odpad domácí. Jen si množství odpadu, za výrobou nejpestřejší mozaiky domácích spotřebičů, oblečení, drogerie a potravin, neumíme představit.

Jako jednu z výzev současné společnosti vidím odpad jako takový, ne jeho skládkování nebo spalování. To je ten poslední článek řetězce.

Není tohle ta cesta? Pro mě ano.

Cesta vědomého spotřebitele

Cesta vědomého spotřebitele -> přizpůsobení poptávky ze strany výrobců. Spotřebitele, který se snaží každodenními volbami a nákupy podporovat obchodníky a výrobce, kterým nejde jen o větší zisk, než rok předchozí. Nemožné? Nemyslím si. V Pce se to děje třeba v Koloniál beZobalka nebo Krámek Bezobalu v Brozanech u Pardubic.

Můj ekologický aktivismus

Můj ekologický aktivismus spočívá v něčem jiném. V osobním příkladu. Snažím se žít dobře, nikomu do ničeho moc nekecat (samozřejmě jsem si prošel obdobím, kdy jsem okolí peskoval za každý jednorázový obal). A docela to funguje. Někteří přátelé za mnou pak chodí a ptají se. Zajímá je bezobal, kompostování v bytě, ekologická drogerie, bezobal na cestách, fermentování, klíčení, výroba rostlinných mlék, …

Nemoralizuju, sdílím informace, shrnutí studií, píšu návody a sdílím svou životní cestu. Jak říká poustevník Jasmus z mého románu, kterou mají beta čtenáři a zatím jsou na ni nadšené ohlasy.

Odbočka k pálení textilu

Shodou náhod jsem zrovna týden před projednáváním rozepsal článek na blog o závěrečné cestě textilu (v dnešní době tedy spíš plastu a chemických pomocníčků), která mnohdy končí právě jeho spálením. Bez jakýchkoliv filtrů, natvrdo. Kdo to ví (jasně, to se neděje u nás na dvoře)? Domnívám se, že přednáškou na tohle téma bych nezaplnil ani kavárnu (pokud si myslíš opak, klidně něco takového spáchejme!).

Co když je to jinak?

To nejvtipnější na konec: nevím, jestli je ta kamarádka naštvaná, zmatená... v okolí nemá podporu a hledá ji u mě… vše je jen čistá spekulace, která ale dala vzniknout tomuhle článku. Děkuji!

Příčiny

Příčin je spousta. Pro přehlednost v odrážkách:

• Znečištění řek.

  • Splach hnojiv a pesticidů z polí do vodních toků.
  • Eroze půdy a zanášení koryt.
  • Léčiva - na čističkách odpadních vod se odstraňují jen mechanické nečistoty, tuky a oleje a fekálie… ne chemické látky.
  • Mikroplasty.

• (Záměrně) vysušovaná krajina.

  • Mokřady a podmáčené louky byly dříve jako zásobníky a regulátory extrémů.
    • Malé průtoky řek → uvolňování vod z mokřadů.
    • Velké průtoky → hromadění vody.
  • Narovnání řek a potoků.
  • Odvodňování orné půdy.
    • Ve 20. letech melioračními trubkami. Ty jsou přitom v zemi dodnes. Jak to? Musely by se vyndat. A to by stálo peníze. Na jednu stranu si tedy zemědělci stěžují na sucha, na stranu druhou provozují (čti nechávají chátrat) odvodňovací soustavy.

• Přílišné sečení luk.

  • Louky potřebují obhospodařovat. Jinak by zarostly stromy a keři. Problémem je však velkoplošné sečení.
  • Živost louky se pozná podle množství barev: čím méně barev, tím je louka víc “mrtvá”.

• Bohatnutí venkova.

  • Rostoucí hygienické nároky lidí.
  • Mizení stodol a starých stavení.

• Migrační bariéry.

  • Pro velké druhy představují problém silnice (dálnice olemované ploty).
  • Pro menší druhy představují problém obrovské lány polí.
  • Pro ryby představují problém přehrazené řeky.

• Monokultury.

  • Les.
    • Často moc nahusto.
    • Stejnověké.
  • Pole.
    • Kromě chemických postřiků také chybějící remízky a meze.

• Nadprodukce chovu kapra.

  • Nejchovanější ryba u nás.
  • Do vody se sype velké množství živin.
  • Kapři žerou spoustu zooplanktonu (který žere sinice).
    • Ptáci, co žerou zooplankton, pak na takových rybnících nemají potravu.
    • Ptáci, co potřebují vidět pod vodou, takové rybníky nevyhledávají kvůli špinavé vodě (důsledek kapřího "rochnění se" v bahnitém dně).

• Invazivní druhy.

  • Druhy zavlečené na naše území člověkem narušují genetický fond našich živočichů.
    • Příkladem budiž křížení jelena siky s naším jelenem evropským.
    • V genomu všech našich jelenů je sika. A to přesto, že:
      • Se u nás začal šířit až v 70. letech,
      • samci jsou o polovinu menší,
      • sika žije v nížinách a evropan v horách.

Navracející se druhy

Některé druhy se však navrací. Třeba vlk, vlha pestrá nebo orel mořský. A některé druhy se vlivem změny klimatu usazují i u nás. Například zápřednice jedovatá (od 90. let).

Naděje

Nadějí na lepší zítřky jsou:

• Drobní hospodáři, kteří se starají o krajinu.
• Změny v přerozdělování zemědělských dotací.
• Nová místa pro život.
  • Vojenské prostory.
  • Opuštěné lomy.
  • Staré průmyslové areály na periferiích měst.

Co s tím můžeme dělat jako jednotlivci?

Nemusíme čekat, až u nás zemědělci zavedou permakulturu😀 Abychom při otázce “kdy jste je viděli naposledy?” nemuseli krčit rameny, můžeme se přičinit jako jednotlivci.

Příčin výše je vyjmenovaná celá řada. Samozřejmě, jako lidský druh máme svaté právo si přírodu upravovat. Dělá to tak spousta jiných živočichů. Jen by zde měla být “vědomost”, jakožto zdravá hranice pro naše spotřební chování.

Spousta zmíněných příčin má přímý vztah k potravinám. Každým nákupem podporujeme, volíme a ovlivňujeme svět kolem sebe. Jsme toho součástí. Bez výmluv.

Ovlivňujeme svět kolem každodenními nákupy. Co jíme, co nosíme na sobě, čím se myjeme? Každý malý krůček se počítá. Že jsou bio-potraviny drahé? Dá se to obejít. Například založením spolkového obchodu. Stačí parta podobně naladěných kamarádů. Viz můj rozhovor ve spolkovém obchodu Obživa.

Hezky si tady střílíš pojmy, ale co nějaký zdroj?

Jasné, tady je. Informace zde publikované jsem načerpal na výstavě Kdy jste je viděli naposledy? 16. listopadu 2022 se otevřela veřejnosti. Ten samý den jsem ji navštívil. Výstavu je možné shlédnout ve Východočeském muzeu (Pardubice). V nádherně zrekonstruovaných prostorech jsem strávil kolem dvou hodin a udělal si kupu poznámek. Z části poznámek článek také vychází.

Bude však výstava bavit i neekologicky zaměřené jedince, nebo snad děti?🤔

Doprovodné aktivity výstavy “Kdy jste je viděli naposledy?”

Dospělého zaujme, ale musí na ni přijít odpočatý, aby vstřebal prezentované informace. Je jich opravdu hodně. Samozřejmě si je může “dávkovat”. Já měl po dvou hodinách hlavu jak pátrací balón, ale pročetl/prolezl jsem víceméně vše.

Výstava se nachází ve dvou sálech. Navíc je zde prostor pro aktivity dětí a také prostor pro uschování bund.

Součástí výstavy jsou herbáře, “bludiště”, “průchod biotopy”, čichová a hmatová poznávačka, poznávačka ocasů (ty úchyláku😀), pomazlení s kancem (bejka nemají) nebo třeba woodoo budka.

Děti ocení především noru a domeček ve výšce, chrobákovu kouli na nakloněné rovině, razítka kopyt zvířat, hru na způsob double na podlaze, běžnější variantu double v podobě papírových kartiček, omalovánky rostlin a nakonec mohou na tabuli napsat, co dělají pro ochranu přírody.

Zámek Pardubice a vstupné

Cena za vstupné na výstavu (190 Kč) mi přijde vysoká. Vstupenka totiž platí na všechny expozice Východočeského muzea. Vstupné je však jednorázové s platností jednoho dne.

Pokud jsi zvídavější (jako jsem byl i já) na další výstavní sály nebudeš mít chuť. Navíc v dalších sálech jsou stálé expozice, takže je vysoká pravděpodobnost, že už jsi je viděl(a).

Proto by mi přišlo lepší vstupné na tuto výstavu od stálých expozic oddělit a vstupné snížit. Nebo prodloužit platnost vstupenky. Třeba na měsíc, jak to také bývá v některých zahraničních muzeích.

Po výstavě…

Kudy k potravinářské fólii?

Samozřejmě jsem milovníkem svobody a je pro mě důležitá. Jen se mi nelíbí vychýlení misek vah k té vnější svobodě. O té se (až prázdně) hovoří neustále. Přijde mi, jak kdyby nám vnitřní svobodu někdo zabalil do fólie. Aby moc nevyskakovala. Možná abychom na ni viděli hůře i my sami. Ale zase ze sebe nedělejme oběti.

Trefnější přirovnání je spíš, že jsme si nechali ukázat cestu k roli potravinářské fólie, naučili se, jak se správně zabalit, a pak si náš výtvor ještě nechali zkontrolovat. A začali chodit na pravidelné převazy.

S vnitřní svobodou přichází lehkost. S lehkostí přicházíme na to, že náš život není jen Já. Jasně, každý jsme porce jedinečnosti, jeden malý vesmír vedle druhého… ale kolem nás to také pěkně žije. A my jsme toho součástí.

Když ale zatuchá vnější svoboda, jak by mohla kvést ta vnitřní? Možná znáš Viktora Frankla. Možná ne. Každopádně neznám povolanějšího na naši otázku…

Svobodně i v koncentračním táboře

O tom, že si člověk může udržet svobodu za jakýchkoliv vnějších okolností, svědčí příběh Viktora Frankla, rakouského psychoterapeuta židovského původu.

Jak takové hledání smyslu ale podpořit?

Tři možnosti, jak dát životu smysl

Dle Viktora lze dát lidskému životu smysl jednou z následujících možností:

• Vykonáním činu - čehokoliv, co jde právě za hranice Já. Nemusí jít o nic velkého, jen by čin měl být nesobecký a měl by nás “hřát”.
• Prožitím zážitku - získáváním zkušeností, prožíváním, přičemž nejvyšší hodnotou je láska.
• Utrpením - aby se člověk mohl odrazit, potřebuje najít dno. Mnohdy si nemusí ani všimnout, že se potápí. Přetavit staré v nové. Zbavit se všeho starého seschlého listí, aby mohly na jaře zase vyrašit pupence nových svěžích, aby se zase do života navrátilo štěstí, lehkost a živost.

Plastová fólie kolem svobody nemusí být ani vidět. A to i přesto, že už může být hodně špinavá, zapařená, olezlá… moment, co že je vůbec ta fólie?

Kromě článku "Svoboda zatavená do potravinové fólie?" čtenáři také s oblibou čtou

Krása jednoduchosti aneb co mě během čtení napadlo

Hygge recenze: spojení minimalismu, pohodlí a na svíčky se*e pes

Svoboda zatavená do potravinové fólie

I když je fólie zamlžená, pořád se přes ni snažíme prohlédnout. Pořád si odmítáme připustit, že bychom měli setrvat v prostoru vymezeném fólií a trochu to tam prozkoumat. Svému okolí zase fólii horlivě ukazujeme, aby náhodou nezahlédli skutečného člověka pod ní.

Co je ta fólie? Strach žít jinak, autenticky. Strach z hodnocení: “Nejseš normální.” “Seš divnej.” “Tys byl vždycky jinej.” Dříve byla smečka pro přežití nutností. Dnes ne. Navíc je nás mnohem víc, takže se starat o každý takový štěk… to bychom nedělali nic jiného.

Hodnotící slova nepadají primárně za účelem zraňovat. Je to obrana hodnotícího. Obrana, jak se co nejrychleji vypořádat s novou nepohodlnou situací. Hodnocení (i kladné: “hodný kluk”, příště to bude “zlobivý kluk” - už nás někdo posuzuje dle “nějakých” měřítek) je snazší než zamyšlení se. Zamyšlení se bolí. Natož pak zahájení procesu změny.

Kdy to ale vzniklo? Kdy jsme si tu fólii nasadili? Pusť si následující krátké animované video. Když jsem ho viděl poprvé, se směsí studu a prozření jsem zíral na obrazovku.

“Z něčeho ale žít musíme. To jako nejde přece!” Jasně. Ale…

Jak se fólie zbavit?

Já fólii začal odstraňovat sestavením vize. K tomu mě přiměla kniha Konec prokrastinace od Petra Ludwiga. Dnes už Petra nesleduji. V současném rozpoložení svět vnímám barevněji. Přesto si pořád myslím, že pro začátek může posloužit velmi dobře. Díky knize jsem si uvědomil své silné a slabé stránky a vydláždil cestu k majáku, ke kterému sice nikdy nedojdu, ale jehož světlo vidím i za nejtemnějších nocí. Vize se mi za posledních 7 let změnila, ale kosmeticky. Jádro zůstává.

Co s použitou plastovou fólií?

Pohled na scénu na deštivé ulici

Stál jsem s čajem u okna a pozoroval deštivou ulici (zvyk z Anglie). Viděl jsem popeláře jak vyvážejí popelnice. V jednu chvíli k nim přispěchala “vystajlovaná” třicátnice a s úsměvem jim podávala sáček s odpadky, jak kdyby jim dělala nějaké dobrodiní. Když sáček dopadl do popelnice, zacinkalo to až ke mně (přes zavřené okno).

Paní by nejdříve chtěla vidět obsah, to je jasný, a samozřejmě taky ukázat občanku. "Vystajlované" ženě (ze začátku článku) budeme říkat třeba Silva.

Silva přijíždí aneb příběh, kde anonymní odpad neexistuje

Silva vjela se svým nablýskaným SUV do sběrného dvora. Chtěla přijet jen o pár minut dřív, aby se vyhla frontě. Ne ani tak frontě před ní, jako spíš frontě aut, které se začínaly objevovat ve zpětném zrcátku.

Dvě auta, co přijela dříve, zmizela a na Silvu tak konečně přišla řada. Vyšla z auta, z kufru vyndala anonymní černý koš na směsný odpad.

“Občanský průkaz, prosím” požádala paní v otrhaném umazaném vaťáku. Silva jí s nervózním úsměvem podala občanku. Nemohla si pomoct, ale vždycky jí tyhle návštěvy přišly vrcholně nepříjemné.

Vy netřídíte sklo?!

Nepříliš často se stávalo, že by se nad sebou Silva zastyděla. Na sběrném dvoře se tak však dělo s železnou pravidelností: každé pondělí a čtvrtek.

Slavík se staženým hrdlem

“Zkusím se polepšit,” špitla Silva a nelibě pocítila, jak se jí začíná hrnout krev do tváří. Zapátrala v paměti, kdy se takhle cítila naposledy. Nedalo jí to tolik práce.

Zvenku pronikaly skrz velká okna paprsky slábnoucího slunce, dvůr byl pokryt barevným listím. A ona stála se slzami v očích před katedrou.

“Tak to aspoň zkus,” naléhala na ni učitelka. Nechápala, že si je Silva nejistá a že se bojí. Maminka jí přece tuhle řekla, že zpívat neumí. Malá Silva ale nevěděla, že maminku bolela hlava a zvolání: “Kdo ten tvůj jekot má pořád poslouchat!” by neměla brát vůbec vážně. Jenže malá Silva byla v hodnocení sebe sama závislá na dospělých.

“Proč by mi jinak maminka říkala, že neumím zpívat, když by to nebyla pravda?” projelo jí tenkrát před katedrou hlavou.

Pod tlakem vyučující nakonec potichu odrecitovala dvě sloky a polykala přitom slzy hořké jako grep, který někdy musela jíst kvůli tomu, že je plný vitamínů. Tušila, že vitamíny jsou něco dobrého, ale nechápala, proč by kvůli tomu musela jíst něco, co jí nechutná.

Dostala tenkrát trojku a ujistila se, že zpívat opravdu neumí. Od té doby nezpívala. Nikdy.

Nezvažovala jste terapii?

“Haló!” zamávala jí rukama před obličejem paní ze sběrného dvora.
“Promiňte, na něco jsem si vzpomněla.”
“Říkám, víte co by za to děti v Africe daly?!” prskala nakvašeně Dita.
“Neodhadla jsem množství rýže…”
“Tak si to příště odměřte!

Nad 200g obalem od makadamových ořechů se Dita zamračila, ale neříkala nic. Silva ale odhadovala, co si myslí: “Za celý den sbírání odpadu si můžu koupit sotva dvě takovýhle balení!”

Směsný komunální odpad prozradí počty vzplanutí

Když Dita vyndala pevnou plastovou nádobu od přípravku, který sliboval shození 10 kg do jednoho měsíce, pronesla jedovatě, jakoby pro sebe: “Tlustý budou hubený a hubený studený…”

Silva, tentokrát už úplně rudá, by si zase nafackovala. Chtěla ho vyhodit do malého koše před domem, aby se vyhnula právě takovým poznámkám během prohlídky směsného odpadu. Dita samozřejmě nemohla vědět, co věděla Silva.

Se slzami v očích nasedla do auta a hlavou jí projel řetěz pochyb a domněnek z poslední doby. Ten jeden kondom v koši pro Silvu nepředstavoval prohru, ale triumf. Výrazně se malovala a nosila legíny, aby vzbudila zájem manžela, který se poslední měsíce zdál netečný. Neuplynula čtvrt hodina, aby si s úzkostným stažením břicha nepomyslela, zda se její manželství neocitlo ve slepé uličce. Ještě to v ní nesmrdělo zatuchlinou a močí, ale jakoby tam svazek směřoval…

Ještě že ten anonymní odpad máme, že? Teď už jen cestou koš nerozsypat.

Proč zrovna zavařovačky? Protože mají větší potenciál, než jen na přenos potravin z obchodu domů. Až půjdeš příště do obchodu, třeba budeš vyhledávat právě potraviny ve skle.

Jak využít zavařovací sklenice v kuchyni?

Použití zavařovacích sklenic v kuchyni nikoho nepřekvapí. Už výrobce do nich balí své potraviny, které si pak nosíme domů. V kuchyni se následující možnosti využití. A zavařování je jen jednou z nich!😉

Popisky sklenic

• Stačí připevnit gumičkou - to dělám já.
• Přilepit izolepou - to dělá žena. Ano, nemusíš být telepat - nelíbí se mi to. Možná časem sepíšu článek “10 tipů jak vydírat člověka na cestě k bezodpadové domácnosti”.
  • Na její obranu: většinou jsem varován: “Dáš tam tu cedulku?” “Jasněěě” a po čase zaslechnu charakteristický zvuk trhání izolepy. Někdy potřebujeme čas, milé dámy!
• Pod hrdlo sklenice stáhni provázek s cedulkou (z nějaké kartonové krabice).
• Fantazii se tady samozřejmě meze nekladou😉

Využití zavařovacích sklenic v bytě

Zavařovací sklenice mají všestranné využití i v bytě. Použít se dají jako:

1. Skleničky na pití. Chystáš-li akcičku, stačí posbírat víc stejných skleniček od přátel, nebo z FB skupin. Po akci je buď využiješ, pošleš dál, nebo za breku mně podobných do skla.
2. Jako venkovní “hrníček” na kafe. Aby tě sklenice nepálila, stačí použít silnější ponožku, ke které nemáš dvojičku (lépe vypranou😀).
3. Dekorace, květináče, vázy, domácí zahrádky.
4. Stojánky na tužky, …
5. Světla.
6. Olejové svíčky.
7. Zachraňování včel😃 (chytání do sklenice pro opětovné vypuštění z okna). Pokud je na zdi, může být výhodnější podsunout noviny, karton, …, namísto lpění na zavření sklenice víčkem. Na ten kousek k oknu to stačí😉

Jak využít zavařovací sklenice mimo domov?

Využití zavařovaček v koupelně

V koupelně se zavařovací sklenice využijí na:

1. Uchovávání podomácku dělaných kosmetických přípravků.
2. Různé stojánky (například na kartáčky).
3. Jako organizéry na skladování drobnějších věcí.
4. Přenos moči k obvoďákovi🤣

---

Podobné informace přináším v Mlsném zpravodaji, kde poctivě kurátoruju obsah. Přidej se, je to zadarmo, jednou za měsíc a není to nuda.

---

Jak využít zavařovací sklenice v dílně?

Co se zavařovačkami, pokud jich máš moc?

Vyhození zavařovaček do skla je až jeden z posledních kroků. Před recyklací sklenice můžeš nabídnout:

1. Místnímu bezobalovému obchodu. Samozřejmě bys měl ctít pravidlo: “dávám zavařovačku v takovém stavu v jakém bych se ji nebál sám přijmout”. Během rozhovoru v bezobalu Zváženo Marie říká, že lidé jsou schopni přinést sklenice v různém stavu, včetně pavouků uvnitř (z toho docela nemůžu🤣).
2. Přátelům.
3. Ve FB skupinách typu: “swap pardubice”, “obal není odpad”, atd. Lidé neustále něco tvoří, berou se, zavařují (ne nutně v tomhle pořadí).

Co pokud máš zavařovaček málo?

Nemáš dostatek sklenic? Jdou nasbírat rychle!

V bezobaláči většinou nějaké sklenice navíc jsou. Postupně si tak vybuduješ své “sklenicové zázemí” a bude dobře😋

Nenakupuješ-li v bezobaláči, prostě si jich začni víc všímat a upřednostňuj je před potravinami v plechovkách. Jsme národ sběračů a tohle sbírání je nesčetněkrát smysluplnější, než sbírání bodíků na nepotřebné plastové postavičky či plyšáčky (za které nakonec ještě zaplatíš "zvýhodněnou" cenu😀).

Zaujalo tě jak využít zavařovací sklenice? Máš nějaký vlastní tip? Nebo otázku k tipům zmíněným? Napiš mi do komentáře!

Za nebezpečným odpadem (produktem) do Švajcu

Vezmu tě na malý výlet. Přeneseme se do Švýcarska do roku 1993. Představ si ty krásné hory, čistou přírodu, vodu z ledovců… a textilku Rohner Textil, která v té době dělala látky pro sedací nábytek.

Látky byly tak nacucané chemikáliemi, že pouhé odstřižky švýcarská vláda označovala za nebezpečný odpad. Tak nebezpečný, že ho firma nemohla legálně ve Švýcarsku ani skládkovat, ani spalovat. Odstřižky látek tedy vozila do Španělska, kde měli volnější předpisy.

Dost!

V té době si ředitel Rohner Textil najal amerického architekta a projektanta Williama McDonougha a německého chemika Michaela Braungarta. Cílem nebylo nic menšího, než navrhnout výrobní proces, který by byl nejen šetrnější k životnímu prostředí, ale přímo ekologický. To je obrat o 180 stupňů.

William se společně s Michaelem pustili do práce. Mravenčí práce. Prozkoumali 8000 chemických látek a nežádali nic menšího, než aby chemikálie byly tak bezpečné, že by se daly jíst. Skutečně takové našli. Ze zkoumaných 8000 látek jich vyhovělo 38.

Voda z textilky čistší než pitná voda

Jako každá firma, i textilka potřebovala vodu. Spoustu vody, kterou během výrobního procesu dokázala pořádně zaneřádit. Aby ji neprznila moc, jednou za čas přijeli lidé ze Švýcarského regulačního úřadu a měřili rezidua chemikálií z vypouštěné vody.

Z textilky tedy vytékala čistší voda, než vstupovala. Jak je to možné? Tkaniny, které najednou nebyly nacucané chemikáliemi, vodu totiž filtrovaly. Magic, isn’t it?!

Regulační úřady - něco, co by ve vyspělé společnosti nemuselo být

Zde máme další paradox, na který jsme si už celkem zvykli: tolerujeme “jisté” množství zbytkových chemikálií vypouštěných do vody/vzduchu, protože to přece jinak nejde, protože by výroba bez chemikálií byla dražší.

Jaké je ale to jisté množství? To někdo musí stanovit. Vznikají tak regulační úřady, které tyto limity stanovují, kontrolují, pokutují, … Čas od času se něco rozbije, v médiích se to propere, ale jinak se jede pořád ve stejných kolejích.

Kdyby společnost nevynesla peníze nad všechny hodnoty, pak by takový regulační úřad neměl žádnou práci.

Jenže ty výdaje… nebo?

Co příběh znamená pro mě?

Každý z nás si musí stanovit, co je pro něj v životě důležité. Nejde slepě spoléhat na to, že nás někdo bude chránit. Nebude. Musíme být aktivní sami a zajímat se.

Můžeme šetřit na oblečení a nosit to, které je nasáklé toxickými chemikáliemi. Můžeme se mýt pochybnými přípravky a řešit, proč máme pořád vyrážku. Můžeme jíst nekvalitní potraviny a divit se, že jsme nemocní… Nebo se můžeme začít zajímat, kupovat méně, ale kvalitního, nečekat, že přijde někdo, kdo to udělá za nás. A pokud někdo takový přijde, je dobré být (bohužel) ve střehu.

Taková životní cesta je šetrná k nám samotným, peněžence a životnímu prostředí. Taková cesta je cestou sebelásky. Jak jsem říkal na nedávné přednášce: kdo má skutečně rád sám sebe, nemá potřebu kolem sebe kopat. Ať do lidí nebo prostředí, ve kterém žije.

Pracuju na tom - je to cesta. Cesta, která nikdy neskončí. Vlastně skončí, smrtí. Stojí ale za to po takové cestě jít.

Expoziční terapie. Belador za kormidlem.

Lehké začátky

Mí nejvěrnější čtenáři vědí, jak blog vznikl (ostatní to mohou dohnat). Původní idea byla prosťoučká: bejk Belador bude v popředí a já budu dělat křoví. Měl jsem pojmout podezření. Já mu místo toho skočil na špek (a to jsem při zakládání blogu už maso nejedl).

Už když po mě chtěl, abych natočil první video o nakupování v bezobalu, už tehdy jsem měl zpozornět. Ale já ne. Zaujalo mě to. Vlastně jsem ve videu neměl bejt ani moc vidět. Prej: “Natočíš obchod, já ti udělám zákazníka…” Když jsem to měl natočený, začal: “Možná bys mohl říct něco na úvod a na závěr…”

Od té doby se jen vezu. Na sítích prej že bych měl bejt vidět víc já, že je to přece jen blog pro lidi a ne pro voly a pro krávy. Zase to znělo celkem logicky.

Tichá revoluce

Pořád mi nedocházelo, že se vlastně jedná o revoluci. Revoluci probíhající tiše. Ani ty klíče nezacinkaly. Belador mě postupně nadchnul myšlenkou jezdit po bezobalech (Srdcem bez obalu) a dělat rozhovory. Mě! Introuše, kterýho by v Pardubicích pohledal. Dobře, vybavím si ještě jednoho kamaráda, kterej ovládá jeden skvělej trik: prostě zmizí, ať je kdekoliv, ať je kolem cokoliv, aniž by ho někdo při mizení viděl. Podezřívám ho, že se umí rozplynout. Za mě je to superschopnost!

Současně mě tak natlačil do prekérní situace (Belador, ne ten kamarád) - spaní v lese. Expoziční terapie. Na deset dní, proložení natáčením se, jak se bavím s lidma, které jsem nikdy neviděl. A víš ty co? Po několika dnech strach ze spaní v lese odezněl. Spaní v lese se mi naopak zalíbilo! Předloni v Novohradkách, ani loni na Šumavě (v obou případech tři noci) se mi taková pecka nepovedla, a teď voila! Přepište učebnice, už se nebojím!

Jenže Belador je k nezastavení. Prej přednáška. Náš dialog byl podobnej scéně z S čerty nejsou žerty: “Jakože pro veřejnost?” ptám se chytře. “No ne asi”.

Kromě "Expoziční terapie..." jsou čtenáři oblíbené

22 důvodů pro sólo trekování

Každá cesta začíná štěstím začátečníka a končí zkouškou dobyvatele

Těmito slovy promlouvá “král” k pastevci Santiágovi v mém milovaném Alchymistovi od Paula Coelha. Citát v hlavě držím kratší a zaměnil jsem hledání za cestu… doslova zní takhle:

“Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždycky končí zkouškou dobyvatele. Nejtemnější chvíle nastává vždy před úsvitem.”

Tato slova mi projela hlavou, když jsem si omylem začal přemazávat disk pseudo náhodnou sekvencí jedniček a nul a vzápětí zformátoval disk se zálohama. Nebudu detailně popisovat jak se to stalo. Důležité je, že termín přednášky se blížil, sítě byly nakrmeny, očekávání posluchačů nastaveno.

Citát mě ale zachránil od naštvání nebo smutku. Bylo mně jasné, že mi život předhazuje zkoušku, než budu moct postoupit do dalšího levelu.

Bylo nutné obnovit oba disky a data sjednotit, trvalo to 24 hodin, ale nakonec se podařilo a já jsem v novém levelu!

Poznámka: v neděli rozesílám nový mlsný zpravodaj, kde bude uvedena free aplikace, kterou jsem data obnovil (všechna!). Trvalo to teda 24 hodin a musel jsem obnovovat oba disky… ale velké uff!

Rozdílnosti publika

Za čtyři roky na doktorským jsem toho odpřednášel a odučil docela dost. Člověk by si myslel, že po tolika projevech obava z mluvení na veřejnosti padla. Navíc i ve firmě prezentování výsledků probíhalo na pravidelné bázi. Ve firmě se však prezentuje odborněji (z pohledu laika abstraktněji). Čím abstraktnější téma, tím víc se v tom všichni ztrácí, pokud se nepatrně uhne odborností vedle. To vede na dva stavy: na mraky doplňujících otázek, nebo na odkývání všeho, aby ze sebe člověk nedělal zbytečně blbce.

No a minulý čtvrtek jsem v Zámecké kavárně Pardubice povídal o své cestě Srdcem bez obalu pro širokou veřejnost. O tématu dost konkrétním, kterému rozumí každej. Nová expoziční terapie a zdarma! Moc jsem si ji užil a dle reakcí, které se ke mně poté dostávaly, většina účastníků také.

Co mi dělalo radost z pozice řečníka?

Takovej gulášek jsem už dlouho nepapkal

V publiku se sešla velmi zajímavá směska. Několik členů rodiny, přátelé, známí a neznámí. Několikrát se publikum zasmálo nahlas, takže asi dobrý. Mnohdy jsem viděl v obličejích nepochopení vystřídané právě smíchem, mnohdy zvědavost, někdy i napětí. Přednášení mě tak bavilo.

Guláškem samozřejmě myslím pestrost publika. Papkáním pak mé pozorování, jak se mezi sebou baví lidi, kteří se roky neviděli. Ostrůvky hovorů, které se vytvořily, se mi pozorovaly moc hezky. Nebylo potřeba žádného jubilea, svatby nebo pohřbu.

Také jsem měl radost z podpoření kamaráda tím, že jsem povídání uspořádal u něj, čímž jsem mu snad trochu pomohl s rozšířením povědomí o jeho kavárenském provozu právě v prostorech Zámecké kavárny. Já byl vděčný za prostor, on za mou aktivitu. Krásná to prospěšnost, že?

Už se to šíří

Po přednášce projevilo několik posluchačů zájem o trička a tašky, které se již brzy objeví tady na e-shopu, takže můžou šířit slogan “Make BEZOBALY great again” do světa. Za dobu nošení trička se mě už pár lidí ptalo, co ten nápis jako znamená. Právě o to jde!

Kromě myšlenek vyřčených v přednášce, a zmíněných triček, za mnou po přednášce přišli i dva kamarádi a ptali se, jak je to s tím kompostováním v bytě. Jaký kompostér bych doporučil, že by to chtěli také pořešit… to je přesně ono! Možná zůstalo jen u těch dvou kamarádů, možná ne. I tak je to pro mě úspěch. Za trochu (možná trochu víc) nepohodlí jsem dostal spoustu zápalu do dalších činností!

Vliv jednotlivce zakončím dalším citátem od Paula Coelha, tentokráte z knížky Pátá hora. Když slovo “prorok” nahradíme slovem “jednotlivec”, bude to pecka!

“Jaký význam má osamělý prorok?”
”Jaký význam má Slunce, ubírající se po nebi samotné?
Jaký význam má hora čnící uprostřed údolí?
Jaký význam má opuštěná studna?
Právě ony ukazují cestu, jíž se má karavana ubírat.”

Óóóm, šánti, šánti, šánti!🙏

Další přednášky?

Určitě se nejedná o poslední přednášku! Na listopad dvě peču. Předpokládám, že dopadnou. Jednu připravím komplet novou. Druhá bude upravená Srdcem bez obalu, kde bude více koloběžky a méně bezobalu (ještě pro širší veřejnost). Pokud bys chtěl přednášku z cesty Srdcem bez obalu zopakovat ve tvém městě, napiš mi! Určitě se to potká!

---

---

Jak mě napadlo jet vlakem do Španělska?

Nápad na podobnou cestu nosím v hlavě dva roky. Někdy v květnu jsem narazil na 50% slevu na otevřenou evropskou jízdenku s platností jednoho měsíce. Vzal jsem to jako znamení.

Baví mě dělat věci jinak a cesta vlakem z Pardubic do Španělska do této kategorie rozhodně spadá (ano, koloběžka mě z podobných "blbin" nevyléčila). Chtěl jsem dobrodrůžo. Nové zkušenosti, zpomalení. Prožít tu vzdálenost, ne tři hodiny koukat na mraky. Vidět, jak se mění krajina, projet Alpy a Pyreneje, pozorovat lidi. Ověřit si, jestli ve Švýcarsku jezdí vlaky fakt tak na čas - o tom později.

Důvody pro cestu vlakem do Španělska v bodech

Kromě výše zmíněných důvodů také několik dalších a ještě se budu navážet do busu a auta:

• Vnímám vlak jako svobodnější.
• Nádraží jsou zpravidla velmi blízko centra, delší čas na přestup se dá využít pro rychlou návštěvu města. To třeba u létání nejde.
• Není třeba být na nádraží moc předem. Odpadají kontroly (až na jednu u rychlovlaku ve Španělsku).
• Při pozorování krajiny za poslechu hudby mě napadá spousta věcí. Najednou jsem v jakémsi příjemně zasněném stavu, kdy přichází spousta nápadů.
• Podobně v noci, když se potácím na hranici mezi bdělostí a spánkem (však mám poznámek spoustu - máš se na co těšit!).
• Autem bych musel řídit a koukal bych 24 hodin jízdy před sebe a možná sem tam juknul na travnatý svah, ve kterém je dálnice zaseknutá. Ve městech bych řešil parkování a tak...
• Autobus je takovej moc zájezdovej, nedá se v něm pohybovat, lidi jsou moc blízko sebe.
• Trošku úspor CO₂. Já ti nevím, ale CO₂ z cestování mě tak nějak moc nežere. “Jak to? Vždyť se na blogu zabýváš ekologií?” slyším otázky. CO₂ a cestování. To je téma! Já to mám tak, že na cestách poznávám a nacházím. Napadá mě spousta věcí, odpočívám. Pak můžu dál neotřele tvořit. Například díky cestě do Indie jsem postupně omezil maso na nulu. Někdo může křičet, kolik CO₂ ta cesta vyprodukovala... je víc jeden let, nebo trvalá změna? Jsem pro změnu! Napiš klidně do komentu, jak na to nahlížíš ty. Jo a sem tam zasadím nějakej ten strom, nebo zaplatím někoho, kdo to udělá za mě.

Kromě toho, že je cesta vlakem časově náročnější, vyžaduje také nepoměrně více plánování. Pokud zvažuješ, že by sis také někam vyrazil vlakem, tak v následující kapitole budeš z poskytnutých informací chrochtat blahem (není zač!).

Jak plánovat cestu vlakem do Španělska?

Obecně

Dostat se do Španělska po železnici není úplně jednoduché. Obzvláště pak, plánuje-li se cesta měsíc předem a jede se v srpnu - asi nejhorším možném měsíci na cestování po Evropě (jenže nařízená dovolená nařizuje).

Pokud cestu do Girony porovnám třeba se Splitem (přímý vlak - ačkoliv Tomáš Hajzler nemá moc pozitivní zkušenost) nebo Římem (jeden přestup ve Vídni, bez mé nebo něčí zkušenosti), při cestě rychlovlaky se přesedá nejméně 4 krát a trvá cca 24 hodin.

Rychlovlaky sice jezdí rychle, ale spojují zpravidla velkoměsta, která však (narozdíl od regionálních vlaků) nesledují pomyslnou přímou trasu. Proto časový rozdíl při využití regionálních vlaků není tak velký (cca 6 hodin navíc), jen se zvyšuje počet přestupů (cca 12 vlaků). Finanční úspora je však značná, protože rychlovlaky ve Francii a Španělsku mají povinné rezervace míst a především v srpnu při plánování měsíc předem bývají často obsazená. A měsíc předem navíc ani není možné rezervaci na španělský vlak udělat - k tomu se ještě dostanu.

---

Kromě "Vlakem do Španělska..." by tě také mohlo zajímat

Máš rád/a cizí neštěstí? 🌶️ Pak je México mágico pro tebe!

---

Vlakem do Španělska s aplikací Interrail Rail Planner

Po zakoupení Global Passu od Interrailu je dobré si stáhnout aplikaci Eurail/Interrail Rail Planner, se kterou se dají plánovat spojení, zjišťovat, zda jsou na dané vlaky potřeba rezervace a v neposlední řadě se také prokazovat průvodčím QR kódem.

QR kód je jeden po celou cestu a pod ním se jen objevují (dle aktuálního času) odjezdové a příjezdové stanice. Průvodčímu se tedy po načtení QR kódu jen zobrazuje, zda je Global Pass platný. Někteří průvodčí se i dívali, zda jsme měli spoj v aplikaci uveden.

Poznámka: V úsecích s pomalými daty aplikace "nekonečně" dlouho načítá QR kód. Pokud se však telefon přepne do režimu letadla, pak se QR kód zobrazí okamžitě.

Pro vyhledávání spojů na cestách je aplikace dobrá, ale pro naplánování cesty je lepší využít prohlížeč a možnost mít vedle sebe více otevřených záložek. Nedoporučuji idos, s ním se dá lehce spálit. Když nepoužívat idos, co tedy?

Vyhledávání spojů

Nejen pro plánování cesty vlakem do Španělska doporučuji používat vyhledávač německých železnic. Pro španělské vlaky fungoval dokonce lépe, než domácí Renfe. Stáhnul jsem si i aplikaci DB Navigator, kterou jsem používal právě v průběhu cesty.

V německém vyhledávači se dají vypínat rychlovlaky, dají se nastavovat minimální časy mezi přestupy a spousta dalšího. Dá se tak poměrně pohodlně naplánovat z jednoho místa celá cesta. Největší problém je ovšem v rezervacích. Ty jdou vyškrtnout, čímž se ovšem cesta natahuje. Výsledek byl u nás tedy kompromisem mezi časem a cenou za rezervace.

Vlakem do Španělska bez idosu! Ze začátku jsem pro hledání používal náš idos, který u nás funguje dobře. Po zadání Pardubice - Barcelona sice spojení našel, ale u jednoho vlaku v Rakousku uváděl čas příjezdu o dvě hodiny dřív, než odpovídalo skutečnosti. Tím pádem idos plánoval navazující spoje bez ohledu na to, že vlak měl skutečný příjezd až po odjezdu přípoje😀

Rezervace

Tady jsem se hned na začátku spálil. Našel jsem si noční vlak z Vídně do Mnichova, zarezervoval si v něm přes Interrail (platí se poplatek 4 € za rezervaci - přes ČD ale rezervaci udělat nešlo, stejně tak přes OBB) dvě sedadla a plánoval dál. Následně jsem zjistil, že se další den bez rezervace nehneme přes Francii.

Rezervace byla samozřejmě nevratná. Postupoval jsem tedy obráceně a úplně opustil cestu přes Paříž, kterou jsem původně plánoval. Namísto toho jsem zvolil cestu přes Švýcarsko, která je co se rezervací týče, rozhodně ekonomičtější a přestupů ve Švýcarsku se bát netřeba. Navíc výhledy z oken jsou dechberoucí.

Jak jsme tedy jeli vlakem do Španělska?

Cesta do Španělska

Itinerář cesty vlakem do Španělska (29. 7. 2022) vypadal následovně:

od	čas odjezdu	do	čas příjezdu	délka jízdy (dle jízdního řádu)	cena rezervace (za osobu)
Pardubice	14:09	Praha	15:22	1:13	35 Kč (nepovinná)
Praha	16:25	Berlin Suedkreuz	20:35	4:10	75 Kč (nepovinná)
Berlin Suedkreuz	21:35	Frankfurt (Main) Hbf	02:11	4:36	75 Kč (nepovinná)
Frankfurt (Main) Hbf	02:45	Basel Sbb	6:20	3:35	-
Basel Sbb	06:25	Bern	7:26	1:01	-
Bern	7:34	Geneve	9:18	1:44	-
Geneve	11:30	Lyon Part Dieu	13:24	1:54	-
Lyon Part Dieu	15:20	Valence Ville	16:32	1:12	-
Valence Ville	18:13	Valence Tgv Rhone-Alpes Sud	18:20	0:07	-
Valence Tgv Rhone-Alpes Sud	19:27	Nimes	20:11	0:44	10 €(povinná); airbnb v Nimes
Nimes	12:14	Port-Bou	15:45	3:31	-

Poslední řádek ukazuje spoj, kterým jsme měli dojet do španělského Port-Bou (v neděli 31. 7. 2022). Skončil však v Perpignanu. Proč, to se dozvíš v další kapitole. Kvůli tomu pokračování cesty vypadalo takto:

Nimes	12:14	Perpignan	14:48		-
Perpignan	15:55	Cerbere	16:31	0:36	-
Cerbere	18:04	Port-Bou	18:08	0:08	-
Port-Bou	18:39	Girona	19:42	1:03	-

Cesta do Česka

Cesta zpět byla o poznání splavnější, protože jsme si u přepážky pár dní po příjezdu udělali rezervace sedadel na AVE (rychlovlak) Girona-Lyon (pamatuješ, jak jsem říkal, že to nejde online?) a odpustili si tak několik regionálních vlaků ve Francii.

Itinerář cesty vlakem do Čech (25. 8. 2022) vypadal takto:

od	čas odjezdu	do	čas příjezdu	délka jízdy (dle jízdního řádu)	cena rezervace (za osobu)
Girona	8:56	Lyon Part Dieu	13:22	4:26	27 € (povinná, ovšem první třída, protože ve 2. už nebylo místo)
Lyon Part Dieu	14:38	Geneve	16:35	1:57	-
Geneve	16:42	Zuerich Hb	19:28	2:46	-
Zuerich Hb	21:40	Wien Hbf	6:34	8:54	12 EU (povinná)
Wien Hbf	8:10	Hranice na Moravě	10:30	2:20	75 Kč (nepovinná)
Hranice na Moravě	11:31	Pardubice	13:43	2:12	75 Kč (nepovinná)

Jak se přesouvat vlakem po Španělsku?

Poznámka (srpen 2023): napsal jsem nový článek ohledně cestování rychlovlaky po Španělsku.

Interrail funguje ve všech spojích od Renfe a dále Renfe Cercanías, což jsou příměstské vlaky. V Katalánsku se Cercanías jmenují Rodalies, ale je to to samé. Renfe aplikaci jsem si sice nainstaloval, ale na nic nepoužil. Zato aplikace Renfe Cercanias a Rodalies de Catalunya jsem používal hojně - dají se v nich hledat vlaková spojení, na která jiné vyhledávače nedosáhnou.

U Cercanías jsme při používání Interrail narazili na problém: většina turniketů čte jen lístky s magnetickými pásky. QR kódy četly turnikety jen na nádraží Barcelona-Sans. Museli jsme tak pokaždé kontaktovat obsluhu/sekuriťáky. Ti buď zmáčkli nějaké zázračné tlačítko a turniket se otevřel, nebo nám dali lístek s magnetickým páskem, který turniket spapal a pustil nás. Několikrát jsme volali na informace a někdo nám turniket otevřel na dálku. Jednou se ovšem stalo, že nám neotevřel nikdo.

Baskicko - euskotren

V Baskicku operuje Renfe, ale jen mezi Vitorií a Bilbaem a dále mezi Vitorií a San Sebastiánem. Existují ale další tratě - mezi San Sebastiánem a Bilbaem, kde fungují příměstské vlaky euskotren, na které ovšem Interrail neplatí. Je třeba si obstarat kartu Barik, která je platná i pro metro v Bilbau a obecně hromadnou dopravu v Bilbau a San-Sebastiánu. Karta Barik stojí 3 €, ale vrátí se za dvě, tři jízdy. Navíc na ni může cestovat více osob současně (stačí přiložit k turniketu tolikrát, kolik osob jede). Dobíjet lze přes mobilní telefon s NFC.

---

Nová vlaková spojení a cesty přináším i v Mlsném zpravodaji, kde poctivě kurátoruju obsah. Přidej se, je to zadarmo, jednou za měsíc a není to nuda.

---

Jaké byly náklady na cestování?

Interrail jízdenku s neomezenou platností 30 dní jsme kupovali v květnu, kdy se prodávala se slevou 50 %. I tak vyšel na 344 € (cca 8500 Kč na jednoho). Se všemi rezervacemi vyšlo tedy měsíční cestování vlakem na 10500 Kč za osobu. Kromě dvou přejezdů autobusem a cestování kolem Bilbaa s kartou Barik (+2000 Kč osoba) nám Interrail pokryl všechny cesty. Celkem za cestování na osobu tedy 12500 Kč.

Upřímně, je mi jedno, jestli byla cesta dražší, nebo levnější než letadlo či jiné formy dopravy. Já chtěl jet vlakem, jak už jsem psal výše 🙂

Srovnání nákladů na cestu vlakem vůči letadlu a autu

Nicméně pro ty, co mají rádi čísla: loni jsme letěli v srpnu letadlem z Pardubic do Alicante, odkud jsme se přesouvali do Valencie a přilehlého okolí. Jen letenka s nízkonákladovkou (letěli jsme jen s příručáky) byla za 6700 Kč. Jen půjčení auta na 7 dní vyšlo na 10000 Kč. Dále tam byly nějaké cesty vlakem (dohromady za 1200 Kč). Loňské náklady na cestování tak vyšly na 12300 Kč za osobu. Teď jsme byli na cestách 28 dní, loni jen 14, tedy polovinu.

Kdybychom jeli autem, najeli bychom asi 4800 km (počítám jen přesuny, ne menší výlety v místě) -> 48 (stovek km) x 7 (průměrná žravost našeho mazlika na dálnici) x 45 (cena za litr benzinu), dostáváme se na částku 15000 Kč za benzín (nicméně pro oba), bez dálničních poplatků, pojištění, parkovného, atd.

Různé varianty (a tudíž ceny) Interrail jízdenky

Cena jízdenky se tedy na první pohled může zdát přemrštěná, ale záleží na jejím dalším využití v cílové destinaci a trochu plánování, protože Interrail nabízí různé varianty jízdenek (k datu psaní článku), které jsou zajímavé i bez 50% slevy:

• 15 denní jízdenka s platností měsíc za 332 € (7900 Kč) - ta by skoro stačila i nám - my cestovali 17 dní v rámci jednoho měsíce.
• 7 denní jízdenka s platností měsíc za 251 € (cca 6200 Kč): pak by 4 dny připadly na cestu tam a zpět a 3 dny na přejezdy po Španělsku. V případně bližší destinace by šla využít ještě lépe.
• 4 denní jízdenka s platností měsíc za 185 € (cca 4500 Kč): jen přejezd do Španělska a zpět.

Dobré zmínit

Pozor na Švýcarsko a sláva mobilnímu kreditu!

Tak tuhle SMSku jsem si nepřečetl a během mrknutí oka přišel o 300 Kč kreditu. Hurá, kdybych neměl kredit...!

Vitejte ve Svycarsku. Do CR a EU volate za 35,00 Kc/min, hovory prijimate za 18,00 Kc/min, SMS za 9,60 Kc, MMS za 16,60 Kc. Pripojeni na internet stoji 75,00 Kc/MB (uctujeme ho po 10 kB). Mate zapnutou sluzbu Data roaming limit. Pro volani do CR pouzijte predvolbu +420, napr. Zakaznicke centrum: +420738333333. Uvedene ceny jsou s DPH.

Záchody ve Švýcarsku

Ve Švýcarsku se za fyzické potřeby platí a ne málo. Basilej a Bern za 2 CHF (cca 50 Kč). Curych dokonce 2,5 CHF. Do toho se nedá platit kartou. V Curychu však stačí popojít před nádraží, kde jsou veřejné záchody za 1 CHF a platit kartou se dá. Místní si navíc předávají dveře.

Zpoždění na cestách

Zpoždění byla, ale největší problémem byly zádrhely ve Francii - viz dále.

• Každý, kdo jel letos vlakem v ČR ví, že jsou zpoždění v desítkách minut denním chlebem.
• Překvapilo mě, že i v Německu - v nočním vlaku z Frankfurtu do Basileje jsme čekali hodinu (vyjížděl z Frankfurtu), aniž by nás někdo informoval, proč stojíme.
• Ve Francii 20 minutová zpoždění nebývala výjimkou.
• Zato v pověstném Švýcarsku jsme měli největší zpoždění 3 minuty a to jen jednou. Jinak vždy na čas a jednou jel vlak dokonce o minutu dřív.
• Ve Španělsku, kde jsme strávili nejvíce času, byla zpoždění běžně do 10 minut.

Komplikace na železnici ve Francii

Víkend 30. - 31.7.2022 se ve Francii na železnici stávkovalo. Samozřejmě jsme to nevěděli. Dozvěděli jsme se to až ve vlaku Nimes - Port-Bou. Už na nástupišti nám bylo divné, že je vlak psán jen do Perpignanu (číslo vlaku sedělo).

Během cesty jsem googlil a zjistil, že většina rychlovlaků na trati je zrušena a regionální vlaky končí v Perpignanu. Autobusy samozřejmě vybookované, blablacar taky. Takže co? Další ubytko ve Francii? Veronika už cítila Španělsko ve vzduchu (vzývá španělštinu a španělskou kulturu za současného odporu k francouzštině) a byla ochotna čehokoliv, jen nestrávit další noc ve Francii.

Já si tak splnil sen - dojel jsem vlakem do Španělska! A děkuji Veronice, že se železnice nezalekla a šla do toho se mnou!😋

Co se vypravit vlakem vlakem do Itálie? Nebo vlakem po Španělsku? Nebo raději na sever do Švédska?

Co dalo sólo trekování mě a může i tobě

Varoval jsem tě. Teď už není úniku. Co ti dá sólo trekování? Záleží, jak se mu otevřeš. Níže sepisuju, co ti sólo trekování může dát na základě mých zkušeností. Loni jsem byl 3 noci na Šumavě, během kterých jsem nachodil lehce přes 80 km, předloni v Novohradských horách, stejný čas a vzdálenost.

• Vytržení z rutiny. Intenzivní.
• Nepohodlí a strachy. Lépe si pak uvědomíš komfort, který nás obklopuje v životě. Zní to jako klišé, ale po vyzkoušení sólo trekování zjistíš, jaká pravda to je.
• Musíš si vystačit s tím, co s sebou budeš mít.
• Zlepší se ti rozhodování. V okolí nebude nikdo, s kým bys mohl diskutovat nad…
• Je to tvoje chyba, pokud někde něco zapomeneš. Nikoho jiného.
• Je to tvoje chyba, pokud něco pokazíš. Hledáš tedy řešení, namísto svalování viny či ospravedlňování se.
• Můžeš bublat (stěžovat si), jak chceš. Vše ale prožíváš sám a nikdo tě nepolituje. Možná brzy zjistíš, že stěžování k ničemu nevede a dostaneš tak první impulz pro zbavení se tohohle zlozvyku.
• Zlepšíš si plánovací schopnosti: od balení, přes řešení vody, jídla, mytí nebo plánování další trasy.
• Budeš mít kolem 4-6 litrů vody na den na pití, přípravu jídla a hygienu. To je míň než jedno spláchnutí doma.
• Budeš pořád sám se sebou. Zábava zaručena.
• Získáš více víry v sebe.

Další oblíbené příspěvky

22 důvodů pro sólo trekování

• Zažiješ svobodu a přirozenost.
• Přiblížíš se přírodě.
• Zjistíš, že jsme se tak vzdálili přírodě, až si ji idealizujeme.
• Dostaneš pořádnou lekci pokory - budeš na pospas živlům. Doslova.
• Uvědomíš si svou malost - všude kolem je tolik prostoru a ty jsi jen jeden nenápadný človíček. Staneš se tečkou v tom všem kolem.
• Když budeš během odpočívání pozorovat okolí, možná začneš vnímat, jak to do sebe v přírodě vše zapadá. Budou přicházet otázky typu: “Kdo tohle vymyslel?”🙏
• Získáš nezapomenutelné vzpomínky.
• Dáš si do těla - kromě cesty samotné se projeví i váha krosny.
• Potkáš různé lidi, se kterými se budeš dávat do řeči, nehledě na to, zda jsi introvert 😃
• Zažiješ sounáležitost s místními lidmi, kteří se na "poutníka" dívají tak nějak laskavě. Pokud ne, jsi na moc turistickém místě. Čím odlehlejší místo, tím zajímavější lidi potkáš.
• Nepřicházejí podněty k přemýšlení od ostatních. Když si vypneš telefon, podněty ti bude dávat jen cesta samotná. Ze začátku to může vypadat nudně, časem přijde úžas. Uvědomíš si ten obrovský rozdíl mezi běžným dnem a dnem na cestě.

Ach ten můj strach ze spaní v lese

Ačkoliv mi nevadí jít lesem v noci, spaní v lese pro mě představovalo dlouho výzvu. Lépe: spaní v lese v noci a sám. Bez stanu, v hamace. Stan poskytuje jakýsi iluzorní pocit bezpečí, alespoň tak to vnímám já. Racionálně je mi jasný, že mě ten kousek látky před ničím neochrání.

Loni na Šumavě i předloni v Novohradských horách jsem strachu ze spaní v lese sice čelil (pokaždé tři noci), ale nepřekonal ho. Zlomilo se to až letos na cestě Srdcem bez obalu, kde jsem spal v lese desetkrát během čtrnácti dnů.

Milý deníčku…

Sdílím, co jsem si za svitu čelovky napsal loni první večer na Šumavě.

První noc. Jsem v noci sám v lese a bojím se. Vlastně nevím čeho. Když se to snažím konkretizovat, nejsou to snad ani zvířata, ale tma, neznámo, které je najednou všude kolem. Možná všechny ty hovory a vyslechnuté strašidelné příběhy na mě zapůsobily víc, než jsem si do teď myslel.
Jaký to je ale pocit oproti pocitům lidí, kteří se těmito místy snažili uprchnout ze země, kde vládl režim, se kterým nesouhlasili. Každé šustnutí mohlo znamenat blížícího se pohraničního psa, hlídku. Konec nadějí, možná i kulku v zádech.
Můj dnešní strach v tomhle světle bledne. Mě za to, že tu jsem, nikdo nezastřelí. Zůstává jen strach z neznáma, z přírody, od které jsme si již tak odvykli, že nás děsí. Proto jsem tady. Zpět v přirozenosti. Daleko od bezpečí čtyř zdí a blízkosti lidí. Kvůli prožitku strachu. Je to nemilosrdný bojovník.

Z čeho že jsem to měl strach?

Ve výše uvedeném odstavečku z cesty sice píšu, že nemám strach ze zvířat, ale postupně jsem se utvrdil o opaku. Tenhle strach se mi podařilo odbourat až letos, kdy kolem mě pobíhali srnci, až se hamaka otřásala. Paradoxně mě to přišlo zábavný - to je zajímavé, že? Když zvířata kolem nebyla, tak jsem se jich bál, a když kolem běhala, tak vlastně pohoda😀 Lidská psychika je fascinující, nepřijde ti?

Závěrem přikládám test, na základě kterého si můžeš vyhodnotit, zda se na sólo trekování také nevydat!

Vždyť jsem letos na koloběžce neujel přes 20 km!

První pochyby se zlehka objevily, když jsem jel v úterý před nedělním výjezdem na Kuňku, kde jsem dělal poslední záběry do zvacího videa k projektu Srdcem bez obalu. Jel jsem v poledne, hezky za horka, s 10l batůžkem a přesto jsem se docela potil. Uvědomil jsem si přitom, že víc než 20 km jsem na koloběžce tenhle rok nejel. A 50 km někdy před dvěma rokama. Upřímně, do té doby jsem 50 km na koloběžce dal jen dvakrát.
Vzpomněl jsem si přitom na moment, kdy jsem si koloběžku přivezl a jel na ní nadšeně do práce. 5 km tam a 5 km zpět odpoledne zpět. Dva dny jsem potom jsem pak nechodil do schodů. Od té doby jsem se ale trochu posunul 🙂
“Ty wle, jestli jsem se na to trochu nevy*ral,” projelo mi hlavou. Jenže sociální sítě jsem už nakrmil, očekávání nastavil… a můj selektivní salámismus (tady se aplikoval plnou měrou) neděli stále vyhodnocoval jako přespříliš vzdálenou, než aby si dělal nějaké chmury. Ono to přece nějak půjde!

Den, kdy jsem to málem zabalil

To se tam nevejde - aneb kde by si ani Helmut nevěděl rady.

Znáte tu slavnou scénku s Helmutem, opravářem komínů (případně tady)? No, tak mě se to tam nevešlo😀. Na začátku jsem avizoval, že pojedu s pětačtyřicítkou na zádech. Proč najednou osmdesátka? No, řekněme, že jsem zavšivenej punkáč a předem jsem si ty věci do krosny ani nezkusil naskládat. Poslední dva roky jsem chodil s 80l krosnou na vandry (tři noci širas), takže se dalo očekávat, že věci neubyly. Asi jsem si myslel, že když jsem se letos rozhodl nechat doma vařič, kartuši a rendlík, tak tím ušetřím 35 l. Navíc mi nedošlo, že techniky potáhnu víc, kvůli točení rozhovorů…

Když jsem se všechno dvě hodiny před avizovaným odjezdem pokusil naskládat do již zmíněné pětačtyřicítky, fakt mě překvapilo, že třetina věcí zbyla venku. Salámismus pomalu ustupoval a začalo se mi rosit čelo. Ověšená krosna vypadala jako vánoční stromeček. Vedlo mě to k hlubokému zamyšlení, zda tyhle přívěsky nebudou během odrážení na obtíž. Ještě víc jsem padal do mdlob při představě každodenního ověšování krosny. Už vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych v průběhu dne potřeboval v krosně něco hledat…

Co jsem tedy vezl s sebou?

Až na nůž, balónek na čištění objektivu a Palo Santo jsem netáhl nic, co bych nepoužil. Naopak, doma jsem si zapomněl zubní pastu, což se dalo samozřejmě hravě vyřešit hned v prvním bezobalu.

Možná jsem doma mohl nechat čtyři kolíky od stanu, co jsem první dny používal na vypnutí lan od celty. Pak jsem však zjistil, že mnohem lepší (a rychlejší) je použít stromy nebo větve kolem. Jenže čtyři kolíky nic nezabíraj a nic nevážej.

Den, kdy jsem to málem zabalil: výjezd a cesta

Krosna na záda, koloběžka před barák!

Když už jsem konečně vše potřebné naskládal do 80l krosny, přišly pochyby, zda jsem si na sebe přece jen neušil moc velkou boudu. S 45l krosnou jsem si byl celkem jistej, že to půjde. Přece jen je to ještě přijatelně velkej batůžek a je jen o 15 l větší, než batoh, kterej běžně tahám plnej proviantu z beZobalky.

Ve chvíli, kdy jsem nasadil krosnu na záda, jsem měl, přiznávám, docela podlomenej morál. Jen vyjít před barák s koloběžkou byl výkon, připadal jsem si strašně neohrabaně. Krosna navíc způsobovala nezvyklou nestabilitu na koloběžce.

Kromě článku "Den, kdy jsem to málem zabalil..." čtenáři také s oblibou čtou:

Návštěva 17 bezobalových obchodů na koloběžce. To stojí za pomočení.

A pojďme, dej se do toho!

Po pár odrazech jsem se hned potil (zrovna bylo dost vedro). Konejšit se časovou rezervou také zrovna nešlo - ručička začala neúprosně stoupat k půl jedný a já měl bejt druhej den v 8:00 (ráno) v Jičíně v Delikatesách Amélie. Asi 65 km, které jsem nutně musel ujet do večera/noci, protože další den jsem už zase měl být v Mladé Boleslavi v Refill Shopu.

Ještě jsem ani nevyjel z Pardubic a už jsem soucítil se všemi (řečí eufemismů) tlouštíky, kteří mají deset kilo přes svou ideální váhu. Teda, deseti - já tu krosnu nevážil. Třeba měla i víc nebo trochu míň (určitě měla víc😃). Vedro mě ničilo. Voda brzy došla. A já projížděl vesničkami, kde lidé zřejmě nakupují stylem obřích nákupů jednou, dvakrát za měsíc v desítky kilometrů vzdálených marketech, v důsledku čehož to v místech jejich bydliště nerozjeli (nebo naopak už zabalili) i Vietnamci.

Divné ovšem bylo, že ve vsích nebyli ani lidi, které bych o vodu mohl požádat. Asi teda zrovna nakupovali ve městech. I když pár jich běhalo po lešení, to zase jo. Ještě že i ta nejmenší vesnička má hřbitovy, že jo. Sláva hřbitovní kultuře! Díky dokonalé květinové výzdobě nejednoho místa posledního spočinutí jsem si tak mohl dopustit vodu. Otázku, zda jde o vodu městskou (pak ok) nebo vodu studniční (s rezidui nebožtíků), vyřešila filtrační lahev, která snad i vlezlé nebožtíky spolehlivě odstranila.

Nocujeme!

Před Jičín jsem dojel kolem sedmé. Chvíli jsem bojoval s novou celtou, ale pak jsem se konečně zakuklil v hamace. V noci mě probudilo něčí pohvizdování (ale galantní jelen mě nenašel). A před rozbřeskem lehké krápání dotírající na celtu, které mě však po zkontrolování, že mi nikam neteče, působilo zvrácenou radost - jsem v suchu, tak ať si prší.

Počasí se zvrácenou radostí naopak pozorovalo, jak se snažím vyčůrat v leže z hamaky (znáš ten pocit, když se probudíš, ve spacáku je teplo, venku chladno...). Což je velkým benefitem hamaky. Tedy za předpokladu, že:

• Jsi muž. Jsi-li žena může ti pár cm chybět, což může způsobit poměrně značné nepříjemnosti. Jsi- li ono, tak… vlastně nevim - můžeš mi dát vědět do komentáře.
• Nemáš pod sebou krosnu, jídlo, nebo někoho, kdo by nemusel ocenit závlahu.
• Neudržíš poměrně křehký balanc při naklápění se přes hranu hamaky. V lepším případě vypadneš ven, v horším se překlopíš dovnitř (a nečekám, že prýštící proud dokážeš zaříznout včas).

Co mě vedlo k tomu to nezabalit?

Zabalit to můžu kdykoliv…

Pořád jsem si říkal, že vzdát se můžu kdykoliv. Pořád jsem doufal, že to nějak půjde. První den hodnotím jako náročný, vlastně jeden z nejnáročnějších. Cesta byla povětšinou rovinatá a právě to mě s vysokými teplotami tak vysilovalo. Další dny jsem extrémní stoupání vycházel a pak se dlouho vezl. První den na rovině jsem ale pořádně zamakal.

Zvykání si

První dny jsem tedy spíš budoval formu, zvykal si na krosnu. Současně jsem ze začátku jezdil kratší vzdálenosti, vlivem blízkých přejezdů mezi bezobaly. Kraj Jičín-Mladá Boleslav-Brandýs nad Labem a Praha, to je ráj bezobalů. Některé dny jsem jel jen 30 km (”nadbytek” času jsem zase investoval do přípravy na rozhovory).

Vlivem větší koncentrace bezobalů v první části cesty jsem po vyčerpání poloviny času ujel asi 300 plánovaných kilometrů, což znamenalo, že mě dalších 400 čekalo. Pozvolný první týden mi dal dobrou průpravu pro fyzicky náročnější týden druhý.

Správný směr jízdy po trajektorii srdce

Velkým štěstím se ukázala volba směru jízdy srdcové trajektorie. Až na jeden den mi vítr foukal do zad. Především první den mi vítr v zádech dost pomohl. Současně jsem to bral i jako znamení správnosti rozhodnutí vyjet na cestu 🙂

Energie lidí na cestě

Lidé, které jsem potkával na cestě, mě neskutečně dodávali energii. Především majitelé bezobalů, ale i další, které jsem na cestě potkával. Se spoustou z nich by se dalo povídat hodiny. Právě při těchto rozhovorech jsem si uvědomil, co se skutečně skrývá za slovy “síla komunity”. Nejvíce jsem to samozřejmě cítil, když jsem byl vyčerpaný. Únava jakoby z ničeho nic mizela a během chvíle jsem zase "trhal asfalt".

Edit 21.3.23: A tady malá ochutnávka z jízdy!

Tenhle článek je tedy shrnutím cesty a volně navazuje na předchozí, který jsem publikoval před cestou Srdcem bez obalu.

Shrnutí Srdcem bez obalu v číslech

Stručné shrnutí cesty v číslech:

• Najel jsem přes 790 km (skutečně ujetá trasa v mapách),
• jel jsem 14 dní,
• poslední den jsem si dal 100 km,
• navštívil jsem 13 míst, ve všech jsem natočil rozhovor,
• nahrál jsem 140 GB video záznamu (vlastní cesta + rozhovory), kterými se v brzké době začnu prostříhávat,
• během cesty jsem dělal 1 článek pro Deník,
• 10 nocí jsem spal v lese (1 v bezobalu, 1 v kempu v chatce a 1 u bráchy na Sedlčansku),
• 1 x jsem píchnul (zadní kolo),
• 1 x jsem ztratil - ručník 🙂,
• 1 x mě do hamaky zrána vlezli lesníci,
• 1 den jsem jel 3/4 dne v dešti.

---

Edit 23. 3. 23: 2. díl seriálu z cesty.

---

Shrnutí navštívených míst během cesty Srdcem bez obalu

Během plánování cesty jsem narazil na různé bezobalové obchody, o jejichž existenci jsem předtím neměl ani potuchy. Narazil jsem tak například na spolkový obchod, bezobalový obchod pro psy, nebo třeba Jednotu bratrskou, která provozuje bezobalový obchod a zisky používá na podporu svých dalších charitativních činností.
I když jsem mnohdy přijížděl do jednotlivých obchodů unavený, během povídání si s lidmi se mi energie velmi rychle vracela. Po rozhovorech jsem zase odjížděl čerstvý jako (ledový) salátek.

Celkem jsem navštívil 13 míst. Konkrétně tato (pořadí jako na cestě):

1. Krámek bez obalu (Brozany, bezobal),
2. Koloniál beZobalka (Pardubice, bezobal),
3. Delikatesy Amélie (Jičín, velká bezobalová sekce),
4. Refill Shop (Mladá Boleslav, bezobal),
5. Přines (Čelákovice, bezobal pro psy + kavárna),
6. Zváženo (Brandýs nad Labem, bezobal),
7. bezobalu (Praha, fotr všech českých bezobalů: tři prodejny + neziskovka),
8. obŽIVA (Praha, spolkový obchod, lokální bio potraviny, velká bezobalová část),
9. Pekárna Křepenice (Křepenice, vše z čeho pečou lze odebírat do vlastního, jinak pekárna, kde se peče jen s využitím těch nejzákladnějších surovin, mouka se mele v lokálním mlýně),
10. Výběr (Tábor, bezobal + kavárna),
11. Zero Way (Brno, bezobal),
12. Šumperská špajzka (Šumperk, bezobal),
13. Zambar a hokynářství (Ústí nad Orlicí, Jednota bratrská, která pro financování svých aktivit provozuje pod hlavičkou Bee Happy s.r.o. kavárnu Zambar a bezobal).

Odpad na cestě

Nemůžu mluvit za restaurace, kam jsem se stavoval běžně jedenkrát denně. Nedělám si iluze, že většina z nich funguje nějak bezodpadově. Čekal bych, že většina z nich ani nekompostuje.
Zbylá jídla jsem řešil nákupem v bezobalech, kde jsem kupoval ořechy, sušené ovoce, sušenky, krekry, snídaňové kaše… více o zero-waste (less-waste) na cestách v tomhle článku.

Dále jsem zastavoval v malých lokálních obchůdcích (někdy i trzích, když byly zrovna po cestě) a kupoval si převážně ovoce a sem tam nějaký ten nanuk nebo čokoládu. Ne na křeč (aby to bylo za každou cenu bez odpadu), vše plynulo tak nějak nenásilně.
Co se týče vody, tak jsem s sebou měl litrovku a pak filtrační sedmičku, kterou jsem používal na filtraci tak z 25 %. V dalších 40 % sloužila na náběr vody ze studánek, u kterých jsem věřil, že filtrace není nutná. Ve zbytku případů jsem vodu doplňoval v restauracích a obchodech.

Díky tomuto způsobu cestování jsem vyprodukoval:

• 3 plechovky nealko piva (nedošlo mi, že bude v plechu, jinak bych volil točenou variantu),
• 1 plastové brčko (nedošlo mi, že lasí dostanu s brčkem),
• 3 x obal od čokolády,
• 5 x obal od nanuku.

To je za 14 dní vše. Velkou výhodou samozřejmě bylo objíždění jednotlivých bezobalů, kde jsem si rovnou po rozhovoru doplňoval zásoby.

Další podobné příspěvky

Návštěva 17 bezobalových obchodů na koloběžce. To stojí za pomočení.

Pocity z cesty, lidské kvality a výzvy.

Jsem moc rád, že jsem se nenechal první den zviklat (více příště) a na cestu vyjel. Poznal jsem tak spoustu velmi zajímavých lidí a zabojoval za (pro mě) správnou věc. Je naprosto přirozené, že pro každého z nás je “ta správná” věc jiná. Každý máme vlastní kvality, které můžeme rozvinout a výzvy, které čekají na své překonání.

Je vlastně jedno, co říkají/dělají druzí. Naše výzvy, náš růst, to je to na čem záleží. Více napojení na srdce, které už nám našeptá, co je správné právě pro nás. Ne Lojza u piva, který z nás vidí jen povrch. Nebo i část vnitřku, ale jen tak, jak mu to my sami dovolíme. A komu dovolíme do nás nahlédnout zcela?

Závěrečná omluva

Omlouvám se všem bezobalům, které jsem nenavštívil. Republika má obvod něco kolem 2300 km, já najel necelých 800 (což je cca 35 % celkového obvodu), takže prostor pro natahování cesty by stále byl. To bych ale zase míjel místa ve středu republiky…
Další omluva směřuje k pražským a brněnským bezobalům, kde jsem sice byl, ale neobjížděl je. To bych si mohl dát speciální “tour” jen po těchhle dvou městech.

P.S. Jelikož je venku celkem parno, mohl by se ti hodit tenhle deáč (pozor, affil, ale zato upřímnej!).

Představení projektu v krátkém videu.

Specifikace stroje

A na čem že to pojedu? Na šest let staré koloběžce, kterou jsem si kupoval na ježdění do práce a popojíždění po městě. Líbilo se mi na ní (a stále líbí), že je malá a lehce složitelná.

Níže můžeš shlédnout specifikaci koloběžky. Vidíš ty puntíky u kategorií “turistika”, “město” a “sport”? Budu muset pomalou jízdou předstírat, že jde o městskou turistiku. Sportu se tedy raději vyhnu obloukem. Mimochodem, právě snadná manévrovatelnost je velkou výhodou této koloběžky. A že ta bude skutečně na některých nekonečných rovinkách potřeba 😀 O to víc, když budu mít na zádech pětačtyřicítku (krosnu, ne věk).

Při kupování koloběžky mě prodejce ujišťoval: “Jestli s ní budete jezdit do deseti kilometrů, tak na to je tahle koloběžka úplně v pohodě”. Abych vše ve 14 dnech s rozhovory stihl, některé dny mám na trase i nálože blížící se stovce.
Možná si říkáš: “Ten musí mít lýtka jak kuře na hormonech, nebo je to magor”. Níže přikládám fotku. Kromě mých lýtek si povšimni i mého výrazu. Jasně ukazuje odhodlání nezastavit se jen tak před něčím.

Nápad na Srdcem bez obalu

Projekt Srdcem bez obalu mě napadl, když jsem se před dvěma měsíci procházel po Brdech. Zatoužil jsem si vzít krosnu a prostě jen tak jít přírodou. Už předtím jsem se rozhodl, že letos vyrazím v červnu. Ale až v Brdech mě napadlo, že bych to mohl spojit s tématem bezobalu a obejít pár těchto obchůdků pěšky. A to už chce srdíčko, že jo? 🙂 Večer jsem to naťukal do mapy na mobilu a vyšlo mi asi 600 km.

“Když bych šel dvacet kilometrů denně, tak bych to měl na měsíc,” pomyslel jsem si. Těch dvacet kilometrů se zastávkami po bezobalech mi přišlo akorát. Pak jsem ale přijel domů a podíval se na trajektorii na počítači - byla vychýlená na východ republiky, od Pardubic na západ nic. “Když Srdcem bez obalu, tak aby to bylo tak nějak uprostřed, ne?” řekl jsem si a celé to překopal. Vyšlo mi 700 km. To už je přes měsíc... a to je moc. I ten měsíc je dost. Chci dopsat román, současně jsem do toho nechtěl tahat kolo. A v té chvíli vstoupila do hry koloběžka, kterou jsem shodou okolností měl v Brdech také.

Další podobné příspěvky

Návštěva 17 bezobalových obchodů na koloběžce. To stojí za pomočení.

Den, kdy jsem to málem zabalil

Srdcem bez obalu. Videa z cesty.

Oslovení bezobalů do projektu Srdcem bez obalu

“Trajektorie by byla, ale co ty bezobaly?” říkal jsem si a začal hledat v mapě reduca. Pomalu jsem je vplétal do mapy a následně oslovoval. Hned první odpověď byla zamítavá, ale pak začaly chodit ty další a ty už byly nadšené.
Zohlednění trajektorie vzhledem k lokalitě jednotlivých bezobalů si však vybralo svou daň - srdce se mi z toho trochu zdeformovalo 🙈 Však se mi za to Belador vysmál. Prý bych měl projekt přejmenovat na S liškou bez ovaru.

Výjezd je z Pardubic a to proti směru hodinových ručiček. Ta spodní špice není podepřená návštěvou obchodu, existuje na trase prostě jen proto, aby se to srdce nerozpadlo😃

Make BEZOBALY great again!

Jelikož je smyslem projektu propagace bezobalového nakupování, kontaktoval jsem Tomáše Hajzlera s dotazem, zda bych mohl používat jeho slogan Make BEZOBALY great again, který jsem poprvé uviděl na Tomášových sítích a v Pravém domácím časopise, kde psal právě o tématu bezobalu. Tomáš mě opravil, že skutečnou autorkou sloganu je Michaela Thomas. Oslovil jsem tedy i ji s prosbou, zda mohu slogan používat:
“Dozajista můžete, to je jasná zpráva. Přišli jsme s ním hlavně proto, že jsme chtěli, aby byl používán. Ať probouzí a burcuje 🙂”
Při čekání na odpověď jsem přemýšlel, zda bych vymyslel něco podobně úderného a zároveň provokativního… A ne, nic lepšího jsem nevymyslel. Proto jsem za udělený souhlas rád.

Speciálně kvůli téhle cestě jsem s tímto sloganem vytvořil motiv na tričko a mám domluvenou návštěvu v tiskárně… Pokud vše půjde jak má, už v neděli ho budu mít na sobě!
Budu rád, když mi dáš vědět (na sítích, nebo kontaktním formulářem), zda bys měl třeba o podobné tričko také zájem. Pohrávám si s nápadem, že bych tady udělal mini-eshop. Tak abych věděl, zda do něho vkládat energii!

Jeď v tom se mnou!

Znamená to, že o mě teď 14 dní nebude slyšet? Jasně že ne! Právě naopak! Na sítích bude velmi živo. Stejně tak na mailu, pokud se přihlásíš k odběru mého cestovního “deníčku”. Každý druhý den tak můžeš dostávat čerstvé mlsíky přímo z terénu.

EDIT: to už úplně nejde. Ale Mlsný zpravodaj je důstojnou náhradou.

Tady najdeš průběh cesty a video rozhovory z cesty